Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Jaroslava Daniše, zastoupeného Mgr. Jakubem Horkým, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2025 č. j. 21 Cdo 543/2025-333 a proti výroku I. (v části potvrzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 4. 2024 č. j. 25 C 62/2023-258) a výrokům II., IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024 č. j. 30 Co 245/2024-300, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Mikhaila Yeroshenka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Stěžovatel ústavní stížností napadá v záhlaví označená soudní rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Napadeným rozhodnutím předcházelo nalézací řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 o žalobě vedlejšího účastníka. Ten se po stěžovateli domáhal náhrady škody v důsledku požáru v kabině vozidla, který vznikl neopatrnou manipulací s přenosným plynovým vařičem (stěžovatel pro vedlejšího účastníka pracoval jako řidič kamionu). Obvodní soud žalobě vyhověl, uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 926 809 Kč s úrokem z prodlení a nahradit vedlejšímu účastníkovi a státu náklady řízení.
3.Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu: potvrdil vyhovění žalobě pouze ohledně 94 500 Kč, ve zbytku žalobu zamítl (výrok I.). Stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení ani odvolacího řízení (výroky II. a V.) Vedlejšího účastníka a stěžovatele zavázal nahradit náklady státu (výroky III. a IV.).
4.Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.
5.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud protiústavně moderoval náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Stěžovatel připomíná, že užívání tohoto ustanovení má být výjimečné, přičemž podle něj k tomu v této věci nebyly žádné důvody hodné zvláštního zřetele. Dále stěžovatel vznáší konkrétní argumenty vůči odůvodnění městského soudu k této moderaci (ke kterým se Ústavní soud krátce vrátí níže při posouzení ústavní stížnosti). Věc má podle stěžovatele ústavní dimenzi, protože větší část odepřené náhrady nákladů odpovídá odměně jeho advokáta. Právě díky účinné advokátní pomoci nemusel stěžovatel platit původně přisouzené plnění, ale částku výrazně nižší, ač stále pro něj velmi citelnou. 6.Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji posoudil jako zjevně neopodstatněnou. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 7.Úvodem Ústavní soud podotýká, že stěžovatel sice formálně navrhl zrušení rozsudku městského soudu i v části týkající se věci samé (potvrzení části žalovaného nároku na náhradu škody), ale v ústavní stížnosti přinesl argumentaci jen proti nákladovým výrokům rozsudku městského soudu. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu ani napadené části výroku I. rozsudku městského soudu se proto Ústavní soud nijak nevěnoval.
8.Problematikou nákladů řízení se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde v bodě 34 uvedl, že:
"Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. bod 11 výše). [...] Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." 9.Tyto závěry Ústavní soud následně aplikoval např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 (viz jeho body 21 až 37) a od té doby z nich vychází.
10.Z judikatury Ústavního soudu a zejména z citovaného stanoviska pléna jinými slovy plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Ústavní soud by totiž jinak působil jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná - to mu však nepřísluší (srov. znovu nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 37, a např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/24 , bod 6; I. ÚS 689/25, body 2 až 5; či. IV. ÚS 2528/21 , bod 11).
11.To platí i pro rozhodování o nákladech řízení, které nejsou kvalitativně bagatelní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 532/25 , bod 6; či I. ÚS 1153/25 , bod 9). To znamená, že výše potenciální náhrady nákladů (která měla tvořit odměnu stěžovatelova advokáta) k posunu nyní projednávané věci do ústavní dimenze nestačí.
12.Posuzovanou ústavní stížnost neprovázejí ani další mimořádné okolnosti. Stěžovatel sice vytýká městskému soudu, že moderaci zdůvodnil způsobem rozporným s koncepcí náhrady škody způsobené zaměstnavateli nedbalostním jednáním zaměstnance. S tím se Ústavní soud ale neztotožňuje, a to z těchto důvodů:
* Stěžovatel namítá, že příčinou každé škody je nejméně nedbalostní jednání, takže je nepřiléhavý argument městského soudu, že příčinou škody bylo pouze a jedině zjevně nedbalostní jednání stěžovatele. Ústavní soud tento argument městského soudu chápe jinak než stěžovatel; městský soud chtěl zjevně říci pouze to, že k požáru nevedla jiná příčina (např. přičitatelná vedlejšímu účastníkovi) než neopatrná manipulace stěžovatele s vařičem.
* Stěžovatel poukazuje na to, že povinnost zaměstnance uhradit způsobenou škodu maximálně do výše 4,5násobku svého měsíčního výdělku byla záměrem zákonodárce. Ani zde Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že by městský soud účel a smysl tohoto zákonného pravidla ignoroval; zákon nic neříká o výši možné škody, která vznikne v důsledku nedbalostního jednání zaměstnance, pouze pro případy vysokých škod stanoví ochranný limit pro samotnou náhradu škody ve vyšších částkách. To nebrání obecným soudům zohlednit výši způsobené škody při moderaci náhrady nákladů řízení, shledá-li k tomu důvody - jako právě v tomto případě.
* Stěžovatel konečně nesouhlasí s tím, že měl vedlejší účastník ztíženou důkazní situaci k prokázání případného úmyslu stěžovatele nebo že by stěžovatel nespolupracoval se soudem. Ústavní soud na tuto námitku odpovídá tak, že soud nekladl stěžovateli za vinu, že by požár založil úmyslně. Také tento argument městského soudu je vytržen z kontextu celého jeho odůvodnění; městský soud totiž žalobě z větší části nevyhověl, protože věc posoudil v režimu náhrady škody způsobené nedbalostním jednáním; proto byla míra zavinění stěžovatele podstatná. O okolnost, že stěžovatel nespolupracoval se soudem, městský soud svůj nákladový výrok neopřel.
13.Městský soud tedy moderaci náhrady nákladů řízení (aplikaci § 150 o. s. ř.) srozumitelně odůvodnil a opřel hned o několik skutečností (uvedených v bodě 27 napadeného rozsudku). Ty se stěžovateli nepodařilo v ústavní stížnosti vyvrátit způsobem, který by nasvědčoval mimořádné povaze jeho případu. 14.Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu