Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti V. D., zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. 15 Tdo 1111/2024, výroku o vině ad I. a výroku o trestu propadnutí majetku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021 sp. zn. 2 To 81/2020 a výroku o trestu propadnutí majetku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. 2 T 4/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Stěžovatel byl odsouzen za trestnou činnost, jíž se dopouštěl v postavení ředitele Nemocnice X.
2.Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. 2 T 4/2015 byl stěžovatel shledán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 trestního zákoníku, zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009, a trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009. Na základě toho byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Současně mu byl uložen trest propadnutí majetku a trest zákazu řízení motorových vozidel. 3.Rozsudek sp. zn. 2 T 4/2015 byl v celém rozsahu zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2021 sp. zn. 2 To 81/2020. Vrchní soud jako soud odvolací stěžovatele uznal vinným pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 trestního zákoníku, zločinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, pokračujícím zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, pokračujícím zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a pokračujícím zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost mu byl uložen společný a úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let a současně trest propadnutí majetku. 5.V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jejich výroků. Zaprvé brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako jednočinného souběhu trestných činů zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 trestního zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Rozporuje obecnými soudy zvolenou a pro sebe nepříznivou interpretaci trestního práva, jakož i její nedostatečné odůvodnění postrádající vazbu na konkrétní okolnosti jeho případu, a namítá proto porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že soudy musí v případě výkladových pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius), resp. volit takovou interpretaci, která co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody (in dubio pro libertate). Zdůrazňuje, že stát nesmí profitovat z nedokonalosti právní úpravy v neprospěch jednotlivce, a namítá, že byla porušena zásada nullum crimen sine lege certa. 6.Zadruhé stěžovatel brojí proti uložení trestu propadnutí majetku. Obecné soudy k němu dle něj přikročily, aniž by zvážily veškeré okolnosti spáchaného trestného činu, poměry stěžovatele a extrémně represivní dopady do jeho majetkové sféry. Namísto toho měly uložit ochranné opatření ve formě zabrání věcí, které označily za bezprostřední či zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, případně zabrání části majetku. Aniž by vysvětlily, proč tak nepostupovaly, uložily stěžovateli trest propadnutí majetku, a navíc mu uložily i citelnou povinnost nahradit poškozené náhradu škody. Současně rezignovaly na hlubší úvahy o naplnění všech podmínek pro uložení trestu propadnutí majetku při zvážení všech specifik věci a vypořádání práva na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. 7.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8.Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
9.Napadené závěry Nejvyššího soudu týkající se právní kvalifikace jednání stěžovatele jsou řádně odůvodněny (body 80 až 110). Nejvyšší soud představil podrobně a srozumitelně vývoj právní úpravy i interpretace překrývajících se skutkových podstat trestných činů a zvolil výklad, který odpovídá systematice trestního zákoníku a jeho účelu, tedy úplnosti ochrany dotčených druhových objektů, a který brání privilegování určité skupiny pachatelů, kteří by za určitých okolností mohli být navzdory záměru zákonodárce uměle zvýhodněni vůči jiným pachatelům typově stejně závažné trestné činnosti. Neplatí, že v případě vícero interpretačních možností je třeba zvolit vždy takový výklad trestního práva, který je pro obviněného, resp. stěžovatele, příznivější. Ústavní soud na výkladu Nejvyššího soudu neshledává nic protiústavního.
10.Nelze přisvědčit ani namítanému porušení zásady nullum crimen sine lege certa. Jak Ústavní soud uvedl v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/25 , bod 81, ústavní požadavek určitosti hmotněprávní trestní normy je naplněn tehdy, je-li možné skutkovou podstatu trestného činu vyložit způsobem umožňujícím seznat, která jednání jsou trestně postižitelná. To v nynějším případě stěžovatel ani nezpochybňuje. V bodě 79 Ústavní soud upozornil, že s ohledem na požadavek určitosti a předvídatelnosti může být seznání obsahu trestněprávní normy zajištěno prostřednictvím soudního výkladu, a uvedl: "Porušení zásady legality tudíž nelze automaticky dovozovat ze skutečnosti, že normy trestního práva hmotného obsahují neurčité či obecné pojmy (srov. rozsudek ESLP ve věci Huhtamaki proti Finsku, bod 45). Bylo-li tedy obecnější ustanovení později judikatorně zpřesněno, bez dalšího to neznamená, že před tímto zpřesněním nebylo dostatečně předvídatelné či že trestněprávní postih neumožňovalo (srov. rozsudek ESLP ve věci Georgouleas a Nestoras proti Řecku ze dne 28. 5. 2020 č. 44612/13 a 45831/13, bod 66)." Tyto závěry týkající se vymezení skutkových podstat se logicky uplatní i na vzájemné (ne vždy na první pohled zřejmé) vztahy mezi nimi.
11.Ani uložení trestu propadnutí majetku nevykazuje žádné ústavněprávní vady; má zákonný základ a je řádně odůvodněno. Závadné není ani souběžné uložení povinnosti k náhradě škody; její výše byla řádně objasněna. Skutečnost, že soud namísto trestu propadnutí majetku neuložil ochranné opatření zabrání věci podle § 101 trestního zákoníku nebo zabrání části majetku podle § 102a trestního zákoníku, nezakládá porušení žádného ústavně zaručeného základního práva. Komentářová literatura ostatně upozorňuje, že zabrání věci je vůči trestu propadnutí věci subsidiární a že k zabrání majetku lze přistoupit mj. tehdy, když není možná konfiskace (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, § 101, marg. 1 a § 102a, marg. 1). 12.Trest propadnutí majetku má významnou funkci v oblasti prevence: nejenže zajišťuje, aby v individuálním případě byla naplněna klíčová zásada, že nikdo nesmí profitovat ze své trestné činnosti, resp. ponechat si její výnosy, ale má odrazovat i potenciální budoucí pachatele (generální prevence). Ne každý trestný čin se podaří identifikovat a potrestat a zabavit z něj plynoucí výnosy; ekonomicky racionální aktér zohledňuje nejen možný výnos ve vztahu k výši trestu, ale současně i pravděpodobnost potrestání a odčerpání výnosů (tato ekonomická perspektiva není plně přenositelná na tresty spočívající v omezení osobní svobody). Účelem trestu propadnutí majetku a peněžitého trestu je tak krom jiného zajistit, aby se i při zohlednění ne vždy vysoké pravděpodobnosti potrestání a odčerpání výnosů kriminalita skutečně ekonomicky nevyplatila; ekonomická sankce může i významně převyšovat skutečné výnosy v konkrétní věci. V postupu obecných soudů proto nelze spatřovat nic ústavněprávně závadného. Uložení trestu propadnutí majetku současně nezakládá ani porušení práva na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, jak namítá stěžovatel. Toto právo nezahrnuje požadavek na uchování určitého komfortního majetkového standardu pachatele a jeho rodiny či zachování vlastnictví nemovitosti. 13.Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu