I.ÚS 430/26

Předmět řízení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Šercla, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, sídlem U Nového dvora 1076/2, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2967/2024-173 ze dne 11. 12. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastu

Citované předpisy

82/1998 §31a 82/1998 2/1993 čl.36 2/1993 čl.3

Plný text rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Šercla, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, sídlem U Nového dvora 1076/2, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. nsoud/30_Cdo_2967_2024-173 ze dne 11.12.2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1.Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 210 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. okresni/22_C_181_2015.

2.Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. okresni/46_C_236_2023-60 ze dne 01.03.2024 stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 35 063 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylé části 174 937 Kč stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení 18 456 Kč.

3.Městský soud v Praze rozsudkem č. j. krajsky/69_Co_176_2024-88 ze dne 19.06.2024 rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II a nákladovém výroku III (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4.Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 OSŘ, neboť žádná ze stěžovatelem předložených otázek nezaložila přípustnost ve smyslu § 237 tamtéž.

5.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 11 odst. 1 a § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod, a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či z čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

6.Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy nevzaly v potaz reálnou hodnotu peněz. Poukazuje na to, že současný postup znamená nerovné zacházení mezi osobami, které jsou odškodňovány v různých časových obdobích. Osoby v čase sice získávají nominálně stejnou náhradu nemajetkové újmy, avšak reálná hodnota takto přiznané náhrady je výrazně jiná. Na závěr doplňuje, že v nynější době přiznávané náhrady nemajetkové újmy za průtahy v řízení a způsob jejího určení nevyhovují požadavkům, které vyplývají z § 31a odst. 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla mj. průtahy v řízení, se přihlédne ke konkrétním okolnostem případu, zejména k délce řízení, jeho složitosti, chování poškozeného a postupu orgánu veřejné moci. Odmítá aplikaci tzv. základní částky, kterou obecné soudy aplikují a jejíž výpočet vychází toliko z judikatury Nejvyššího soudu, nikoliv ze zákona samotného.

7.Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8.Ústavní soud shrnuje, že stěžovatel se ve své ústavní stížnosti vymezuje vůči určení výše nemajetkové újmy (zadostiučinění), což je otázkou interpretace a aplikace podústavního práva, která zásadně spočívá na obecných soudech. Je úkolem obecných soudů posoudit, zda v konkrétním případě došlo k naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. obdobně nálezy sp. zn. usoud/IV.__S_3377_12 ze dne 16.05.2013 nebo sp. zn. usoud/I.__S_215_12 ze dne 26.09.2013). Zároveň však obecné soudy při posuzování nároků uplatňovaných podle zák. č. 82/1998 Sb. nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení, proto při aplikaci tohoto zákona nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného § 36 odst. 3 Listina.

9.Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá argumentaci zejména vůči skutečnosti, že částku náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění) za průtahy obecné soudy odvíjí od stanoviska Nejvyššího soudu a neochotě obecných soudů valorizovat základní přiznané částky.

10.K prve uvedenému Ústavní soud ovšem uvádí, že se již opakovaně vyslovil (např. usnesení sp. zn. usoud/IV.__S_507_25 ze dne 12.11.2025 či sp. zn. usoud/III.__S_1_24 ze dne 13.03.2024), že samotné stanovení základní částky zadostiučinění ve výši podle stanoviska nezpůsobuje neústavnost napadeného rozhodnutí. Ani v nynější věci Ústavní soud nemá důvod se od dříve vyslovených závěrů odchýlit.

11.K druhé části ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud uvádí, že se s téměř identickou argumentací již Ústavní soud zabýval v bodě 46 plenárního nálezu sp. zn. usoud/Pl.__S_26_25 . Uvedl k ní, že "[p]rávo na to, aby se výše přiznávaných částek valorizovala tak, aby mechanicky zohlednila zvýšení životní úrovně a inflaci, nelze dovozovat ani kreativním výkladem ústavní zásady rovnosti. Podle stěžovatele je totiž neústavní nyní přiznaná částka již jen proto, že nynější nominální hodnota přiměřeného zadostiučinění za jeden rok je reálně menší, než jaká byla v roce 2011. Jinými slovy, stěžovatel se pokouší dovodit ústavní příkaz k valorizaci přiznávaných částek na základě toho, že ve srovnání se staršími případy s ním není zacházeno rovně. Byť formálně dostal stejně, jako jiní účastníci v minulosti, fakticky dostal podstatně méně. Domáhá se tak vlastně toho, aby s ohledem na hospodářské změny v mezidobí (inflace a nárůst životní úrovně) bylo o jeho odlišné věci rozhodnuto odlišně, tj. přiznaná částka byla valorizována (ve světle zásady o stejném stejně a o rozdílném rozdílně)."

12.Ústavní soud v tomto směru nemůže přisvědčit ani úvahám stěžovatele o tom, že by daný postup byl zakázaným diskriminačním důvodem (§ 3 odst. 1 Listina). V bodě 48 citovaného plenárního nálezu sp. zn. usoud/Pl.__S_26_25 k tomu naopak uvedl, že "[s]těžovatel v podstatě srovnává kupní sílu nyní přiznané částky s kupní silou částek přiznaných v minulosti a dožaduje se mechanické valorizace v běhu času. Srovnávacím kritériem je běh času, tj. důvod nijak podezřelý. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu neodráží nutně hodnotu peněz v čase, již jen proto je srovnání činěné stěžovatelem (viz i body 32 a 33 plenárního nálezu) neudržitelné. O porušení principu rovnosti nelze hovořit, soudní praxe v tomto ohledu není svévolná. Co se týče výše přiznané částky, jediným ústavním požadavkem je to, že nesmí být nepřiměřeně nízká."

13.Vyjma uvedených úvah přitom stěžovatel nepředkládá žádné další specifické okolnosti, proč lze přiznanou částku v nynější věci považovat za nepřiměřeně nízkou, a ani nerozporuje konkrétním způsobem závěry obecných soudů, proč by měla být v nynější věci částka vyšší. Ústavní soud shrnuje, že odůvodnění obecných soudů shledal jako dostatečné a odpovídá požadavkům vyplývajícím z práva na soudní ochranu (§ 36 odst. 1 Listina).

14.Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2026

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0