Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloše Černého, zastoupeného Mgr. Dominikou Holečkovou, advokátkou, sídlem Srbská 2741/53, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2025 č. j. 29 ICdo 153/2024-479 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2024 č. j. 12 VSOL 58/2023-450, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. Dagmar Kordas Kolákové, insolvenční správkyně, sídlem Slovanská 3240/7A, Šumperk, a 2) Mgr. Marka Mičky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena (mimo jiné) jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Krajský soud v Brně ("krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2022 č. j. 73 ICm 2733/2021-194 zamítl žalobu vedlejších účastníků řízení o určení, že stěžovatel, coby žalovaný, nemá za dlužníkem (vedlejším účastníkem řízení) vykonatelnou pohledávku č. P18 v celkové výši 25 757 311 Kč (výrok I). Rozhodl tak o žalobě, jíž se vedlejší účastníci domáhali určení, že přihlášená vykonatelná pohledávka č. P18 stěžovatele není po právu co do pravosti a výše, resp. domáhali se popření pravosti a výše této pohledávky.
3.Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") k odvolání vedlejších účastníků rozsudkem ze dne 13. 4. 2023 č. j. 12 VSOL 58/2023-251 změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I tak, že žalobu na určení, že stěžovatel nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku č. P18, zamítl jako předčasnou.
4.Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. 29 ICdo 143/2023 tento rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatel v přihlášce pohledávky v souladu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu odkázal na exekutorský zápis (ze dne 12. 11. 2007), v němž byly uvedeny skutečnosti týkající se důvodu přihlášené pohledávky (skutečnosti, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá), které plně postačovaly k identifikaci skutku, na jehož základě stěžovatel přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka.
5.Vrchní soud následně změnil rozsudek insolvenčního soudu z roku 2022 ve výroku ve věci samé tak, že určil, že stěžovatel nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku č. P18 v celkové výši 25 757 311 Kč. Vrchní soud, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, s poukazem na výsledky provedeného dokazování uzavřel, že stěžovatel dne 12. 11. 2007 reálně neposkytl finanční prostředky dle ústní smlouvy o půjčce ze dne 1. 11. 2007, jak tvrdil v přihlášce své pohledávky, ale již před jejím uzavřením. Uznáním dluhu založená vyvratitelná domněnka tak byla dokazováním vyvrácena. Došlo-li k předání peněz před uzavřením smlouvy o půjčce (resp. před 12. 11. 2007), je podle názoru vrchního soudu nepochybné, že důvod plnění byl jiný. Přihlásil-li stěžovatel do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku ze smlouvy o půjčce, na kterou nebylo reálně plněno, nelze než uzavřít, že tato pohledávka není po právu. Z těchto důvodů vrchní soud rozhodl způsobem shora uvedeným.
6.Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatel jako důvod přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení jen otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nejvyšší soud vysvětlil, že právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá na závěru o tom, že přihláška pohledávky stěžovatele za dlužníkem není způsobilá přezkumu, jak ve své dovolací argumentaci namítal stěžovatel. Naopak, odvolací soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu neměl přihlášku pohledávky za vadnou, a proto nezpůsobilou přezkumu. Důvodem, pro který vyhověl žalobě, a tedy určil, že stěžovatel nemá za dlužníkem přihlášenou pohledávku, bylo, že stěžovatel reálně nepřenechal (nepředal) dlužníku peníze podle smlouvy o půjčce. II. Argumentace stěžovatele
7.Stěžovatel se vymezuje vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu i vrchního soudu. Stručně vzato nadále zastává názor, že má za vedlejším účastníkem vykonatelnou pohledávku č. P18 v celkové výši 25 757 311 Kč. Dovolává se přitom exekutorského zápisu z 12. 11. 2007, v němž došlo k uznání dluhu (jistiny) ve výši 5 250 000 Kč.
III. Splnění podmínek řízení
8.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
9.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10.Ústavní soud předně připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Tato východiska se plně uplatní i v incidenčních sporech v insolvenčním řízení, tj. i v nyní posuzované věci, zahájené žalobou vedlejších účastníků řízení popírající pohledávku stěžovatele (č. P 18) co do pravosti i výše. Exces, který by vytvářel prostor pro uplatnění kasační pravomoci, však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
11.Stěžovatel ve svém návrhu namítá pouze pochybení obecných soudů při zjišťování skutkového stavu a při použití podústavního práva, aniž by však náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Setrvává na stanovisku, že má vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, insolvenčnímu dlužníkovi, pohledávku plynoucí ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. 11. 2007, uznanou prostřednictvím exekutorského zápisu ze dne 12. 11. 2007. Z napadeného rozhodnutí vrchního soudu ovšem dostatečně vyplývá, proč vrchní soud tuto pohledávku neuznal co do její pravosti, resp. z jakých důvodů určil, že stěžovatel nemá za vedlejším účastníkem vykonatelnou pohledávku (č. P 18). Ač se na první pohled může jevit přístup vrchního soudu přísný, odpovídá požadavkům kladeným zákonnou úpravou na přihlášku pohledávky v insolvenčním řízení, vyjasněným rovněž v navazující judikatuře Nejvyššího soudu.
12.Z této judikatury se přitom podává, že povinností věřitele je mj. vymezit skutkové okolnosti, z nichž odvozuje svůj nárok s tím, že skutkové okolnosti musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Vylíčení těchto skutečností slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 26). Ve stěžovatelově věci přitom bylo rozhodné, že dne 12. 11. 2007 reálně neposkytl finanční prostředky dle ústní smlouvy o půjčce ze dne 1. 11. 2007, jak tvrdil v přihlášce své pohledávky. Tato okolnost vyplývá z provedeného dokazování, resp. potvrdil ji i samotný stěžovatel (srov. rozsudek vrchního soudu, body 15 a 17; z dokazování vyplynulo, že částku v souhrnné výši 5 250 000 Kč, uplatněnou v insolvenčním řízení jako jistinu, předal stěžovatel dlužníkům přede dnem 12. 11. 2007 v jednotlivých částkách). Vrchní soud přitom nezpochybnil, že na základě smlouvy o půjčce lze peníze poskytnout i jindy, než v době uzavření smlouvy o půjčce, neboť k předání peněz může dojít i bezhotovostním převodem na účet dlužníka a nelze ani vyloučit, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníkovi předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2022 č. j. 20 Cdo 351/2022-166, bod 10), nicméně zohlednil, že tyto okolnosti takto nebyly specifikovány v přihlášce. Nebyla tak splněna podmínka jednoznačné identifikace okolností, z nichž stěžovatel odvozuje svůj nárok uplatněný v insolvenčním řízení. Jestliže tedy stěžovatel dne 12. 11. 2007 reálně neposkytl finanční prostředky dle ústní smlouvy o půjčce ze dne 1. 11. 2007, jak tvrdil v přihlášce své pohledávky, vrchnímu soudu nezbylo než uzavřít, že pohledávka stěžovatele není po právu.
13.Vrchní soud v této souvislosti upozornil (bod 27), a to s ohledem na skutková zjištění vyplývající mj. z výslechu stěžovatele (srov. výše rozsudek vrchního soudu, body 15 a 17), že změna tvrzení obsaženého v přihlášce o tom, že peníze byly dlužníku zapůjčeny v hotovosti v určitý den, je podstatnou změnou právního důvodu vzniku pohledávky uvedeného v přihlášce, která je věřiteli po uplynutí lhůty určené k podání incidenční žaloby zapovězena (srov. § 192 odst. 4 insolvenčního zákona). Podle usnesení o úpadku přitom lhůta pro přihlašování pohledávek v insolvenčním řízení, jež tvoří základ nyní posuzovaného případu, uplynula již 18. 7. 2021 (srov. usnesení ze dne 18. 5. 2021 KSBR 27 INS 7215/2021-A-9). Ke změně skutkového tvrzení stěžovatele (přihláška/účastnický výslech) tudíž soudy nebyly povinny přihlížet. 14.Ústavní soud proto považuje rozhodnutí vrchního soudu za ústavně souladné. Tento závěr ostatně odpovídá výsledku ústavního přezkumu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2022 č. j. 20 Cdo 351/2022-161, z nějž vrchní soud argumentačně vycházel (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 30). Ústavní stížnost směřující proti tomuto usnesení byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1309/22 ).
15.Ústavní soud dále posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v posuzované věci Nejvyšší soud postupoval ústavně konformním způsobem. Dostatečně odůvodnil, proč stěžovatelovo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnul. Jeho závěrům nelze z pohledu Ústavního soudu ničeho vytknout. 16.Lze připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel především dovolává, není možno vykládat tak, že zaručuje úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nebyl-li v nyní posuzované věci zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje. 17.Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu