Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
o 20 000 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 8 541 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 541 Kč od 06.01.2025 do zaplacení, zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 459 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 459 Kč od 06.01.2025 do zaplacení, zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 02.04.2025 se žalobkyně, domáhala zaplacení částky 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 06.01.2025 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že mezi společností [anonymizováno], IČO [anonymizováno], původně [anonymizováno]dále také jen „předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným probíhala jednání o uzavření smlouvy o úvěru, ale smlouvu není žalobkyně schopna doložit, a žalovaný se tak na úkor předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť byla žalovanému celkem vyplacena dne 01.09.2023 částka 20 000 Kč na účet č. [anonymizováno] pod VS [anonymizováno], kterou je povinen vrátit. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 06.12.2024 na společnost [anonymizováno]. a následně smlouvu ze dne 12.12.2024 na žalobkyni.
2.Podáním ze dne 04.11.2025 žalobkyně vzala žalobu zpět o částku 8 541 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 06.01.2025, neboť žalovaný tuto částku uhradil dne 12.10.2023 a administrativní chybou nebyly tyto platby započteny. Žalobkyně zároveň uvedla, že administrativní chybou uvedla, že požaduje pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, neboť byla mezi žalovaným a předchůdkyní žalobkyně uzavřena smlouva o úvěru.
3.Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil.
Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:
4.Ze sdělení [anonymizováno]. č.l. 34-36 a potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému částku 20 000 Kč dne 01.09.2023 na jeho účet. Platby byly označeny variabilním symbolem [anonymizováno] a textem „PUJCKA DLE SMLOUVY [anonymizováno]“.
5.Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že jejím stranami je žalovaný a předchůdkyně žalobkyně, ale na smlouvě není žádný podpis. Předmětem smlouvy je poskytnutí úvěru ve výši do 20 000 Kč za úrok 40 % měsíčně na dobu neurčitou. Žalovaný byl povinen úvěr splatit do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. RPSN činila 5 556 %. Úrok měl být hrazen měsíčně.
6.Ze smlouvy o postoupení pohledávek datované dne 10.12.2024 soud zjistil, že jejími účastníky jsou společnost [anonymizováno]. IČO [anonymizováno] jako postupitel a žalobkyně jako postupník. Předmětem smlouvy je postoupení souboru pohledávek za úplatu. Součástí smlouvy je seznam postoupených pohledávek, který neobsahuje jména. Součástí tohoto seznamu je ale pohledávka ze smlouvy označené jako „[anonymizováno]“ ze dne 01.09.2023. Smlouva je opatřena elektronickými podpisy a byla podepsána 09.12.2024 a 12.12.2024.
7.Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 06.12.2024 soud zjistil, že jejími účastníky jsou společnost [anonymizováno], IČO [anonymizováno] jako postupitel a [anonymizováno]. IČO [anonymizováno] jako postupník. Předmětem smlouvy je postoupení souboru pohledávek za úplatu. Součástí smlouvy je seznam postoupených pohledávek, který neobsahuje jména. Součástí tohoto seznamu je ale pohledávka ze smlouvy označené jako „[anonymizováno]“ ze dne 01.09.2023.
8.Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že seznam obsahuje pohledávku za žalovaným označenou číslem referenčním číslem [anonymizováno], rodným číslem a variabilním symbolem [anonymizováno] a částkou 20 000 Kč. Seznam není datován, nikým podepsán, ani není zřejmé, k jaké smlouvě se váže.
9.Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26.12.2024 bylo zjištěno, že oznámení je adresováno žalované. Předmětem dopisu je sdělení, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 06.12.2024 byla postoupena pohledávka z předchůdkyně žalobkyně na společnost [anonymizováno] a následně na základě smlouvy ze dne 12.12.2024 na žalobkyni. Pohledávka vznikla ze smlouvy č. [anonymizováno] a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky 56 755,51 Kč, která se se skládá z neuhrazené jistiny, poplatku za zápůjčku, smluvní pokuty, úroku z prodlení, a účelně vynaložených nákladů na vymáhání.
