Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 346/2025-59 ze dne 13. listopadu 2025, jímž byla stanovena délka zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu dne 9. února 2026 domáhá zrušení v záhlaví označené části rozhodnutí s tvrzením, že jí došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 4/2019 ze dne 12. prosince 2019 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 6/2020 ze dne 30. září 2020 byl stěžovatel pravomocně uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, trest zákazu činnosti a peněžitý trest. Stěžovatel následně nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, načež byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 PP 3/2023 ze dne 18. dubna 2023 z výkonu trestu odnětí svobody pravomocně propuštěn se současným stanovením zkušební doby v trvání 5 let. Nejvyšší soud poté usnesením č. j. 3 Tdo 1080/2023-8005 ze dne 7. února 2024 k dovolání stěžovatele (a spoluobžalovaného) zrušil uvedený rozsudek městského soudu a usnesení vrchního soudu a zrušil též všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V důsledku toho bylo zrušeno i uvedené usnesení obvodního soudu o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. 3.Rozsudkem městského soudu sp. zn. 48 T 4/2019 ze dne 18. října 2024 byl stěžovatel znovu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 trestního zákoníku, uložil mu trest a odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody do civilního řízení. Na základě stěžovatelova odvolání, které směřovala proti rozsudku jako celku vrchní soud rozsudkem č. j. 5 To 10/2025-9060 ze dne 20. srpna 2025 zrušil druhý rozsudek městského soudu ve výroku o trestu a o náhradě škody. Stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, trest zákazu činnosti a peněžitý trest a povinnost k náhradě škody poškozené. Výrok o vině ponechal beze změny. 4.Stěžovatel po novém uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody podal novou žádost o podmíněné propuštění. Obvodní soud usnesením sp. zn. 2 PP 137/2025 ze dne 7. října 2025 tuto žádost zamítl. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, které městský soud napadeným usnesením vyhověl, zrušil uvedené usnesení obvodního soudu a rozhodl o tom, že se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní stížností napadeným výrokem stanovil zkušební dobu v délce sedmi let.
5.Stěžovatel namítá, že napadené usnesení je nesrozumitelně a nepřezkoumatelně odůvodněno, neboť v něm chybí vypořádání s jeho klíčovými tvrzeními o okolnostech rozhodných z hlediska jeho možností nahrazovat způsobenou škodu. Má za to, že z napadeného usnesení není srozumitelné, proč soud stanovil o dva roky delší zkušební dobu, než která byla stanovena v předchozím rozhodnutí o podmíněném propuštění. Domnívá se, že stanovením této delší zkušební doby městský soud porušil zásadu zákazu reformatio in peius.
6.Ústavní soud z aplikace infoSoud (dostupné na https://infosoud.justice.cz) zjistil, že odsouzený podal 27. listopadu 2025 ve věci dovolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Podané dovolání si od městského soudu vyžádal a zjistil, že směřuje proti všem výrokům rozsudku vrchního soudu č. j. 5 To 10/2025-9060 ze dne 20. srpna 2025, které se jej bezprostředně dotýkají, tedy i proti výroku o vině a výroku o trestu, jenž mu byl tímto rozsudkem uložen. Nejvyšší soud vede řízení o dovolání pod sp. zn. 3 Tdo 177/2026.
7.Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
8.Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Souběžné vedené řízení o dovolání a ústavní stížnosti není namístě, takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. července 2011, sp. zn. II. ÚS 2853/24 ze dne 10. ledna 2025 nebo sp. zn. III. ÚS 3112/25 ze dne 1. prosince 2025). Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci bude ještě o právech stěžovatele rozhodováno, není zásah Ústavního soudu přípustný. Opačný postup by byl v rozporu nejen se zásadou subsidiarity, ale i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání stěžovatele, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny). 9.Stěžovatelovo dovolání sice nesměřuje proti napadenému usnesení, ale proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, nicméně jestliže by Nejvyšší soud dovolání vyhověl a zrušil ve výroku o trestu tohoto rozsudku, musel by zrušit i rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takovým rozhodnutím by bylo právě i napadené usnesení městského soudu, jímž byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Taková situace už ostatně v daném trestním řízení nastala, jak již bylo výše uvedeno.
10.Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci existuje výše popsaná nepřípustná konkurence řízení o dovolání a řízení o ústavní stížnosti, v důsledku níž je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Důvody pro výjimku podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu z ústavní stížnosti neplynou (sám stěžovatel, byť se v ústavní stížnosti o dovolání nezmiňuje, vyjadřuje názor, že rozhodnutí ve věci samé je nesprávné - viz bod 16) a nespatřuje je ani Ústavní soud. 11.Nicméně po skončení řízení před obecnými soudy, nebude-li stížností napadené usnesení zrušeno, může je stěžovatel ústavní stížností napadnout znovu. Opakovaně podanou ústavní stížnost proti nyní napadenému usnesení městského soudu, zůstane-li ve stížností napadeném rozsahu nedotčeno, pak nebude Ústavní soud oprávněn odmítnout pro opožděnost, neboť takový postup by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a byl by porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Je-li nyní ústavní stížnost předčasná, nebude následně Ústavní soud oprávněn (za splnění podmínky stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) pozdější ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz i shora odkazovaná usnesení) a Evropského soudu pro lidská práva. V případné nové ústavní stížnosti je nicméně vhodné, aby stěžovatel poukázal na toto usnesení Ústavního soudu. 12.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. února 2026
Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka