Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Borise Nypla ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Kňávou sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], narozená [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o zaplacení 408 010,38 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 200 000 Kč
k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2025 č. j. okresni/13_C_19_2025-163 --- VÝROK ---
I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 47 389 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně splatných vždy do 20. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.
II. Ve výroku II a III se rozsudek okresního soudu potvrzuje.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 23 892 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 47 389 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 360 621,38 Kč spolu s blíže uvedeným příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 37 144,40 Kč (výrok III).
2.Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou a jejím manželem dne [anonymizováno] úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl oběma dohromady poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 400 000 Kč, z čehož však část ve výši 28 000 Kč představovala poplatek za poskytnutí úvěru. Reálně tak byla žalované a jejímu manželovi poskytnuta částka 372 000 Kč. Žalovaní se zavázali úvěr vrátit ve 240 pravidelných měsíčních splátkách po 5 667 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 12 % ročně. Žalované bylo v době poskytnutí úvěru 66 let, manželovi 70 let. Oba byli v době poskytnutí úvěru starobními důchodci a jejich jediným příjmem byly dávky důchodu vyplácené ze systému sociálního zabezpečení. Manžel žalované po uzavření úvěrové smlouvy zemřel. Na úvěr bylo ze strany žalované uhrazeno dosud celkem 352 611 Kč. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalované a jejího manžela, omezila se právní předchůdkyně žalobkyně na zjištění, že za dodávku energetických médií do bytu platí manželé celkem 7 471 Kč měsíčně a že každý z nich vynakládá na stravování 2 000 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl řádně splácen v dohodnutých splátkách, učinila žalobkyně dne [anonymizováno] celou jeho neuhrazenou část splatnou. Takto zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je ve smyslu § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatná. Neplatnost smlouvy byla způsobena neprošetřením úvěruschopnosti žalované a jejího manžela. Zejména nebyly dostatečně zjištěny pravidelné životní výdaje úvěrovaných. Právní předchůdkyně žalobkyně se omezila pouze na zjištění výše plateb za energie do bytu a na stravné, ke zjišťování dalších výdajů vynakládaných na ostatní běžné potřeby manželů, jako např. výdaje na dopravu, na léky, na zdravotnickou péči apod., nezjišťovala vůbec. Bez těchto informací nebylo možné ověřit, zda manželům zůstane dost prostředků na to, aby úvěr mohli splácet. Již jen s ohledem na věk manželů v době poskytnutí úvěru bylo namístě zvýšené pečlivosti při zkoumání jejich úvěruschopnosti, neboť úvěr byl z tohoto hlediska vysoce rizikový. V tomto případě se jedná o tzv. absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Žalovaná tak byla povinna vrátit bezdůvodné obohacení spočívající v poskytnuté a dosud nevrácené části jistiny úvěru ve výši 47 389 Kč. V této části okresní soud žalobě výrokem pod bodem I vyhověl, ve zbývajícím rozsahu 360 621,38 Kč a dále ohledně příslušenství pohledávky naopak žalobu zamítl. Lhůtu k plnění stanovil žalované jako třídenní, pro stanovení delší lhůty neshledal žádné zvláštní okolnosti. Úroky z prodlení žalobkyni nepřiznal, neboť žalovaná se před jeho rozhodnutím do prodlení nedostala.
3.Proti rozsudku okresního soudu podaly odvolání obě účastnice řízení.
4.Odvolání žalobkyně směřovalo proti výroku II, jímž byla žaloba částečně zamítnuta. Žalobkyně nepovažovala za správný závěr okresního soudu o tom, že uzavřená úvěrová smlouva je neplatná. Právní předchůdce žalobkyně dostál nárokům kladeným na něj zákonem. Ani zákon o spotřebitelském úvěru nepřikazuje poskytovateli úvěru, co všechno a jak má být z hlediska úvěruschopnosti spotřebitele zkoumáno. Rozsah zkoumání je ponechán na vůli poskytovatele úvěru. Bylo by proti zájmu právní předchůdkyně žalobkyně, pokud by poskytla úvěr 400 000 Kč, kdyby měla důvod pochybovat o schopnosti dlužníků jej vrátit. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vyšla především z informace o příjmech dlužníků. Ty byly navíc potvrzeny zprávou ČSSZ. U obou dlužníků se jednalo o starobní důchod. Takový příjem je třeba považovat za zaručený do budoucna, navíc podléhající valorizaci. Odpovídajícím způsobem byly zjištěny i pravidelné výdaje dlužníků. Ty spočívaly zejména v poplatcích za energie a v nákladech na stravné. Celkem se jednalo o částku 11 471 Kč. I kdyby byly skutečné výdaje dlužníků vyšší, existovala s ohledem na výši jejich příjmů dostatečná rezerva, z níž mohli úvěr splácet. Dlužníci přitom neměli žádné jiné další dluhy, neboť poskytnutým úvěrem byly předchozí závazky zcela uhrazeny. Zohledněna byla i skutečnost, že úvěrovaní jsou vlastníky nemovitých věcí a že se nenacházeli v evidenci exekucí ani v evidenci účastníků insolvenčního řízení. Jejich bonitu nemohl snížit sám o sobě ani jejich věk v době poskytnutí úvěru. Při poskytnutí úvěru je nutno vycházet ze stavu aktuálního. Nelze předjímat vývoj schopnosti úvěr splácet v budoucnu. V každém věku člověka existuje potenciální riziko ztráty schopnosti úvěr splácet. Pokud by se mělo kalkulovat i s těmito riziky, ztratila by smysl celá koncepce posuzování bonity žadatelů o úvěr. Bonitní by za takové situace nebyl nikdo. Závěr okresního soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně neověřila řádně úvěruschopnost žadatelů, neodpovídá provedeným důkazům. Závěr o neprozkoumání úvěruschopnosti žadatelů o úvěr nemůže být dovozován jen z pouhé skutečnosti, že dlužníci nakonec úvěr řádně nespláceli. Takový závěr by paušálně vylučoval poskytovatele úvěru z možnosti domáhat se plnění z porušené úvěrové smlouvy. Dlužníci v nyní posuzovaném případě dluh v pravidelných měsíčních splátkách od ledna 2020 do konce roku 2024 plnili. Dělo se tak i po smrti manžela žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně nemohla ověřovat, jaká bude bonita žadatelů 5 let po uzavření smlouvy. Platnou právní úpravu nelze vykládat tak, že bude plošně jakákoliv smlouva požadována za neplatnou, bez ohledu na to, jak velké úsilí poskytovatel vynaložil při zkoumání způsobilosti žadatele úvěr vrátit. V prvé řadě je to dlužník, kdo by měl své majetkové poměry poskytovateli pravdivě vylíčit. A je to též dlužník, kdo by měl své životní poměry uspořádat tak, aby svému dluhu dostál. Věřitel nemá neomezené možnosti, jak skutečné poměry žadatele zjistit. Poskytovatel se nemůže stát vyšetřujícím orgánem. Žalobkyně závěrem odvolání navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl i v rozsahu, v němž byla okresním soudem zamítnuta.
5.Žalovaná napadla svým odvoláním pouze část výroku I, jíž bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění. Uvedla, že není schopna zaplatit dluh do tří dnů od právní moci rozsudku, jak určil okresní soud. Žalovaná je starobní důchodkyní s příjmem 22 166 Kč měsíčně, její měsíční náklady (bydlení, potraviny, léky) činí kolem 19 000 Kč. Žalovaná je přitom podle zákona (§ 87 zák. o spotřebitelském úvěru) povinna vrátit jistinu v době přiměřené jejím možnostem. Ty představují splátky 2 000 Kč měsíčně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že ji uloží tam uvedenou povinnost zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč měsíčně.
6.Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaných odvolání a poté dospěl k následujícím závěrům.
7.Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, a to z důvodů, které uvedl soud prvního stupně. Též odvolací soud má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru neprošetřila řádně úvěruschopnost žalované a jejího manžela. Okresní soud v tomto směru správně poukázal na to, že zejména výdajová stránka rodinného ekonomického života úvěrovaných byla zkoumána zcela nedostatečně. Poskytovatelka úvěru si vystačila jen s údaji o tom, kolik platí žadatelé o úvěr za dodávku energií do jejich bytu, a dále s údajem o nákladech na stravování, které měly činit u každého z nich 2 000 Kč měsíčně. Žádná jiná zjištění ohledně výdajů žadatelů nebyla učiněna. Je přitom zcela zjevné, že částka 2 000 Kč nemůže dostačovat na zabezpečení veškerých životních nákladů, které každý člověk musí na obstarání běžných dennodenních záležitostí pravidelně vynakládat. Z hlediska posuzování úvěruschopnosti tak zcela chybí údaje a úvahy o tom, kolik žadatelé vynakládali na ostatní potřeby než ty, které představuje výlučně stravování. Jde např. o výlohy na ošacení, o výlohy spojené s osobními zájmy a trávením volného času, o výlohy na potřeby drobných oprav v bytě, případně o výlohy na dopravu, léky apod. Každý člověk má běžné a pravidelné výdaje tohoto druhu, jejichž výše se vzhledem k cenové hladině zboží a služeb v České republice musí měsíčně pohybovat v řádech nikoliv set, nýbrž tisíců korun. Z tohoto hlediska nelze považovat za věrohodný údaj, že žadatelům o úvěr stačilo po odpočtu nákladů spojených s jejich bydlením již jen 2 000 Kč, z nichž každý z nich hradil všechny své ostatní běžné měsíční výdaje. Částku 2 000 Kč ostatně nelze považovat za věrohodnou ani jen ve vztahu k nákladům na stravování. Této hodnotě odpovídá částka 65 Kč denně, která podle názoru odvolacího soudu nemůže dlouhodobě dostačovat k zajištění pravidelné každodenní stravy dospělého člověka v její přiměřené kvalitě i kvantitě. Z tohoto hlediska lze tedy uzavřít, že poskytovatelka úvěru při zjišťování majetkových poměrů žadatelů nevěnovala dostatečnou péči výdajové stránce jejich rodinného hospodaření, a tedy nebyla ani schopna posoudit jejich skutečnou úvěruschopnost.
8.Poukazovala-li žalobkyně ve svém odvolání na to, že žalovaná se svým manželem byli v době poskytnutí úvěru vlastníky nemovitých věcí (patrně měla na mysli vlastnictví bytové jednotky), pak je třeba uvést, že takové vlastnictví nehraje dle § 86 odst. 2 cit. zák. při posuzování úvěruschopnosti žádnou roli. K takovému majetku by pode uvedeného ustanovení bylo možno přihlédnout pouze za předpokladu, že by ze smlouvy vyplývalo, že úvěr nebude splácen pravidelnými splátkami, nýbrž že bude splacen právě výnosem z prodeje tohoto majetku. Nic takového však dohodnuto nebylo.
9.Okresní soud správně v řešených souvislostech poukázal i na věk žadatelů v době poskytnutí úvěru. Též odvolací soud má za to, že i tato okolnost náleží do rámce úvah doprovázejících posouzení úvěruschopnosti žadatelů. Úvěruschopností se rozumí schopnost úvěr za dohodnutých podmínek poskytovateli úvěru vrátit (splatit). Je-li žadatel o úvěr pokročilého věku, je jistě namístě otázka, zda lze rozumně, tedy bez reálně existujících pochybností, předpokládat, že se dožije doby, na kterou jsou splátky úvěru rozvrženy. Pokud takový předpoklad není dán, není prostor pro závěr, že příjemce úvěru bude schopen úvěr v dohodnutém režimu splatit. V daném případě byly splátky úvěru stanoveny na dobu 20 let s tím, že poslední z nich měla být zaplacena v době, kdy žalované bude 86 a jejímu manželovi 90 let. Ačkoliv v době uzavření smlouvy nebylo samozřejmě možné vyloučit, že se oba úvěrovaní takového věku dožijí, je všeobecně známou skutečností, že jde v obou případech o věk spíše mimořádný, který rozhodně nelze považovat za běžný, tedy takový, s nímž by bylo možné jako s pravděpodobným v době uzavření smlouvy počítat. Pokud tedy smlouva o úvěru počítala s tím, že splátky budou úvěrovaní hradit např. ještě po 85. roce svého věku, pak nelze uzavřít, že jejich schopnost splácet úvěr byla posouzena řádně, tedy že nebylo žádných rozumných pochybností, že úvěrovaní splátkový kalendář dodrží. Odvolací soud přisvědčuje okresnímu soudu, že i z tohoto důvodu nelze považovat podmínku řádného prošetření úvěruschopnosti za splněnou.
10.Právní předchůdkyně žalobkyně měla ostatně při hodnocení úvěruschopnosti žadatelů vzít v úvahu i to, že pokud některý z úvěrovaných manželů během následujících 20 let, pokud by měl splátkový kalendář trvat, zemře, výrazně se to promítne do schopnosti druhého z nich úvěr splácet. Přeživší manžel by byl v takovém případě odkázán již jen na svůj vlastní příjem, nikoliv též na příjem manžela, přičemž většina nákladů, zejména těch spojených s bydlením, by zůstala nezměněná. Došlo by tak k výrazné změně poměru mezi příjmy a výdaji pozůstalého manžela, a to v jeho neprospěch. I tomuto možnému vývoji se měla právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žadatelů věnovat a přizpůsobit tomu výši úvěru či rozvrh splátek. Následný vývoj událostí ostatně jen potvrdil, že větší opatrnost při hodnocení toho, zda žadatelé budou schopni úvěr splácet po dobu dalších 20 let, byla namístě, neboť manžel žalované zemřel záhy po uzavření smlouvy (dle sdělení zástupce žalované při jednání před odvolacím soudem se tak stalo [anonymizováno], tedy 3 měsíce po uzavření smlouvy).
11.Okresní soud za daného stavu nepochybil, pokud s odkazem na § 87 zák. o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni jen jistinu úvěru, a pokud žalované uložil tuto povinnost jen v části, v níž dosud nebyla splněna. Nepochybil ani tím, že ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
12.Lze však přisvědčit odvolací námitce žalované, že se okresní soud nevěnoval při stanovení lhůty k plnění dostatečně jejím možnostem dluh zaplatit. Jak uvedla žalovaná v odvolání, není v jejích možnostech zaplatit dluh jednorázově. Žalovaná podle svého tvrzení vynakládá pravidelně měsíčně přibližně 19 000 Kč (9 000 Kč na bydlení, 10 000 Kč na ostatní životní výdaje), přičemž její celkový měsíční příjmem činí přibližně 22 000 Kč (starobní a vdovský důchod). Zbývá jí tedy jen částka okolo 3 000 Kč měsíčně. Žalovaná tato svá tvrzení před odvolacím soudem též doložila příslušnými doklady (fotokopie příjmů a plateb z internetového bankovnictví). Ostatní výdaje ve výši 10 000 Kč měsíčně pak lze považovat za přiměřené, odpovídající všeobecné zkušenosti s náklady potřebnými na běžný praktický život. Dlužník, který je zároveň spotřebitelem, je přitom povinen uhradit dluh vzniklý z neplatné smlouvy o úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 cit. zák.). Odvolací soud proto změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o lhůtě k plnění a uložil žalované zaplatit dluh 47 389 Kč v měsíčních splátkách po 2 000 Kč. Splátky v této výši považuje odvolací soud za přiměřené současným možnostem žalované, zejména s ohledem na poměr jejích pravidelných příjmů a výdajů.
13.Žalovaná v průběhu odvolacího řízení navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu i v části, jíž jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni 47 389 Kč, a to tak, že jí bude tato povinnost uložena jen ve výši 19 389 Kč, která odpovídá rozdílu mezi částkou poskytnutou jí právní předchůdkyní žalobkyně (372 000 Kč) a vrácenou částkou (252 611 Kč). Této námitce se však odvolací soud nemohl věnovat, neboť proti této části výroku I rozsudku okresního soudu nebylo odvolání podáno. Z obsahu odvolání i z jeho petitu se podává zcela jednoznačně, že odvoláním je napadena jen ta část výroku I, jíž bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění. O vlastní výši plnění není v odvolání jediná nesouhlasná zmínka. Rozsah odvolání by přitom mohl být změněn jen v rámci běhu odvolací lhůty. K tomu však nedošlo. Odvolací soud byl proto původním rozsahem odvolání vázán a nemohl rozsudek okresního soudu přezkoumat nad jeho rámec (§ 212, § 205 odst. 4 OSŘ). V části, jíž byla okresním soudem uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni 47 389 Kč, nabyl rozsudek okresního soudu právní moci, a to nezávisle na odvolání žalované. V tomto případě nešlo ani o chybu v počtech, kterou by bylo možné odstranit opravou rozsudku, jak jako možnou eventualitu navrhovala prostřednictvím svého zástupce žalovaná. Okresním soudem uvedená částka totiž není nesprávným výpočtem (tedy nesprávným výsledkem při odečítání dvou čísel), nýbrž nanejvýš správným výpočtem při odečítání dvou nesprávných čísel. Šlo by tak o logickou chybu, k jejíž nápravě slouží odvolání, nikoliv oprava rozsudku. Krom toho je třeba doplnit, že opravu rozsudku provádí soud, který se chyby dopustil. Odvolací soud proto ani nemohl opravu rozsudku okresního soudu provést. 14.O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ Žalovaná byla v odvolacím řízení, pokud se týkalo věci samé, úspěšná, měla proto právo i na náhradu nákladů této fáze řízení. 15.Odvolací náklady žalované spočívaly v odměně za zastupování za 1 úkon právní služby ve výši 10 580 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb. – zastoupení při jednání), jedné odměně za zastupování v rozsahu ½ ve výši 5 290 Kč (§ 7 bod 6., § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. – odvolání nikoliv ve věci samé), 2 paušálních náhradách hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdném zástupce žalované za cestu vykonanou osobním automobilem k odvolacímu soudu na trase [anonymizováno] a zpět v celkové délce 115 km ve výši 2 075,06 Kč (§ 137 odst. 1 OSŘ), náhradě za promeškaný čas za 6 půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 4 146,46 Kč (§ 137 odst. 3 OSŘ). Sazbu odměny stanovil odvolací soud z částky 360 621,38 Kč, která byla předmětem odvolacího řízení. Odvolací soud nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů spojených s poradou mezi žalovanou a jejím advokátem dne [anonymizováno]. Není zřejmé, co mělo být účelem této více než hodinu trvající porady. Žalovaná se proti rozsudku ve věci samé neodvolala. Nepodala ani vyjádření k odvolání žalobkyně, jehož příprava by eventuálně mohla být důvodem porady. Vzhledem k tomu, že porada se měla uskutečnit den před jednáním, mohla by být obecně jejím důvodem jakási taktická příprava na jednání. Žalovaná se však k jednání nedostavila, což tento důvod porady ve vztahu k její osobě vylučuje. U samotného advokáta nelze předpokládat, že by se potřeboval o průběhu nadcházejícího jednání radit. Důvodem porady nemohla být ani lepší orientace advokáta ve skutkových okolnostech sporu, neboť na dotaz odvolacího soudu v průběhu jednání, co znamenají tři jím předložené fotokopie svědčící o finančních transakcích žalované, si vyžádal možnost požadované skutečnosti teprve zjistit telefonicky u žalobkyně. Ze všech těchto důvodů odvolací soud neshledal náklady vynaložené s případným uskutečněním takové porady za účelně vynaložené. Celkem tak představovaly odvolací náklady žalované po zaokrouhlení na celé koruny 23 892 Kč. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 OSŘ. Dovolání je třeba podat do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové