Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Blanky Vernerové a Mgr. Olgy Lenochové ve věci
žalobkyně: [anonymizováno], narozená [anonymizováno], bytem [anonymizováno] zastoupená [anonymizováno], advokátem, sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o zaplacení částky 328 200 Kč s příslušenstvím,
o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.01.2025, č. j. okresni/16_C_21_2024-99 --- VÝROK ---
I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 164 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [anonymizováno] do zaplacení ve výši 15 % ročně; jinak se v tomto výroku potvrzuje.
II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení částku 43 Kč.
III. Žalovaná je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení částku 43 Kč.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Soud I. stupně svým rozsudkem ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno], rozhodl o zamítnutí návrhu žalobkyně na zaplacení částky 328 200 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 200 Kč (výrok II) a dále rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 86 Kč (výrok III).
2.Takto soud I. stupně rozhodl o požadavku žalobkyně na náhradu škody, která vznikla na jejím vozidle dne [anonymizováno] při střetu vozidla žalobkyně s vozidlem pojištěným u žalované formou pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla, to vše za situace, kdy žalobkyně uváděla, že výlučným viníkem dopravní nehody byl právě řidič vozidla pojištěného u žalované.
3.Žalovaná požadavek žalobkyně na náhradu škody neuznala a k věci uvedla, že nebylo prokázáno, že by viníkem dopravní nehody byl řidič u ní pojištěného vozidla, a proto nejsou dány důvody pro výplatu náhrady škody, kterou žalobkyně po žalované požaduje.
4.Ve skutkové rovině soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dne [anonymizováno] došlo k dopravní nehodě vozidla traktor [anonymizováno], RZ [anonymizováno] s vlečkou [anonymizováno] RZ [anonymizováno], který je pojištěn u žalované (dále jen „traktor“), a vozidla [anonymizováno], RZ [anonymizováno], VIN [anonymizováno] (dále jen „vozidlo [anonymizováno]“), konkrétně ve 12.00 hodin na silnici I. třídy číslo [anonymizováno] v km 10,337, v katastru obce [anonymizováno], před mostkem číslo [anonymizováno] ve směru [anonymizováno]. Řidič traktoru a vlečky, [anonymizováno], za jehož vozidlem se tvořila kolona vozidel, na přímém úseku vozovky před mostkem číslo [anonymizováno], po předchozím včasném zapnutí levého ukazatele změny směru jízdy, započal odbočovat vlevo, na místo ležící mimo silnici (pole). Možnost odbočení vozidel vlevo mimo silnici není na silnici označena žádnou dopravní značkou ani jiným upozorněním. Ve stejném směru jízdy, v levém jízdním pruhu, jela se svým vozidlem [anonymizováno] žalobkyně, která předjížděla delší kolonu pomalu jedoucích vozidel, včetně kamionu s návěsem, který se nacházel v koloně za nakladačem a traktorem s vlečkou. Žalobkyně předjížděla kolonu na rovném přehledném úseku, za denního světla, při dobrém stavu vozovky a dobré viditelnosti, rychlostí určenou znaleckým posudkem zpracovaným v rámci správního řízení v rozpětí 117 km za hodinu až 129,4 km za hodinu, a to při nejvyšší povolené rychlosti na tomto úseku silnice 90 km za hodinu. Předjíždění žalobkyně zahájila dle závěrů znaleckého posudku 7 vteřin před tím, než došlo ke střetu vozidel. Řidič traktoru poté, kdy již započal odbočování vlevo, zjistil, že je předjížděn vozidlem [anonymizováno], strhnul řízení vpravo, avšak střetu vozidel nezabránil, stejně tak jako žalobkyně, která dle závěrů znaleckého posudku sice začala také brzdit, avšak ani ona střetu vozidel za dané situace nemohla zabránit. Podle závěrů znaleckého posudku žalobkyně střetu vozidel zabránit mohla, pokud by nepřekročila nejvyšší povolenou rychlost, tedy 90 km za hodinu. Při střetu vozidel došlo k nárazu přední částí vozidla [anonymizováno] do levé přední části vlečky traktoru, po nárazu se vozidlo [anonymizováno] přetočilo na střechu. Na vozidle [anonymizováno] vznikla hmotná škoda, jejíž výše nebyla mezi účastníky tohoto řízení sporná (blíže viz body 5 až 15 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, na které odvolací soud odkazuje).
5.Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud I. stupně k závěru, že to byla výlučně žalobkyně, která svým jednáním a vědomým porušením právních předpisů o provozu na pozemních komunikacích zapříčinila vznik dopravní nehody, tedy, že právě vozidlem žalobkyně byla předmětná škoda způsobena, a proto dovodil, že žalobkyni nárok na pojistné plnění nevznikl. Soud I. stupně v této souvislosti poukázal na to, že žalobkyně při předjížděcím manévru porušila ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b), § 18 odst. 1, odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákaz předjíždění, nemá-li řidič před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí a nemůže-li se bezpečně zařadit před vozidlo, které hodlá předjet; dodržení maximální povolené rychlosti 90 km za hodinu mimo obec) a uzavřel, že v případě, že by žalobkyně při své jízdě řádně zachovala předepsaná omezení, nezvolila riskantní předjížděcí manévr a pokračovala v jízdě předepsanou rychlostí, dokázala by reagovat na odbočovací manévr traktoru a ke kolizi s ním by nedošlo. Jednání řidiče traktoru soud I. stupně vyhodnotil tak, že jeho jednání bylo zcela v souladu s právními povinnostmi a zásadami bezpečnosti provozu. 6.Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle ustanovení § 94 zák. č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (přechodná ustanovení) ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 písm. c) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, podle něhož pojišťovna nehradí škodu na vozidle, jehož provozem byla škoda způsobena, jakož i na věcech přepravovaných tímto vozidlem, s výjimkou škody způsobené na věci, kterou měla tímto vozidlem přepravovaná osoba v době škodné události na sobě nebo u sebe, a to v rozsahu, v jakém je pojištěný povinen škodu nahradit. 7.Žalobkyně podala proti všem výrokům rozsudku soudu I. stupně řádné a přípustné odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení. Žalobkyně argumentovala tím, že soud I. stupně nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem a k jí označeným důkazům a neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání všech rozhodných skutečností, přičemž na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu I. stupně tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně rozhodně nesouhlasí se závěry soudu I. stupně, že při předjížděcím manévru porušila ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b), o provozu na pozemních komunikacích, neboť z důkazů provedených v řízení vyplývá, že předjížděcí manévr proběhl za bezpečných podmínek na přímém a přehledném úseku silnice I. třídy, žalobkyně měla náležitý rozhled vpřed a v protisměru nejelo v době předjížděcího manévru žalobkyně žádné vozidlo. Je proto naprosto nepřiléhavé tvrdit, že žalobkyně, jako řidička, neměla před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí. Dále poukazovala na to, že jejímu zařazení před traktor s přívěsem nic nebránilo, přičemž pokud měl soud I. stupně případně v rámci svých úvah na mysli, že by se žalobkyně nemohla zařadit mezi předjížděná vozidla, pokud by snad nějaké vozidlo jelo v protisměru a zařazení by bylo nutné (před dokončením předjížděcího manévru), žalobkyně zdůrazňovala, že situace v provozu žádné zařazení nevyžadovala, neboť v protisměru žádné vozidlo nejelo a žalobkyně tedy neměla potřebu se řadit mezi předjížděná vozidla. Odvolatelka dále sporovala správnost závěrů soudu I. stupně, že se z její pozice jednalo o nevyjasněnou dopravní situaci a poukazovala na to, že sama ve své výpovědi uvedla, že věděla, že vozidla v předu předjíždějí velmi pomalu jedoucí vozidlo, což bylo dostatečné zjištění pro předjíždění, avšak nemohla vědět, že řidič traktoru má v úmyslu odbočovat vlevo mimo křižovatku. Žalobkyně dále zdůrazňovala, že takto mimořádný a nečekaný jízdní odbočovací manévr měl řidič traktoru provést tak, aby ji neohrozil. Současně upozorňovala na to, že řidič traktoru nemusel trvale a bez přerušení sledovat situaci za sebou, avšak při 7 vteřin trvajícím předjížděcím manévru žalobkyně mohl ve chvíli, kdy měl být při odbočování vlevo najetý s vozidlem ke středu vozovky, zjistit jedním pohledem do levého vnějšího zpětného zrcátka, že je opět předjížděn rychleji jedoucím vozidlem, a to na silnici I. třídy, kterou svojí pomalou jízdou logicky blokoval, aniž by rychleji jedoucím vozidlům umožnil předjetí. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na to, že sám řidič traktoru ve svých výpovědích před správními orgány uvedl, že jel při pravém okraji vozovky, přičemž žalobkyně připomínala povinnosti řidiče odbočujícího vlevo, a to s odkazem na ustanovení § 21 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. Ve vztahu k závěru soudu, že žalobkyně překročením nejvyšší povolené rychlosti porušila své povinnosti, argumentovala žalobkyně zněním ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, a zdůrazňovala, že toto ustanovení vůbec neřeší dodržování nejvyšší povolené rychlosti, ale řeší pouze přizpůsobení rychlosti jízdy dopravní situaci a není tudíž zřejmé, co přesně měla žalobkyně porušit, když žalobkyně byla schopna jet rychlostí, kterou jela a nebránily jí v tom žádné okolnosti předvídané shora uvedeným zákonným ustanovením. Proto žalobkyně dovozovala, že neporušila ani jednu z povinností uváděných soudem I. stupně. Žalobkyně dále upozorňovala na to, že traktor odbočoval na polní cestu ze silnice I. třídy v místě, které není upraveno dopravním značením, a nejednalo se tedy o křižovatku, na které by případně mohla žalobkyně jako řidička předjíždějícího vozidla očekávat, že jiné vozidlo může odbočovat vlevo, a proto především řidič traktoru měl při svém odbočování vlevo mimo křižovatku dbát o to větší opatrnosti, natož pak při daných skutkových okolnostech, kdy byl mnohokrát předjížděn jinými vozidly a vytvořil za sebou kolonu. V této souvislosti žalobkyně ve svém odvolání poukazovala na ustanovení § 21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého při odbočování na křižovatce nebo na místo mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy, při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti, a dále odkazovala i na judikaturu Nejvyššího soudu ČR ve vztahu k právnímu náhledu na podmínky splnění této povinnosti (viz například rozhodnutí sp. zn. [anonymizováno]). Žalobkyně také ve svém odvolání uváděla, že i s ohledem na princip tzv. omezené důvěry je povinností řidiče odbočujícího vlevo patřičně se přesvědčit, zda není předjížděn jiným vozidlem, neboť to, že domněle splnil všechny iniciační povinnosti před zahájením samotného manévru odbočení (dal znamení o změně směru jízdy a snížil rychlost jízdy) neznamená, že neměl přiměřeně počítat s tím, že jiný účastník provozu může svou určitou povinnost porušit, přičemž protiprávností chování předjíždějícího řidiče nemůže být zhojen nedostatek rozumné obezřetnosti na straně odbočujícího řidiče (viz například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno] či na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno]). Žalobkyně v neposlední řadě upozorňovala i na ustanovení § 21 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož platí, že vyžadují-li to okolnosti, musí řidič zajistit bezpečné odbočení pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby a že v řízení bylo navíc prokázáno, že z [anonymizováno] jelo v dané době na pole za obec [anonymizováno] hned několik pomalu jedoucích traktorů a nakladač, přičemž že za takovýchto okolností není přehnané požadovat, aby při odbočování více pomalu jedoucích traktorů na místo ležící mimo silnici, měl řidič zajištěnou onu poučenou osobu dle ustanovení § 5 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., která by byla s bezpečným odbočením nápomocna. Ze všech shora uvedených důvodů žalobkyně dovozovala, že míra zavinění dopravní nehody a též i míra účasti na vzniklé škodě je ze 100 % na řidiči a potažmo provozovateli žalovanou pojištěného traktoru s přívěsem, a to z důvodu porušení primární povinnosti, která má přednost před dodržením nejvyšší povolené rychlosti mimo obec, když žalobkyně v této souvislosti poukazovala na to, že policie šetřící nehodu bezprostředně na místě určila za viníka nehody výhradně řidiče traktoru. Pro případ, že by eventuálně odvolací soud dospěl k závěru o spolupodílu žalobkyně na vzniklé škodě, která byla způsobena střetem provozů, žalobkyně dovozovala, že v takovém případě by však měla být její spoluodpovědnost za vzniklou škodu pouze velmi nízká (například 10 %). 8.Žalovaná v rámci vyjádření se k odvolání žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, s výjimkou výroku III napadeného rozhodnutí, potvrdil jako věcně správný. Žalovaná poukázala zejména na závěry znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že traktor měl zapnutý ukazatel pro změnu směru jízdy v dostatečném časovém předstihu před odbočením (cca 100 m), že vozidlo žalobkyně začalo předjíždět z kolony vozidel až ze zadní pozice, přičemž před střetem, tedy v počátku reakce žalobkyně jelo rychlostí až 125,8 km za hodinu, ačkoli je v daném úseku silnice povolena maximální rychlost 90 km za hodinu. Žalovaná dále zdůrazňovala, že způsob jízdy žalobkyně byl soudem I. stupně správně vyhodnocen jako rizikový a dovozovala, že mezi jednáním žalobkyně a vznikem dopravní nehody existuje příčinná souvislost, neboť při správném způsobu jízdy měla žalobkyně technické předpoklady zabránit střetu svého vozidla s odbočující traktorovou soupravou.
9.Proti rozsudku soudu I. stupně podala řádné a přípustné odvolání také žalovaná, a to do výroku III, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit státu náklady řízení ve výši 86 Kč. Žalovaná žádala, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že žalobkyni uloží povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 8 086 Kč a současně navrhovala, aby odvolací soud rozhodl i o tom, že žalované se vrací zaplacená záloha na provedení důkazu výslechem znalce ve výši 8 000 Kč, kterou žalovaná uhradila na základě usnesení soudu I. stupně vydaného dne [anonymizováno] pod č. j. [anonymizováno].
10.K odvolání žalované do výroku III rozsudku soudu I. stupně se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalobkyně tak, že tvrzení žalované o zaplacení zálohy na provedení důkazu výslechem znalce je sice správné, jde však o součást nákladů řízení účastníka, o nichž je třeba rozhodnout podle úspěchu ve věci.
11.Žalobkyně po doplnění dokazování odvolacím soudem v rámci svého závěrečného návrhu setrvala na svém požadavku na zaplacení žalobou požadované částky s příslušenstvím, když nadále dovozovala, že za vznik škody, jejíž náhrada je v tomto řízení požadována, je plně odpovědný řidič traktoru pojištěného u žalované. Pokud by odvolací soudu dospěl k závěru o spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody, je třeba zohlednit podstatně větší míru spoluzavinění na straně řidiče traktoru pojištěného u žalované.
12.Žalovaná v rámci závěrečného návrhu setrvala na svém stanovisku, že odvolání žalobkyně není důvodné a navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně ve výrocích I a II a nadále požadovala změnu výroku III rozsudku soudu I. stupně v jí navrhovaném znění.
13.Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo /§ 212, § 212a odst. 1 a 5 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)/, v souladu s ustanovením § 213 odst. 1, 2, a 3 o. s. ř. doplnil dokazování a zopakoval některé důkazy provedené soudem I. stupně, poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně opodstatněné. 14.Na základě doplnění a zopakování dokazování byly zjištěny následující skutečnosti:
15.Protokolem o výpovědi [anonymizováno] učiněné v rámci správního řízení vedeného před [anonymizováno] dne [anonymizováno] vzal odvolací soud za prokázané, že řidič [anonymizováno] řídil v době předmětné dopravní nehody nákladní vozidlo tovární značky Scanina s návěsem (dále jen „kamion s návěsem“), přičemž v koloně vozidel se jím řízené vozidlo nacházelo za nakladačem, před kterým jel traktor s vlečkou. Za kamionem s návěsem bylo dále v kolně větší množství vozidel. Řidič traktoru s vlečkou zapnul cca 100 m od mostku levý ukazatel směru jízdy a následně tak učinil i řidič nakladače. Dle názoru řidiče kamionu s návěsem mohl řidič traktoru vidět dozadu zpětným zrcátkem, byť řidič kamionu s návěsem připouštěl, že řidič traktoru měl ztížený výhled. Řidič kamionu s návěsem si všiml vozidla žalobkyně, které vyjíždělo ze zadních pozic, v době, kdy ještě traktor nezačal odbočovací manévr.
16.Protokolem o výpovědi [anonymizováno], řidiče traktoru pojištěného u žalované, učiněné v rámci správního řízení vedeného před [anonymizováno] dne [anonymizováno] odvolací soud za prokázané, že řidič traktoru jel v den dopravní nehody společně s dalšími řidič traktorů z [anonymizováno] na pole. Cestou se za řidičem traktoru postupně vytvořila kolona vozidel, přičemž následně jím řízený traktor s vlečkou dojel nakladač z [anonymizováno] řízený [anonymizováno]. Řidič traktoru s ohledem na svůj záměr odbočit vlevo na pole dal znamení o změně směru jízdy a před odbočením se díval do zpětného zrcátka, v němž viděl, že kamion (jedoucí za nakladačem) začíná zastavovat. Řidič traktoru za sebou viděl nakladač a kamion, další vozidla přes kamion neviděl. Následně dal přednost protijedoucím vozidlům. Poté se dle své výpovědi znovu podíval do zpětného zrcátka, přičemž na poslední chvíli uviděl, že se jej snaží předjet nějaké vozidlo, a proto strhl řízení doprava.
17.Protokolem o výpovědi [anonymizováno] učiněné v rámci správního řízení vedeného před [anonymizováno] dne [anonymizováno] vzal odvolací soud za prokázané, že řidič [anonymizováno] řídil v době předmětné dopravní nakladač jedoucí z [anonymizováno]. Z [anonymizováno] vyjely asi tři traktory a nakladač, přičemž v průběhu cesty přestaly jet za sebou a jely rozděleně. Kousek před odbočkou na pole dojel řidič nakladače traktor s vlečkou řízený [anonymizováno]. Za nakladačem stál velký kamion s návěsem. Řidič nakladače ve zpětném zrcátku viděl toliko kamion, přes který neviděl, zda vzadu byla další vozidla. Řidič traktoru dal cca 100 metrů před odbočkou znamení o změně směru jízdy doleva a totéž vzápětí učinil i řidič nakladače. V době, kdy začal řidič traktoru odbočovat, nejelo v protisměru žádné vozidlo, avšak mezitím přijelo zezadu vozidlo a narazilo do vlečky traktoru.
18.Protokolem o výpovědi [anonymizováno] učiněné v rámci správního řízení vedeného před [anonymizováno] dne [anonymizováno] vzal odvolací soud za prokázané, že řidička [anonymizováno] řídila v době předmětné dopravní nehody osobní automobil tovární zn. [anonymizováno]. Poté co dojela kolonu vozidel, zařadila se do této kolony. Součástí kolony vozidel byl i velký kamion, přes který nebylo vidět dopředu. Následně ve zpětném zrcátku řidička vozidla [anonymizováno] zaregistrovala, že kolonu předjíždí nějaké vozidlo. Traktor s vlečkou tato řidička viděla až ve chvíli, kdy začal odbočovat, předtím o něm nevěděla.
19.Obsahem znaleckého posudku č. [anonymizováno] ve spojení s obsahem výpovědi znalce před soudem I. stupně vzal odvolací soud nad rámec skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně za prokázané, že dle závěrů znaleckého posudku, který vycházel i z kamerového záznamu, řidič traktoru před odbočením vlevo na místo ležící mimo silnici zapnul včas ukazatel o směru jízdy V době před odbočením měl řidič traktoru omezené rozhledové podmínky přes za ním jedoucí kamion s návěsem, když jeho výhled dozadu přes zpětná zrcátka byl odvislý od pozice traktoru vůči nákladní jízdní soupravě nacházející se za ním. V okamžiku vybočení vlevo měl řidič traktoru možnost registrovat v levém jízdním pruhu jedoucí vozidlo [anonymizováno], avšak dle znalce měl ztíženou možnost předpokládat, že vozidlo [anonymizováno] se bude pohybovat výrazně vyšší rychlostí, než je v daném úseku stanovena zákonem. Z technického hlediska řidič traktoru dle závěrů znaleckého posudku zahájením úkonu odbočení vytvořil vozidlu [anonymizováno] překážku, na kterou bylo nutné účinně reagovat. Řidič traktoru na situaci reagoval, když strhl řízení doprava. Obsahem protokolu o výpovědi znalce bylo dále prokázáno, že znalec připustil, že obecně lze vyjít z toho, že doba 7 sekund, po kterou trval předjížděcí manévr vozidla [anonymizováno], je dostatečnou dobou pro kontrolu situace ve zpětném zrcátku před odbočením. Znalec však současně poukazoval na omezený rozhled řidiče traktoru přes za ním se nacházející kamion. Zároveň znalec uvedl, že pokud by řidič traktoru nezačal odbočovat, k nehodě by nedošlo.
20.Podle ustanovení § 2910 OZ (občanský zákoník, dále jen „o. z.“) škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 21.Podle ustanovení § 2927 odstavec 1, 2 o. z. kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou. Povinnosti nahradit škodu se nemůže provozovatel zprostit, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.
22.Podle ustanovení § 2932 OZ střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jedná-li se o vypořádání mezi těmito provozovateli, vypořádají se provozovatelé podle své účasti na způsobení vzniklé škody. 23.Podle § 94 zák. č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, práva a povinnosti vyplývající ze škodných událostí vzniklých provozem vozidla, které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí zák. č. 168/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a to i v případě, že ke vzniku práva nebo povinnosti došlo ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Lhůty podle zák. č. 168/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, které počaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nejsou tímto zákonem dotčeny. 24.Podle ustanovení § 6 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. 25.Podle ustanovení § 9 zákona č. 168/199 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.
26.S ohledem na skutková zjištění učiněná soudem I. stupně vyhodnocená ve vzájemných souvislostech s důkazy provedenými v rámci odvolacího řízení dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci a věc též nesprávně posoudil po právní stránce, když na projednávanou věc primárně neaplikoval ustanovení § 2910, § 2927 a § 2932 OZ 27.Jak vyplývá z dosavadního obsahu spisu, mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že vozidlo traktor [anonymizováno], RZ [anonymizováno] s vlečkou [anonymizováno] RZ [anonymizováno], je vozidlem, které je z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěno u žalované. Dále nebylo sporu o tom, že dne [anonymizováno] došlo k dopravní nehodě výše uvedeného vozidla a vozidla [anonymizováno], RZ [anonymizováno], VIN [anonymizováno], jehož provozovatelem je žalobkyně, přičemž v důsledku dopravní nehody došlo ke škodě na vozidle[anonymizováno][anonymizováno], která byla vyčíslena na částku 328 200 Kč, jejíž výše taktéž nebyla v řízení sporována, přičemž žalobkyně vyzvala žalovanou k její úhradě.
28.Jak již je výše uvedeno odvolací soud na projednávanou věc aplikoval shora uvedená zákonná ustanovení vztahující se k odpovědnosti za škodu vzniklou střetem provozu provozovatelů, kteří se mají mezi sebou vypořádat podle své účasti na způsobení vzniklé škody. Vzhledem k tomu, že žalobkyně, jako provozovatelka vozidla [anonymizováno], uplatnila svůj nárok na náhradu škody vůči žalované, u níž je pojištěno z titulu pojištění odpovědnosti za škodu vozidlo druhého provozovatele, které bylo účastno na dopravní nehodě, bylo v tomto řízení třeba posoudit a vyhodnotit, v jakém rozsahu se případně jednotliví provozovatelé podíleli na vzniku škody způsobené střetem provozů.
29.Na základě skutkových zjištění učiněným soudem I. stupně, korigovaných v důsledku dokazování doplněného před soudem odvolacím, dospěl odvolací soud k závěru, že na vzniku škody způsobené střetem provozů se podílela jak žalobkyně, co by provozovatelka vozidla [anonymizováno], tak provozovatel vozidla pojištěného u žalované, přičemž míru jejich účasti na způsobení vzniklé škody odvolací soud vyhodnotil v poměru 50 % na straně žalobkyně, co by provozovatelky vozidla [anonymizováno], a 50 % na straně provozovatele vozidla pojištěného u žalované.
30.Odvolací soud v této souvislosti připomíná, že pohyb silničních motorových vozidel na pozemních komunikacích je upraven zákonem podrobně stanovenými pravidly. Součástí úvahy o účasti na střetu provozů musí být vždy posouzení toho, zda, a pokud ano, jak který z účastníků tato pravidla respektoval či naopak nerespektoval a nakolik jejich porušení vedlo ke střetu a škodlivému následku. Porušení těchto pravidel je pak často velmi významným faktorem vedoucím ke střetu. Odvolací soud při svém rozhodování vzal v úvahu i to, že je třeba vždy posoudit veškeré okolnosti týkající se míry účasti každého z účastníků, tedy jak z pohledu porušení právních povinností, tak i z hlediska nepříznivého působení povahy provozu bez zřetele na zavinění a zároveň že je třeba uvážit i to, že ne každé porušení pravidel musí mít vždy bezpodmínečně odraz v závěru o spoluodpovědnosti za vznik škody, pokud by ke škodě nedošlo v příčinné souvislosti s porušením příslušného pravidla.
31.Při zohlednění shora uvedených principů vztahujících se k posouzení účasti na vzniku škody způsobené střetem provozů v kontextu zhodnocení všech rozhodných skutečností odvolací soud ve vztahu k žalobkyni ve shodě se soudem I. stupně vyhodnotil, že žalobkyně nepochybně porušila své povinnosti řidiče vyplývající jí s ustanovení § 18 odst. 1, 3 a § 17odst. 5 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., podle nichž řidič motorového vozidla o maximální hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg musí rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat a smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Současně smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 Km za hodinu a nesmí předjíždět, nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí. Jak vyplynulo z dokazování provedeného v tomto řízení, žalobkyně, jakožto řidička vozidla [anonymizováno], prokazatelně nepřizpůsobila svou rychlost jízdy ani svůj předjížděcí manévr konkrétním okolnostem dané dopravní situaci, pokud začala předjíždět dlouhou kolonu velmi pomalu jedoucích vozidel, jejíž součástí byl i kamion s návěsem, který bránil žalobkyni ve výhledu před něj. Za této situace, si žalobkyně mohla a měla být vědoma toho, že její předjíždění je rizikové a ohrožující ostatní účastníky provozu. Je sice pravdou, že žalobkyně měla rozhled před sebe do levého jízdního pruhu, avšak k bezpečnému předjetí měla mít možnost dostatečného výhledu i do pravého jízdního pruhu, zejména při zohlednění toho, že před vozidlem řízeném žalobkyní byla vytvořena dlouhá kolona vozidel, na základě níž bylo zřejmé, že v pravém jízdním pruhu se rozhodně nejedná o standardní dopravní situaci. Jestliže za takovýchto okolností přesto žalobkyně přikročila k předjíždění této kolony vozidel ze zadních pozic a současně při nedostatečném výhledu do obou jízdních pruhů porušila svou povinnost dle § 18 odst. 1 v kombinaci s § 17 odst. 5 písm. a) shora uvedeného zákona (nepřizpůsobení jízdy jiným okolnostem v kombinaci s nedostatečnou rozhledovou vzdáleností do obou jízdních pruhů za účelem možnosti řádného vyhodnocení dopravní situace). Navíc žalobkyně prokazatelně porušila i povinnost uloženou jí ustanovením § 18 odst. 3 výše zmiňovaného zákona, a to za situace, kdy pravidla o nejvyšší dovolené rychlosti platí nezávisle na základním pravidle vyjádřeném v § 18 odst. 1, neboť povinnost podle prvního odstavce může být porušena, i když není porušena povinnost o maximální povolené rychlosti (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/7_Tdo_1034_2010). Jestliže v řízení bylo zároveň prokázáno (viz zejména znalecký posudek zpracovaný ve správním řízení, a to i na základě videozáznamu), že vozidlo žalobkyně se v době počátku předjíždění pohybovalo minimálně rychlostí 117 km za hodinu, přičemž zároveň bylo v řízení prokázáno, že pokud by žalobkyně jela nejvyšší povolenou rychlostí, tedy 90 km za hodinu, mohla střetu vozidel zabránit, je tedy nepochybné, že sama žalobkyně se porušením svých povinností skutečně velmi významným způsobem podílela na vzniku škody způsobené střetem provozů. 32.Ve vztahu k podílu řidiče traktoru pojištěného u žalované na vzniku škody odvolací soud na rozdíl od soud I. stupně dospěl na základě důkazů provedených soudem I. stupně a dokazování doplněného před soudem odvolacím k závěru, že také řidič traktoru porušil své povinnosti uložené mu zejména ustanovením § 21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., podle kterého při odbočování na křižovatce nebo na místo mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy, při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. K tomu odvolací soud uvádí, že řidič má při odbočování několik vzájemně souvisejících povinností. Jednak musí dávat znamení o změně směru jízdy, jednak nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát i zvýšené opatrnosti. Splněním první povinnosti řidič dává ostatním účastníkům silničního provozu předem jasně najevo svůj úmysl odbočit s vozidlem daným směrem. Dalšími povinnostmi řidiče je však i povinnost neohrozit řidiče jedoucí za ním a povinnost dbát zvýšené opatrnosti. Tyto povinnosti musí řidič dodržet již přímo při provádění odbočování, tedy při změně směru jízdy. Počátek odbočovacího manévru se přitom tedy nespojuje pouze s okamžikem, kdy řidič začne dávat znamení o změně směru jízdy, ale až s okamžikem, kdy skutečně začne s vozidlem směr jízdy měnit. Výše uvedené tedy znamená, že i když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, nedochází tím automaticky k vyčerpání všech jeho povinností. Řidič odbočujícího vozidla musí mít přehled o tom, zda i přes zapnuté znamení o změně směru jízdy není předjížděn jiným vozidlem, jehož řidiče by mohl ohrozit, zejména za situace, pokud není předjíždění v daném místě zakázáno. Při samotném odbočování pak musí řidič dbát zvýšené opatrnosti a nespoléhat se pouze na již zapnutý ukazatel změny směru jízdy, tedy musí pečlivě kontrolovat i situaci za svým vozidlem. V projednávané věci sice bylo prokázáno, že řidič traktoru dal s dostatečným předstihem znamení o změně směru jízdy, tedy o úmyslu odbočení vlevo mimo silnici (na pole) a při vlastním započetí odbočování se díval do zpětného zrcátka. Tyto jeho úkony však nelze s ohledem na konkrétní okolnosti případu vyhodnotit jako dostačující k tomu, aby bylo možno uzavřít, že řidič traktoru skutečně řádně splnil své povinnosti uložené mu shora uvedeným zákonným ustanovením, a tudíž není odpovědný za škodu vzniklou střetem provozů při výše uvedené dopravní nehodě. Ačkoli tedy v řízení bylo prokázáno, že řidič traktoru dal včas znamení o úmyslu změny směru jízdy při odbočování vlevo mimo vozovku, zároveň bylo prokázáno i to (viz obsah důkazů, které byly doplněny či zopakovány v rámci odvolacího řízení a následně odvolacím soudem vyhodnoceny ve vzájemných souvislostech s důkazy provedeným před soudem I. stupně), že řidič traktoru při vlastním úkonu odbočování porušil svou povinnost neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti a to tím, že započal manévr odbočování vlevo mimo vozovku, přestože neměl přes kamion s návěsem dostatečný výhled za sebe, který si však byl povinen zajistit (viz protokoly o výpovědi shora uvedených osob v rámci správního řízení ve spojení se závěry znaleckého posudku a doplňujícími vyjádřeními znalce). Pokud tedy za shora popsaných okolností započal řidič traktoru úkon odbočování vlevo, ačkoli si musel být navíc vědom toho, že jestliže řídí pomalu jedoucí traktor s vlečkou, vytvoří při odbočování vlevo překážku v levém jízdním pruhu po delší dobu, neměl k tomuto odbočovacímu manévru bez dostatečné viditelnosti přes kamion s návěsem vůbec přistoupit, zejména pokud odbočoval vlevo nikoli na křižovatce, ale na místo mimo silnici, kde není možnost odbočení vyznačena ani dopravní značkou, ani jiným způsobem a současně v daném úseku není ani zákaz předjíždění. Za takovýchto okolností tedy řidič traktoru rozhodně nemohl spoléhat na to, že případně nebude předjížděn některým z vozidel jedoucích v koloně za ním. Jestliže přesto tento odbočovací manévr řidič traktoru započal a vytvořil tím pro vozidlo, které řídila žalobkyně, překážku v levém jízdním pruhu, je nepochybné, že za této konkrétní situace skutečně nedostál svým povinnostem dbát zvýšené opatrnosti a svým odbočovacím manévrem ohrozil řidičku vozidla [anonymizováno] (viz obsah znaleckého posudku - znalec ve svém znaleckém posudku uzavřel, že řidič traktoru jím řízeným vozidlem vytvořil z technického hlediska překážku řidičce vozidla v levém jízdním pruhu a uvedl i to, že pokud by tato překážka nebyla vytvořena, ke střetu vozidel by nedošlo). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že také řidič traktoru se porušením povinností řidiče významným způsobem podílel na vzniku škody, která je v tomto řízení požadována a která byla způsobena střetem provozů. Odvolací soud dále ještě k věci uvádí, že řidič traktoru dle přesvědčení odvolacího soud nemůže být vyviněn z podílu na vzniku škody či jeho spoluúčast na vzniklé škodě nemůže být ani podstatně snížena v důsledku toho, že se před započetím odbočení vlevo díval do zpětného zrcátka a že přes za ním v koloně stojící kamion s návěsem nemohl předjíždějící vozidlo [anonymizováno] vidět. Bylo totiž jeho primární povinností si dostatečný výhled za své vozidlo zabezpečit, a to ať již najetím co nejvíce ke střední čáře svého jízdního pruhu, zejména odbočoval-li vlevo mimo silnici bez dopravního vyznačení, či jiným vhodným způsobem. V projednávané věci pak nelze navíc přehlédnout, že v řízení bylo prokázáno, že přímo za řidičem traktoru jelo vozidlo – nakladač stejné společnosti, která je provozovatelem traktoru, přičemž záměrem řidiče tohoto nakladače bylo taktéž odbočení vlevo mimo silnici. Za této situace případně mohl řidič traktoru, při nedostatečném rozhledu přes kamion, zvážit například i výpomoc tohoto řidiče nakladače, a to právě za účelem dodržení svých povinností dbát zvýšené opatrnosti a neohrozit řidiče jedoucí za ním. K výše uvedeným závěrům o významné spoluúčasti řidiče traktoru na vzniku dopravní nehody a současně i na vzniku škody způsobené střetem provozů dospěl odvolací soud dále i s přihlédnutím k tomu, že v řízení bylo prokázáno i to, že k započetí odbočovacího manévru řidiče traktoru došlo až ve chvíli, kdy již žalobkyně započala předjíždění kolony jedoucích vozidel, přičemž sám znalec připustil, že předjíždění vozidla [anonymizováno] trvalo 7 sekund a že v případě jiné pozice traktoru (pokud by nebyl výhled řidiče traktoru dozadu omezen za ním v koloně stojícím kamionem s návěsem), je tato doba dostatečná k zaregistrování toho, že je řidič traktoru předjížděn. V souvislosti se závěrem, že v projednávané věci je tedy i řidič traktoru spoluodpovědný za vznik dopravní nehody poukazuje odvolací soud i na žalobkyní zmiňovanou judikaturu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [anonymizováno], čj. [anonymizováno], v němž Nejvyšší správní soud poukázal na to, že řidič odbočující vlevo se musí patřičně přesvědčit, zda není předjížděn jiným vozidlem, a to právě v rámci povinnosti dbát zvýšené opatrnosti, neboť to, že domněle splnil všechny iniciační povinnosti před zahájením samotného manévru odbočení (dal znamení o změně směru jízdy a snížil rychlost jízdy), neznamená, že neměl přiměřeně počítat s tím, že jiný účastník provozu může svou určitou povinnost porušit, přičemž protiprávností chování předjíždějícího řidiče však nemůže být zhojen nedostatek rozumné obezřetnosti na straně řidiče odbočujícího. 33.S ohledem na všechna shora uvedená skutková zjištění, provedený rozbor porušení právních povinností ze strany žalobkyně i řidiče traktoru a po zvážení všech dalších výše uvedených okolností, za nichž ke střetu vozidel došlo, dospěl odvolací soud k závěru, že s ohledem na skutečně srovnatelnou závažnost porušení povinností obou uvedených řidičů a při současném posouzení všech rozhodných skutečností ve vzájemných souvislostech je v projednávané věci důvodné vypořádat škodu vzniklou střetem provozů tak, že každý z provozovatelů, tedy jak provozovatel vozidla [anonymizováno], tak provozovatel vozidla traktor, je odpovědný za vzniklou škodu v rozsahu 50 %. Protože vozidlo traktor [anonymizováno], RZ [anonymizováno] s vlečkou [anonymizováno] RZ [anonymizováno], je vozidlem, které je z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěno u žalované, která má povinnost plnit škodu za provozovatele výše uvedeného vozidla, odvolací soud tedy přistoupil k částečné změně výroku I rozsudku soudu I. stupně.
34.Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle ustanovení § 220 odst. 1, písm. b) o. s. ř. částečně změnil v zamítavém výroku I tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 164 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [anonymizováno] ve výši 15 % ročně, přičemž ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok I rozsudku soudu I. stupně dle ustanovení § 219 OSŘ potvrdil jako věcně správný (výrok I tohoto rozsudku). 35.Zákonný úrok z prodlení z přiznané částky byl žalobkyni přiznán v souladu s ustanovením § 1970 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 36.O náhradě nákladů státu bylo odvolacím soudem rozhodnuto dle ustanovení § 148 odst. 1 OSŘ, podle něhož má stát ve vztahu k účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil, a to podle výsledku řízení. Vzhledem k tomu, že náklady řízení státu jsou v daném případě představovány částkou 86 Kč, která byla státem uhrazena jako součást přiznané odměny znalci za účast u jednání před soudem I. stupně, přičemž úspěch a neúspěch obou účastníků řízení je v projednávané věci stejný, bylo odvolacím soudem rozhodnuto o povinnosti jak žalobkyně, tak i žalované zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 43 Kč (výroky II a III). Lhůta k plnění byla ve výrocích II a III stanovena dle § 160 odst. 1 OSŘ 37.Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, rozhodl dále odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 2 OSŘ nejen o nákladech odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před soudem I stupně. O nákladech řízení bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 OSŘ rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť úspěch a neúspěch obou účastníků řízení ve věci byl stejný. 38.Pouze pro úplnost odvolací sod uvádí, že pokud žalovaná ve vztahu k nákladům řízení státu v rámci svého odvolání namítala, že na základě výzvy soudu uhradila zálohu na provedení důkazu výslechem znalce u jednání soudu ve výši 8 000 Kč, přičemž dovozovala, že odvolací soud musí tuto skutečnost zohlednit v rámci rozhodování o nákladech řízení státu (v případě potvrzení rozsudku soudu I. stupně žalovaná žádala, aby bylo rozhodnuto o vrácení této zálohy a současně byla povinnost k náhradě nákladů státu v plném rozsahu částky 8 086 Kč uložena žalobkyni), odvolací soud upozorňuje na to, že žalovanou navrhovaný postup není v souladu se zákonem, neboť záloha zaplacená žalovanou na provedení důkazu výslechem znalce se stala součástí jejích nákladů řízení, přičemž o nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto výrokem IV tohoto rozsudku, a to při posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci.
--- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v I. stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 OSŘ