Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Anny Hiřmanové, zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2025 č. j. 28 Cdo 1020/2025-854, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2024 č. j. 15 Co 311/2023-748 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. srpna 2023 č. j. 46 C 270/2018-706, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Anety Moore, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatelka v civilním řízení domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření kupní smlouvy na byt. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl napadeným rozsudkem s ohledem na námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí. Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelčino dovolání.
2.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka s podrobnější argumentací zejména rozporuje výklad ustanovení kupní smlouvy ze strany obecných soudů. Konkrétně jde o ustanovení kupní smlouvy, podle nichž v případě, že katastrální úřad neprovede na základě původní kupní smlouvy vklad vlastnického práva kupujícího, jsou smluvní strany povinny sepsat novou smlouvu formálně bezvadnou, případně ve vzájemné součinnosti v dohodnuté lhůtě odstranit překážky povolení vkladu. Zatímco obecné soudy kvalifikovaly tato ustanovení jako smlouvu o smlouvě budoucí, stěžovatelka tvrdí, že se jedná o smluvní závazek k plnění, na který se vztahuje obecná tříletá promlčecí lhůta, nikoliv lhůta roční. Ani vůle smluvních stran údajně nesměřovala k tomu, že by chtěly v budoucnu uzavírat nějakou další kupní smlouvu. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud opřel své rozhodnutí o odmítnutí dovolání o argumentaci, která je v extrémním rozporu s tím, co bylo uvedeno v textu kupní smlouvy.
3.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4.Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce. Není to jen prázdná fráze. Ústavní soud skutečně není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že obsah ústavní stížnosti představuje pokračující polemiku se závěry obecných soudů na poli podústavního práva. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou přitom zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Kvalifikované vady se obecné soudy typicky dopustí, jestliže nezohlední dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, dopustí se neakceptovatelné libovůle, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471]. 5.Takovou vadu Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Obecné soudy srozumitelně a logicky odůvodnily, proč sporná ustanovení smlouvy vyložily jako smlouvu o smlouvě budoucí a proč došlo podle § 50a odst. 2 starého občanského zákoníku k promlčení stěžovatelčina práva domáhat se u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Obecné soudy naznaly, že sporná smluvní ujednání naplňují všechny podstatné znaky smlouvy o smlouvě budoucí a upravují předpoklady vzniku práva a povinnosti uzavřít novou kupní smlouvu v případě zamítnutí návrhu na vklad z formálních, resp. odstranitelných důvodů. Nejvyšší soud následně potvrdil, že takový závěr je v souladu s ustálenou civilní judikaturou. Obecné soudy tak nevybočily z výše popsaných ústavních mantinelů výkladu podústavního práva, neboť se neodchýlily od akceptovaných standardů. 6.Co se týče stěžovatelčiných námitek vůči usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání pouze v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14 , bod 6). Takové vady Ústavní soud neshledal, a to ani co se týče výkladu smluvních ujednání, jak ostatně plyne již z předchozího odstavce.
7.S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu