Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci
žalobce: [anonymizováno], narozený dne [anonymizováno][anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovaným: 1. [anonymizováno], narozený dne [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupený advokátkou [anonymizováno]. [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno]/[anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno]
2.[anonymizováno], narozená dne [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
3.[anonymizováno], narozená dne [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
o určení vlastnického práva k nemovitostem
o odvolání prvního žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24.11.2025, č. j. okresni/17_C_123_2024-238, --- VÝROK ---
Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. První žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 14 689,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými č. 2 a 3 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobce se domáhal určení spoluvlastnického práva k označeným nemovitostem s tvrzením, že byly nabyty při společné činnosti žalobce a prvního žalovaného ve sdružení AUTODOPRAVA MACÁN. První žalovaný nárok popřel. Žalované č. 2 a 3 jej uznaly. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a určil podíly účastníků k nemovitostem. Prvnímu žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení 57 166,94 Kč a ve vztahu k žalovaným č. 2 a 3 náhradu nákladů nepřiznal. Vyšel ze zjištění, že žalobce a 1. žalovaný od roku 1995 společně podnikali ve sdružení, jehož účelem byla silniční motorová doprava, a že nemovitosti byly v době trvání sdružení pořizovány pro jeho podnikatelskou činnost a z prostředků sloužících této činnosti včetně úvěru spláceného z těchto prostředků. Areál byl využíván jako provozní zázemí a k parkování vozidel, nemovitosti byly evidovány v podnikatelské evidenci a účastníci jejich nabytí předem společně projednávali. Soud věc právně posoudil podle § 834 a § 835 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, s tím, že majetek nabytý při výkonu společné činnosti se stal přímo ze zákona spoluvlastnictvím účastníků sdružení ve stejných podílech. Neshledal důvodnými námitky prvního žalovaného o výlučném financování, promlčení ani vydržení. 2.První žalovaný napadl rozsudek v celém rozsahu. Namítal zejména, že nemovitosti nenabýval ve prospěch sdružení, ale výlučně pro sebe, popřípadě společně se svou manželkou, a sdružení je mělo užívat na základě nájemního vztahu. Zpochybnil hodnocení výpovědí žalovaných č. 2 a 3, svědkyně [anonymizováno] i svědka [anonymizováno]. Namítal nabytí části věcí do společného jmění manželů, nedostatek souhlasu žalobce s investicemi, započtení za zemní práce, promlčení nároku na vydání majetku, vydržení, vypořádací poměr 40:60 a nedostatečnost účetních podkladů. Navrhl změnu rozsudku a zamítnutí žaloby.
3.Žalobce se vyjádřil k některým argumentům žalovaného, navrhl potvrzení rozsudku a zdůraznil, že nemovitosti byly pořizovány pro společné podnikání a ze společných prostředků, popřípadě z úvěrů splácených z prostředků sdružení.
4.Žalované č. 2 i 3 uvedly, že s rozsudkem soudu prvního stupně souhlasí a považují jej za spravedlivý.
5.Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích odvolání, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
6.Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění rozhodných skutečností, důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a své skutkové i právní závěry přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodnil. Jeho zjištění nevycházejí z izolovaného důkazu, nýbrž z úplného a navzájem se podporujícího řetězce listinných důkazů, výpovědí účastníků a svědků. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho skutkovými závěry i právním hodnocením.
7.Podle § 834 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.), se majetek získaný při výkonu společné činnosti stává spoluvlastnictvím všech účastníků. Sdružení nemělo způsobilost k právům a povinnostem, a nemohlo proto být vlastníkem majetku samo; majetek nabývali jeho účastníci. Pro použití § 834 obč. zák. není rozhodné pouze to, zda byla věc bezprostředním výsledkem vlastní provozní činnosti sdružení. Za majetek získaný při výkonu společné činnosti je nutno považovat též majetek získaný v souvislosti s činností sdružení a k naplnění jeho sjednaného účelu. Pořízení nemovitostí jako provozního zázemí pro silniční dopravu, kancelářskou činnost a parkování vozidel tomuto požadavku nepochybně odpovídá. 8.Tento výklad je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž práva při činnosti sdružení nabývají jeho jednotliví účastníci a majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává jejich spoluvlastnictvím, přičemž podíly jsou stejné, neurčí-li smlouva jinak. Nejvyšší soud současně zdůraznil, že zápis v katastru nemovitostí zachycuje nabývací titul, nikoliv vnitřní obligační vztah ze smlouvy o sdružení. Formální skutečnost, že v kupních smlouvách a v katastru byl jako nabyvatel označen pouze první žalovaný, popřípadě spolu se svou manželkou, proto sama o sobě nevylučuje vznik spoluvlastnictví účastníků podle § 834 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2017, sp. zn. nsoud/33_Cdo_16_2016 a ze dne 15.10.2019, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3198_2018). 9.V posuzované věci ze smlouvy o sdružení, účetních podkladů, časových a funkčních souvislostí pořízení nemovitostí a zejména z výpovědí žalobce, žalovaných č. 2 a 3, svědků i samotného prvního žalovaného vyplynulo, že nemovitosti byly nabývány pro společné podnikání účastníků a z prostředků sloužících činnosti sdružení. Areál byl následně užíván jako provozní zázemí a k parkování vozidel, nemovitosti byly evidovány a odpisovány v podnikatelské evidenci a účastníci pořízení nemovitostí předem společně projednávali. První žalovaný sám potvrdil, že se žalobcem zvažovali potřebnost nemovitostí pro jejich podnikání a že v době jejich pořízení podnikali jako sdružení.
10.Tvrzení prvního žalovaného, že navenek jednal samostatně, protože třetí osoby nechtěly jednat se sdružením, závěr o nabytí majetku při společné činnosti nevyvrací. Naopak odpovídá právní povaze sdružení bez právní osobnosti a ujednání, že ve styku s třetími osobami bylo užíváno identifikační číslo prvního žalovaného. Není podstatné ani tvrzené nabytí části majetku do společného jmění prvního žalovaného a jeho manželky, neboť rozhodující je skutečný účel a okolnosti nabytí. První žalovaný dále neprokázal, že by nemovitosti byly pořízeny výlučně z jeho soukromých prostředků nebo výlučně z prostředků jeho společného jmění. Naopak byl prokázán úvěr související s pořízením areálu, jeho evidence v podnikatelské dokumentaci a pravidelné splátky.
11.Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce založené na tvrzeném nájmu. Žalobce se o této otázce v řízení před soudem prvního stupně zmínil toliko okrajově ve své výpovědi. Nešlo o jeho skutkové tvrzení, které by uvedl do koncentrace řízení. První žalovaný, jehož ke skutečnostem, které by vylučovaly nabytí nemovitostí při činnosti a za účelem sdružení, tížilo břemeno tvrzení s ním přichází v rozporu s koncentračními pravidly až v odvolacím řízení. Otázka nájmu pozemků proto nemohla být vzata soudem prvního stupně do úvahy při posouzení věci, tím méně pak při nesplnění zákonných výjimek pro uvádění novot po koncentraci řízení mohla být zohledněna soudem odvolacím (§ 205a OSŘ). Pouhý odkaz na údajné placení nájemného nemůže vyvrátit skutkový závěr o účelu pořízení nemovitostí a to, že náleží do majetkové sféry účastníků sdružení. 12.Výhrady proti věrohodnosti žalovaných č. 2 a 3, svědkyně [anonymizováno] a svědka [anonymizováno] rovněž nejsou důvodné. Jejich výpovědi soud prvního stupně nehodnotil izolovaně, ale ve spojení s listinnými důkazy a výpověďmi ostatních osob. Závěr o nabytí nemovitostí pro činnost sdružení tak nestojí na jediném důkazu. Ani absence samostatně doloženého výslovného souhlasu žalobce s každou jednotlivou investicí přitom nemůže založit opačný závěr. První žalovaný totiž potvrdil, že se žalobcem koupi předem projednával, a nebylo ani tvrzeno ani prokázáno, že by žalobce s některou z rozhodných koupí nesouhlasil. Je zřejmé, že jestliže se prostor, na němž sdružení vykonávalo svou činnost, postupně zvětšoval o nabývané pozemky, dělo se tak při vědomí obou jeho členů. Souhlas k investování ze společných prostředků sdružení nad 10 000 Kč nebyl svázán formou a mohl tak být učiněn i konkludentně.
13.Správný je i závěr soudu prvního stupně, že žalobce neuplatnil nárok na majetkové vypořádání rozpuštěného sdružení, nýbrž žalobu na určení existujícího spoluvlastnického práva. Vzniklo-li toto právo při nabytí majetku podle § 834 obč. zák., není pro jeho určení rozhodný smluvní poměr 60:40 sjednaný nikoli pro nabývání majetku sdružením, ale pro majetkové vypořádání při jeho zániku. Ustanovení § 835 odst. 1 obč. zák. naopak stanoví stejné podíly, nebylo-li pro nabývání majetku dohodnuto jinak.
14.Uvedený závěr odpovídá rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2001, sp. zn. nsoud/29_Odo_93_2001 uveřejněnému pod č. 33/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle něj zánikem (rozpuštěním) sdružení podílové spoluvlastnictví účastníků k věcem získaným při výkonu společné činnosti nezaniká. Není rovněž v rozporu s § 841 ani § 142 obč. zák., domáhá-li se účastník zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jen k některému majetku získanému při společné činnosti. Zákon tedy nevyžadoval, aby při rozpuštění sdružení bylo vždy vypořádáno veškeré jeho majetkové společenství. Jestliže lze volit vypořádání pouze některého majetku, lze tím spíše ponechat spoluvlastnictví k majetku nevypořádané a domáhat se pouze určení jeho existence a rozsahu. 15.Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2017, sp. zn. nsoud/33_Cdo_16_2016 a ze dne 15.10.2019, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3198_2018, řeší význam smluvně dohodnutého způsobu vypořádání při ukončení účasti člena nebo při rozpuštění sdružení. Rozhodnutí soudu prvního stupně není s touto judikaturou v rozporu. Smluvně sjednaný způsob vypořádání se prosadí tehdy, je-li předmětem řízení vypořádání majetku po zániku sdružení. Jak již bylo zmíněno, žalobce se nedomáhá zrušení ani vypořádání spoluvlastnictví, ale pouze určení, že rozhodné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Pro aplikaci smluvního vypořádacího poměru 60:40 proto v tomto řízení není prostor. 16.Nedůvodná byla i námitka promlčení. Žalobce neuplatňuje právo na následné vydání věci podle smlouvy, ale domáhá se určení vlastnického práva vzniklého ze zákona. Vlastnické právo se nepromlčuje (§ 100 odst. 2 obč. zák.). Ujednání o povinnosti účastníka vydat sdružení získané plnění proto nemohlo vyloučit ani odložit zákonný vznik spoluvlastnictví podle § 834 obč. zák.
17.Nedůvodná je též námitka vydržení, kterou se rovněž velmi pečlivě zabýval soud prvního stupně a srozumitelné své právní závěry o tom, že první žalovaný nemohl nemovitosti vydržet řádně ani mimořádně, přesvědčivě zdůvodnil. První žalovaný věděl o společném účelu nabývání nemovitostí, o tom, že při jejich nabytí jedná za účastníky sdružení, a o opakované snaze žalobce uvést vlastnické vztahy do souladu se skutečným stavem. Za těchto okolností nemohl být v objektivně omluvitelné dobré víře o svém výlučném vlastnictví. Tytéž skutečnosti prokazují nepoctivý úmysl pro účely mimořádného vydržení. Nechával-li první žalovaný přes snahu žalobce plynout čas a neposkytl mu součinnost k tomu, aby zapsaný stav odpovídal stavu skutečnému, nemůže se úspěšně dovolávat mimořádného vydržení, jelikož oddalování řešení s úmyslem vyvolat mimořádné vydržení je sice možno považovat za úmysl, jen těžko však za poctivý.
18.Námitky týkající se účetních podkladů, schválení některých převodů městem [anonymizováno], zápočtu pohledávky za zemní práce a dědického řízení soud prvního stupně opět srozumitelně věcně vypořádal. Tyto okolnosti samy o sobě nevyvracejí rozhodná zjištění o účelu nabytí nemovitostí a o jejich vazbě na činnost sdružení.
19.Napadený rozsudek je proto ve výroku ve věci samé správný, a odvolací soud jej proto podle § 219 OSŘ potvrdil. 20.Odvolací soud přezkoumal napadený nákladový výrok v rozsahu odvolacích námitek a dospěl k závěru, že je ve výsledku správný, byť z jiných důvodů, než uvedl soud prvního stupně. Odvolateli je třeba přisvědčit, že soud prvního stupně při úvaze o tom, v jakém rozsahu má náhradu nákladů řízení nést výlučně žalovaný č. 1, nezohlednil, že žalobce uplatnil týž určovací nárok též proti žalovaným č. 2 a 3. Tyto žalované sice nárok žalobce uznaly a žalobce vůči nim náhradu nákladů řízení nežádal, avšak jejich účastenství ve sporu se nutně promítá do rozsahu nákladů, které lze uložit k náhradě toliko žalovanému č. 1. Tato výhrada žalovaného je proto v zásadě důvodná. Sama o sobě však nevede ke změně napadeného výroku, neboť soud prvního stupně při stanovení mimosmluvní odměny advokáta žalobce vyšel nesprávně z fikce tarifní hodnoty, ačkoli cenu alespoň části předmětu řízení bylo možné zjistit z provedených důkazů.
21.Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu se tarifní hodnotou rozumí cena věci nebo práva v době započetí úkonu právní služby, není-li stanoveno jinak. Ustanovení § 9 advokátního tarifu upravuje hodnotu stanovenou paušální částkou pro případy, kdy hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích anebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. V dané věci takové předpoklady alespoň u části nemovitostí splněny nebyly. Z listinných důkazů vyplynula kupní cena souboru nemovitostí nabytých v roce 2000 ve výši 2 860 000 Kč, kupní cena pozemků nabytých v roce 2002 ve výši 178 150 Kč a kupní cena samostatné stavby ve výši 58 685 Kč. I kdyby nebylo možno cenu vztáhnout ke všem jednotlivým nemovitostem, u nichž byly tyto ceny sjednány souhrnně, nejméně u tří samostatně vymezených majetkových celků byla cena zjistitelná. Při výpočtu bylo přitom nutné zohlednit, že předmětem sporu nebylo vlastnictví celé věci, nýbrž určení spoluvlastnických podílů žalobce. Tarifní hodnota nároku žalobce na určení podílu 1/2 tak činila 1 548 416 Kč.
22.Mimosmluvní odměna proto za každý z úkonů právní služby činí podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu 14 500 Kč. Za 9,5 úkonu proto náleží 137 750 Kč. K tomu 5 režijních paušálů po 300 Kč a 5 režijních paušálů po 450 Kč tj. 3 750 Kč, a soudem přiznané cestovní náhrady, včetně náhrady za promeškaný čas, ve výši 4 992,29 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvního stupně by tak činily bez daně z přidané hodnoty 145 742,29 Kč. Po připočtení DPH v sazbě 21 %, tj. 30 763,38 Kč, a soudního poplatku ve výši 10 000 Kč, by dosáhly 187 255,67 Kč. Při zohlednění čistého procesního úspěchu žalobce ve výši 80 % by mu náležela náhrada ve výši 149 804,50 Kč.
23.Při rozdělení nákladové povinnosti bylo nutné přihlédnout též k rozdílnému procesnímu postavení žalovaných. Žalované č. 2 a 3 byly účastnicemi řízení jen ve vztahu k pozemku st. [anonymizováno] a pozemku parc. č. [anonymizováno]/[anonymizováno], tedy ke dvěma ze sedmi nemovitých věcí, ohledně nichž žalobce ve věci uspěl. Ohledně zbývajících pěti nemovitých věcí odvolatel vystupoval jako jediný žalovaný. Nelze proto náklady řízení dělit mezi všechny tři žalované rovným dílem. Převážná část procesní činnosti žalobce – zejména příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby, skutková a právní argumentace i dokazování k nabytí a financování nemovitostí – se týkala sporu vedeného výhradně proti žalovanému č. 1. Účastenství žalovaných č. 2 a 3 vyvolalo jen omezené vícenáklady spojené s uplatněním nároku vůči nim ve vztahu ke dvěma nemovitostem, které nabyly v dědickém řízení.
24.V této situaci je přiměřené přičíst žalovanému č. 1 k náhradě plný rozsah nákladů řízení, které by žalobci vznikly i bez účasti žalovaných č. 2 a 3, a jen odpovídající část nákladů vyvolaných řízením proti nim rozdělit mezi všechny tři žalované. Uvedený přístup odpovídá též skutečnosti, že žalované č. 2 a 3 nárok žalobce uznaly, na vzniku tohoto sporu se nijak nepodílely, zatímco žalovaný č. 1 jej v celém rozsahu popíral a jeho procesní obrana byla zdrojem rozhodující části nákladů řízení.
25.Proto nelze z celkové náhrady 149 804,50 Kč odečíst od nákladové povinnosti žalovaného č. 1 dvě třetiny nákladů připadajících na dvě nemovitosti jen podle jejich počtu. Takový postup by nepřiměřeně přehlížel, že náklady na vedení sporu se žalovanými č. 2 a 3 byly pouze okrajové a že procesní úkony směřující k prosazení nároku vůči žalovanému č. 1 byly nutné v témže rozsahu nezávisle na jejich účastenství. I při zohlednění dílčího podílu nákladů, který se váže výhradně k procesnímu vztahu se žalovanými č. 2 a 3, by nákladová povinnost žalovaného č. 1 zjevně přesahovala částku 57 166,94 Kč, přiznanou napadeným výrokem.
26.Odvolání podal pouze žalovaný č. 1; žalobce rozhodnutí o nákladech řízení nenapadl. Odvolací soud proto nemohl změnit nákladový výrok v neprospěch jediného odvolatele a uložit mu vyšší povinnost k náhradě nákladů, než jaká mu byla uložena soudem prvního stupně. Zákaz změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele se dle judikatury Ústavního soudu uplatní i při rozhodování o nákladech řízení. I nákladové výroky proto odvolací soud potvrdil jako věcně správné.
27.O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 OSŘ Zástupce žalobce k dotazu soudu, kolik požaduje na odměně, uvedl, že stejnou částku, jaká byla uvažována soudem prvního stupně. Odvolací soud proto při respektu k autonomii vůle žalobce zastoupeného advokátem žalobci, který měl v odvolacím řízení plný úspěch, přiznal náhradu nákladů řízení představující odměnu za dva úkony právní služby po 5 620 Kč, dva režijní paušály po 450 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem 14 689,40 Kč. S ohledem na shora uvedené k otázce tarifní hodnoty a zohlednění role žalovaných č. 2 a 3 v řízení postupoval odvolací soud obdobně i při posouzení nákladů odvolacího řízení. Žalobce by měl nárok na přiznání náhrady nákladů výrazně vyšší, nicméně vůči žalovaným č. 2 a 3 se tohoto nároku vzdal a poměrná část připadající na žalovaného č. 1 ve výši, kterou požadoval, nepřesahuje částku, která by mu náležela. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí.