Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
30 Cdo 3002/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 29. 4. 2026
Spisová značka : 30 Cdo 3002/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.3002.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 § 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 § 243b o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 12. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
30 Cdo 3002/2025-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. P. , zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 124/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 12 Co 139/2025-46, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 122 949 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí, jež věc projednávalo pod sp. zn. MPSV-2023/12550 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce konkrétně žádal o poskytnutí rozhodnutí žalované č. j. MPSV 2020/124654-911; žalobce přitom nebyl účastníkem uvedeného řízení. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 13. 6. 2022, kdy žalobce podal žádost o informace, a skončeno bylo dne 25. 6. 2024, kdy byla informace žalobci poskytnuta. V rámci předběžného projednání nároku žalovaná poskytla žalobci za délku posuzovaného řízení zadostiučinění ve výši 5 570,81 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 45 C 124/2024-25, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 122 949 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 122 949 Kč ve výši 15 % ročně od 17. 1. 2023 do zaplacení (výrok I), a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, č. j. 12 Co 139/2025-46, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do zamítnutí žaloby, tedy proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající se rozdělení důkazního břemene při posuzování významu poskytovaných informací pro poškozeného, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud poté, co (v souladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) uzavřel, že se v posuzovaném řízení požadované informace žalobce nijak netýkaly a žalobce ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím svůj zájem na získání těchto informací neosvětlil, uzavřel, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce nepatrný (viz odstavce 11 až 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022) se v řízení o poskytnutí informace význam jeho předmětu pro poškozeného odvíjí od toho, jak významná je pro žadatele požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí). Význam předmětu takového řízení se totiž bude lišit podle toho, jestli žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva nebo spíše jen realizuje svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i o případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze pak uvažovat pouze v případě, pokud žadatel potřebuje informace naléhavě a nutně získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv s tím, že význam předmětu posuzovaného řízení se může v čase lišit. Jde-li však o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Nejvyšší soud pak, ani na základě argumentace žalobce obsažené v dovolání, neshledal žádný důvod se od této své dosavadní judikatury odchýlit. Z obecné judikatury Nejvyššího soudu k otázce významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, na níž i žalobce v dovolání poukazuje (srov. části IV a V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016) vyplývá, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu (pokud se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem, kam však posuzované řízení nespadá) tvrdí a prokazuje žalobce, zatímco nižší význam musí tvrdit a prokázat žalovaný, jinak je třeba vyjít z toho, že význam předmětu řízení pro žalobce je standardní s tím, že není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. V případě zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace, jak vyplývá z výše uvedené judikatury, se však jeho význam pro poškozeného odvíjí od toho, o jak pro něj důležitou informaci žádal.
V posuzovaném řízení žalovaná již od počátku namítala, že význam předmětu řízení byl pro žalobce zcela marginální a žalobce neosvědčil žádný zájem na získání požadovaných informací, toto její tvrzení pak bylo prokázáno již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud tato skutková zjištění zcela převzal, jak je uvedeno výše. Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, publikovaný pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 30 Cdo 767/2025, či ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24) a svým právním posouzením otázky břemene tvrzení a břemene důkazního se od judikatury Nejvyššího soudu (včetně judikatury, na níž poukazoval žalobce) neodchýlil, neboť na základě tvrzení žalované a výsledků dokazování dospěl k závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce. Za situace, kdy totiž z provedeného dokazování vyplývá, že žadatel žádnou vazbu k vyžadovaným informacím nemá, je na něm, aby tvrdil a prokázal, že i přesto pro něj požadovaná informace konkrétní význam měla a z jakého důvodu, neboť se jedná o okolnosti v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011), což žalobce neučinil.
Pokud žalobce namítal v této souvislosti rozpor i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3404/2024, tak tento se věcně zabýval nepřiměřenou délkou daňového řízení a odlišným otázkám vztahujícím se k posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci, nikoliv významu řízení pro poškozeného. Navíc žalobcem v dovolání uváděný „právní závěr“ citovaný v části I odst. 2 dovolání, ani tvrzený obsah tohoto rozhodnutí shrnutý v části II odst. 5 písm. b) dovolání, týkající se vytrvalého úsilí k získání informace, se v něm vůbec nevyskytují.
Relevantním pak není ani námitka žalobce ohledně odchýlení se od judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Cocchiarella proti Itálii, stížnost č. 64886/01) a od Stanoviska ohledně povinnosti žalované ke své obraně tvrdit a prokázat skutečnosti vyvracející existenci újmy z nepřiměřené délky řízení, neboť toto žalovaná v řízení netvrdila (vznik újmy nepopírala) a i soudy obou stupňů z existence újmy na straně žalobce vyšly. Tato námitka se tudíž s právním posouzením věci odvolacím soudem zcela míjí a přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. tak založit nemůže, neboť na jejím řešení, jaké žalobce prezentuje, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkazoval-li žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20, tak tento na posuzovanou věc nedopadá, neboť se zabývá v daném případě nijak neposuzovanou otázkou správného postupu při vyřizování žádostí o informace se závěrem, že povinný subjekt má hledat způsoby maximálního vyhovění podané žádosti a nikoliv důvody, jak jejímu vyhovění zabránit (např. s odkazem na nedostatečnou aktivitu žadatele). Ze skutkových zjištění soudů se však nijak nepodává, že by k takové situaci mělo v daném případě dojít.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu žalobce z nepřiměřené délky posuzovaného řízení je morální odškodnění ve formě konstatování porušení práva, které bylo v daném případě konzumováno dobrovolným vyplacením částky 5 570,81 Kč ze strany žalované, přičemž tento závěr založil primárně na hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], který považoval za nepatrný. Ostatní kritéria dle § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk pak podrobněji rozebral soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) a uzavřel, že řízení nebylo skutkově ani procesně složité, avšak přihlédl k instanční složitosti věci, když řízení bylo vedeno před třemi orgány a po právní stránce bylo složité. Žalobce využil opravné prostředky, což posuzované řízení objektivně prodloužilo, nicméně tímto využil svého procesního práva, a proto odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobce se na délce řízení nepodílel a v činnosti správních orgánů se vyskytly soudem prvního stupně identifikované průtahy (viz odstavec 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, tedy neshledal, že by tyto další okolnosti mohly závěr o přiměřené formě zadostiučinění zvrátit. Tímto právním posouzením se tedy odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť ve vztahu ke stanovení formy a případné výše přiměřeného zadostiučinění je kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, považováno za kritérium nejdůležitější. Podrobnější posouzení ostatních kritérií má (pokud jde o stanovení přiměřeného zadostiučinění) nadto význam zejména při výpočtu výše peněžitého zadostiučinění, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť s ohledem na nepatrný význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce bylo jako přiměřená forma zadostiučinění určeno konstatování porušení práva (srov. části IV a V Stanoviska nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, a ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). Tímto závěrem se pak odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2892/2020, jenž řešil odlišnou situaci (nedostatečné, téměř nepřezkoumatelné odůvodnění závěru o přiměřenosti délky řízení). Žalobce dále řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro otázku aktivistického přístupu soudu při posuzování významu informací nad rámec tvrzení a důkazů účastníků, otázku časového rozměru práva na informace, a otázku zákazu zjišťování důvodů žádosti, a to i po novele zákona č. 106/1999 Sb. z roku 2022. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Namítal-li dále žalobce, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno (tedy je nepřezkoumatelné), neboť odvolací soud nedostatečně odůvodnil závěr o nepatrném významu a nerespektoval „presumovaný standardní význam řízení o základním právu“ (neboť právo na informace je zaručeno čl. 17 Listiny základních práv a svobod), namítá tím vadu řízení, která by (i v případě její existence) nemohla přípustnost dovolání založit, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. Navíc se všemi těmito skutečnostmi se odvolací soud řádně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vypořádal, jak je podrobně rozebráno výše. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2026
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu