Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: [anonymizováno]., se sídlem [anonymizováno], IČO: [anonymizováno], proti žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno], [anonymizováno], o zaplacení částky 13.327,50 Kč s příslušenstvím, takto:
I. Žaloba o zaplacení částky 13.327,50 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 13.327,50 Kč od 01.06.2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13.327,50 Kč od 01.06.2025 do zaplacení se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobce se domáhal zaplacení částky 13.327,50 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 13.327,50 Kč od 01.06.2025 do zaplacení a se zákonnými úroky z prodlení z částky 13.327,50 Kč od 01.06.2025 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 18.01.2019 smlouvu o kontokorentním úvěru č. [anonymizováno] na základě které žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky do limitu 10.000,- Kč. Žalovaný byl oprávněn tento rámec čerpat opětovně, pokud jej jednou za rok zcela uhradil. Žalovaný se zavázal hradit z čerpaného rámce úrok v sazbě 18,9 % ročně. Žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný byl povinen nepřekročit čerpaný rámec. Žalovaný rámec překročil od 12/2024, na to byl žalobcem upozorněn. Žalovaný překročený rámec nevyrovnal, a proto žalobce prohlásil k datu 31.05.2025 dluh za splatný a žádal jeho uhrazení. Dlužná částka představuje jistinu k ultimu 5/2025 do které byly kapitalizovány úroky. Žalobce dále nárokuje zákonný úrok z prodlení (12 % ročně) a úrok dle smlouvy, snížený ve smyslu § 122 ZoSp.
V podání ze dne 20.07.2026 žalobce uvedl, že žádost o poskytnutí úvěru byla poskytnuta přes pobočkovou síť žalobce. Žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 22.300,- Kč u zaměstnavatele [anonymizováno]. Žalobce ověřil příjem žalovaného na základě doložených výpisů z účtu žalovaného č. [anonymizováno]. Z výpisu z účtu je patrné, že částka odpovídá průměrnému příjmu žalovaného v měsících předcházejících žádosti (07.01.2019 výplata 2018/12 ve výši 22.295,- Kč, 11.12.2018 příchozí úhrada od [anonymizováno] ve výši 25.762,- Kč, 09.11.2018 výplata 2018/10 ve výši 18.902,- Kč). Na výdajové stránce bylo žalobcem zkoumáno aktuální splátkové zatížení žalovaného, dále byly prověřeny informace uvedené žalovaným pomocí interních systémů a pomocí dat z CCB. Byl zjištěn: spotřební úvěr mimo [anonymizováno] počáteční datum 07.02.2014 úvěrový limit 81.000,- Kč se splátkou 1.685,- Kč, splátková kreditní karta mimo [anonymizováno] počáteční datum [anonymizováno].2014 s limitem 10.000,- Kč s orientační splátkou 500,- Kč, spotřební úvěr mimo [anonymizováno] počáteční datum 18.10.2016 úvěrový limit 100.000,- Kč se splátkou 1.872,- Kč, povolený debet na běžném účtu/nepovolený debet na běžném účtu mimo [anonymizováno] počáteční datum 10.10.2017 úvěrový limit 15.000,- Kč se splátkou 0,- Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 4.890,- Kč. Žalobce dále ověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti v aktivním insolvenčním řízení, ověřil předchozí splátkovou morálku žalovaného, žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace (např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam o exekučním řízení). Žalovaný neměl vedenou žádnou pravomocnou exekuci. Ohledně ověření výdajů žalovaného, žalovaný uvedl v žádosti nájemné ve výši 7.900,- Kč. Toto žalobce ověřil z doložených výpisů z účtu č. [anonymizováno] (11.01.2019 nájem bytu ve výši 7.900,- Kč, 13.12.2018 nájem bytu ve výši 7.900,- Kč, 13.11.2018 nájem bytu ve výši 7.900,- Kč). Na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi žalobce, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení stanovil žalobce celkové životní výdaje žalovaného na 14.000,- Kč. Zároveň žalobce při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovil maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Předmětný úvěr byl splácen více než 6 let (od ledna 2019 do května 2025), což svědčí o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Ohledně čerpání a splácení daného kontokorentního úvěru žalobce předložil výpis z účtu žalovaného č. [anonymizováno] za celou dobu trvání kontokorentu (od ledna 2019 do května 2025). Z předmětného výpisu je zřejmé, jak byl kontokorent průběžně čerpán, splácen, částky po splatnosti atd. Žalobce vyslovil souhlas, aby soud rozhodl bez nařízení jednání.
Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. V podání ze dne 14.08.2026 žalovaný uvedl, že banka v čase při předložení žádosti o úvěr přesune dohodnutou finanční částku z jeho svěřeneckého fondu založeného v den narození a jeho jménem a přiděleným rodným číslem bez jeho vědomí a souhlasu na svůj účet a po podpisu smlouvy je poskytne klientovi (žalovanému) s poplatkem a příslušným úrokem. Z toho vyplývá, že úvěr je již předem splacený (před podpisem smlouvy) a úvěr je hrazen z jeho svěřeneckého fondu (nikoliv bankou). Z toho důvodu si banka nemůže nárokovat žádný úrok z finančních prostředků, které nebyly její. Banka mu poskytne jeho vlastní peníze a požaduje úrok. Žalovaný vyslovil souhlas, aby soud rozhodl bez nařízení jednání.
Podle ustanovení § 115a OSŘ k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Podle předložených výpisů z účtu žalovaného: Dne 07.01.2019 činila příchozí úhrada 22.295,- Kč (výplata 2018/12). Dne 11.12.2018 činila příchozí úhrada 25.762,- Kč (zpráva pro příjemce 1579). Dne 09.11.2018 činila příchozí úhrada 18.902,- Kč (výplata 2018/10). Dne 01.01.2019 byl trvalým příkazem zaplacen nájem bytu ve výši 7.900,- Kč. Dne 13.12.2018 byl zaplacen nájem bytu ve výši 7.900,- Kč. Dne 13.11.2018 byl zaplacen nájem bytu ve výši 7.900,- Kč.
Z informací z CCB žalobce zjistil existující 4 kontrakty mimo [anonymizováno] a to: Spotřební úvěr -počáteční datum 07.02.2014, úvěrový limit 81.000,- Kč, splátka 1.685,- Kč. Kreditní karta splátková - počáteční datum 12.02.2014, úvěrový limit 10.000,- Kč, splátka 500,- Kč. Spotřební úvěr - počáteční datum 18.10.2016, úvěrový limit 100.000,- Kč, splátka 1.872,- Kč. Povolený debet na běžném účtu - počáteční datum 10.10.2017, úvěrový limit 15.000,- Kč, splátka 0,- Kč. Celkové měsíční splátky činí 4.057,- Kč.
Z listiny označené jako smlouva o kontokorentním úvěru ze dne 18.01.2019 podepsaného žalovaným soud zjistil, že žalovaný uzavřel dne 18.01.2019 s žalobcem smlouvu o kontokorentním úvěru. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit úroky z úvěru a další ceny. Žalobce se zavázal poskytovat žalovanému úvěr v celkové výši 10.000,- Kč (možnost povoleného přečerpání zůstatku na bankovním účtu č. [anonymizováno]). Dále umožní žalovanému provádět platby nebo vybírat hotovost z účtu do sjednané výše. Peníze může čerpat po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit úroky z úvěru a další ceny. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy začne úvěr čerpat. Strany si sjednaly roční procentní sazbu nákladů ve výši 21,21 % a dohodly si úrokovou sazbu ve výši 18,9 % ročně.
V dopise ze dne 12.04.2025 označený jako „poslední výzva k úhradě dlužné částky“ žalobce upozornil žalovaného, že eviduje dluh po splatnosti ke dni 12.04.2025 ve výši 2.954,- Kč a vyzval ho k uhrazení částky 2.954,- Kč nejpozději do 31.05.2025. Současně jej upozornil, že pokud dluh neuhradí, budou požadovat okamžité splacení celého úvěru, jehož výše činí ke dni 12.04.2025 částku 12.954,- Kč.
V dopise ze dne 03.06.2025 označený jako „poslední výzva před podáním žaloby“ žalobce uvedl, že navzdory upomínkám nedošlo k vyrovnání nepovoleného přečerpání na účtu. Dne 02.06.2025 proto pohledávku z účtu převedli na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. Ke dni převodu činí celková dlužná částka 13.572,60 kč (13.327,50 Kč – nepovolené přečerpání, 245,10 Kč řádné úroky a řádné úroky z prodlení). Vyzval žalovaného k neprodlenému vyrovnání dlužné částky.
Výzvou k zaplacení před podáním žaloby oznámil žalobce žalovanému, že využil krajní opatření a prohlásil celý zůstatek úvěru i s příslušenstvím za okamžitě splatný ke dni 01.06.2025. Ke dni 18.01.2026 činí dlužná částka 15.233,15 Kč a žalobce žádá její zaplacení nejpozději do 04.02.2026. v případě, že ji žalovaný nezaplatí, bude vymáhána soudní cestou. Podle doručenky byla výzva žalovanému doručena dne 04.02.2026.
[anonymizováno]
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Mezi [anonymizováno]. a žalovaným byla dne 18.01.2019 uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru, na jejímž základě žalovaný opakovaně mohl čerpat peněžní prostředky až do výše 10.000,-Kč. Žalovaný od ledna 2019 (uzavření úvěru) do května 2025 (zesplatnění úvěru) kontokorent průběžně čerpal a splácel. Žalovaný překročil rámec od 12/2024 a z toho důvodu banka rozhodla o okamžité splatnosti úvěru. Dle výzvy k zaplacení před podáním žaloby banka prohlásila zůstatek úvěru s příslušenstvím za splatný ke dni 01.06.2026. Dluh žalovaného ke dni 18.01.2026 činila částka 15.233,15 Kč.
Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zák. č. 257/2016 Sb. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 05.03.2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.02.2019 sp. zn. usoud/III.__S_4129_18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zák. č. 257/2016 Sb. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka a prověření účtu žalovaného. V žádosti žalovaný uvedl příjem ve výši 22.300,- Kč u zaměstnavatele [anonymizováno]. Žalobce příjem ověřil z výpisů z účtu žalovaného (07.01.2019 výplata 2018/12 ve výši 22.295,- Kč, 11.12.2018 příchozí úhrada od [anonymizováno] ve výši 25.762,- Kč, 09.11.2018 výplata 2018/10 ve výši 18.902,- Kč). Pokud jde o výdaje, žalovaný uvedl v žádosti nájemné ve výši 7.900,- Kč, které žalobce ověřil z doložených výpisů z účtu (11.01.2019 nájem bytu ve výši 7.900,- Kč, 13.12.2018 nájem bytu ve výši 7.900,- Kč, 13.11.2018 nájem bytu ve výši 7.900,- Kč). Na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi žalobce, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení stanovil žalobce celkové životní výdaje žalovaného na 14.000,- Kč. Pokud jde o závazky byl zjištěn: spotřební úvěr mimo [anonymizováno] počáteční datum 07.02.2014 úvěrový limit 81.000,- Kč se splátkou 1.685,- Kč, splátková kreditní karta mimo [anonymizováno] počáteční datum 12.02.2014 s limitem 10.000,- Kč s orientační splátkou 500,- Kč, spotřební úvěr mimo [anonymizováno] počáteční datum 18.10.2016 úvěrový limit 100.000,- Kč se splátkou 1.872,- Kč, povolený debet na běžném účtu/nepovolený debet na běžném účtu mimo [anonymizováno] počáteční datum 10.10.2017 úvěrový limit 15.000,- Kč se splátkou 0,- Kč. Nové splátkové zatížení žalovaného činilo 4.890,- Kč. Soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného (kromě výše nájemného), a ani z prohlášení dlužníka nevyplývá, že by žalovaný své výdaje uváděl ani, že by je dokládal. Banka sice měla k dispozici výpisy z účtů žalovaného, kde si mohla ověřit jeho příjmy a způsob hospodaření. Žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil na administrativní údaje vyplývající ze statistických dat, životního minima a normativních nákladů na bydlení (které o skutečných výdajích žalovaného nevypovídají), aniž by je porovnala se skutečnými výdaji žalovaného. Žalobce tak po formální stránce učinil určitá zkoumání (šetření v uvedených registrech a zkoumání z výpisu z bankovního účtu žalovaného), tato však v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Věřitel nesplní svou povinnost, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. U nákladů žalovaného žalobce vycházel z částky 14.000,- Kč, aniž by tyto údaje ověřil (ani z žádného dokladu nevyplývá, že by žalovaný nějaké doklady o svých výdajích předkládal). K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb. patří získání dostatečných podkladů, přičemž poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). U výdajů sice poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto musí porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného). Žalobce zcela rezignoval na povinnost ověřit výdaje žalovaného, a při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. Žalobce tak poskytl žalovanému finanční prostředky, aniž by před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřil jeho schopnost dlužnou částku řádně splácet. Nelze přihlédnout ani k argumentaci žalobce, že žalovaný úvěr po dobu ledna 2019 do května 2025 splácel, což dle něj svědčí o řádném posouzení úvěruschopnosti.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 OZ je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp. zn. usoud/I.__S_199_11 a sp. zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 OZ, neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 OZ).
Podle ustanovení § 2991 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázána ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených úroků a poplatků. K dotazu soudu „kdy a jakým způsobem žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a jaké částky (kolik) žalovaný uhradil na zaplacení poskytnutého úvěru a kolik zaplatil celkem“ žalobce uvedl, že spolu s žalobou předložil soudu výpis z účtu žalovaného č. [anonymizováno], ke kterému byl kontokorent zřízen za celou dobu trvání kontokorentu, tedy od ledna 2019 do května 2025. Z předmětného výpisu je zřejmé, jak byl kontokorent průběžně čerpán, splácen, částky po splatnosti atd., žalobce tento výpis soudu opětovně předkládá. Konkrétní skutečnosti (částky) žalobce neuvedl. Dle tvrzení žalobce žalovaný v období od ledna 2019 do května 2025 kontokorent průběžně čerpal, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 OZ vydat. Z tvrzení žalobce dále vyplývá, že předmětný úvěr byl více jak 6 let splácen. Žalobce netvrdí, v jaké výši byl žalovanému poskytnutý úvěr a jaké částky žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil. Žalobce sice soudu předložil výpis z účtu žalovaného, ale konkrétní skutečnosti neuvedl (což je jeho primární procesní povinností). Žalobce tak nesplnil svou povinnost tvrzení, a protože vyslovil souhlas, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, soudu chybí tvrzení, jakou částku žalovaný převzal a jakou částku uhradil (jaké mu tedy vzniklo bezdůvodné obohacení). Z toho důvodu soudu nezbylo než žalobu jako celek zamítnout.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 OSŘ, kdy žalovaný byl v řízení úspěšný a vzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení. Dle obsahu spisu žalovanému náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.