Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti SiteOne, s.r.o., se sídlem Žižkova 57, Jihlava, zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1964/2025-284 ze dne 18. 9. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 1/2024-256 ze dne 27. 3. 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1. města Votice, se sídlem Komenského nám. 700, Votice, a 2. obchodní společnosti AGROFARMA spol. s r.o., se sídlem Klášterní 430, Votice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala určení neplatnosti pachtovní smlouvy uzavřené mezi vedlejšími účastníky na základě záměru 1. vedlejšího účastníka podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, (dále jen "zákon o obcích"). Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. 2.Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Shledal, že rozsudek krajského soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
3.Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí porušují její práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11. odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v napadených rozhodnutích spatřuje extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy, porušení zásady projednací a nerespektování smyslu právní úpravy. Stěžovatelka zejména namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily, zda její nabídku 1. vedlejší účastník posoudil transparentně a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Vedlejší účastníci v předchozích řízeních namítali, že nabídka stěžovatelky vůbec nemusela být posuzována; 1. vedlejší účastník ani netvrdil, že by nabídku stěžovatelky věcně hodnotil, ani nedoložil zápis z jednání, při němž by nabídku stěžovatelky hodnotil. Přesto obecné soudy dovodily opak. Skutkové závěry jsou tak v extrémním rozporu s důkazy, logikou a běžným chodem věcí. Bylo tak pominuto stanovisko vedlejších účastníků, zakládající nesporné tvrzení, což porušuje zásadu projednací, ovládající civilní řízení. Stěžovatelka dodává, že tato kritéria musí skutkové závěry soudů respektovat, "neboť se jedná o závěr ‚co se stalo', nikoliv o zápletku absurdního dramatu."
4.Dále stěžovatelka namítá rozpor právního názoru soudů se smyslem rozhodné právní úpravy podle zákona o obcích. Především namítá, že součástí záměru 1. vedlejšího účastníka nebyly požadavky, které se nakonec staly součástí smlouvy s 2. vedlejším účastníkem, totiž kromě ujednání o pachtu také o narovnání a o uznání dluhu. Proto takový návrh ujednání ani nemohl být součástí konkurenčních nabídek, což zakládá nerovnost uchazečů. Fakticky tak mohl smlouvu uzavřít pouze 2. vedlejší účastník, což obchází účel § 39 odst. 1 zákona o obcích. Stěžovatelka uzavírá, že vzhledem k trvání a hodnotě transakce vyplývající z dané smlouvy bylo porušeno také její právo na ochranu vlastnictví. 5.Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. 6.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.
7.Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí je známa zdrženlivost Ústavního soudu v otázkách týkajících se skutkového stavu. Vzhledem ke stížnostním námitkám je však přesto nutné zdůraznit, že případný rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů musí být pro zásah Ústavního soudu extrémní, očividný a objektivní. Nepostačuje pouze potenciálně odlišný, byť rozumný, názor Ústavního soudu o možném hodnocení důkazů. Pro zásah Ústavního soudu je zapotřebí exces obecného soudu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995). Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jsou-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem faktického omylu či excesu logického, tedy zjevného vnitřního rozporu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011). Takový rozpor je přítomen především, pokud skutková zjištění vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů.
8.Ústavní soud v prvé řadě shledal, že z napadených rozhodnutí se nepodává rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který bylo možno považovat za extrémní ve smyslu ústavněprávních postulátů podle předchozího bodu. Soudy dostatečně odůvodnily vztah mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy.
9.Co se týče obsahu smlouvy mezi vedlejšími účastníky, pak Nejvyšší soud v bodu 10 napadeného usnesení dostatečně odůvodnil, že o ujednáních nad rámec vlastního pachtu, která se stala součástí smlouvy (narovnání a uznání dluhu), není obec podle § 39 odst. 1 zákona o obcích povinna uveřejnit záměr. Rovněž se z napadených rozhodnutí nepodává, že by výsledné ujednání také o jiných poměrech než o pachtu bylo podmínkou podání nabídky či důvodem neuzavření smlouvy se stěžovatelkou. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. 10.Pro posouzení zbylých námitek je zásadní konstatování Nejvyššího soudu v bodu 14 napadeného usnesení. Nejvyšší soud objasnil smysl a účel uveřejnění záměru obce a mj. zdůraznil, že zákon nestanovuje přesnou proceduru rozhodování o učiněných nabídkách. Také uvedl, že výběr nabídky je nutno posuzovat v individuálních, specifických okolnostech každé věci; pouze v tomto kontextu lze usoudit na (ne)platnost smlouvy. V bodu 15 pak Nejvyšší soud shledal, že podle zjištění krajského soudu byly hodnoceny nabídky stěžovatelky i 2. vedlejší účastnice, přičemž byla vybrána posléze uvedená, s ohledem na dosavadní pozitivní zkušenost. Nejvyšší soud aproboval závěr krajského soudu, že na odůvodnění rozhodnutí obce nelze klást přehnané požadavky. Podle zjištění krajského soudu 1. vedlejší účastník konstatoval, že nabídky stěžovatelky a 2. vedlejší účastnice byly obsahově shodné a že nemá důvod měnit dosavadního smluvního partnera a obsáhleji svůj postup odůvodňovat. Krajský soud shledal, že 1. vedlejší účastník požadavku na odůvodnění dostál, byť ve zcela základním rozsahu. Nejvyšší soud mj. zhodnotil, že krajský soud vzal v potaz individuální okolnosti věci. Ústavní soud dodává, že není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že by 1. vedlejší účastník projednání nabídek nijak nedoložil. Krajský soud v bodu 12 rozsudku rekapituloval zápis ze schůze rady 1. vedlejšího účastníka, z nějž se podává mj. výše uvedené. Naznačená rozhodnutí soudů nejsou v rozporu s ústavním pořádkem; jsou dostatečně odůvodněna a zohledňují specifikum věci i celkový smysl právní úpravy.
11.Skutečnost, že se smlouva týká dispozice s majetkem či že se stěžovatelka domáhala uzavření majetkově-právního ujednání, nijak neodůvodňuje, že by postup soudů (či 1. vedlejšího účastníka) byť jen minimálně zasahoval do jejího základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud shrnuje, že se stěžovatelce nepodařilo odůvodnit ústavněprávní význam svých námitek. Předestřela relativně detailní polemiku se závěry rozhodnutí soudů, která je však ryze podústavní. 12.Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní pochybení, které by mohlo ústit ve zrušení napadených rozhodnutí. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu