Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem JUDr. Dominikem Židkem, Ph.D., ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupený advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
pro vydání věci
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen vydat žalobkyni osobní motorové vozidlo značky [anonymizováno], označení VIN: [anonymizováno], státní poznávací značka: [anonymizováno], včetně veškerých jeho součástí a příslušenství, zejména včetně 2 kusů klíčů od vozidla a včetně servisní dokumentace vozidla, a to nejpozději do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 75 943,10 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
III. Žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Semilech náklady řízení státu ve výši 2 516,96 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat jí osobní motorové vozidlo specifikované ve výroku I tohoto rozsudku s tvrzením, že je jeho vlastníkem, že vozidlo v prosinci 2024 svěřila společnosti [anonymizováno] k zajištění prodeje, aniž by na tuto společnost převedla vlastnické právo nebo ji zmocnila k převodu vlastnického práva jejím jménem, že žalovaný vozidlo koupil od [anonymizováno], která k tomu nebyla oprávněna, a že žalovaný vozidlo nadále neoprávněně zadržuje; žalobkyně se dále domáhala vydání vozidla včetně součástí a příslušenství, zejména klíčů a servisní dokumentace, a přiznání náhrady nákladů řízení.
2.Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Tvrdil, že vozidlo nabyl řádně od podnikatele v rámci běžného obchodního styku, že při koupi postupoval standardně, uzavřel písemnou kupní smlouvu, uhradil kupní cenu bezhotovostně a převzal vozidlo s obvyklými doklady a příslušenstvím, přičemž jednal v dobré víře v oprávnění převodce; pro případ, že by se ukázalo, že [anonymizováno] nebyla vlastníkem nebo jinak oprávněna převést vlastnické právo, žalovaný se dovolával nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle § 1109 OZ, občanského zákoníku. K podpoře své dobré víry poukazoval na okolnosti prodeje v provozovně autobazaru, na reputaci převodce doloženou recenzemi, na standardní průběh transakce a na to, že žalobkyně sama vozidlo převodci svěřila. 3.Soud provedl výslech svědka [anonymizováno], který v době převodu pracoval u společnosti [anonymizováno] jako prodejce a na daném obchodu se podílel. Ze svědecké výpovědi soud zjistil, že předmětné vozidlo bylo u [anonymizováno] nabízeno v režimu komisionářského (komisního) prodeje, stálo v provozovně, bylo inzerováno, žalovaný se svým bratrem si vozidlo prohlédl, provedl zkušební jízdu a následně byla uzavřena kupní smlouva a uhrazena kupní cena převodem; svědek potvrdil, že kupní smlouvu za [anonymizováno] podepsal on a po konfrontaci s listinou založenou ve spise potvrdil, že v kupní smlouvě je jako prodávající uvedena společnost [anonymizováno] Svědek dále popsal obvyklý postup při převodech vozidel v tomto segmentu, zejména že po prodeji kupující obvykle obdrží doklady potřebné k evidenční kontrole, následně je předá zpět, aby prodejce zajistil přepis, přičemž k přepisu jsou standardně shromažďovány podklady a plné moci, které mohou být v praxi doplňovány až po uzavření obchodu; svědek zároveň nedokázal uvést, zda byla v tomto konkrétním případě v okamžiku uzavření kupní smlouvy k dispozici plná moc či komisionářská smlouva vztahující se ke konkrétnímu vozidlu a konkrétnímu převodu, ani si již nevzpomněl na konkrétní okolnosti, za nichž mělo být žalovanému vysvětleno oprávnění převodce. Svědek uvedl, že společnost [anonymizováno] měla již v dané době vnitřní finanční potíže, které však navenek nemusely být pro běžného zákazníka zřejmé; zároveň potvrdil, že žalovaný se později domáhal zejména dokončení přepisu.
4.Soud dále provedl listinné důkazy, zejména listinu označenou jako „kupní smlouva č. [anonymizováno] (ojeté vozy)“ založenou ve spise, z níž zjistil, že žalovaný uzavřel dne 05.12.2024 písemnou kupní smlouvu ohledně předmětného vozidla, přičemž jako prodávající je v této smlouvě uvedena společnost [anonymizováno] a jako kupující žalovaný a kupní cena je stanovena ve výši 575 000 Kč a též fakturu z téhož dne na stejnou částku, kde je jako dodavatel uvedena společnost [anonymizováno] a jako odběratel žalovaný.
5.Soud provedl rovněž listiny předložené žalovaným k dokreslení okolností důvěryhodnosti převodce, a to výstupy z internetových recenzí, a dále listiny předložené žalobkyní k prokázání, že pozitivní recenze byly časově vzdálené či selektivní a že se vyskytovaly i recenze negativní; soud z těchto listin zjistil, že hodnocení společnosti [anonymizováno] bylo v čase proměnlivé a že samotná existence pozitivních recenzí nevylučuje existenci recenzí negativních.
6.Soud dále vzal za zjištěné ze spisu i ze svědecké výpovědi svědka [anonymizováno], že žalobkyně svěřila vozidlo společnosti [anonymizováno] k prodeji, aniž by byla mezi stranami předložena písemná zprostředkovatelská či komisionářská smlouva k tomuto konkrétnímu vozidlu, a že přepis vozidla na žalovaného nebyl dokončen, přičemž žalovaný vozidlo nadále fakticky drží a užívá.
7.Na základě provedených důkazů učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně byla vlastníkem předmětného vozidla a v prosinci 2024 vozidlo svěřila společnosti [anonymizováno] k prodeji v režimu komisionářského prodeje. Žalovaný dne 05.12.2024 uzavřel s [anonymizováno] kupní smlouvu na předmětné vozidlo, uhradil kupní cenu převodem na účet společnosti [anonymizováno] a převzal vozidlo do držby, přičemž kupní smlouva byla koncipována tak, že jako prodávající v ní vystupuje [anonymizováno]; žalovaný však v době uzavření kupní smlouvy neměl k dispozici žádný listinný doklad prokazující oprávnění [anonymizováno] převést vlastnické právo k vozidlu, ať již ve formě plné moci udělené žalobkyní, komisionářské smlouvy, nebo jiného titulu, z něhož by oprávnění [anonymizováno] k převodu vlastnického práva vyplývalo. Komisionářský režim byl v provozovně [anonymizováno] běžnou praxí, kupující se obvykle seznamovali s technickou dokumentací a s informací, že vozidlo je nabízeno „v komisi“, avšak nebylo prokázáno, že by žalovanému byl při uzavírání smlouvy předložen konkrétní doklad o oprávnění [anonymizováno] jednat za vlastníka (žalobkyni) a převést vlastnické právo, ani že by takový doklad v dané chvíli existoval či byl k dispozici. Mezi stranami je pak nesporné, že žalovaný nadále zadržuje vozidlo včetně jeho součástí a příslušenství.
8.Soud neprováděl další důkaz navržený žalovaným, a to výslechem jeho bratra, jelikož opatřil dostatek skutkových zjištění pro své rozhodnutí a tento důkaz by byl nadbytečným, když žalovaný ostatně uvedl, že tato svědecká výpověď by po skutkové stránce ničeho nového nepřinesla, a že by tento svědek pravděpodobně vypovídal podobně jako svědek [anonymizováno].
9.Po právní stránce soud věc posoudil takto. Podle § 1040 odst. 1 OZ může vlastník požadovat vydání věci na tom, kdo ji neprávem zadržuje. Žaloba na vydání věci (rei vindicatio) je důvodná, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a současně, že žalovaný věc drží bez právního důvodu. V dané věci žalovaný držbu vozidla nepopřel, sporem je existence právního důvodu jeho držby, konkrétně tvrzené nabytí vlastnického práva žalovaným. Žalovaný svou obranu postavil primárně na tom, že vlastnické právo nabyl, a to buď derivativně (od oprávněného), anebo originárně podle § 1109 OZ od neoprávněného. 10.Derivativní nabytí vlastnického práva předpokládá, že převodce byl vlastníkem nebo jinak oprávněn vlastnické právo převést. V projednávané věci je z kupní smlouvy zřejmé, že jako prodávající vystupovala společnost [anonymizováno]; žalovaný však v řízení netvrdil a zejména neprokázal, že by [anonymizováno] byla vlastníkem vozidla, případně že by byla žalobkyní zmocněna k převodu vlastnického práva. Naopak ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně vozidlo převodci pouze svěřila k prodeji, aniž by mu udělila plnou moc k převodu vlastnického práva jejím jménem či uzavřela s ním takový právní vztah, který by bez dalšího zakládal oprávnění převodce převést vlastnické právo k vozidlu na třetí osobu v režimu, v němž se převodce sám deklaruje jako prodávající bez uvedení vlastního zastoupení komitenta. Za tohoto stavu nelze uzavřít, že by žalovaný nabyl vlastnické právo derivativně od vlastníka či od osoby oprávněné.
11.Soud se proto zabýval splněním podmínek nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle § 1109 OZ. Ustanovení § 1109 upravuje výjimku z obecného principu, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má; tato výjimka slouží k ochraně poctivého právního styku, avšak pouze tehdy, jednal-li nabyvatel v dobré víře v oprávnění převodce vlastnické právo převést se zřetelem ke všem okolnostem. Nejvyšší soud v rozhodovací praxi vyložil, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem ve smyslu § 980 OZ, a proto se režim § 1109 OZ na motorová vozidla použije (viz rozsudek ze dne 20.09.2017, sp. zn. [anonymizováno]). Současně Nejvyšší soud zdůrazňuje (např. rozsudky ze dne 31.07.2024, sp. zn. [anonymizováno], či ze dne 20.09.2024, sp. zn. [anonymizováno]), že dobrá víra se posuzuje objektivně se zřetelem ke všem okolnostem, a že zejména v segmentech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem, je třeba klást na nabyvatele zvýšené požadavky na obezřetnost a přezkumnou aktivitu; nabytí od neoprávněného je vyloučeno již při lehké nedbalosti. Zvláště u prodeje ojetých vozidel judikatura akcentuje tzv. investigativní povinnost nabyvatele, tedy povinnost využít dostupné prostředky k ověření oprávnění převodce, typicky kontrolou dokladů a ověřením titulu, na jehož základě převodce s věcí nakládá. 12.V projednávané věci soud především posuzoval, zda žalovaný byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění společnosti [anonymizováno] převést vlastnické právo k předmětnému vozidlu. Soud nepřehlédl, že prodej proběhl v provozovně autobazaru, že byla uzavřena písemná kupní smlouva, došlo k bezhotovostní úhradě a předání vozidla s obvyklými doklady a příslušenstvím, a že svědek [anonymizováno] označil průběh transakce za standardní. Tyto okolnosti však samy o sobě nejsou způsobilé založit dobrou víru ve smyslu § 1109 OZ, jestliže současně existují okolnosti, které objektivně vyžadují, aby kupující ověřil oprávnění převodce převést vlastnické právo, a kupující takové ověření neprovede. 13.Rozhodující je, že žalovaný uzavřel kupní smlouvu, v níž vystupovala jako prodávající společnost [anonymizováno], aniž by byl předložen jakýkoli listinný podklad prokazující, že tato společnost je vlastníkem vozidla nebo že je oprávněna převést vlastnické právo jménem žalobkyně. Svědek [anonymizováno] sice popsal, že vozidlo bylo prodáváno v režimu komise a že kupujícím bývá režim komise sdělován, avšak současně uvedl, že komisionářská smlouva bývala v praxi uzavírána až po uzavření obchodu a že plná moc mohla být dodána až následně, přičemž v tomto konkrétním případě neví, zda plná moc či komisionářská smlouva existovala nebo byla při uzavírání kupní smlouvy k dispozici. Z toho soud dovozuje, že žalovaný v době uzavření kupní smlouvy neměl objektivní podklad, který by jeho dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo činil omluvitelnou. V segmentu prodeje ojetých vozidel v autobazaru, kde judikatura vyžaduje zvýšenou míru obezřetnosti, se žalovaný nemohl spokojit pouze s tím, že převodce působí důvěryhodně, má provozovnu, uzavírá písemné smlouvy a předává vozidlo s doklady, jestliže zároveň neověřil základní otázku oprávnění převodce převést vlastnické právo, a to alespoň vyžádáním plné moci či jiného titulu, který by převodce opravňoval jednat za vlastníka. Neučinil-li žalovaný takový krok, jde nejméně o lehkou nedbalost, která dobrou víru v režimu § 1109 OZ vylučuje. 14.Soud přihlédl i k tomu, že žalovaný v průběhu řízení neoznačil žádný konkrétní důkaz (a to i přes výzvu podle § 118a OSŘ), který by prokazoval, že mu byl při koupi předložen nabývací titul převodce, komisionářská smlouva či plná moc, případně že se s takovou listinou seznámil. Ani výpověď svědka [anonymizováno] takový závěr nepodporuje, neboť svědek v tomto směru hovořil pouze o obecné praxi a o předpokladech, nikoli o konkrétně prokázaném předložení listiny opravňující převodce k převodu vlastnického práva v dané věci. Za této situace soud uzavírá, že žalobkyně vyvrátila domněnku dobré víry žalovaného, neboť prokázala okolnosti objektivně vylučující, aby žalovaný mohl být při koupi se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění převodce převést vlastnické právo, a žalovaný následně neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno k závěru opačnému. Jelikož žalovaný nenabyl vlastnické právo k vozidlu ani derivativně, ani originárně podle § 1109 OZ, je vlastníkem vozidla nadále žalobkyně, a žalovaný vozidlo žalobkyni bez právního důvodu zadržuje. Jsou tak splněny předpoklady § 1040 odst. 1 OZ pro uložení povinnosti žalovanému věc vydat. 15.Závěrem lze věc jednoduše shrnout tak, že jestliže žalovaný věděl (nebo musel vědět), že vlastníkem je žalobkyně, a přesto uzavřel smlouvu, kde jako prodávající vystupuje autobazar (společnost [anonymizováno]), aniž by bylo doloženo jeho oprávnění k prodeji, a převedl finanční prostředky přímo ve prospěch společnosti [anonymizováno], tak jde ze strany kupujícího minimálně o lehkou nedbalost, kdy je podle judikatury Nejvyššího soudu dobrá víra vyloučena.
16.Výrok o povinnosti žalovaného vydat vozidlo včetně součástí a příslušenství soud odůvodnil tím, že povinnost vydat věc podle § 1040 OZ zahrnuje vydání věci v takovém stavu a rozsahu, v jakém ji žalovaný drží, tedy včetně jejího příslušenství a obvyklých součástí; z provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi a z tvrzení účastníků, soud vzal za prokázané, že s vozidlem byly žalovanému předány a žalovaný drží též klíče a servisní dokumentaci, přičemž žalobkyně tento rozsah v průběhu řízení výslovně uplatnila a žalovaný jej relevantně nevyvrátil. 17.O nákladech řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 OSŘ), když žalobkyně měla ve věci plný úspěch. K otázce tarifní hodnoty sporu soud vycházel z judikatury Ústavního soudu, podle níž se za tarifní hodnotu sporu o nepeněžité plnění plynoucí z kupní smlouvy považuje zpravidla cena věci uvedená v kupní smlouvě (srov. nález ze dne 05.10.2021, sp. zn. usoud/I.__S_3905_19); tento závěr se tím spíše uplatní ve sporu o vydání movité věci, kde je třeba za tarifní hodnotu považovat hodnotu předmětu řízení, je-li penězi ocenitelný (srov. nález ze dne 07.11.2023, sp. zn. usoud/I.__S_1750_23). Hodnota předmětného vozidla je v nynější věci nesporná a je doložena kupní smlouvou ze dne 05.12.2024 mezi [anonymizováno] a žalovaným částkou 575 000 Kč, pročež soud určil tarifní hodnotu ve výši 575 000 Kč podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, jako cenu věci v době započetí úkonu právní služby. 18.Náklady žalobkyně se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a dále z nákladů právního zastoupení vyčíslených podle advokátního tarifu. Odměna advokáta byla určena podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu částkou 10 620 Kč za jeden úkon právní služby. Právní zástupce žalobkyně učinil celkem pět úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a to podání žaloby, dupliku k replice a účast na třech soudních jednáních ve věci, a dále jeden úkon ve výši jedné poloviny ve smyslu § 11 odst. 2 advokátního tarifu, a to výzvu k plnění před zahájením řízení. Ke každému úkonu (i půl úkonu) právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč. Právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, proto soud k odměně a paušálním náhradám připočetl DPH ve výši 21 %. Náhrada nákladů právního zastoupení tak činí 73 943,10 Kč a spolu se soudním poplatkem 2 000 Kč činí celková náhrada nákladů řízení 75 943,10 Kč. Soud shledal tyto náklady účelně vynaloženými ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, neboť byly nezbytné k řádnému uplatnění práva žalobkyně a odpovídají sazbám stanoveným advokátním tarifem, a proto je žalobkyni přiznal. 19.Pro úplnost soud dodává, že ve srovnání s vyúčtováním předloženým žalobkyní soud nepřiznal náhradu nákladů za vyjádření žalobkyně ze dne 18.11.2025 a za vyjádření k podání žalovaného ze dne 05.12.2025, neboť tato podání byla obsahově převážně procesní povahy, nepřinesla žádná nová skutková tvrzení ani právní argumentaci významnou pro rozhodnutí ve věci samé a jejich vynaložení proto nebylo pro účelné uplatnění práva žalobkyně nezbytné.
20.O povinnosti žalovaného nahradit České republice náklady řízení státu soud rozhodl podle § 148 odst. 1 OSŘ, neboť stát vynaložil v souvislosti s dokazováním náklady na svědečné svědka [anonymizováno], a tyto náklady je povinen nést účastník, který ve věci úspěch neměl; výše nákladů řízení státu činí 2 516,96 Kč a odpovídá částce vyplacené na svědečném. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Hradci Králové, prostřednictvím Okresního soudu v Semilech.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.