Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
29 Cdo 3299/2024
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31. 3. 2026
Spisová značka : 29 Cdo 3299/2024
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.3299.2024.3
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Přípustnost dovolání
Promlčení
Lhůta promlčecí [ Lhůty ]
Náhrada škody
Konkurs
Insolvenční správce
Insolvenční řízení (účinky, zahájení)
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. § 246 IZ.
§ 252 IZ.
Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 11. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
29 Cdo 3299/2024-703
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce Mgr. Emila Fischera, MBA , se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka CGM Czech a. s., identifikační číslo osoby 49973215, proti žalovanému J. Ch. , zastoupenému JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, PSČ 280 02, o náhradu škody ve výši 23 144 604,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 27/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2024, č. j. 25 Co 18/2024-635, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2024, č. j. 25 Co 18/2024-635, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 1. září 2023, č. j. 5 C 27/2020-560, ve znění (opravného) usnesení ze dne 4. března 2024, č. j. 5 C 27/2020-607, Okresní soud v Kutné Hoře (dále též jen „okresní soud“):
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (Mgr. Emil Fischer, MBA, jako insolvenční správce dlužníka CGM Czech a. s.) domáhal vůči žalovanému (J. Ch.) zaplacení částky 23 144 604,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 14. října 2017 do zaplacení a nákladů ve výši 2 041 220,88 Kč spojených s uplatněním pohledávky (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 784 126,13 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku).
2. Okresní soud – cituje § 436 odst. 1, § 440, § 441, § 446, § 620 odst. 1, § 2952 a § 3006 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.”), odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a vycházeje z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. dubna 2018, č. j. 5 C 317/2017-56, jímž bylo určeno, že plné moci ze dne 19. února 2014 a ze dne 1. července 2014 jsou zdánlivým právním jednáním – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že dlužník uzavřel s žalovaným smlouvu o zastoupení podle § 441 o. z. Na jejím základě O. P. (dále jen „O. P.“) a K. S. (dále jen „K. S.“), jako osoby oprávněné jednat za dlužníka, písemným souhlasem ze dne 17. února 2014 zmocnili žalovaného (bez omezení časem či výší kupní ceny) k prodeji bytů č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v bytovém domě na adrese XY (dále též jen „byty“), s tím, že finanční prostředky za prodej jednotlivých bytů budou převáděny na (označené) účty. Žalovaný byl zmocněn k tomu, aby vyhledával zájemce o koupi bytů a zjišťoval jejich tržní cenu. Před každým prodejem měl žalovaný kontaktovat K. S. k odsouhlasení kupní ceny a poté mohl podepsat kupní smlouvu. K. S. potvrdil, že jej žalovaný před uzavřením každé smlouvy telefonicky kontaktoval. Kupní ceny bytů v kupních smlouvách dlužník odsouhlasil, neboť odpovídaly tzv. účetním cenám odsouhlaseným O. P. a K. S., jež byly součástí příloh kupních smluv. Jelikož dlužník zmocnil žalovaného k prodeji bytů, neuplatní se (žalobcem navrhované) ustanovení o nepřikázaném jednatelství podle § 3006 o. z. 3. Svědecké výpovědi, v nichž O. P. a K. S. popírali udělení zástupčího oprávnění žalovanému, považoval okresní soud za nevěrohodné. Poukazoval na to, že 15. října 2014 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, že v jejich svědeckých výpovědích shledal řadu rozporů v podstatných skutečnostech (v porovnání s dřívějšími výpověďmi před policejními orgány) a též na jejich vztah k věci, neboť zmocnili žalovaného k prodeji bytů a v dalších řízeních mohou být předmětem dokazování nastavené kontrolní mechanismy a volba zmocněnce.
4. Kdyby žalovaný uzavřením kupní smlouvy za jinou cenu překročil zástupčí oprávnění, uplatnil by se § 446 o. z. Žádný zástupce dlužníka však překročení zástupčího oprávnění kupujícím neoznámil, ačkoli přinejmenším O. P. a K. S. věděli, že žalovaný byty prodává i po 30. dubnu 2014. Toto oznámení učinil až žalobce. Jestliže zástupci dlužníka nevyrozuměli kupující o tom, že došlo k překročení zástupčího oprávnění, pak toto překročení schválili (ve smyslu § 446 o. z.). 5. I kdyby žalovaný jednal bez zmocnění, nemohlo by být žalobě vyhověno, neboť nebyla prokázána výše škody. Nadto některé byty již byly navráceny zpět do majetkové podstaty dlužníka. U těchto bytů mohla vzniknou škoda pouze co do výše kupní ceny v rovině ušlého zisku, který však musí být konkrétně stanoven (což nebylo splněno žalobním tvrzením, že ušlý zisk spočívá v hypotetické tržní ceně vyplývající z retrospektivní analýzy).
6. Žalovaným uplatněnou námitku promlčení shledal okresní soud neopodstatněnou, neboť subjektivní promlčecí lhůta začala běžet žalobci ode dne, kdy se dozvěděl o rozhodných okolnostech, tedy dnem 6. února 2017, kdy podal trestní oznámení vůči žalovanému. Objektivní promlčecí lhůta pak začala běžet 15. října 2014, kdy byl žalobce ustanoven insolvenčním správcem dlužníka. Žaloba byla podána 14. října 2017. Subjektivní ani objektivní promlčecí lhůta tedy nebyla překročena.
7. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2024, č. j. 25 Co 18/2024-635:
[1] Potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu (ve znění opravného usnesení) a ve výroku II. změnil rozsudek jen tak, že náhrada nákladů řízení činí 785 332 Kč (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 132 602 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (druhý výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z § 436 odst. 1, § 440, § 441, § 446, § 609 věty prvé, § 610 odst. 1 věty prvé, § 619, § 620 odst. 1, § 629 odst. 1, § 2910, § 2952, § 3006, § 3028 odst. 1 a § 3079 odst. 1 a contrario o. z., z § 40, § 229 odst. 1, 3 písm. c/, § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z (označené) judikatury Nejvyššího soudu a z (označené) komentářové literatury – se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu a po doplnění dokazování potvrdil jeho závěr o nedůvodnosti žaloby. K právnímu hodnocení uzavřel, že vztah účastníků je třeba podřadit režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť předmětem žaloby je nárok na náhradu škody, která měla dle žalobce vzniknout porušením právní povinnosti žalovaným v roce 2014. 9. Ohledně žalovaným uplatněné námitky promlčení vyšel odvolací soud z toho, že dlužník 17. února 2014 (prostřednictvím O. P. a K. S.) udělil žalovanému jako zmocněnci souhlas k prodeji bytů s tím, že finanční prostředky za jejich prodej budou převáděny na (označené) bankovní účty. Při uzavírání kupních smluv žalovaný jednal na základě plných mocí vystavených dlužníkem 19. února 2014 a 1. července 2014. K uzavření kupních smluv došlo jednak v období od 12. května do 23. srpna 2014 (uzavřeno 8 kupních smluv) a dále 31. října 2014 (uzavřeny 2 kupní smlouvy). U každé kupní smlouvy dlužník (prostřednictvím O. P. a K. S.) prohlásil, jaká je účetní hodnota bytu (v USD za 1 m 2 ). V souvislosti s prodejem bytů byla v období května až listopadu 2014 připsána na účet dlužníka částka 158 142 USD a žalovaný předal K. S. v hotovosti 56 800 USD jako doplatek kupní ceny. I když dlužník prohlásil (prostřednictvím O. P. a K. S.), že nevydal plné moci ze dne 19. února 2014 a ze dne 1. července 2014, a že jde o padělky, nepopřel jiná svá právní jednání (souhlas ze dne 17. února 2014).
10. Výpovědi O. P. a K. S. považoval odvolací soud za nevěrohodné. Neuvěřil tomu, že nevěděli o aktivitách žalovaného v roce 2014, a že se až od žalobce dozvěděli, že byty již nejsou ve vlastnictví dlužníka. O. P. a K. S. totiž v letech 2013 a 2014 navštívili Ukrajinu za účelem převzetí tzv. zelených karet (dokladů o vlastnictví nemovitostí), v roce 2014 byl K. S. velmi často v telefonickém kontaktu se žalovaným a peníze za prodej bytů byly zasílány na účet dlužníka a žalovaný je rovněž předával K. S. v hotovosti. Oba tak museli vědět o prodejích bytů, včetně výše prodejních cen. Museli tudíž vědět i o případné škodě, kterou by žalovaný mohl dlužníkovi způsobit.
11. Usnesení o úpadku spojené s prohlášením konkursu a ustanovením insolvenčního správce (žalobce) bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 15. října 2014, kdy nastaly jeho účinky a na žalobce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Žalobce tak vstoupil i do práv a povinností ohledně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky.
12. Tříletá promlčecí lhůta běží samostatně od uzavření každé kupní smlouvy. V případě bytů prodaných v období od 12. května do 23. srpna 2014 se dlužník dozvěděl (respektive se měl a mohl dozvědět) o vzniku tvrzené škody a o tom, kdo ji způsobil, vždy při uzavření kupní smlouvy, tedy dříve než 14. října 2014. Došlo tudíž k promlčení nároku ze smluv uzavřených v době delší než tři roky před podáním žaloby. Jelikož žalovaný vznesl námitku promlčení, je promlčen žalobní nárok v případě tvrzené škody vzniklé prodejem bytů č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY. Ohledně bytů č. XY a XY byly uzavřeny kupní smlouvy 31. října 2014 (až po prohlášení konkursu na majetek dlužníka) a v této části není nárok promlčen.
13. Odvolací soud (ve shodě s okresním soudem) uzavřel, že žalovaný dne 31. října 2014 při prodeji bytů č. XY a XY jednal na základě smlouvy o zastoupení podle § 441 o. z., přičemž jeho zmocnění dlužníkem se projevilo v písemném souhlasu ze dne 17. února 2014. Žalovaný jednal v souladu s pokyny dlužníka i ohledně sjednané kupní ceny, která odpovídala dlužníkem odsouhlasené účetní ceně. S odkazem na tehdejší politickou a společenskou situaci na Ukrajině považoval odvolací soud za logické, že u kupních smluv uzavíraných v říjnu 2014 byly ceny odlišné od cen, očekávaných dlužníkem v první polovině března 2014. Nebylo prokázáno protiprávní jednání (porušení právní povinnosti) žalovaného, v jehož důsledku by dlužníku měla vzniknout škoda ve smyslu § 2910 o. z. Jelikož chybí základní předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu, je nadbytečné zabývat se jejími dalšími předpoklady (vznikem škody, příčinnou souvislostí, výší škody). Žalobou požadované náklady spojené s vymáháním pohledávky (náklady překladů a právního zastoupení) tvoří příslušenství žalované pohledávky, jež nemůže být přiznáno, je-li žaloba zamítnuta co do jistiny. II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka č. 1) a na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázky č. 2 až 5). Konkrétně jde o tyto otázky: [1] Je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty určující okamžik, kdy se zastoupený měl a mohl dozvědět o škodné události, nebo až okamžik, kdy se mohl či měl dozvědět o samotné škodě a o tom, kdo za ní odpovídá?
[2] Může být vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě, které jsou rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k náhradě škody podle § 620 o. z., bez dalšího vztažena k okamžiku vzniku škodní události za předpokladu, že nebyl prokázán začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty? [3] Je možné na základě zmocnění uděleného statutárními orgány dlužníka v době před prohlášením konkursu na majetek dlužníka zpeněžit majetek dlužníka po prohlášení konkursu, respektive, je možný (přes § 246, § 252 odst. 1 a § 283 insolvenčního zákona) prodej nemovitého majetku v majetkové podstatě dlužníka zástupcem na základě zmocnění uděleného dlužníkem? [4] Jakým způsobem se projeví udělení plné moci s užším rozsahem (co do trvání zmocnění) vůči dřívějšímu zmocnění?
[5] Je rozsah zmocnění uděleného zmocněnci omezen rozsahem zmocnění později uděleným (ve stejné věci), respektive může zmocnění v širším rozsahu přetrvat i po zániku užšího zmocnění (omezeného lhůtou trvání plné moci) vydaného následně (ve stejné záležitosti)?
15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:
K otázkám č. 1 a 2 (k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty)
17. Předmětem žaloby je nárok na náhradu škody, která měla vzniknout dlužníku v souvislosti s prodejem bytů, jež žalovaný prodal bez oprávnění (za použití falešných plných mocí a falešného souhlasu dovolatele) a za cenu výrazně nižší, než byla cena v místě obvyklá, čímž způsobil škodu majetkové podstatě dlužníka ve výši 914 915 USD (23 144 604,76 Kč).
18. Odvolací soud dovodil, že dlužník věděl (nebo se měl a mohl dozvědět) o prodeji bytů ke dni uzavření kupních smluv a chybně tak sjednotil počátek běhu subjektivní a objektivní promlčecí lhůty k okamžiku vzniku škodné události (k počátku běhu objektivní promlčecí lhůty). Tento způsob určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je nesprávný. Subjektivní promlčecí lhůta nemůže začít běžet dříve, než může zastoupený zjistit, že vznikla škoda.
19. V rozporu s judikaturou dovolacího soudu [dovolatel odkazuje na „rozhodnutí“ (správně rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024, sp. zn. 26 Cdo 1785/2023] tudíž odvolací soud neurčil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty (až) k okamžiku, kdy se poškozený (dlužník) měl či mohl dozvědět o již vzniklé škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, nýbrž (již) k okamžiku vzniku škodné události (kdy se dlužník měl a mohl dozvědět o škodné události).
20. Odvolací soud pominul, že vědomost o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, musí být ve vztahu k zastoupenému (dlužníku) spolehlivě prokázána a bývá odlišná od okamžiku, kdy nastala škodná událost. I kdyby totiž statutární orgány dlužníka věděly o škodné události (prodeji bytů) ke dni uzavření kupních smluv, nemusely vědět o škodě samotné. Mohly se domnívat, že kupní smlouvy byly uzavřeny za požadované ceny a vzniklá škoda vyšla najevo až poté, co dovolatel opatřil kopie kupních smluv od ukrajinských notářů. Odvolací soud nezohlednil závislost dlužníka na informacích od žalovaného (který neprojevoval součinnost a tajil informace), ani válečný stav na Ukrajině (byť v jiné souvislosti k politické a společenské situaci přihlížel).
21. Zároveň se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění okresního soudu, aniž zopakoval dokazování, čímž porušil právo dovolatele na spravedlivý proces, což je též dovolacím důvodem (dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2024, sp. zn. 30 Cdo 1247/2024). Z dokazování provedeného okresním soudem vyvodil odvolací soud (jiný) skutkový závěr, že je část žalovaného nároku promlčena. Přitom kdyby odvolací soud provedl důkaz výslechem K. S., mohlo být prokázáno, že svědek hovořil o smlouvách o smlouvách budoucích a nikoli o kupních smlouvách.
22. Nadto skutkovými zjištěními okresního soudu nebyl spolehlivě zjištěn začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, přičemž žalovaný (jehož v tomto směru tíží důkazní povinnost) ani žádné důkazy k jeho zjištění nenavrhl. Dovolatel přitom tvrdil, že informaci o prodeji bytů zjistil až ze své činnosti, když žalovaný jemu ani dlužníku nesdělil žádné informace o prodejích, ani nepředložil doklady o zpeněžení majetku (kupní smlouvy).
K otázce č. 3 (k prodeji bytů po prohlášení konkursu na majetek dlužníka)
23. Zmocněnec na základě zmocnění uděleného statutárními orgány dlužníka v konkursu nemůže zpeněžit nemovitý majetek dlužníka. Případně tak může učinit jen při nebezpečí z prodlení (jak vyplývá z § 246, § 252 odst. 1 a § 283 insolvenčního zákona). O takovou situaci ve věci nešlo. Odvolací soud tudíž vyřešil tuto právní otázku nesprávně. K otázkám č. 4 a 5 (k různému rozsahu udělených zmocnění)
24. Dovolatel nesouhlasí s názorem soudů, že zmocnění žalovaného se projevilo v písemném souhlasu ze dne 17. února 2014 a že byla uzavřena smlouva o zastoupení podle § 441 o. z. Dlužník neudělil žalovanému generální zmocnění k uzavírání kupních smluv ohledně bytů. Ustanovení § 441 odst. 2 o. z. vyžaduje udělení plné moci pro zjištění rozsahu a trvání zastoupení (co do trvání zmocnění k prodeji bytů). Shodně jako v České republice, musí být plná moc k převodu bytu udělena písemně a s ověřenými podpisy zástupců zmocnitele. 25. Dovolací otázky č. 4 a 5 směřují k tomu, zda v rozsahu, v jakém je shledal odvolací soud (zmocnění bez časového omezení), může zmocnění přetrvat vedle později udělené konkrétní plné moci, obsahující zmocnění v užším rozsahu. Tedy, zda zmocnění ze dne 17. února 2014 může přetrvat oproti později udělené plné moci datované 19. února 2014 s platností do 30. dubna 2014. Souhlas z 17. února 2014 nelze vnímat odděleně od plné moci z 19. února 2014, omezující zmocnění žalovaného pouze do 30. dubna 2014. Žalovaný tudíž nebyl oprávněn uzavřít kupní smlouvy, aniž by k tomu byl u každého bytu zmocněn zvláštním zmocněním; po 30. dubnu 2014 pak již nebyl oprávněn uzavřít za dlužníka žádnou kupní smlouvu.
26. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně je zamítnout. Namítá, že jednal v dobré víře na základě zmocnění, jež mu předával statutární zástupce dlužníka (K. S.) a o jejichž pravosti neměl důvod pochybovat. Na rozdíl od něj si statutární zástupci dlužníka museli být vědomi existujícího (respektive hrozícího) úpadku dlužníka v době, kdy přistoupili k prodeji bytů (poukazuje na to, že insolvenční návrh vůči dlužníku byl podán 27. května 2014). Tvrdí, že dlužník věděl o jednáních o prodeji bytů, o uzavírání smluv i o tom, že část plnění byla poukazována na jeho účet, a nebránil tomu. Namítá též nevěrohodnost výpovědí O. P. a K. S.
III. Přípustnost dovolání
27. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
28. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Poměřováno obsahem dovolání je zřejmé, že dovolání se netýká té části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil bod II. výroku rozsudku okresního soudu o nákladech řízení jen co do výše náhrady, jakož i druhého výroku o nákladech odvolacího řízení. Ostatně, kdyby tomu bylo jinak, byl by důvod dovolání v tomto rozsahu odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 29. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé) je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek č. 1 až 3 je napadené rozhodnutí v rozporu s níže uvedenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
30. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
31. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
32. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
33. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):
[1] V rozhodné době (únor až říjen 2014) byl statutárním orgánem dlužníka O. P. (předseda představenstva) a K. S. (místopředseda představenstva), který měl na starosti prodej bytů.
[2] V případě právních jednání do 2 000 000 Kč byl za dlužníka oprávněn jednat samostatně O. P. nebo K. S., nad 2 000 000 Kč nejméně dva členové představenstva.
[3] Dlužník vlastnil na Ukrajině, v Kyjevě, v bytovém domě na adrese XY, byty č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, v podobě hrubých staveb, jež se rozhodl prodat.
[4] Dlužník, zastoupený O. P. a K. S., vystavil 17. února 2014 žalovanému (jako zmocněnci) písemný souhlas k prodeji bytů s tím, že finanční prostředky za jejich prodej budou převáděny na (označené) účty vedené u Proinvestbank, Kyjev, Ukrajina.
[5] Dlužník (jednající O. P. a K. S.) vystavil žalovanému 19. února 2014 plnou moc, s časovým omezením do 30. dubna 2014, na jejímž základě byl žalovaný oprávněn k volnému přístupu do všech bytů a k uzavření kupních smluv, či návrhů kupních smluv, jejichž předmětem bude prodej bytů (vcelku, po částech nebo po jednotlivých bytech). Plná moc neobsahovala žádné podmínky dlužníka co do výše požadované kupní ceny.
[6] Další plnou moc vystavil dlužník žalovanému 1. července 2014.
[7] Na základě plné moci z 19. února 2014 byla dne 12. května 2014 mezi dlužníkem jako prodávajícím a O. O. S. a P. M. Š. jako kupujícími uzavřena smlouva o koupi bytu č. XY (o rozloze 80,4 m 2 a v účetní hodnotě 200 USD za 1 m 2 ) za kupní cenu 16 080 USD.
[8] Na základě plné moci z 19. února 2014 byla dne 20. května 2014 mezi dlužníkem jako prodávajícím a O. V. S. jako kupující uzavřena smlouva o koupi bytu č. XY (o rozloze 80,3 m 2 a v účetní hodnotě 200 USD za 1 m 2 ) za kupní cenu 16 060 USD.
[9] Dne 6. června 2014 byla mezi dlužníkem jako prodávajícím a L. V. L. jako kupující uzavřena smlouva o koupi bytu č. XY (o rozloze 79,9 m 2 a v účetní hodnotě 200 USD za 1 m 2 ) za kupní cenu 15 980 USD.
[10] Na základě plné moci z 19. února 2014 byla dne 27. června 2014 mezi dlužníkem jako prodávajícím a K. A. O. jako kupující uzavřena smlouva o koupi bytu č. XY (o rozloze 80,8 m 2 a v účetní hodnotě 200 USD za 1 m 2 ) za kupní cenu 16 160 USD.
[11] Na základě plné moci z 19. února 2014 byla dne 28. června 2014 mezi dlužníkem jako prodávajícím a M. V. S. jako kupující uzavřena smlouva o koupi bytu č. XY (o rozloze 80,2 m 2 a v účetní hodnotě 200 USD za 1 m 2 ) za kupní cenu 16 040 USD.
[12] Na základě plné moci z 1. července 2014 byla dne 24. července 2014 mezi dlužníkem jako prodávajícím a J. J. K. jako kupujícím uzavřena smlouva o koupi bytu č. XY (o rozloze 80,4 m 2 a v účetní hodnotě 200 USD za 1 m 2 ) za kupní cenu 16 080 USD.
[13] Na základě plné moci z 1. července 2014 byla dne 20. srpna 2014 mezi dlužníkem jako prodávajícím a L. A. M. jako kupující uzavřena smlouva o koupi bytu č. XY (o rozloze 113,5 m 2 a v účetní hodnotě 200 USD za 1 m 2 ) za kupní cenu 22 700 USD.
[14] Na základě plné moci z 1. července 2014 byla dne 23. srpna 2014 mezi dlužníkem jako prodávajícím a B. P. V. jako kupujícím uzavřena smlouva o koupi bytu č. XY (o rozloze 80,3 m 2 a v účetní hodnotě 200 USD za 1 m 2 ) za kupní cenu 16 060 USD.
[15] Usnesením ze dne 15. října 2014, č. j. KSHK 40 INS 14518/2014-A-60, zveřejněným téhož dne v insolvenčním rejstříku, Krajský soud v Hradci Králové zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil dovolatele.
[16] Na základě plné moci z 1. července 2014 byla dne 31. října 2014 mezi dlužníkem jako prodávajícím a L. P. P. jako kupující uzavřena smlouva o koupi bytu č. XY (o rozloze 113,4 m 2 a v účetní hodnotě 150 USD za 1 m 2 ) za kupní cenu 17 010 USD.
[17] Na základě plné moci ze dne 1. července 2014 byla dne 31. října 2014 mezi dlužníkem jako prodávajícím a O. A. Š. jako kupujícím uzavřena smlouva o koupi bytu č. XY (o rozloze 113,4 m 2 a v účetní hodnotě 150 USD za 1 m 2 ) za kupní cenu 17 010 USD.
[18] Za dlužníka podepsal shora označené kupní smlouvy žalovaný.
[19] Souhrn kupních cen podle uzavřených kupních smluv činil 169 100 USD.
[20] K. S. žalovanému e-mailem zaslal souhlasy dlužníka (podepsané O. P. a K. S.) k prodeji jednotlivých bytů (dne 24. února 2014 pro byt č. XY, dne 10. března 2014 pro byty č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY a dne 13. března 2014 pro byt č. XY) vždy s uvedením ceny za 1 m 2 (byty č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY za 1 250 USD za 1 m 2 a byt č. XY za 1 850 USD za 1 m 2 ).
[21] U každé kupní smlouvy dlužník prostřednictvím svých statutárních zástupců (O. P. a K. S.) prohlásil, jaká je účetní hodnota bytu. Tato prohlášení byla vystavena 24. února 2014 a 7. května 2014. Dne 15. října 2014 pak byla vystavena prohlášení týkající se kupních smluv ze dne 31. října 2014.
[22] Kontrola žalovaného probíhala telefonicky nebo při návštěvách na Ukrajině. K. S. byl v Kyjevě třikrát, poprvé počátkem dubna 2014, poté v květnu 2014 a naposledy společně s dovolatelem.
[23] V souvislosti s prodejem bytů byla v období od května do listopadu 2014 připsána na účet dlužníka částka 158 142 USD a žalovaný předal K. S. v hotovosti částku 56 800 USD jako doplatek kupních cen. Vyjma této částky předával žalovaný K. S. i další peníze.
[24] Dne 14. října 2017 podal dovolatel žalobu v projednávané věci.
[25] Rozsudkem ze dne 20. dubna 2018, č. j. 5 C 317/2017-56, který nabyl právní moci dne 11. září 2018, okresní soud určil, že plné moci z 19. února 2014 a 1. července 2014 jsou zdánlivými právními jednáními.
[26] Dne 3. května 2017 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu, jehož se mohl dopustit žalovaný tím, že v průběhu roku 2014 předložil při prodeji bytů plné moci postrádající právní validitu, čímž měl způsobit dlužníku škodu ve výši 23 526 715,94 Kč. Usnesením Policie ČR Královehradeckého kraje ze dne 3. září 2018, č. j. KRPH-25325-157/TČ-2017-050080, byla trestní věc odložena, neboť nebylo prokázáno, že žalovaný jednal s vědomím, že tyto listiny jsou falza a nereflektují tak vyjádření vůle statutárních orgánů dlužníka, jimiž byl již v minulosti zmocněn k zajišťování obdobné obchodní činnosti, a dále nebylo prokázáno, že by při prodeji bytů svévolně porušil prodávajícím (dlužníkem) závazně stanovené a jemu známé ujednání o minimální hodnotě bytové plochy.
[27] Pět z prodaných bytů bylo zahrnuto zpět do majetkové podstaty dlužníka, a to byty č. XY, XY, XY a XY k 28. dubnu 2023 a byt č. XY k 24. květnu 2023. Byty č. XY a XY dosud nebyly vráceny do majetkové podstaty, neboť ohledně nich probíhají soudní spory. Do majetkové podstaty nebyly vráceny též byty č. XY a XY. Ohledně bytu č. XY byla uzavřena dohoda o narovnání ve výši 36 000 USD.
34. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona: Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.
(1) K promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.
Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.
(…)
(1) Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
(2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
(1) Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
(…)
(1) Promlčecí lhůta trvá tři roky.
(2) Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.
§ 229 (insolvenčního zákona) (…)
(3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními
(…)
c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu,
(…)
§ 245 (insolvenčního zákona) (1) Účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku.
(…)
§ 246 (insolvenčního zákona) (1) Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.
(2) Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné ze zákona; § 235 odst. 2 se nepoužije. (…)
§ 252 (insolvenčního zákona) (1) Prohlášením konkursu zanikají všechny jednostranné právní úkony dlužníka, které se týkají majetkové podstaty, zejména jeho příkazy, pověření a plné moci včetně prokury, není-li dále stanoveno jinak.
(2) Osoba, které dlužník udělil příkaz, pověření nebo plnou moc, musí v případě, že je nebezpečí z prodlení, pokračovat v obstarávání jeho záležitostí, kterých se tyto jeho úkony týkají, a to až do doby, než se jejich obstarávání ujme insolvenční správce. Náhrada nutných výdajů této osoby a přiměřená odměna za tuto její činnost je pohledávkou za majetkovou podstatou.
(…)
(4) Prohlášením konkursu zanikají, pokud se týkají majetkové podstaty, dosud nepřijaté dlužníkovy návrhy na uzavření smlouvy a dlužníkovo přijetí návrhů smluv, pokud na jejich základě již smlouva nevznikla. Návrhy smluv, které dlužník v době prohlášení konkursu ještě nepřijal, může přijmout jen insolvenční správce.
35. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku od jeho účinnosti (1. ledna 2014) a později nedoznala změn. Ustanovení insolvenčního zákona platí v citovaném (rozhodném) znění beze změny od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (27. května 2014). S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (15. října 2014) se přitom v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných a v poměrech sporů s jeho insolvenčním řízením souvisejících) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb. 36. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
K otázkám č. 1 a 2 (k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty)
37. K určení počátku běhu promlčecí lhůty, jde-li o právo na náhradu škody, se dovolací soud vyslovil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněném pod číslem 91/2020 Sb. rozh. obč., v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, uveřejněném pod číslem 71/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 71/2022“), a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, uveřejněném pod číslem 87/2023 Sb. rozh. obč., z nichž se podávají následující závěry:
[1] Subjektivní promlčecí lhůta nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení (§ 619 o. z.). [2] Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. [3] Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích); není třeba, aby znal přesný rozsah (výši) škody. Vědomost o škodě ve smyslu § 620 odst. 1 o. z. je dána i tehdy, jestliže nositel práva, jehož promlčení je posuzováno, o rozhodných okolnostech vědět měl a mohl (§ 619 o. z.). Určení, kdy se oprávněný mohl a měl objektivně dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj předpokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti. [4] Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je zahájeno teprve podáním žaloby (uplatněním nároku u soudu). Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.
[5] Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet. V takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve.
38. Ustálená judikatura dovolacího soudu k otázce běhu subjektivní promlčecí lhůty insolvenčnímu správci dlužníka se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, uveřejněného pod číslem 45/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 45/2023“), jehož závěry, přijaté v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jsou použitelné i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 (podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku): [1] Prohlášením konkursu na majetek dlužníka přejde na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (§ 229 odst. 1, odst. 3 písm. c/, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona) a tím vstupuje insolvenční správce do těch práv a povinností, jimiž byl k okamžiku prohlášení konkursu nadán dlužník; to platí i ohledně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky, lhostejno, zda vzešly ze smluv nebo z jiných právních důvodů. [2] V případě, kdy osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníku, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, jakož i v případě, kdy dlužníkův dlužník svůj dluh dosud vůbec neuhradil, je pro posouzení námitky promlčení vznesené touto osobou ve sporu, v němž po ní insolvenční správce vymáhá plnění na dlužníkovu pohledávku (pro počátek běhu promlčecí lhůty), určující, kdy pohledávku mohl poprvé vymáhat dlužník. Jen proto, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění nakládat s pohledávkou na insolvenčního správce dlužníka, nezačíná běžet (nová) subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění toho nároku; i zde platí, že změna v osobě věřitele nemá vliv na běh promlčecí lhůty.
39. Ze shora reprodukovaných skutkových zjištění v projednávané věci vyplývá, že se odvolací soud řádně nezabýval (v intencích citované judikatury) počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty s ohledem na vědomost poškozeného (dlužníka) o vzniku škody ve vztahu k prodejům jednotlivých bytů.
40. Závěr odvolacího soudu, že co do bytů č. 99, 100, 101, 102, 105, 108, 111 a 112, prodaných v době od 12. května do 23. srpna 2014 (před prohlášením konkursu na majetek dlužníka), se dlužník o vzniklé škodě dozvěděl (nebo přinejmenším měl a mohl dozvědět) vždy již při uzavření kupní smlouvy, není v souladu se shora podaným výkladem § 619 odst. 2 a § 620 o. z. V poměrech dané věci chybí relevantní tvrzení (a na ně navazující skutková zjištění) k počátku subjektivní promlčecí doby (kterou je třeba posuzovat zvlášť u každého prodeje). Soudy žalovaného nevyzvaly k doplnění námitky promlčení v tomto směru (o tvrzení o vědomosti dlužníka o škodě a škůdci ve vztahu k jednotlivým prodejům) a takové skutečnosti nevyšly v řízení ani jinak najevo. 41. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku ve vztahu k těmto bytům je tudíž předčasný (dosud zjištěný skutkový stav věci nedovoluje přijmout závěr o zmeškání subjektivní promlčecí lhůty), a proto nesprávný. Dovolání je potud důvodné.
K otázce č. 3 (k prodeji bytů po prohlášení konkursu na majetek dlužníka)
42. K prodeji bytů č. XY a č. XY došlo po prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
43. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka (15. října 2014) se místo O. P. a K. S. stal dovolatel (jako insolvenční správce dlužníka) jedinou osobou oprávněnou udílet pokyny k nakládání s dlužníkovým majetkem (ve smyslu § 229 odst. 3 a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona na něj přešlo dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty dlužníka) [srov. obdobně R 71/2022, odst. 43]. 44. Odvolací soud pak u bytů prodaných po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nezohlednil úpravu obsaženou v § 252 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona (o zániku dlužníkem vystavených pověření a plných mocí, jakož i dlužníkových návrhů smluv, týkajících se majetkové podstaty). V souvislosti s prodeji bytů č. 107 a 113 přitom v řízení nebyly ani tvrzeny okolnosti ohledně nebezpečí z prodlení ve smyslu § 252 odst. 2 insolvenčního zákona. 45. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž se z tohoto pohledu věcí nezabýval, je tudíž neúplné a tím i nesprávné. Dovolání je proto i potud důvodné.
46. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadený rozsudek včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 47. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině řešení otázek č. 1 až 3, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost již nezabýval otázkami č. 4 a 5.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2026
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu