Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Celního úřadu pro Zlínský kraj, sídlem Zarámí 4463, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.03.2024, č. j. nsoud/27_Cdo_1993_2023-454, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Marka Majce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a § 38 odst. 1 Listina základních práv a svobod. 2.Dříve než se Ústavní soud může zabývat meritem ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Mimo jiné rovněž posuzuje, zda je daný stěžovatel oprávněn (aktivně legitimován) podat ústavní stížnost.
3.Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
4.Ve stanovisku ze dne 09.11.1999, sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, Ústavní soud uvedl, že definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti je tedy pouze fyzická a právnická osoba, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod.
5.Ústavní soud obecně akcentuje rozlišování veřejnoprávní a soukromoprávní sféry působnosti státu pro účel posouzení přípustného dovolávání se soudní ochrany u Ústavního soudu podáním ústavní stížnosti. Při konkrétním rozhodování je třeba rozpoznat, zda jde ve věci materiálně i procesně o základní práva účastníků (viz nález ze dne 23.03.2015, sp. zn. usoud/I.__S_3143_13 , bod 18.). 6.K rozlišení, zda se stěžovatelka v posuzované věci pohybovala v rámci soukromoprávní nebo veřejnoprávní působnosti státu, lze uvést, že stěžovatelka je správcem daně příslušným k vymáhání nezaplaceného peněžitého plnění po dlužníkovi - společnosti KVÍZCIGA s.r.o. Jde o daňovou pohledávku - pokutu, náklady správního a daňového exekučního řízení, které byly společnosti uloženy dle zákona o hazardních hrách, dle zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a dle daňového řádu, tedy o pohledávku regulovanou veřejným právem.
7.Jelikož byla pohledávka nevymahatelná, stěžovatelka ji žalobou v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, vymáhala po vedlejším účastníkovi jako jediném jednateli. Uvedla, že porušil povinnosti při výkonu funkce, v důsledku toho vznikla společnosti škoda v podobě uložené pokuty a nákladů správního a exekučního řízení, a jako člen voleného orgánu tedy za dluh společnosti ručí (§ 159 odst. 3 OZ). Řízení před obecnými soudy Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zastavil, neboť věc nenáleží do pravomoci soudů. Nejvyšší soud současně rozhodl o postoupení věci stěžovatelce jako orgánu, který má podle § 171 zák. č. 280/2009 Sb. pravomoc věc projednat a rozhodnout. 8.Při vědomí uvedených skutečností považuje soudce zpravodaj za určující, že stěžovatelkou uplatněný nárok má charakter daňové pohledávky, jde tedy o záležitost upravenou veřejným právem. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, stanovuje-li stát (prostřednictvím svých orgánů) daň nebo činí-li úkony za účelem jejího výběru, včetně vymáhání, nevystupuje v postavení, v němž by mu přináležela základní práva. Ústavní stížnost tedy byla podána zjevně neoprávněnou osobou.
9.Soudce zpravodaj pro úplnost dodává, že s tímto závěrem koresponduje i stěžovatelkou doložené rozhodnutí zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu, zřízeného podle zák. č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ten svým usnesením ze dne 16.12.2024, sp. zn. Konf 3/2024-15, rozhodl v kompetenčním sporu mezi stěžovatelkou a Nejvyšším soudem, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. krajsky/17_Cm_17_2020, tzn. v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, je správní orgán. 10.Soudce zpravodaj z výše vyložených důvodů shledal, že ústavní stížnost byla podána někým zjevně neoprávněným, a proto ji odmítl dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2025
Jiří Přibáň v. r.
soudce zpravodaj