10.Z předžalobní výzvy ze dne 26.12.2024 bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě částky 70 113,50 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 56 755,51 Kč a nákladů zastoupení ve výši 13 358 Kč. Zároveň zástupce žalobkyně sdělil žalovanému, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru č. 17287087o úvěru uzavřené dne 01.09.2023 mezi ní a předchůdkyní žalobkyně, která pohledávku postoupila na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 06.12.2024 a 12.12.2024.
11.Z podacího lístku [anonymizováno] bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně odeslal dne 26.12.2024 dopis žalovanému.
12.Z kopie občanského průkazu a cestovního pasu č.l.15-16 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně ověřila žalovaného za pomoci jeho osobních dokladů.
13.Z výpisů z běžného účtu č.l. 17-28 soud zjistil, že žalovaný měl za červen 2023 příjmy celkem 93 802,29 Kč a výdaje 91 441,78 Kč. Počáteční zůstatek na jeho účtu byl 0 Kč a konečný 2 360,78 Kč. Žalovaný měl úvěry po splatnosti, když dne 01.06.2023 a 30.06.2023 je evidována na účtu splátka jistiny po splatnosti, úroku a poplatků po splatnosti a také mu byly účtovány sankční úroky. Žalovaný měl výplatu 25 497 Kč a obdržel dne 16.06.2023 půjčku od zaplo ve výši 16 000 Kč. Dne 25.06.2023 hradil splátku úvěru ve výši 362,19 Kč. V květnu 2023 měl žalovaný příjmy celkem 762 958,33 Kč a výdaje 737 958,33 Kč, kdy počáteční zůstatek byl -25 000 Kč a konečný 0 Kč s tím, že pohledávky po splatnosti činily 573,93 Kč. Žalovaný měl úvěry po splatnosti, když dne 04.05.2023, 15.05.2023 a 31.05.2023 je evidována na účtu splátka jistiny po splatnosti, úroku a poplatků po splatnosti. Žalovaný měl výplatu 23 003 Kč. Žalovaný hradil dne 15.05.2023 splátky spotřebitelského úvěru celkem 8 215 Kč a dne 31.05.2023 mu byla připsána na účet částka 723 000 Kč a téhož dne odeslal ze svého účtu částku celkem 698 000 Kč. V dubnu 2024 měl žalovaný příjmy na účtu 39 913,32 Kč a výdaje 39 913,32 Kč. Počáteční zůstatek byl 25 000 Kč a konečný zůstatek – 25 000 Kč a pohledávky po splatnosti činily 526,56 Kč. Žalovaný měl úvěry po splatnosti, když dne 02.04.2023, 04.04.2023 a 30.04.2023 je evidována na účtu splátka jistiny po splatnosti, úroku a poplatků po splatnosti. Žalovaný měl výplatu 25 566 Kč. Žalovaný hradil splátky spotřebitelského úvěru 9 303 Kč.
14.Ze všeobecných obchodních podmínek č.l. 29 soud nečinil žádná zjištění, neboť s ohledem na právní hodnocení soudu nebyl jejich obsah podstatný.
Soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.
15.Dne 06.12.2024 byla podepsána smlouva o postoupení pohledávek, a to mezi předchůdkyní žalobkyně jako postupitelem a [anonymizováno] [anonymizováno]. IČO [anonymizováno] jako postupník. Dne 12.12.2024 byla podepsána smlouva o postoupení pohledávek, a to mezi společností [anonymizováno] [anonymizováno]. IČO [anonymizováno] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem smluv bylo postoupení pohledávek za úplatu dle přiloženého seznamu, který neobsahoval jména, ale jeho součástí byla pohledávka ze smlouvy označené jako „[anonymizováno]“ ze dne 01.09.2023. Na účet žalovaného byly zaslány peněžní prostředky dne 01.09.2023 ve výši 20 000 Kč. Platby byly označeny variabilním symbolem [anonymizováno] a textem „PUJCKA DLE SMLOUVY [anonymizováno]“. Před podáním žaloby žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, v rámci které oznamovala postoupení pohledávky ze smlouvy č. [anonymizováno] a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky 70 113,50 Kč.
16.Žalovaný měl za červen 2023 příjmy celkem 93 802,29 Kč a výdaje 91 441,78 Kč. Počáteční zůstatek na jeho účtu byl 0 Kč a konečný 2 360,78 Kč. Žalovaný měl úvěry po splatnosti, když dne 01.06.2023 a 30.06.2023 je evidována na účtu splátka jistiny po splatnosti, úroku a poplatků po splatnosti a také mu byly účtovány sankční úroky. Žalovaný měl výplatu 25 497 Kč a obdržel dne 16.06.2023 půjčku od zaplo ve výši 16 000 Kč. Dne 25.06.2023 hradil splátku úvěru ve výši 362,19 Kč. V květnu 2023 měl žalovaný příjmy celkem 762 958,33 Kč a výdaje 737 958,33 Kč, kdy počáteční zůstatek byl -25 000 Kč a konečný 0 Kč s tím, že pohledávky po splatnosti činily 573,93 Kč. Žalovaný měl úvěry po splatnosti, když dne 04.05.2023, 15.05.2023 a 31.05.2023 je evidována na účtu splátka jistiny po splatnosti, úroku a poplatků po splatnosti. Žalovaný měl výplatu 23 003 Kč. Žalovaný hradil dne 15.05.2023 splátky spotřebitelského úvěru celkem 8 215 Kč a dne 31.05.2023 mu byla připsána na účet částka 723 000 Kč a téhož dne odeslal ze svého účtu částku 698 000 Kč. V dubnu 2024 měl žalovaný příjmy na účtu 39 913,32 Kč a výdaje 39 913,32 Kč. Počáteční zůstatek byl – 25 000 Kč a konečný zůstatek – 25 000 Kč a pohledávky po splatnosti činily 526,56 Kč. Žalovaný měl úvěry po splatnosti, když dne 02.04.2023, 04.04.2023 a 30.04.2023 je evidována na účtu splátka jistiny po splatnosti, úroku a poplatků po splatnosti. Žalovaný měl výplatu 25 566 Kč. Žalovaný hradil splátky spotřebitelského úvěru 9 303 Kč.
17.Podle § 2395 OZ zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 18.Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31.12.2023 (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 19.Podle § 87 odst. 1 ZoSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
20.Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 05.03.2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25.07.2018, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26.02.2019, sp. zn. usoud/III.__S_4129_18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 05.03.2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:
21.Soud výrokem I. rozhodl dle § 96 odst. 1 a 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o částečném zastavení řízení, neboť žalobkyně před jednáním podáním ze dne 04.11.2025 vzala žalobu zpět o částku 8 541 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 06.01.2025, neboť žalovaný tuto částku uhradil dne 12.10.2023 a administrativní chybou nebyly tyto platby započteny 22.Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.
23.Žalobkyně požadovala žalovanou částku s tvrzením, že se jedná o bezdůvodné obohacení, neboť není schopna doložit smlouvu, kterou mezi sebou její předchůdkyně a žalovaný uzavřeli, přičemž ve svém vyjádření ze dne 04.11.2025 svá tvrzení opravila tak, že byla mezi výše uvedenými uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Z tvrzení a předložených důkazů bylo zjištěno, že mezi předchůdkyně žalobkyně a žalovaným existoval smluvní vztah vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. V takovém případě se soud zabýval skutečností, zda byla ověřena úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy. Žalobkyně neprokázala, ani dostatečně netvrdila, jakým způsobem předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, přičemž ohledně těchto skutečností nemohla být poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť se nedostavila k jednání soudu, když její tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti byly pouze obecné, bez uvedení bližších podrobností, přesto že k jejich doplnění byla žalobkyně výslovně vyzvána písemnou výzvou před jednáním.
24.Soud přesto přezkoumal předložené výpisy z účtu a dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně se těmito výpisy buď vůbec nezabývala, nebo je zcela nesprávně vyhodnotila, neboť z výpisů bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný měl další závazky a vysoké měsíční splátky, které navíc nezvládal splácet a měl pohledávky po splatnosti, neměl mu tak být žádný úvěr poskytnut. Žalovaný každý měsíc utratil celý jeho příjem, když například v červnu 2023 byl v kladném zůstatku jen díky příchozímu úvěru na účet. Žalovaný se také nacházel v záporném zůstatku na účtu. Předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtu pouze do června 2023, přestože úvěr byl poskytnut v září 2023 a neměla tak aktuální údaje o poměrech žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně pak dle přiložené smlouvy, která ale nebyla podepsána a nebylo ani prokázáno, že ji v tomto znění žalovaný odsouhlasil, měla poskytnout žalovanému uvedený úvěr ve výši 20 000 Kč za úrok ve výši 40 % měsíčně. Odhlédne-li soud od na první pohled nemravného výše tohoto úroku, tak měsíční splátky jenom úroku by činily 8 000 Kč měsíčně, a to z příjmu žalovaného okolo 25 000 Kč, což je významná část jeho příjmu a při započtení dalších úvěrů činily splátky úvěrů příliš vysokou část z měsíčního příjmu žalovaného, a to vše bez ohledu na skutečnost, že předchůdkyně žalobkyně mohla kdykoliv požádat o splacení celého úvěru a žalovaný byl v takovém případě povinen uhradit jistinu 20 000 Kč do jednoho měsíce, což jeho finanční situace rozhodně nedovolovala, ještě navíc s připočtením úroku 8 000 Kč, kdy tyto částky samy o sobě přesahují měsíční příjem žalovaného.
25.S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru by tak bylo nutno považovat za neplatnou, a to v souladu se zněním zákona, výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila částku 20 000 Kč, žalovaný netvrdil, že by jakoukoliv částku uhradil, jak je jeho povinností, a soud ho proto dle výroku II. tohoto rozsudku zavázal k zaplacení zbývající jistiny po částečném zastavení řízení ve výši 11 459 Kč žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru pak soud veškeré další nároky požadované žalobkyní zamítl výrokem III. tohoto rozsudku, neboť na ně nemá žalobkyně právo s ohledem na neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti.
26.Žalobkyně nemá právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem, a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 OZ, dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem. 27.Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, která je chráněna jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. usoud/I.__S_2063_17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby. 28.V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.
29.Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 OZ, tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat. 30.Výzvy, uvedené v bodě 28. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.
31.Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jejích možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.
32.Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.
33.Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 OZ mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb.. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje. 34.Soud tak výrokem III. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, zamítl.
35.Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání a vlastní vinou se zbavila možnosti být poučena dle § 118a OSŘ o povinnosti tvrdit a prokazovat veškeré rozhodné skutečnosti ohledně specifikace a postoupení pohledávky a poskytnutí peněžních prostředků. Žalobkyně se sice omluvila z nařízeného jednání s požadavkem na případné poskytnutí lhůty pro případ, že soud bude mít za to, že nelze žalobě zcela vyhovět, ale jednání bylo řádně nařízeno, žalobkyně byla řádně předvolána a byla to pouze její volba se jednání nezúčastnit. Soud není povinen jednání odročovat za účelem učinění výzvy na nepřítomnou žalobkyni, přestože se předem omluvila, navíc za situace, když žalobkyně již písemnou výzvu od soudu obdržela. 36.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 OSŘ tak, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť žalobkyně byla neúspěšná co do částky 8 541 Kč, u které zavinila zastavení řízení a co do celého příslušenství, přičemž soud pro určení úspěchu zkapitalizoval požadované příslušenství ke dni svého rozhodnutí a ke dni zpětvzetí a dospěl k závěru, že úspěch i neúspěch ve věci má každý z účastníků stejný a nikdo není povinen hradit tomu druhému náklady řízení. 37.Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, když žalovaný netvrdil, jaké jsou jeho možnosti danou částku splácet. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.