Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Klečky, zastoupeného JUDr. Davidem Maškem, Ph.D., advokátem, sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1250/2025-517 ze dne 22. 1. 2026, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a rekapitulace procesního vývoje
1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Žalobkyně Raiffeisenbank a. s. ("žalobkyně") se domáhala proti stěžovateli zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu ručitelského prohlášení vystaveného k zajištění dluhů třetí osoby. Okresní soud v Prachaticích ("okresní soud") rozsudkem č. j. 1 C 310/2023-453 ze dne 20. 3. 2025 žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích ("odvolací soud") rozsudkem č. j. 19 Co 1250/2025-496 ze dne 4. 12. 2025 mimo jiné změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 9 833 923,64 Kč s příslušenstvím (výrok III); současně uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 000 Kč (výrok IV).
3.Následně odvolací soud napadeným usnesením opravil výrok IV svého rozsudku ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, které má hradit stěžovatel žalobkyni ve výši 3 000 Kč tak, že správná výše je 1 003 000 Kč. Opravné usnesení odůvodnil odvolací soud tím, že pominul žalobkyní zaplacené soudní poplatky ve výši 1 000 000 Kč a že jde o zjevnou nesprávnost vzniklou opomenutím.
II.
Argumentace stěžovatele
4.Stěžovatel namítá, že pro opravu nákladového výroku a navýšení náhrady nákladů řízení z 3 000 Kč na 1 003 000 Kč nebyly splněny zákonné podmínky. Podle něj nešlo o chybu v psaní, počtech ani jinou zjevnou nesprávnost, ale o nepřípustnou věcnou změnu rozhodnutí, neboť původní výrok byl v souladu s odůvodněním a vycházel z vyčíslení žalobkyně. Následné opomenutí zahrnout soudní poplatky nelze podřadit pod § 164 o. s. ř. Odvolací soud tak podle stěžovatele svévolně přezkoumal věcnou správnost rozhodnutí a použil institut opravy v rozporu s jeho smyslem. Namítá, že mu tím byla bez zákonného podkladu uložena nová, zásadně vyšší majetková povinnost, a to při porušení procesních pravidel i právní jistoty, neboť vycházel z pravomocného rozhodnutí, proti jehož "opravě" neměl žádný opravný prostředek. Výsledkem je nepřiměřený zásah do jeho majetkové sféry vzniklý bez jeho zavinění, naopak v důsledku pochybení žalobkyně, s potenciálně širšími dopady takového postupu. III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
5.Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření odvolacímu soudu a žalobkyni coby potenciální vedlejší účastnici řízení a vyžádal si spis okresního soudu.
6.Žalobkyně Ústavnímu soudu sdělila, že se vzdává postavení vedlejší účastnice řízení.
7.Odvolací soud ve vyjádření nejprve upozornil, že ve věci bylo podáno dovolání. Dále vysvětlil, že při písemném vyhotovování rozsudku došlo k přehlédnutí, že náklady žalobkyně zahrnují také zaplacené soudní poplatky. Tuto skutečnost považuje za zjevné a okamžité selhání při vyhotovování rozhodnutí, nikoli při jeho vyhlášení, kdy byl učiněn závěr o přiznání plné náhrady nákladů řízení. Odvolací soud zdůraznil, že soudní poplatek je běžnou součástí náhrady nákladů řízení. Pominutí této položky je zjevnou nesprávností, kterou lze opravit podle §?164 o. s. ř., protože nejde o změnu toho, co soud vyjádřil při vyhlášení rozsudku, ani o opravu chybných úvah či skutkových zjištění. Odvolací soud dále uvedl, že oprava zajišťuje správnou realizaci práva žalobkyně na náhradu nákladů řízení a nijak neporušuje procesní práva stěžovatele ani zásadu rovnosti účastníků. Rozdíl mezi původní a opravenou výší náhrady je irelevantní pro hodnocení přípustnosti opravy; rozhodující jsou povaha chyby, důvody jejího vzniku a to, co bylo a nebylo korigováno. Odvolací soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
8.Okresní soud Ústavnímu soudu k jeho žádosti o zaslání soudního spisu sdělil, že dne 9. 3. 2026 ve věci podal stěžovatel dovolání a že spis bude nyní předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí.
9.Ústavní soud nezasílal vyjádření odvolacího soudu stěžovateli k replice, neboť to nepovažoval za účelné vzhledem k nesplnění procesních podmínek pro věcné projednání ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
11.V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti meritornímu rozsudku odvolacího soudu dovolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto, přičemž podle posledního sdělení okresního soudu ještě spis nebyl zaslán Nejvyššímu soudu.
12.Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že podá-li účastník řízení proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání ve věci samé, je ústavní stížnost směřující proti nákladovému výroku téhož rozhodnutí předčasná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2237/23 ze dne 17. 10. 2023). Tento závěr vychází z toho, že dojde-li v dovolacím řízení ke zrušení meritorního výroku, dochází ze zákona ke zrušení na něm závislého výroku o nákladech řízení [podle § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Meritorní přezkum nákladového výroku Ústavním soudem za situace, kdy o věci samé dosud rozhoduje Nejvyšší soud, by proto představoval nepřípustný zásah do pravomoci obecných soudů a byl by v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti (srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/18 ze dne 18. 2. 2019 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1033/19 ze dne 10. 4. 2019). 13.Uvedené závěry dopadají i na nyní napadené opravné usnesení, jímž byl změněn nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu co do výše náhrady. I v tomto případě jde o výrok akcesorický, jehož existence je závislá na výroku ve věci samé a který může být v dovolacím řízení zrušen. Za této procesní situace je proto ústavní stížnost předčasná.
14.Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nijak nepoškozuje. K ochraně svých práv má k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může znovu obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčen o zásahu do svých základních práv. Lhůta k podání případné nové ústavní stížnosti se přitom bude odvíjet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to bez ohledu na výsledek dovolacího řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2016/13 ze dne 3. 4. 2014).
15.Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2026
Martin Smolek v. r.
soudce zpravodaj