Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
22 Cdo 900/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20. 4. 2026
Spisová značka : 22 Cdo 900/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.900.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Nezbytná cesta (o. z.)
Pozemková služebnost (o. z.) [ Služebnost (o. z.) ]
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 7. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
22 Cdo 900/2026-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň a) A. M. a b) J. O., proti žalovanému J. M. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem se sídlem ve Rožnově pod Radhoštěm, Pionýrská 495, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 49/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 11 Co 61/2025-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit každé ze žalobkyň náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 12 C 49/2021-153, povolil služebnost, jejímž obsahem je právo nezbytné cesty, spočívající v právu chůze a průchodu, jízdy a průjezdu všemi motorovými vozidly ve prospěch žalobkyně a) jako oprávněné ze služebnosti, jakož i ve prospěch každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, a ve prospěch žalobkyně b) jako oprávněné ze služebnosti, jakož i ve prospěch každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY, trvalý travní porost, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, přes části pozemků parc. č. XY, ostatní plocha, parc. č. XY, trvalý travní porost, a parc. č. XY, trvalý travní porost, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY ve vlastnictví žalovaného jako povinného ze služebnosti, jakož i každého dalšího vlastníka těchto pozemků, který je povinen tuto služebnost strpět, a to v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 4041-175/2020 vyhotoveném společností GEODETICKÉ PRÁCE Ing. Michna a Ing. Palát s.r.o., ověřeném Ing. Luďkem Palátem dne 9. 6. 2020 pod č. 333/2020 a potvrzeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY dne 11. 6. 2020 pod č. PGP-689/2020-836, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále žalobkyním a) a b) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému úplatu za povolení práva nezbytné cesty ve výši 15 550 Kč (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) a b) na nákladech řízení částku 75 557 Kč (výrok II).
2. Žalobkyně se v projednávané věci domáhaly povolení nezbytné cesty přes pozemky ve vlastnictví žalovaného – každá ke svým pozemkům. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného vede jediná přístupová cesta k nemovitosti parc. č. XY ve vlastnictví žalobkyně a) a k nemovitosti parc. č. XY ve vlastnictví žalobkyně b). Žalobkyně do roku 2018 bezproblémově užívaly pozemky žalovaného jako cestu ke svým nemovitostem pouze na základě souhlasu žalovaného. V současné chvíli žalobkyně nemají možnost jiného přístupu ke svým nemovitostem než přes pozemky ve vlastnictví žalovaného. Soud prvního stupně shledal důvodným návrh na vydání konstitutivního rozhodnutí o povolení nezbytné cesty spočívající v právu chůze a průchodu, jízdy a průjezdu všemi motorovými vozidly způsobem, jakým žalobkyně se svolením žalovaného pozemky v jeho vlastnictví nerušeně do roku 2018 užívaly. Měl za prokázané, že žalobkyně nemají k nemovitostem jiný přístup a že povolení nezbytné cesty v přiměřeném rozsahu nepředstavuje pro žalovaného nepřiměřenou újmu. Uzavřel, že byly splněny podmínky § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) pro povolení nezbytné cesty formou pozemkové služebnosti. Dále soud prvního stupně uvedl, že přístup z veřejné komunikace k nemovitostem žalobkyň není reálně možný, stejně jako není možný přístup z jiných okolních pozemků, a vypořádal se i s námitkami žalovaného, zejména pokud šlo o tvrzenou existenci alternativního přístupu nebo skutečnost, že si žalobkyně b) situaci zavinila vlastním chováním. Námitku, že není potřeba povolovat nezbytnou cestu formou pozemkové služebnosti, soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou, neboť s ohledem na současné vztahy mezi účastníky a jejich rodinnými příslušníky zajistí povolení nezbytné cesty právní jistotu a vyloučí možné budoucí spory. Uvedl, že ve věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by ve smyslu § 1032 o. z. neměla být nezbytná cesta povolena. 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 11 Co 61/2025-217, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II změnil tak, že žalobkyni a) i žalobkyni b) uložil povinnost zaplatit za povolení nezbytné cesty částku 20 000 Kč (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení a nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně vzal za prokázané, že nemovitosti ve vlastnictví žalobkyň nejsou spojeny s veřejnou cestou a že jiná, reálně schůdná či sjízdná, trasa než vedená přes pozemky ve vlastnictví žalovaného neexistuje. Služebné pozemky jsou v místě, kde po nich vede faktická cesta, zpevněny a zhutněny a cestu využívají všichni účastníci k chůzi i jízdě motorovými vozidly. Konstatoval, že v projednávané věci byly splněny zákonné předpoklady pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z., přičemž rozsah zatížení služebných pozemků odpovídá potřebám žalobkyň tak, aby ke svým nemovitostem mohly dojít a také dojet. K námitce žalovaného, že žalobkyně b) si nedostatek přístupu ke svým nemovitostem způsobila z hrubé nedbalosti, odvolací soud uvedl, že žalobkyně b) nabyla nemovitosti dědictvím po zemřelém manželovi, který měl nemovitosti ve výlučném vlastnictví, a nelze po ní spravedlivě požadovat, aby již za života svého manžela předjímala budoucí vývoj vlastnických vztahů. Žalobkyně b) se tudíž nedopustila hrubé nedbalosti či úmyslného jednání ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., které by zapříčinilo absenci přístupu k její nemovitosti. Odvolací soud však přehodnotil způsob stanovení úplaty za povolení nezbytné cesty a každé z žalobkyň uložil povinnost zaplatit žalovanému úplatu za povolení nezbytné cesty a odčinění újmy ve výši 20 000 Kč. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné posouzení věci). Dovolatel klade otázku, zda soud může zatížit právem nezbytné cesty služebný pozemek nad rámec potřeb vlastníka panujícího pozemku, a tedy odlišně od zásady minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka služebného pozemku. Je toho názoru, že jeho vlastnické právo může být omezeno pouze v nezbytně nutném rozsahu za současného splnění nezbytně nutné potřeby žalobkyň. Namítá, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty, neboť (i) jako zcela postačující se jeví zřízení služebnosti stezky ve smyslu § 1274 o. z., (ii) motorová vozidla nad 3,5 tuny ničí cestu a nelze připustit jejich neomezený vjezd na cestu, (iii) technický stav cesty umožňuje užívat cestu pouze k obvyklému užívání, nikoliv k častým jízdám, a neomezený rozsah užívání tak přesahuje potřebu žalobkyň i technický stav cesty a (iv) žalobkyně a) nikdy neužívala motorové vozidlo, a není proto důvodné přiznávat jí více práv, než fakticky potřebuje. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání označenými rozhodnutími). Dovolatel se dále táže, zda brání odmítnutí uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene (služebnosti cesty a stezky) žalující stranou zřízení služebnosti nezbytné cesty soudem. K návrhu žalobkyň na uzavření smlouvy o zřízení služebnosti cesty a stezky předložil žalovaný protinávrh s připomínkami, který žalobkyně neakceptovaly. Dle názoru žalovaného na tuto situaci nelze nahlížet jako na možnost uzavření smíru v řízení, ale je třeba ji poměřovat z pohledu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Bylo tedy hrubou nedbalostí žalobkyň, že protinávrh žalovaného na uzavření smlouvy o věcném břemeni nepodepsaly, čímž se zbavily možnosti zřízení přístupu ke svým nemovitostem. Dle mínění dovolatele se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, současně však uvádí, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně a) ve vyjádření uvádí, že soudy nižších stupňů posoudily a stanovily rozsah služebnosti s ohledem na potřeby obou žalobkyň a současně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Z důvodu vysokého věku žalobkyň [především žalobkyně a)] a nutnou obsluhu nemovitostí je nezbytné povolení vjezdu vozidel jakékoliv hmotnosti. Judikatura označená žalovaným je nepřiléhavá. Námitku žalovaného stran hrubé nedbalosti, spočívající v odmítnutí podpisu návrhu na zřízení věcného břemene, považuje za irelevantní. Poukázala na skutečnost, že právě žalovaný předložil žalobkyním návrh smlouvy na zřízení věcného břemene pouhé tři dny před nařízeným jednáním a vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv sám po dobu několika měsíců na smluvní návrh žalobkyň na zřízení věcného břemene vůbec nereagoval. Žalobkyně b) se taktéž ztotožňuje se závěry vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu. Stejně jako žalobkyně a) má za to, že rozsah služebnosti soud stanovil s ohledem na faktickou potřebu obou žalobkyň. Tvrzení žalovaného, že na jednání žalobkyň, které odmítly návrh žalovaného na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, je nutné nahlížet optikou § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., považuje za absurdní. Obě žalobkyně navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání není ani pro jednu z dovolatelem vymezených právních otázek ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. K námitce nepřiměřenosti rozsahu zatížení služebného pozemku
11. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. 12. Podle § 1029 odst. 2 o. z. může soud nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. 13. Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku; uvedené východisko je vyjádřeno v § 1029 odst. 2 o. z. Limity omezení vlastníka služebného pozemku souvisejí s potřebou vlastníka panujícího pozemku nemovitou věc řádně užívat s vynaložením co možná nejmenších nákladů, což také určuje rozsah, v němž lze nezbytnou cestu povolit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2019/2017; toto usnesení – jakož i dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – je přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ). 14. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka zatěžovaného pozemku našel již před 1. 1. 2014 odraz i v judikatuře dovolacího soudu. Podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. jsou vymezeny – až na některé odlišnosti – zásadně obdobně s úpravou obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), a proto lze přiměřeně použít i judikaturu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015). Jelikož současná právní úprava institutu nezbytné cesty vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, lze přiměřeně přihlédnout i k dobové judikatuře, jež tehdejší úpravu promítala do rozhodovací praxe. 15. Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát na to, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod číslem 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, či ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). 16. Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, nebo ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019). Úvaha soudu, jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, vždy vychází z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Proto je třeba závěr o obecném přesahu judikatury do poměrů jiné než dovolacím soudem řešené věci velmi pečlivě zvažovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016).
17. V poměrech projednávané věci dovolatel rozpor dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu shledává připomenutím konkluze z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, ve kterém byl vyjádřen a odůvodněn závěr, že při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní, přičemž je povinen přihlédnout také k jakému účelu nemovitá věc, ke které má být nezbytná cesta povolena, slouží. Rozsudek odvolacího soudu byl dle dovolatele rovněž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a vysloveným závěrem, že požadavek minimalizace zásahů do práv vlastníka služebného pozemku se může projevit též v možnosti povolení služebnosti stezky namísto požadované služebnosti cesty.
18. V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a dovodil, že podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. formou služebnosti cesty byly splněny. Ve vztahu k rozsahu povolení nezbytné cesty zohlednil (v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně) skutečnost, že žádná jiná, reálně schůdná a sjízdná, komunikace v daném území neexistuje a není ji možné v daném terénu ani zřídit (vybudování přístupu není technicky možné). Stejně tak vzal v úvahu, že žalobkyně a) i žalobkyně b) v daných nemovitostech bydlí, a je proto běžné, že kromě osobních vozidel budou po cestě jezdit za účelem obsluhy pozemku či pro osobní potřebu některé z žalobkyň též vozidla o vyšší hmotnosti (fekální vůz, dovoz materiálu jako uhlí nebo dřevo, vozidla integrovaného záchranného systému apod.). V této souvislosti přitom vyšel ze zjištění, že cesta je zpevněna a zhutněna, je osázena odvodňovacími žlaby a desítky let slouží jako přístupový bod k jednotlivým nemovitostem všech účastníků. Neobstojí proto dílčí námitky dovolatele, že vjezd motorových vozidel nad 3,5 tuny není s ohledem na technický stav cesty možný, resp. je nutné vjezd vozidel regulovat, a ani skutečnost, že žalobkyně a) nevlastní motorové vozidlo. Napadený rozsudek proto není v rozporu s dovolatelem odkazovanými rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 2977/2009, neboť je zřejmé, že odvolací soud přiměřeným způsobem vysvětlil, proč povolil nezbytnou cestu formou chůze, průchodu, jízdy a průjezdu všemi motorovými vozidly bez omezení hmotnosti vozidla, a rovněž řádně ozřejmil, jak vážil zájmy žalobkyň a žalovaného. Stejně tak nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004 (účastnici řízení bylo v odkazované věci zřízeno věcné břemeno chůze, neboť měla příjezd motorovými vozidly zajištěn k hranici zatíženého pozemku a ke vchodu do jejího domu vedla pouze krátká několikametrová vzdálenost; v nyní posuzované věci přitom vzdálenost od veřejné komunikace k nemovitostem žalobkyň čítá několik desítek metrů). 19. Úvaha odvolacího soudu, že újma nepřevyšuje zřejmou výhodu nezbytné cesty, není v individuálních poměrech projednávané věci nijak nepřiměřená, a odpovídá tak ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i smyslu institutu nezbytné cesty jako prostředku výjimečného omezení vlastnického práva ve prospěch umožnění výkonu jiného vlastnického práva pouze v nezbytném rozsahu (k tomu srovnej viz judikatura dovolacího soudu označená v bodech 15 a 16 odůvodnění tohoto usnesení a dále také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3697/2017). Nejvyšší soud se s úvahou odvolacího soudu, která je rovněž řádně odůvodněná, ztotožňuje; proto v dovolacím přezkumu plně obstojí.
20. Pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné doplnit, že pro úvahy, zda nezbytnou cestu povolit či nikoliv, by naopak nemohla být relevantní okolnost, že žalovaný umožňoval (a dle jeho tvrzení stále umožňuje) žalobkyním užívání dotčených pozemků, a že žalobkyním tedy nebyl nikdy reálně znemožněn přístup k nemovitostem. Institut nezbytné cesty neslouží pouze k odstranění faktické překážky v přístupu, ale má za cíl zajistit i právní jistotu a stabilitu přístupu vlastníka nemovitosti k veřejné komunikaci. I faktický a dlouhodobě trpěný přístup, který není opřen o odpovídající právní titul, představuje z hlediska vlastníka nemovitosti bez zajištěného přístupu situaci právní nejistoty. Požadavek na právní zakotvení přístupu vychází ze zásad prevence sporů a ochrany pokojného výkonu vlastnického práva. Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou ze služebnosti zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci). Tento závěr je v judikatuře dovolacího soudu již pevně ukotven a není žádný důvod pro jeho revizi (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). V projednávané věci je tak pouze legalizován stav, který existuje, ale může být žalovaným kdykoliv a okamžitě odvolán. Jestliže v řízení byly naplněny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty a nebyly dány důvody pro její odepření, je okolnost související s motivací žalobkyň pro podání žaloby právně bez významu.
K námitce, že si žalobkyně způsobily nedostatek přístupu ke svým nemovitostem z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. odmítnutím uzavřít dohodu dle protinávrhu žalovaného 21. Pro řešení otázky nesené argumentací o tom, že si žalobkyně hrubou nedbalostí způsobily nedostatek přístupu ke svým nemovitostem tím, že odmítly přistoupit na protinávrh žalovaného k uzavření smlouvy o zřízení služebnosti stezky a cesty není dovolání žalovaného přípustné již jen proto, že na této otázce není dovoláním dotčený rozsudek založen a v poměrech projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Jak plyne z odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, odvolací soud se zabýval námitkou žalovaného, že si žalobkyně b) hrubou nedbalostí způsobila nedostatek přístupu ke svým nemovitostem absencí aktivního konání, jímž by si ještě za života jejího manžela (jenž byl výlučným vlastníkem „panujícího“ pozemku parc. č. XY) zajistila do budoucna přístup k tomuto pozemku (viz bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 22. Odhlédne-li dovolací soud od vnitřně rozporného vymezení otázky přípustnosti dovolání (důvod přípustnosti dovolání, spočívající v tom, že je právní otázka odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – nadto bez uvedení jakékoliv judikatury Nejvyššího soudu – se vylučuje s důvodem přípustnosti dovolání zakládajícím se na tom, že právní otázka dosud nebyla v dovolací praxi řešena vůbec), nebylo by dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení této otázky i z dalšího důvodu. 23. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá. 24. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, Nejvyšší soud uvedl, že na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti. Zákon č. 89/2012 Sb. v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě zvláštní kategorií, a to hrubou nedbalost. Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, z níž lze opět přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedeného lze učinit závěr, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména v situacích, kdy 1) vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015), nebo 3) osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu. 25. Právě uvedené závěry byly doplněny konkluzemi plynoucími z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20 (tento nález je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ), ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovité věci úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovité věci přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností, a nabyvatel nemovité věci do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. 26. Optikou uvedených judikatorních závěrů je třeba uzavřít, že pokud mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, ať už na návrh žalobkyň, nebo k návrhu žalovaného, není možné na takové jednání účastníků zásadně nahlížet prizmatem § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., vyjma případů, kdy by na žadateli o nezbytnou cestu bylo spravedlivé požadovat, aby přijal návrh smlouvy za podmínek nabízených vlastníkem zatíženého pozemku. Jestliže zákon nevylučuje, aby účastníci uzavřeli dohodu, ve které by upravily vzájemná práva a povinnosti týkající se možnosti žalobkyň vstupovat a vjíždět na pozemky ve vlastnictví žalovaného, a de facto legalizovat stav, který mezi nimi trvá po desítky let, je taková dohoda výrazem smluvní volnosti účastníků, která je v souladu s ústavním principem autonomie vůle subjektů soukromého práva. Uzavření takové dohody, jak plyne z obsahu spisu, také žalobkyně za účelem smírného vyřešení věci před podáním žaloby v letech 2018 až 2020 iniciovaly (č. l. 12, 14 a 16 spisu), v průběhu řízení před soudem prvního stupně po jeho přerušení účastníci i mimosoudně jednali č. l. 48 a č. 56 spisu), ovšem žalovaný dohodu o zřízení služebnosti uzavřít odmítl (viz prohlášení zástupce žalovaného učiněné při jednání soudu prvního stupně dne 11. 9. 2023 na č. l. 68 p. v. spisu). Teprve krátce před jednáním soudu prvního stupně, při němž byl vyhlášen rozsudek, žalovaný předložil žalobkyním návrh dohody se značně omezujícími parametry (viz obsah závěrečného návrhu žalovaného před vyhlášením rozhodnutí – viz č. l. 151 spisu). Za popsané situace nebylo možné odmítnutí návrhu na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene žalobkyněmi považovat za hrubě nedbalé jednání a spojovat s ním negativní důsledek ve smyslu nepříznivého výsledku soudního řízení, jenž by mohl být odůvodněn ustanovením § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. 27. Protože na podkladě uplatněné dovolací argumentace se žalovanému přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepodařilo založit, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 28. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 4. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu