Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Kláry Schwarzové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. nsoud/20_Cdo_1846_2023-400 ze dne 24.04.2024, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. krajsky/23_Co_30_2023-333 ze dne 27.02.2023 a usnesení Okresního soudu v Chrudimi č. j. 27 EXE 511/2019-267 ze dne 13.12.2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Thunovská 192/27, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Okresní soud v Chrudimi ("okresní soud") napadeným usnesením zamítl v pořadí druhý návrh stěžovatelky coby povinné na zastavení exekuce vedené proti ní na základě rozhodčího nálezu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné.
2.Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a § 37 odst. 3 Listina základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3.Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: namítá, že soudy se odmítly zabývat všemi důvody, které svědčily pro zastavení exekuce, a neprovedly jí navrhované důkazy. Odůvodnění napadených rozhodnutí není řádné a ve věci nebylo nařízeno jednání. Stěžovatelka považuje za chybný závěr soudů, že jí coby podnikatelce nesvědčí ochrana slabší strany; uzavřela smlouvu o úvěru, která obsahovala nepřiměřené úroky a sankce, převyšující běžné úrokové sazby - je proto absolutně neplatná. Stěžovatelka zpochybňuje rozhodčí řízení, které podle ní nebylo transparentní, a poukazuje na tajnou dohodu mezi rozhodcem a vedlejší účastnicí. Během exekuce byla vymožena mnohonásobně vyšší částka, než jaká jí byla původně poskytnuta na základě úvěrové smlouvy. Stěžovatelka tvrdí, že exekuce proti ní je nepřiměřená a nemravná.
4.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5.Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle § 83 Ústava České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25.09.2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní projednávané věci neshledal. 6.Stěžovatelka se domáhá zastavení exekuce s odůvodněním, že rozhodčí nález, na základě něhož byla exekuce nařízena, je nezpůsobilý exekuční titul. Ústavní soud obecně vychází z toho, že námitky směřující proti oprávněnosti exekuce a rozhodování v nalézacím řízení nejsou v exekučním řízení přípustné, s výjimkou mimořádných případů [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3194/18 ze dne 01.04.2019 (N 44/93 SbNU 119) a sp. zn. I. ÚS 1486/20 ze dne 27.04.2021 (N 87/105 SbNU 401)]. Exekuční soud zásadně nemá pravomoc přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, které je exekučním titulem, a je povinen vycházet z jeho obsahu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 08.08.2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24, a nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17.01.2012 (N 15/64 SbNU 155)]. Výjimky z tohoto pravidla byly Ústavním soudem řešeny např. v případech exekucí vedených na základě rozhodčích nálezů [např. nález sp. zn. I. ÚS 3962/18 ze dne 06.04.2021 (N 68/105 SbNU 226)], což je i situace projednávané věci.
7.Klíčovým aspektem projednávané věci je skutečnost - jak již předestřel Nejvyšší soud ve svém usnesení - že stěžovatelka uzavřela příslušnou smlouvu o úvěru jako podnikatelský subjekt, nikoli jako spotřebitel. Tím je ovlivněna možnost aplikace judikatury, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, neboť ta se zaměřuje na spotřebitelské úvěry a zohledňuje je jako výjimku pro přezkum rozhodčích nálezů v exekučním řízení. Má-li být přezkum způsobilosti rozhodčích nálezů jako exekučních titulů obecně výjimečný, tím spíše to platí u podnikatelských úvěrů. Stejnou zdrženlivost musí zachovat i Ústavní soud, který se proto soustředí pouze na zcela zásadní vady v průběhu řízení.
8.Obecné soudy podle Ústavního soudu v ústavněprávních mezích odůvodnily, že stěžovatelka nemůže obdobně jako spotřebitel namítat nemravné (nepřiměřené) postižení dlužníka a zjevnou nespravedlnost smlouvy, a proto není jí odkazovaná judikaturu přiléhavá. Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud nepřehlédl pasivitu stěžovatelky během rozhodčího řízení a po vydání rozhodčího nálezu, který nenapadla návrhem na jeho zrušení, ale naopak podle něho (alespoň částečně) plnila.
9.Námitky stěžovatelky týkající se přiměřenosti výše úroků, jejího postavení jako slabší strany a platnosti rozhodčí doložky, které tvoří podstatu její ústavní stížnosti, již byly posouzeny obecnými soudy v předchozím řízení o zastavení exekuce, a to konkrétně v usnesení okresního soudu č. j. 27 EXE 511/2019-45 ze dne 04.02.2020 a usnesení odvolacího soudu č. j. krajsky/27_Co_73_2020-72 ze dne 11.08.2020. Ústavní soud následně odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu jako nepřípustnou (usnesením sp. zn. usoud/IV.__S_1817_21 ze dne 27.07.2021), neboť v této části řádně nevyužila dovolání. Tento procesní nedostatek nelze napravit v rámci nynější ústavní stížnosti, a proto již nelze soudům vytýkat nedostatečné posouzení uvedených námitek. 10.Rovněž otázkou ekonomické závislosti rozhodce se obecné soudy zabývaly způsobem, který z ústavněprávního hlediska obstojí. Ostatně skutečnost, že se okresní soud nezabýval otázkou, kdo vydal předmětný rozhodčí nález, byla důvodem pro zrušení původního rozhodnutí okresního soudu. Namítá-li stěžovatelka, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy, odvolací soud vysvětlil, že otázky, kdo rozhodčí nález ve skutečnosti připravil či kdo za něj odpovídá, nebyly pro posouzení významné. Ani v závěru soudů, že nebylo třeba vzhledem ne-spotřebitelském vztahu posuzovat stěžovatelčinu úvěruschopnost, neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Vadu dosahující ústavněprávní intenzity neshledal Ústavní soud v nenařízení jednání, vysvětlil-li odvolací soud ve svém usnesení, proč tak nebylo třeba učinit.
11.Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu