Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Svrčka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2026 č. j. 30 Cdo 3206/2025-173, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republice - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny. 2.V právě posuzované věci se stěžovatel domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u téhož obvodního soudu pod sp. zn. 22 C 305/2020. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl a toto rozhodnutí poté potvrdil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací.
3.Stěžovatel proti rozhodnutí městského soudu podal dovolání a následně vyhověl výzvě obvodního soudu k zaplacení soudního poplatku ve výši 7 000 Kč. Nejvyšší soud jej poté vyzval k doplacení soudního poplatku ve výši 7 000 Kč, neboť kromě peněžitého plnění požadoval stěžovatel v řízení i omluvu. Vzhledem k tomu, že doplatek soudního poplatku nebyl ani v dodatečné lhůtě stanovené ve výzvě zaplacen, napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil.
II.
Argumentace stěžovatele
4.Podle stěžovatele Nejvyšší soud vyložil dotčené normy v rozporu se smyslem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a v rozporu s principem jednoty nároku na zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nezohlednil přitom nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Jde o exces při rozhodování o výši poplatku. Již primární úvaha o zpoplatnění dovolacího řízení ve věcech náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. je vadná. Nároky podle tohoto zákona byly generálně vyňaty z poplatkové povinnosti do novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Smyslem poplatkové povinnosti bylo zamezení sudičským žalobám. Zákonodárce nezamýšlel změnou zákona stanovovat soudní poplatek za dovolací řízení. Není smysluplné vybírat poplatky za dovolání, není-li odvolání zpoplatněno vůbec, a to navíc v takové výši. Nadto je v případě neúspěchu se žalobou státu přiznána náhrada nákladů řízení, což má dostatečně odrazující efekt. Nadto je nárok na náhradu nemajetkové újmy jediným nárokem. Napadené rozhodnutí je navíc nepřezkoumatelné, neboť nijak nereaguje na argumentaci stěžovatele. III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5.Lze konstatovat, že jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
6.V právě posuzované věci je rozhodné, zda Nejvyšší soud vyložil zákon o soudních poplatcích ústavně souladným způsobem.
7.Stěžovatel především namítal, že zákon o soudních poplatcích a povaha nároku na náhradu újmy z titulu odpovědnosti státu za výkon veřejné moci vylučují možnost uložit poplatkovou povinnost za dovolání. Ústavní soud se přitom obdobnými námitkami opakovaně zabýval a shledal je zjevně neopodstatněnými (srov. např. usnesení ze dne 25. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 1027/24 , usnesení ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2464/23 , nebo usnesení ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 675/19 ). Je pravdou, že Ústavní soud považoval uložení poplatkové povinnosti za odvolání v řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci za neústavní (srov. nález ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2316/18 ). K tomuto závěru nicméně dospěl, neboť v zákoně o soudních poplatcích pro takový postup ve vztahu k odvolání chybí výslovná úprava. U dovolání je však situace odlišná. Zákon o soudních poplatcích totiž obsahuje v položce 23 bodu 1 písm. d) sazebníku kategorii "ostatních případů", u kterých je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zpoplatněno částkou 14 000 Kč.
8.Takové stanovení soudního poplatku nevylučuje ani povaha nároku na náhradu újmy z titulu odpovědnosti státu za vrchnostenskou činnost. V usnesení sp. zn. I. ÚS 2464/23 Ústavní soud vysvětlil, že není-li ústavně zaručeno právo na vícestupňové soudní řízení, není ani dáno beneficium bezplatného dovolacího řízení, není-li zákonem stanoveno (v podrobnostech srov. body 6 a násl.). K tomu, že zpoplatnění dovolacího řízení jako mimořádného opravného prostředku směřujícího proti pravomocnému rozhodnutí má legitimní důvody, se Ústavní soud ostatně vyjádřil opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 25. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 1027/24 , bod 10 a rozhodnutí v něm uvedená). Zároveň se nelze ztotožnit se stěžovatelem, že by novela zákona o soudních poplatcích byla provedena mj. z účelu, aby dovolání v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. nebylo zpoplatněno. Stěžovatel ostatně tyto své závěry dovozuje z vlastní interpretace právní úpravy, resp. důvodové zprávy k zákonu o soudních poplatcích a důvodové zprávy jeho novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. 9.Opodstatněnost ústavní stížnosti nemohla založit ani námitka, že je nárok na náhradu nemajetkové újmy jediným nárokem. Aniž by se Ústavní soud jakkoliv vyjadřoval ke správnosti tohoto názoru, stěžovatel opomíjí, že tato otázka je pro právní posouzení zcela nerozhodná. Stěžovatel totiž dovozuje, že by mu v případě jednoty nároku měla být uložena povinnost ve výši 7 000 Kč, neboť jde o položku 23 bod 1 písm. a) sazebníku. Ta se však výslovně vztahuje na peněžitá plnění do částky 100 000 Kč včetně. Je zcela zřejmé, že stěžovatel se nedožadoval výhradně peněžitého plnění. Stanovil-li Nejvyšší soud za takové situace poplatek podle položky 23 bod 1 písm. d) sazebníku stran "ostatních případů", nedopustil se ústavněprávně relevantního pochybení.
10.Napadené rozhodnutí není ani nepřezkoumatelné. Je třeba připomenout, že rozsah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tuto povinnost nelze chápat jako požadavek na podrobnou odpověď na každý argument. Není proto porušením práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a (po právu) rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13 , bod 19, nebo nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 , bod 68). Z napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, jakými úvahami se Nejvyšší soud při stanovení výše poplatku řídil a jak v řízení postupoval. Stěžejní závěry nadto doprovodil odkazy na svou judikaturu, ale i judikaturu Ústavního soudu. Z ústavněprávního hlediska tak napadenému rozhodnutí co do míry odůvodnění nelze nic vytknout.
11.Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu