Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Z. P., zastoupené Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou, se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2025, č. j. 32 Co 82/2025-910, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, P. K. a nezletilého T. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1.Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") a Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodovaly po rozchodu rodičů - stěžovatelky (dále též "matka") a vedlejšího účastníka (dále též "otec") ve věci péče o nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý", případně "syn"). Souběžně s řízením o péči probíhá u obecných soudů též řízení o určení bydliště nezletilého, otec se též domáhal u slovenských soudů v tzv. návratovém řízení vydání rozhodnutí o povinnosti matky navrátit nezletilého do České republiky.
2.Skutkovou situaci lze stručně popsat tak, že rodiče žili po narození nezletilého (2022) společně v R. Matka je původem ze Slovenska, v České republice žila od studií na vysoké škole cca po dobu 13 let. V únoru 2024 opustila společnou domácnost a bez souhlasu otce se s nezletilým přestěhovala na Slovensko ke své původní rodině. Soudy vyhodnotily jí uváděné důvody (neuspokojivé bytové podmínky) jako zástupný důvod, upozornily na to, že matka v ČR pracovala jako veterinářka (pracovní poměr ukončila až v červnu 2024), měla zde dlouhodobé zázemí, vztahové problémy s otcem nezletilého mohla řešit ve vztahu k nezletilému méně invazivním způsobem, nežli přestěhováním na Slovensko. Otec od počátku přemístění nezletilého na Slovensko vyjadřoval svůj nesouhlas se změnou jeho bydliště, domáhal se styku s nezletilým, dojížděl za ním na Slovensko. Matka byla upozorňována orgánem sociálně právní ochrany dětí na protiprávnost jejího jednání. Styk nezletilého s otcem byl od dubna 2024 upraven předběžným opatřením, probíhá však problematicky. Vztah rodičů je vysoce konfliktní. Podle zjištění obecných soudů ani jeden z rodičů není schopen v zájmu nezletilého ustoupit ze svých názorů, oba principiálně setrvávají na svých postojích bez ohledu na jejich škodlivý vliv vůči nezletilému. Matka navázala na Slovensku nový vztah, následně uzavřela nové manželství, z něhož se v prosinci 2025 se narodil polorodý bratr nezletilého.
3.Po odchodu matky s nezletilým na Slovensko otec zahájil u okresního soudu řízení ve věci péče o nezletilého. Okresní soud k návrhu otce vydal předběžné opatření, podle něhož se otec stýkal s nezletilým každý týden ve čtvrtek odpoledne a každý sudý týden v neděli. Tento styk byl převážně dodržován, realizoval se na Slovensku nebo v R. Ve věci samé rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem ze dne 14. 11. 2024 tak, že nezletilého svěřil do střídavé péče obou rodičů, kdy v péči otce měl být v každém lichém kalendářním týdnu v měsíci od čtvrtka 8 hodin do neděle 16 hodin, v péči matky ve zbývající části kalendářního měsíce. K předání nezletilého mělo docházet v místě bydliště otce. Okresní soud dále rozhodl o speciálním režimu střídavé péče a o výživném každého z rodičů.
4.K odvolání otce krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že potvrdil rozhodnutí o střídavé péči, ale změnil její běžný režim a svěřil nezletilého do péče otce od každého 1. dne kalendářního měsíce do 16. dne téhož kalendářního měsíce, a do péče matky od každého 16. dne kalendářního měsíce do každého 1. dne bezprostředně následujícího kalendářního měsíce (se začátkem vždy od 8.45 hodin a koncem vždy do 8.45 hodin). Dále krajský soud změnil rozhodnutí o zvláštním režimu střídavé péče, uložil rodičům povinnost v době výkonu své střídavé péče umožnit druhému rodiči stýkat se s nezletilým prostřednictvím videohovoru, vzájemně se informovat o významných skutečnostech týkajících se nezletilého a zdržet se vzájemně emotivních a impulzivních projevů. Krajský soud změnil též rozhodnutí o výživném a rozhodl o nedoplatku na výživném.
5.V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud vyhodnotil výchovné kompetence a schopnost uspokojovat potřeby nezletilého u obou rodičů za standardní a srovnatelné, byť upozornil na deficity u každého z nich (bod 48 rozsudku). Vzájemný vztah otce a matky je silně narušený. K zásadnímu zhoršení kvality rodičovského vztahu došlo v důsledku přemístění nezletilého matkou na Slovensko, ani otec však nejedná vždy v zájmu nezletilého. Nebyly zjištěny skutečnosti bránící střídavé péči o nezletilého. Krajský soud za dané skutkové situace považoval za kompromisní řešení rovnoměrnou střídavou péči po dvou týdnech. Tato úprava umožní nezletilému budovat vztah k oběma rodičům a těžit z péče obou. Za běžných okolností by vzhledem k nízkému věku dítěte soud nezvolil takto relativně dlouhý interval střídání péče, avšak vzhledem k protiprávnímu přemístění nezletilého matkou na Slovensko a k nerespektování povinnosti navrátit jeho bydliště do České republiky je nutné se přizpůsobit velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů. Krajský soud toto rozhodnutí činí s výhledem návratu nezletilého a vyřešení otázky jeho bydliště v České republice.
6.Otec se u slovenských soudů úspěšně domohl rozhodnutí o navrácení nezletilého. Městský soud Košice usnesením ze dne 23. 7. 2024 nařídil návrat nezletilého do země obvyklého pobytu, toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Prešově a následně i Ústavní soud Slovenské republiky.
7.V průběhu řízení ve věci samé (o péči a výživném) otec zahájil též řízení o určení bydliště nezletilého, v jehož průběhu soudy rozhodovaly několikrát o návrzích obou rodičů na vydání předběžného opatření. Okresní soud k návrhu otce nařídil předběžným opatřením matce navrátit bydliště nezletilého do obvodu okresního soudu, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil.
8.Stěžovatelka se u okresního soudu domáhala vydání předběžného opatření, kterým by byla otci určena povinnost umožnit stěžovatelce v době jejího styku s nezletilým vycestovat na území Slovenské republiky, dále strpět realizaci péče stěžovatelky o nezletilého na území Slovenské republiky, a kterým by dále uložil povinnost realizovat styk s nezletilým v současném bydlišti stěžovatelky v obvodě Okresního soudu ve S. do pravomocného rozhodnutí v řízení o určení bydliště nezletilého. Okresní soud tento návrh zamítl, jeho rozhodnutí krajský soud potvrdil a ústavní stížnost matky proti rozhodnutím soudů Ústavní soud odmítl (usnesení ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. IV. ÚS 536/26 ).
II.
Argumentace stěžovatelky
9.Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, protože porušují její základní práva i práva nezletilého. Nezletilý pobývá na Slovensku od února 2024, je zde zvyklý, má zde zázemí, které tvoří kromě matky, jejího manžela a od prosince 2025 i polorodého bratra, též široká rodina matky.
10.Krajský soud v napadeném rozhodnutí v rozporu s nejlepším zájmem dítěte nezohlednil zejména nízký věk nezletilého, který je překážkou 15denního odloučení od matky jakožto základní vztahové osoby. Odůvodnění symetrické péče tím, že nezletilý nemusí tak často cestovat, je nedostatečné, a je v rozporu s tím, krajský soud bydliště matky na Slovensku vzhledem k povinnosti návratu považoval pouze za dočasné. Rozsah střídavé péče nemůže být upraven v rozporu s potřebami nezletilého pro jeho zdravý vývoj. Soud nerespektoval psychologické zprávy upozorňující na negativní dopad odloučení nezletilého od matky.
11.Při vyhodnocování nejlepšího zájmu dítěte krajský soud pominul, že nezletilý žije na Slovensku již převážnou část svého života a v R. nemá s výjimkou otce a dědečka žádné vazby. Otec matce nezletilého protiprávně nevrátil po jednání odvolacího soudu, k předání došlo až za asistence policie. Podobný incident se opakoval na začátku listopadu 2025. Nezletilý byl takto dvakrát odloučen od matky na delší období a potvrdilo se, že zatím nemá přiměřenou schopnost toto zpracovat. Otec navíc svým jednáním narušil důvěru nezletilého, který ho nyní nevnímá jako bezpečnou osobu.
12.Postup krajského soudu pomíjí osobnost nezletilého, činí z něho pouze předmět rozhodování. Soud se nezabýval ani rozdílností výchovných prostředí obou rodičů. Krajský soud stěžovatelce určil, že bude žít v České republice zcela bez ohledu na to, že zdůrazňovala svou usazenost ve Slovenské republice danou bydlištěm jejího manžela a nyní i novorozeného syna.
13.S ohledem na obavu z nezvládnutí delšího odloučení nezletilého od matky stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu. Zároveň požádala Ústavní soud o přiznání náhrady nákladů zastoupení.
III.
Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
14.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu příslušný. 15.Ústavní soud vyzval stěžovatelku k vyjádření, zda splnila povinnost uloženou předběžným opatřením a navrátila bydliště nezletilého do obvodu okresního soudu. Stěžovatelka v odpovědi uvedla, že tuto povinnost nesplnila a popsala důvody svého jednání. Až dne 11. 9. 2025 bylo s konečnou platností na Slovensku uzavřeno řízení o povinnosti navrátit nezletilého do České republiky. V této době se však již změnila situace na straně matky, která v květnu 2025 uzavřela sňatek, založila s manželem společnou domácnost na Slovensku a v září byla na konci druhého trimestru těhotenství. Z těchto důvodů je pro ni nemožné přestěhovat se s nezletilým zpět do R. Stav existující v době vydání návratových rozhodnutí nemůže být trvalý a neměnný. Stěžovatelka považuje skutečnosti rozhodné při jejich vydání za překonané, což soudy v České republice odmítají připustit a respektovat, čímž zasahují do stěžovatelčiných práv.
16.Kolizní opatrovník, který zastupoval nezletilého v řízení před obecnými soudy, na žádost Ústavního soudu o součinnost popsal průběh styků nezletilého s otcem po vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu. Nezletilý byl celý prosinec 2025 v péči matky, k předání nedošlo ani dne 2. 1. 2026, kdy matka převzala rozhodnutí krajského soudu. Otec se předání syna dne 2. 1. 2026 domáhal v místě matčina bydliště na Slovensku, matka zde nebyla přítomna a nepřijímala otcovy telefonické hovory. Otec se předání domohl až dne 8. 1. 2026, po intervenci policie. Od 8. 1. 2026 péče o nezletilého probíhá podle napadeného rozsudku krajského soudu, tj. v režimu střídavé péče po 2 týdnech. Kolizní opatrovník shledává v zájmu nezletilého, aby rozhodnutí krajského soudu zůstalo nadále v platnosti a bylo vykonatelné. K navrácení bydliště nezletilého do obvodu okresního soudu dosud nedošlo. Řízení o určení obvyklého bydliště nezletilého stále probíhá a nebylo ukončeno, rozhodnutím o rovnoměrné střídavé péči však byla fakticky určena dvě obvyklá bydliště.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17.Ústavní soud předesílá, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (např. viz nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 , bod 24).
18.Pro posouzení projednávané věci je zásadní, že matka se dopustila mezinárodního únosu nezletilého. Ústavní soud odkazuje na závěry 1. a 8. rodinněprávního sympozia Justiční akademie (dostupné na https://www.jacz.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie), které se věnují tématu protiprávní změny bydliště dítěte, a zdůrazňují závažné poškození zájmu nezletilého dítěte při jednostranné významné změně bydliště nezletilého dítěte bez dohody s druhým rodičem i v rámci České republiky. Přesun nezletilého dítěte do jiného státu a do větší vzdálenosti logicky zájmy nezletilého dítěte poškozuje ještě více. Vždy je nutno posoudit důvody, které rodiče k protiprávní změně bydliště vedly, a zohlednit, zda hrozí narušení vztahu dítěte a druhého rodiče.
19.Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je nutné vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 , bod 27).
20.Trávení společného času znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes problémy ve vztazích mezi rodiči. Dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Při rozhodování věcí týkajících se péče o dítě a styku s dítětem je nutné vycházet z toho, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dostál proti České republice, č. 26739/04, § 55). Jakékoliv omezení podílu péče rodiče o dítě musí vždy sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález ze sp. zn. I. ÚS 1079/17 , bod 19). 21.Krajský soud napadené rozhodnutí odůvodnil v souladu s citovanými principy. Hledal kompromisní řešení situace, kdy matka protiprávním přestěhováním nezletilého na Slovensko narušila vztah nezletilého s otcem. Ústavní soud považuje z ústavního hlediska za udržitelný závěr krajského soudu, že i přes vysoce konfliktní vztah rodičů (a z toho vyplývající důsledky) je možné je oba hodnotit ve vztahu k nezletilému jako rodiče se srovnatelnými rodičovskými kompetencemi. V nejlepším zájmu nezletilého je, aby se oba podíleli na jeho výchově a mohl si k oběma vybudovat silný vztah. Tento zájem byl logicky narušen již rozpadem vztahu rodičů, neboť nezletilý nemůže těžit z jejich společné péče, která se při společném soužití vyvažuje a vzájemně doplňuje. I po rozchodu rodičů lze však při jejich odpovědném přístupu a respektu k rodičovské roli uspořádat poměry nezletilých dětí tak, aby se blížily nejlepšímu zájmu dítěte. Nalezení takového řešení však zabránila v případě nezletilého stěžovatelka, která se na základě svého jednostranného rozhodnutí, bez udání vážného důvodu odstěhovala s nezletilým v jeho nízkém věku z R. na Slovensko do S. Nezletilého tedy přemístila svévolně do vzdálenosti několika set kilometrů (cca 630 km) od druhého rodiče (bez jeho souhlasu), čímž znemožnila jejich přirozený kontakt a budování jejich vztahu. Jednání stěžovatelky je vzhledem k uvedeným skutečnostem, potvrzeným mimo jiné pravomocným "návratovým" rozhodnutím vydaným slovenskými soudy, zcela namístě hodnotit jako mezinárodní únos nezletilého.
22.Důsledky stěžovatelčina jednání nyní dopadají zejména na nezletilého. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že ve věku nezletilého je jeho vazba na matku silná a delší odloučení od ní vnímá negativně. Stejně tak je však pro nezletilého negativní a pro jeho zdravý vývoj nebezpečná ztráta vztahu s otcem. Za situace, kdy stěžovatelka setrvává ve vzdálenosti více než 600 km od otcova bydliště, nelze poměry nezletilého upravit v naprostém souladu s jeho nejlepším zájmem. Stěžovatelka se domáhá zohlednění potřeb nezletilého při rozhodování soudů, avšak vůbec nepřipouští, že by ona sama v jeho zájmu přizpůsobila své poměry. Ústavní soud tímto nijak nezlehčuje její osobní situaci, bezpochyby je však výsledkem jí učiněných rozhodnutí.
23.Pokud se stěžovatelka dovolává toho, že nezletilý žije v současném prostředí na Slovensku již dlouhou dobu a má zde vytvořené pevné vazby, nelze pominout to, že tato situace vznikla jejím protiprávním jednáním. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, které hodnotily důvody uvedené stěžovatelkou pro odchod na Slovensko v únoru 2024 jako zástupné a nikterak vážné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti toto hodnocení nijak nezpochybňuje a neuvádí kromě rozchodu s otcem nezletilého žádné závažné důvody, které jí zabránily setrvat i po rozpadu jejich vztahu ve vzdálenosti, která by umožňovala kontakt nezletilého s oběma rodiči. Domáhá se toho, aby soudy legitimizovaly její předchozí jednání na základě aktuální situace, tj. upevnění vazeb nezletilého na Slovensku, uzavření manželství na Slovensku a narození dítěte z tohoto vztahu. Tento přístup je však v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí těžit z protiprávního jednání. Uzavření nového manželství a narození dítěte jsou jistě skutečnosti, které v současné době rozhodnutí o změně bydliště neusnadňují, ale na druhou stranu ho bez dalšího nevylučují.
24.Situace v projednávané věci je odlišná od věci sp. zn. IV. ÚS 3446/24 , ve které Ústavní soud posuzoval stav dlouhodobého pobytu nezletilých v cizině založený na základě souhlasu obou rodičů. Jak v dané věci zdůraznil zejména okresní soud (jehož rozhodnutí stěžovatelka ústavní stížností nenapadá), stěžovatelka zcela vědomě ignorovala skutečnost, že nezletilý má v České republice biologického otce, se kterým před odchodem na Slovensko žila ve společné domácnosti. Stěžovatelka upřednostnila svou osobní potřebu oprostit se od vztahu s otcem nezletilého, bez ohledu na to, že tím jednoznačně poškodí zájmy nezletilého (bod 39, str. 13 rozsudku okresního soudu). I v ústavní stížnosti stěžovatelka potřebu budování vazby nezletilého a otce podceňuje a opakovaně bagatelizuje její význam. Svými námitkami se domáhá ochrany zájmu nezletilého, ale ve skutečnosti obhajuje své vlastní zájmy, bez ochoty si připustit odpovědnost za obtížnost situace, kterou nezletilému přivodila.
25.Rozhodnutí krajského soudu založené na premise protiprávního jednání stěžovatelky a potřebě zachování vazeb s oběma rodiči nelze považovat za neústavní z důvodu, že vystavuje nezletilého zátěži v podobě delšího odloučení od matky, než by v jeho věku bylo ideální. Tuto zátěž primárně zavinila stěžovatelka, nese za ni ve vztahu k nezletilému odpovědnost a je v její moci negativní následky vůči nezletilému zmírnit změnou bydliště své rodiny.
26.Krajský soud nepominul vyhodnotit nepřípustnost jednání otce, který nezletilého zadržoval v rozporu s dohodou s matkou a nepodával jí o něm zprávy. Soud v odůvodnění pod bodem 48 napadeného rozsudku konstatoval, že "oba rodiče mají svérázný a naprosto neakceptovatelný přístup k druhému rodiči a sklony ke značně excesivnímu jednání", což pouze potvrzuje závěr o nemožnosti upravit poměry nezletilého ideálně. Nepřijatelný exces v jednání otce však stojí vedle též nepřípustného jednání matky. Lze pouze apelovat na odpovědnost obou rodičů, aby ve svém jednání upřednostnili zájmy nezletilého před vzájemnou averzí.
27.Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že schopnost potlačení osobních výhrad vůči druhému rodiči a utlumení rodičovského konfliktu ve prospěch zdravého vývoje společného dítěte je důležitou součástí rodičovské odpovědnosti (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2371/24 ze dne 18. září 2024, bod 9). Při dalším rozhodování o úpravě poměrů nezletilého bude tedy pro hodnocení soudů zásadní, jakým způsobem bude každý z rodičů tuto schopnost projevovat.
28.Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl přednostně a bez zbytečného odkladu, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti, se kterým stěžovatelka ústavní stížnost spojila. 29.Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelčině návrhu, aby jí přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Náklady tohoto řízení nesou účastníci i vedlejší účastníci zpravidla sami, Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení uložit některému z účastníků, aby jinému účastníkovi tyto náklady nahradil (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). V tomto případě jednak stěžovatelka s ústavní stížností neuspěla, jednak pro tento výjimečný postup neshledal Ústavní soud žádný důvod. Stěžovatelka svůj návrh na náhradu nákladů řízení ostatně sama nijak nezdůvodnila. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu