Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
4 Tdo 193/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. d) tr.ř. Datum rozhodnutí: 8. 4. 2026
Spisová značka : 4 Tdo 193/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.193.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Loupež
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 7. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
4 Tdo 193/2026- 456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovoláních obviněných 1. P. F. , a 2. P. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 4 To 256/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 23 T 204/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají . Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 23 T 204/2024 byli obvinění P. F. a P. F. uznáni vinnými ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 27. 7. 2024 kolem 01:00 hodin v XY, okres XY, ul. XY, v prostoru okolo domu č. p. XY, obžalovaný P. F. s křikem a roztaženými pažemi přistoupil ke kolemjdoucímu poškozenému V. V., a požadoval po něm nejprve cigaretu, když mu poškozený nevyhověl s tím, že při sobě cigarety nemá, tak po něm požadoval vydání láhve piva, kterou poškozený držel v ruce, a když mu poškozený odmítl uvedenou láhev piva vydat, počal poškozeného postrkovat a snažil se mu láhev piva z ruky vytrhnout, což se mu pro odpor poškozeného nepodařilo, následně došlo mezi nimi k fyzické potyčce, během níž dotčená láhev piva poškozenému vypadla z ruky a rozlila se na vozovku, vzápětí na místo přiběhl obžalovaný P. F. a se slovy „co děláš bráchovi“ se zapojil do již probíhající potyčky nejméně tím, že zezadu udeřil poškozeného pěstí do hlavy, v dalším průběhu potyčky obou obžalovaných a poškozeného, když byl poškozený povalen na vozovku, jej ještě obžalovaný P. F. jednou udeřil pěstí do nosu, v důsledku čehož poškozenému byly sraženy z obličeje na vozovku dioptrické brýle a poškozený utrpěl frakturu nosních kůstek s dobou léčení a omezení v obvyklém způsobu života v důsledku pracovní neschopnosti po dobu deseti dnů, následně obžalovaný P. F. jednak využil nepozornosti poškozeného otřeseného průběhem předchozí potyčky a tomuto odcizil náramkové hodinky značky QUARTZ v hodnotě cca 500 Kč ležící poblíž poškozeného na vozovce, které mu v průběhu potyčky spadly ze zápěstí, a dále srozuměn s předchozím násilím užitým oběma obžalovanými vůči poškozenému, které v poškozeném mohlo důvodně vyvolat obavy z jeho opakování, se snažil prohledat batoh poškozeného ležící na vozovce u jednoho ze zaparkovaných vozidel, kam si jej na počátku potyčky poškozený odložil, čemuž však poškozený přes hrozbu eventuálního dalšího násilí zabránil tím, že obžalovanému P. F. batoh z rukou vytrhl a z místa odešel, v důsledku potyčky poškozený utrpěl pohmoždění zápěstí pravé ruky a pravé lopatky, odřeniny pravé lopatky, pravého kolene, lokte a kloubů prstů pravé ruky.“
2. Za uvedené jednání byl obviněný P. F. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. 3. Za uvedené jednání byl obviněný P. F. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. 4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, sídlem Orlická 2020/4, Vinohrady, 130 00 Praha 3, částku 21 771 Kč. 5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. V. s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 23 T 204/2024 podali obvinění P. F., P. F. a státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 4 To 256/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání státního zástupce zrušil ve výrocích o trestech ohledně obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. F. odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 42 (čtyřicet dva) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Obviněného P. F. odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 (třicet šest) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných P. F. a P. F. zamítnuta. 7. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 4 To 256/2025, podal obviněný P. F. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a d) tr. ř. Obviněný považuje rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem za nesprávné, a to především v části týkající se právní kvalifikace skutku a v přímé návaznosti na ni rovněž v části týkající se uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Podle jeho názoru nelze na základě provedeného dokazování, zejména výpovědi samotného poškozeného, dospět k závěru, že by jeho jednání naplňovalo znaky zločinu loupeže. V projednávané věci absentuje jak úmysl zmocnit se cizí věci, tak úmyslné užití násilí za tímto účelem. Poškozený celý incident popsal jako běžnou fyzickou potyčku, která podle jeho vlastního hodnocení neměla charakter loupežného jednání. Obviněný se k účasti na fyzickém konfliktu doznal a nad svým jednáním projevil lítost, avšak konzistentně popíral, že by jeho jednání bylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci. S ohledem na provedené dokazování, zahrnující nejen výpověď poškozeného, ale rovněž kamerové záznamy z místa incidentu, je přesvědčen, že jeho jednání mohlo být nanejvýš právně kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku, případně – při krajně extenzivním výkladu – jako pokus přečinu krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, neboť nebyla naplněna ani objektivní, ani subjektivní stránka tohoto trestného činu. Jediným předmětem, který zůstal v popisu skutku zachován a který by teoreticky mohl být považován za objekt zmocnění, byla lahev piva. Pokud poškozenému lahev v určitém okamžiku vyklouzla z ruky či mu byla neúmyslně vyražena, jednalo se o důsledek fyzického konfliktu, nikoli o projev úmyslu zmocnit se této věci. Obviněný dále poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozeného, které se významně lišily mezi přípravným řízením a řízením před Krajským soudem v Ústí nad Labem, přestože soud jeho výpověď hodnotil jako věrohodnou. Ve vztahu k batohu poškozeného je z výpovědí všech zúčastněných osob zřejmé, že si jej poškozený odložil sám, bez jakéhokoli donucení. Nad rámec výše uvedeného obviněný namítl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a neodpovídá zásadě proporcionality trestu ve vztahu k míře společenské škodlivosti posuzovaného jednání. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2025 č. j. 4 To 256/2025-383 a poté aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci. 8. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 4 To 256/2025, podal obviněný P. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel spatřuje naplnění výše uplatněného dovolacího důvodu v neúplnosti skutkových zjištění a v porušení § 38 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí. Obviněný upozorňuje na fakt, že se od počátku neúčastnil konfliktu mezi poškozeným a obviněným P. F. Tento konflikt začal bez něj a jediným důvodem pro který se do tohoto konfliktu zapojil, jak uvedl ve své výpovědi, bylo aby daný konflikt ukončil a v klidu odešli domů. Důvodem, proč sebral ze země předmětné náramkové hodinky bylo, že si myslel, že tyto jsou jeho bratra. Tedy úmyslem nebylo eskalovat daný konflikt či okrást poškozeného. Obhajoba na tomto místě konstatuje, že nebyl prokázán úmysl obviněného, že by se chtěl zmocnit jakékoliv věci poškozeného, kdy sám poškozený ve své výpovědi před Okresním soudem v Teplicích, dne 3. 1. 2025, uvedl, že ani neměl dojem, že by jej kdokoliv chtěl okrást. Tedy dle konstatování samotného poškozeného se obviněný nemohl dopustit trestného činu loupeže. Napadenému rozhodnutí lze proto vytknout, že daný závěr byl učiněn na základě nesprávného právního posouzení věci, zejména po subjektivní stránce předjímaného trestného činu. Na základě shora uvedených skutečností proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2025, č. j. 4 To 256/2025-383 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 6. 2025 č. j. 23 T 204/2024-294, a přikázal, aby v dané věci bylo v potřebném rozsahu znovu jednáno. Dovolatel dále navrhl, aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. věc nalézací soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu či jiným samosoudcem. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se jedná o běžnou polemiku s provedeným dokazováním. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 13. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnými v dovoláních byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvoláních, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných P. F. a P. F. 14. Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). 15. Ač obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., má Nejvyšší soud za to, že především obviněný P. F. měl patrně na mysli i uplatnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ve znění účinném od 1. 1. 2022, jelikož ve svém dovolání především namítl, že šlo o nesprávné právní posouzení skutku nebo o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Obviněný P. F. také uvedl, že spatřuje naplnění výše uplatněného dovolacího důvodu v neúplnosti skutkových zjištění. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Po stránce věcné se v případě výše uvedených námitek jedná o námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. 16. Na podporu závěrů učiněných oběma soudy nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, popř. mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněných po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, a to zejména z výpovědi poškozeného V. V., který podrobně popsal jednání obou obviněných vůči své osobě, když uvedl, že po něm obviněný P. F. chtěl zpočátku cigaretu, následně láhev piva, když ani tu nedostal, stejně po ní sáhl a chtěl si jí vzít, načež poškozený poodešel a uviděl, jak k nim běží z dálky obviněný P. F., který ho ihned udeřil. Pak jej oba kopali do žeber, nohou, kolene. Jak poté poškozený ležel na zemi a kopal do něj obviněný P. F., všiml si, že obviněný P. F. má v ruce jeho batoh, který rozepíná, načež se sebral a batoh obviněnému z rukou vytrhl. Soudy dále vycházely z obrazových záznamů městského kamerového dohlížecího systému Města XY provozovaného Městskou policií XY, zaznamenávajícího v rozhodnou dobu v určitých časových intervalech místo činu a jeho okolí, který zachytil části jednání obou obviněných. Soudy pečlivě zvážily všechny provedené důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Na podkladě takto provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
17. Obviněný P. F. ve svém dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navíc poukázal na rozpory ve výpovědích poškozeného, které se významně lišily mezi přípravným řízením a řízením před Krajským soudem v Ústí nad Labem. K námitkám obviněného ve vztahu k výpovědím poškozeného V. V. Nejvyšší soud konstatuje, že tuto svědeckou výpověď lze považovat za souladnou s ostatními zajištěnými a před soudem provedenými důkazy. Výpověď poškozeného je podporována zejména přímými obrazovými záznamy z MKDS a nepřímo také lékařskými zprávami o zraněních poškozeného vzniklých při daném incidentu, jakož i protokolem o vydání věci – náramkových hodinek poškozeného. Jak dále uvedl okresní soud, na straně poškozeného nebyl shledán žádný motiv ke křivému obvinění kteréhokoli z obviněných, svědecká výpověď nebyla vedena snahou popisovanému skutkovému ději přidávat ve snaze dosáhnout přísnějšího postihu obviněných, poškozený rozlišoval věci, které obvinění cíleně požadovali, což byla láhev piva, kterou po něm chtěl obviněný P. F., či batoh, o který jevil zájem obviněný P. F., od věcí, ve vztahu k nimž cílenost jednání obviněných neshledával. 18. Obviněný P. F. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 19. V rámci tohoto dovolacího důvodu, ač obviněný P. F. uvedl pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., oba shodně namítli, že v projednávané věci absentuje jak úmysl zmocnit se cizí věci, tak úmyslné užití násilí za tímto účelem. Obvinění konzistentně popírají, že by jejich jednání bylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci. 20. Nejdříve lze obecně uvést, že zločinu loupeže se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
21. Nejvyšší soud má za prokázané, že oba obvinění užili násilí vůči poškozenému. Prvotním úmyslem jednání obviněného P. F. bylo získat od poškozeného láhev piva, kterou poškozený držel v ruce, a když tak poškozený neučinil dobrovolně, obviněný se lahve piva zmocnil za užití násilí, popsaného ve skutkové větě daného rozsudku. Lze proto dle názoru Nejvyššího soudu dovodit, že násilí bylo vedeno v tento okamžik s úmyslem zmocnit se láhve piva, tudíž v jednání obviněného P. F. lze jednoznačně spatřovat naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. 22. Pokud jde o obviněného P. F., jeho jednání ve druhé fázi incidentu spočívalo ve zmocnění se náramkových hodinek poškozeného a ve snaze prohledat batoh poškozeného se záměrem zmocnit se případně dalších, blíže nespecifikovaných věcí. Během toho, co byl poškozený napadán obviněným P. F., přistoupil obviněný P. F. k batohu a obsah batohu prohlížel s úmyslem z něj něco odcizit. K tomu došlo za situace, kdy byl obviněný nejméně srozuměn s předchozím násilím, kterého oba obvinění vůči poškozenému užili, přičemž toto násilí bylo i nadále objektivně způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z jeho bezprostředního pokračování. Stejně tak u hodinek šlo o zmocnění se cizí věci, kdy lze považovat tvrzení obviněného, že měl za to, že hodinky patří bratrovi, za ryze účelové, neboť obviněný P. F. sebral ze země jak hodinky, tak i telefon ale bratrovi předal pouze telefon, nikoliv hodinky. Lze proto i u obviněného P. F. spatřovat úmysl zmocnit se cizí věci a jeho jednání je nutno posoudit jako užití násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. 23. Nad rámec výše uvedeného obvinění namítli, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a neodpovídá zásadě proporcionality. Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je tudíž nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněnými obsahově nenaplňuje stanovený dovolací důvod, neboť tresty odnětí svobody byly uloženy v souladu se zákonem a nejsou to proto tresty, které zákon nepřipouští. 24. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že ač obviněný P. F. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neuplatnil žádnou námitku, která by byla pod zvolený (ale ani žádný jiný) důvod dovolání podřaditelná. 25. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění P. F. a P. F. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné, a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. 26. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných P. F. a P. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 4. 2026
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu