Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti České televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, zastoupené advokátem Mgr. Markem Lošanem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 C 234/2025-60 ze dne 10. 12. 2025, za účasti Okresního soudu Praha-západ jako účastníka řízení a Františka Šimka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení 1 620 Kč s příslušenstvím jako nezaplaceného televizního poplatku. Okresní soud Praha-západ napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť vedlejší účastník televizní poplatek platil jako fyzická osoba; naopak jako podnikající fyzické osobě mu povinnost platit poplatek nevznikla, jelikož jako zámečník televizi ke svému podnikání nepoužíval.
3.Stěžovatelka namítá, že se vedlejší účastník dobrovolně přihlásil do evidence poplatníků, v níž byl veden dvakrát - jako fyzická osoba a jako živnostník. Žaloba se přitom týkala druhé evidence, přičemž tvrzení vedlejšího účastníka, že změnil adresu a v současnosti nepodniká, v rozporu se zákonem stěžovatelce neoznámil. Rozhodnutí soudu tak stěžovatelka považuje za svévolné a v extrémním v rozporu se skutkovým stavem a právní úpravou. Stěžovatelka zdůrazňuje význam věci navzdory bagatelnosti žalované částky, a to s ohledem na svévoli soudu, nejednotnost judikatury soudů a možnou existenci dalších obdobných sporů.
4.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5.Ústavní stížnost se týká sporu o 1 620 Kč, tedy o částku hluboko pod hranicí bagatelnosti, což již samo o sobě odůvodňuje závěr o její zjevné neopodstatněnosti (viz např. bod 20 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 331/24 ze dne 10. 7. 2024). S argumenty stěžovatelky, proč má věc navzdory tomu ústavní rozměr, se Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovatelka zmiňuje nejednotnou judikaturu, ovšem žádnou v ústavní stížnosti necituje. Dále stěžovatelka upozorňuje, že obdobných sporů může být více, ale ani to z ničeho neplyne, když jde o poměrně specifickou situaci vedlejšího účastníka, který měl být dvakrát přihlášen v evidenci poplatníků, z toho jednou jako podnikající fyzická osoba, ačkoliv soud dospěl k závěru, že televizi jako zámečník ke svému podnikání nepoužívá. Za tohoto stavu se pak ani nejeví "svévolným" závěr soudu, že vedlejší účastník měl pouze jednu poplatkovou povinnost, jelikož podle tehdy účinného § 5 odst. 3 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, poplatník, který je fyzickou osobou, která je podnikatelem, platil televizní poplatek z každého televizního přijímače, který používá k podnikání nebo v souvislosti s ním. 6.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl, aniž by za okolností daného bagatelního případu bylo nezbytné podrobněji řešit otázku, zda právě v této věci stěžovatelka vůbec mohla vystupovat jako nositelka ústavně zaučených práv. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu