Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
30 Cdo 494/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31. 3. 2026
Spisová značka : 30 Cdo 494/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.494.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Poplatky soudní
Zastavení řízení
Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Odvolání
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. § 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991 Sb. § 12 odst. 1 předpisu č. 549/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 10. 4. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
30 Cdo 494/2026-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Danielem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 053 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 266/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, č. j. 25 Co 315/2025-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 1 077 504,44 Kč s příslušenstvím sestávající ze zadostiučinění ve výši 1 053 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání, a z náhrady nákladů jeho obhajoby ve výši 24 504,44 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 5. 2024, č. j. 45 C 266/2022-52, bylo žalobě částečně vyhověno co do části náhrady nákladů obhajoby ve výši 19 032,36 Kč s příslušenstvím, zatímco ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 28. 11. 2024, č. j. 25 Co 353/2024-72, v rozsahu, v němž tento soud uvedený prvostupňový rozsudek následně potvrdil co do zamítnutí žaloby ohledně požadovaného zadostiučinění ve výši 1 053 000 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dne 20. 2. 2025 dovolání. Soud prvního stupně jej proto usnesením ze dne 10. 3. 2025, č. j. 45 C 266/2022-89, vyzval k zaplacení soudního poplatku z tohoto dovolání s tím, že výše poplatku činí dle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků (jenž je součástí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) částku 4 000 Kč. Poté, co žalobce tento soudní poplatek včas uhradil, byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 4. 2025, č. j. 45 C 266/2022-91, vyzván k zaplacení doplatku ve výši 10 000 Kč s tím, že správná výše předmětného soudního poplatku činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků částku 14 000 Kč. Na tuto výzvu, jež byla žalobci doručena dne 7. 4. 2025 a v níž byl žalobce poučen o případném důsledku nezaplacení soudního poplatku ve stanovené patnáctidenní lhůtě spočívajícím v zastavení dovolacího řízení, již žalobce nereagoval. 2. Usnesením ze dne 25. 8. 2025, č. j. 45 C 266/2022-93, soud prvního stupně řízení o zmíněném žalobcově dovolání pro nezaplacení (nedoplacení) soudního poplatku zastavil (výrok I) a současně rozhodl, že se zaplacená část soudního poplatku ve výši 4 000 Kč po právní moci tohoto usnesení žalobci vrací (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Odvolací soud poté v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Toto usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. V rozsahu, v němž podané dovolání směřuje proti části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno v jeho výroku III o nákladech řízení, a dále proti jeho výroku II o nákladech odvolacího řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti této části napadeného rozhodnutí přitom nezakládá ani nesprávné poučení, jehož se žalobci v závěru tohoto rozhodnutí od odvolacího soudu dostalo (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 8. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá procesněprávní otázka, zda odvolací soud mohl napadeným usnesením rozhodnout o žalobcově odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, aniž byl žalobce předtím postupem podle § 209 věty první o. s. ř., ve spojení s § 43 odst. 1 o. s. ř., vyzván k tomu, aby své odvolání doplnil o chybějící odvolací důvody, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1133/2004, a z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 142/99. Tím, že odvolací soud usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce i přes neuvedení odvolacího důvodu přezkoumal, se totiž tento soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v žádném směru neodchýlil. Představovalo-li napadené rozhodnutí soudu prvního stupně usnesení o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, pročež se jednalo o usnesení procesní povahy (nikoliv o usnesení meritorní), byl odvolací soud naopak povinen toto rozhodnutí přezkoumat, i když odvolání žádné odvolací důvody neobsahovalo (jak patrno např. ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5003/2008, ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1834/2015, nebo ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3325/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 836/25). Ustanovení § 212a odst. 2 o. s. ř. totiž stanoví, že chybějící odvolací důvod způsobuje neúplnost odvolání jen tehdy, směřuje-li toto odvolání proti rozsudku nebo proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, přičemž pouze v těchto případech je namístě přistoupit k výzvě vycházející z aplikace § 209 a § 43 o. s. ř. Ani jedno z rozhodnutí, která žalobce v dovolání ve vztahu k předmětné právní otázce označil, se pak aplikace § 212a odst. 2 o. s. ř. netýká. 9. Stejně tak otázka, zda bylo možné žalobce vyzvat k doplacení soudního poplatku výzvou podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích bez toho, aby původní (nesprávná) výzva byla postupem podle § 12 odst. 1 téhož zákona zrušena či změněna, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1605/2013, dospěl-li k závěru, že tomu tak je, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Ustálená soudní judikatura Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud rovněž neodchýlil, totiž rozlišuje mezi výzvou k zaplacení soudního poplatku (jež má povahu deklaratorního rozhodnutí, kterým nedochází ke vzniku poplatkové povinnosti, nýbrž toliko k její individualizaci) na straně jedné, a rozhodnutím o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek (na jehož základě je možné soudní poplatek na poplatníku vymáhat) na straně druhé. Zrušit nebo změnit lze přitom postupem podle § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pouze nesprávné rozhodnutí o uložení poplatkové povinnosti, nikoliv nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku vycházející z § 9 odst. 1 téhož zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 870/2019, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2379/2020, nebo ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2177/21, jakož i bod 3 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st 35/13). Ze stejného rozlišování obou rozhodnutí ostatně vychází i rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž žalobce v dovolání poukázal. 10. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, zda odvolací soud mohl rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o žalobcově dovolání potvrdit bez toho, aby se předtím zabýval jeho majetkovými poměry, nadto za situace, kdy měla být existence či výše jeho poplatkové povinnosti sporná, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1618/15. Ani z pohledu této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Výše soudního poplatku za podané dovolání byla v pořadí druhou výzvou k jeho doplacení stanovena na částku 14 000 Kč zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o soudních poplatcích, když přiléhavě zohlednila jak předmět řízení představovaný nárokem vycházejícím ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, o němž bylo zpoplatněným dovoláním napadeným rozhodnutím meritorně rozhodnuto, tak i výši požadovaného plnění převyšující částku 100 000 Kč (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3272/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 979/23). Důvod pro zkoumání majetkových poměrů žalobce současně v řízení nevyvstal, pokud žalobce před marným uplynutím lhůty stanovené k zaplacení (doplacení) soudního poplatku nepožádal soud o přiznání osvobození od soudních poplatků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněné pod č. 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3513/2020). Žalobcův názor o neústavnosti poplatkové povinnosti vztahující se k předmětnému dovolání pak vyvrací sama judikatura Ústavního soudu (jak patrno z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 675/19, a ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 33/19), přičemž žalobce současně přehlíží, že jím poukazovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1618/15, vychází z právní úpravy účinné do 29. 9. 2017, dokdy bylo řízení daného typu od soudních poplatků ze zákona osvobozeno. 11. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2026
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu