Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů a) E. O., b) N. O. a c) nezl. S. O., zastoupených Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, sídlem Lazaretní 925/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2025 č. j. 25 Cdo 753/2025-253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024 č. j. 36 Co 263/2024-183 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2024 č. j. 27 C 334/2023-147, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1.Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2.Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 ("obvodní soud") neshledal důvodnou žalobu o pojistné plnění na náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy, která stěžovatelům vznikla v souvislosti s úmrtím (dopravní nehodou) jejich příbuzného (syna první stěžovatelky a bratra druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele). Ústavní soud rekapituluje průběh předchozího řízení toliko v částech týkajících se stěžovatelů, a tedy nikoliv ve vztahu ke zbývajícím sedmi žalobcům. Obvodní soud zohlednil, že vedlejší účastnice ještě před zahájením soudního řízení nárok stěžovatelů uznala co do poloviny a z požadovaného pojistného plnění jim vyplatila 50 % s tím, že poškozený se ve stejném rozsahu podílel na svém úmrtí, neboť v době dopravní nehody nebyl připoután bezpečnostními pásy. Zbývajících 50 % požadovaného pojistného plnění stěžovatelé požadovali v tomto řízení. Obvodní soud se ztotožnil se s pozicí vedlejší účastnice řízení a žalobu zamítl. Uzavřel, že nepřipoutání se bezpečnostním pásem bylo zásadní příčinou jeho úmrtí, přičemž podíl poškozeného na vzniku škodlivých následků dopravní nehody činil právě výše uvedených 50 %.
3.K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné. Městský soud právně posoudil míru spoluzavinění poškozeného shodně jako obvodní soud. Zopakoval, že závěr znaleckého posouzení věci vyzněl jednoznačně tak, že pokud by byl poškozený připoután bezpečnostním pásem, mohl utrpět maximálně středně těžká zranění, která by však nenarušila jeho schopnost jednání a zejména schopnost opuštění prostoru hořícího automobilu. K námitce, že Okresní soud v Kladně v rozsudku ze dne 30. 3. 2023 č. j. 6 T 21/2023-667 shledal u poškozeného spoluzpůsobení újmy v rozsahu 30 %, městský soud uvedl, že touto úvahou není v civilním řízení vázán.
4.Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud při určení míry spoluzpůsobení si újmy zemřelým vycházel jednak z konkrétních okolností posuzovaného případu a jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Stanovení 50% spoluúčasti poškozeného odpovídá závěrům v předchozích obdobných případech, jimiž se zabýval Nejvyšší soud. Za souladný s dovolací judikaturou považoval Nejvyšší soud rovněž závěr městského soudu, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení o nároku na náhradu škody není při svém rozhodnutí vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. trestním rozsudkem v otázce existence a míry spoluzavinění poškozeného na vzniku škody a není vázán ani výší škody, je-li v trestním rozsudku uvedena. II. Argumentace stěžovatelů
5.Stěžovatelé s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhují jejich zrušení, přičemž se dovolávají porušení svých shora uvedených základních práv. Nadále mají za to, že stanovená 50% spoluúčast je v jejich věci nespravedlivá a právně nepřiléhavá. Namítají, že samotné nepřipoutání jako jediné porušení povinnosti nemůže být bez dalšího srovnáváno s kombinací více okolností zvyšujících riziko (např. vědomá jízda s podnapilým řidičem), na nichž judikatura Nejvyššího soudu staví limitní závěry o spoluzpůsobení blížícím se jedné polovině. Soudům dále vytýkají, že nesprávně hodnotily posudek znalce, který dle jejich názoru překročil své znalecké oprávnění.
III. Splnění podmínek řízení
6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
7.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 8.Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s právním posouzením otázky míry spoluzavinění poškozeného. Ústavní soud ke stížnostní argumentaci předně v obecné rovině uvádí, že mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o pojistném plnění za újmu, jež byla stěžovatelům způsobena duševními útrapami při usmrcení osoby blízké, k němuž došlo při dopravní nehodě, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelé svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se na úrovni podústavního práva, neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatelé brojí především proti samotnému - pro ně nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by ale předestřeli ústavně relevantní tvrzení ohledně jimi namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračují.
9.Obvodní i městský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelů, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jestliže tedy obecné soudy zamítly stěžovateli uplatněný nárok s odůvodněním, že nepřipoutání se bezpečnostním pásem bylo zásadní příčinou úmrtí poškozeného, přičemž jeho podíl na vzniku škodlivých následků dopravní nehody činil právě 50 %, nespatřuje zdejší soud na tomto závěru nic, co by vytvářelo prostor pro jeho případný kasační zásah. Tento závěr vychází ze znaleckého posudku, resp. reflektuje prejudikaturu Nejvyššího soudu (k otázce tvrzeného nesouladu s judikaturou Nejvyššího soudu srov. rozsudek obvodního soudu, bod 50; usnesení Nejvyššího soudu, bod 8). Soudy se vypořádaly rovněž s použitelností závěrů o míře spoluzavinění v souběžném trestním řízení (srov. rozsudek městského soudu, bod 19; usnesení Nejvyššího soudu, bod 10).
10.Zpochybňují-li stěžovatelé postup obvodního soudu a městského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, v níž lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, v níž rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (srov. k tomu např. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 ). Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci zjevně nenastal.
11.Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání. Stěžovatelé totiž v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 12.Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13.Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že jakkoliv se stěžovatelé, kteří přišli o rodinného příslušníka, v jejich těžké životní situaci naprosto soucítí, jejich subjektivní přesvědčení, že míra spoluúčasti jejich příbuzného na fatálních následcích dopravní nehody měla být nižší, není samo o sobě způsobilé založit důvodnost nyní posuzované ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu