Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
24 Cdo 169/2024
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28. 2. 2024
Spisová značka : 24 Cdo 169/2024
ECLI: ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.169.2024.1
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Určení otcovství
Kategorie rozhodnutí: B
Zveřejněno na webu: 4. 4. 2024
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
24 Cdo 169/2024-182
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci navrhovatele J. Č. , zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, LL.M., MBA, advokátem, se sídlem v Svinařově, Hlavní 241, za účasti matky D. Č. , a (domnělého) otce M. M., zastoupeného Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou, se sídlem v Moravském Krumlově, Nádražní 879, o určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 7025/2022, o dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, č. j. 28 Co 201/2023-138, takto:
I. Dovolání otce se zamítá .
II. Otec je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Luďka Voigta, advokáta.
III. Ve vztahu mezi otcem a matkou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Zletilý navrhovatel se podaným návrhem domáhal určení otcovství vůči domnělému otci M. M. Zdůraznil, že se narodil z nedobrovolného pohlavního styku, a proto matka otce neuvedla v jeho rodném listě, ačkoliv biologického otce znala. V letech 1988-1989 probíhala řízení o určení otcovství (údajně) i proti domnělému otci, ale nebyl proveden test DNA a další průběh řízení matce nebyl oznámen. Navrhovatel podal návrh na určení otcovství v dospělém věku poté, co se sám dozvěděl o okolnostech svého početí a mimosoudní řešení věci v květnu 2020 zůstalo bezvýsledným. Navrhovatel považoval otázku otcovství pro sebe za velmi důležitou, neboť chtěl znát svůj původ.
2. Domnělý otec naproti tomu namítal, že uplynuly všechny zákonné popěrné lhůty, kdy navrhovatel nepožádal o jejich prominutí. Zároveň uplatnil námitku věci rozsouzené a navrhoval zastavení řízení. Při jednání dne 30. 11. 2022 uvedl, že mezi lety 1988 a 1992 probíhala řízení o určení otcovství vůči jiným mužům, sám vypovídal pouze jako svědek a rezolutně popřel jakýkoliv intimní vztah s matkou navrhovatele. Vyjádřil přesvědčení, že motivace navrhovatele je pouze materiální.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. 14 Nc 7025/2022-114, určil, že M. M., narozený dne XY, je otcem J. Č., narozeného dne XY, z matky D. Č., narozené dne XY (výrok I rozsudku). Současně bylo M. M. uloženo do 15 dnů od právní moci rozsudku uhradit státu náklady řízení za znalečné ve výši 13 300 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 (výrok II rozsudku) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
4. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně skutková zjištění, která primárně odvozoval z výsledků znaleckého zkoumání vypracovaného RNDr. Danielem Vaňkem dne 26. 1. 2023. Z něho pak zjistil, že na základě výsledků analýzy DNA znalec stanovil, že M. M., narozený dne XY, je biologickým otcem J. Č., narozeného dne XY, se statistickou pravděpodobností větší než 99,99 %. Nepřisvědčil naopak domnělému otci v tom, že dalšímu průběhu řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené, když v otázce určení otcovství k navrhovateli byla dříve zahájená řízení směřující navíc vůči jiným mužům (poté, co znalecké posudky vyloučily jejich otcovství) zastavena. Doplnil, že na rozdíl od žaloby na popření otcovství, není podání žaloby na určení otcovství svázáno jakoukoliv lhůtou.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě domnělým otcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení otcovství a o nákladech státu potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků a otci uložil nahradit náklady řízení navrhovateli v částce 6 534 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení, jejichž náhradu v částce 4 356 Kč uložil otci zaplatit k rukám navrhovatele (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.
6. V rovině právního posouzení odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně a k argumentaci dovolatele, že (ve světle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu a rovněž Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“) nebyly náležitě zohledněny jeho osobní a rodinné poměry, doplnil, že ESLP (v rozhodnutích, na něž odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí konkrétněji poukázal) opakovaně konstatoval, že řízení týkající se určení nebo popření otcovství je součástí práva na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod , který zahrnuje důležité stránky osobní identity. Z práva na znalost vlastní identity vyplývá i právo znát své příbuzné, což v souhrnu tvoří nedílnou součást pojmu soukromý a rodinný život. Odvolací soud rovněž vycházel z další premisy artikulované ESLP, a to v podobě připomenutí nutnosti přesného vyvážení zájmů společnosti a jednotlivců (odkázal přitom na dále specifikovaná rozhodnutí ve věci Mikulič proti Chorvatsku a Odievre proti Francii). I ve věci Novotný proti České republice ESLP zopakoval, že řízení týkající se určení otcovství je součástí práva na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy zahrnujícího důležité stránky osobní identity. Je obecně zapotřebí uvést do souladu biologickou realitu s právním stavem v oblasti určování otcovství. Obdobně podle odvolacího soudu na danou materii nazírá i Ústavní soud, potud jím bylo odkazováno na jeho nález ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 2845/17, kdy proti sobě stála práva (zletilého) dítěte na straně jedné a domnělého otce, na straně druhé. Soud ochrany ústavnosti uvedl, že obě strany mají právo na udržení právní jistoty, ale stejně tak mají právo mít najisto postavenu svoji vlastní identitu, jejíž nedílnou součástí je i fakt, kdo je koho rodičem a kdo je čím dítětem. Dle Ústavního soudu právo dítěte (stále slabší strany zasluhující více ochrany) znát své rodiče a své příbuzné, jak o to usiloval (zletilý) stěžovatel, je silnějším právem než právo domnělého otce nesouhlasit s provedením testu DNA. Z těchto důvodů proto odvolací soud považoval právo navrhovatele na znalost své identity a z toho vyplývající právo znát své rodiče a příbuzné za právo silnější a hodné ochrany, oproti právu domnělého otce na ochranu jeho soukromého a rodinného života. Ze zákona ani z judikatury vyšších soudů podle odvolacího soudu nevyplývá, že by navrhovatel měl mít pouze právo na zjištění, kdo je jeho otcem, čehož se mu už dle odvolatele dostalo, a že by snad mělo být na domnělém otci, jak se poté zachová a zda bude s otcovstvím souhlasit. Domnělý otec oproti právu navrhovatele argumentuje ochranou své rodiny a svého majetku. Navrhovatel je dospělým člověkem, který není nijak na domnělém otci finančně závislý a je zcela pochopitelné a není nijak nepatřičné, že chce znát své rodiče, neboť tato otázka může být např. významná i z hlediska rodinné anamnézy apod. Odvolací soud dále odůvodnil i závislé nákladové výroky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu [domnělý] otec napadl (patrně) v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla „spolehlivě zodpovězena“ otázka, jaké podmínky mají být splněny, aby zájmy domnělého biologického otce převážily nad zájmy (zletilého) dítěte v řízení o určení otcovství, pokud (citováno doslovně) „zájem dítěte dle na určení otcovství dle dřívějších závěrů soudů není dán absolutně a vždy“. Podrobněji je pak argumentováno nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 12845/17, podle něhož v řízení o určení otcovství proti sobě stojí práva dítěte a domnělého otce s tím, že obě strany mají právo na udržení právní jistoty, ale současně i právo mít jistotu o své identitě a toto právo v případě dítěte (jako) slabší strany má převážit nad právem domnělého otce nesouhlasit s provedením testu DNA. Soudy v projednávané věci přistupovaly k řešení zjištěných skutečností paušálně a nebyla věnována pozornost jeho specifikům. Bylo zvažováno jen právo navrhovatele znát svého biologického otce, které soudy nepřípustně nadřadily všem ostatním právům, „aniž by pro to existovala potřebná skutková zjištění“. Pozornost soudů má být přitom podle nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 věnována i zájmům biologického otce a ochranu jeho soukromého a rodinného života. Na potřebu spravedlivé rovnováhy při vážení práv dotčených osob pak upozornil i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1852/2017. Dovolatel nenachází v judikatuře vysokých soudů (včetně ESLP) odpověď na otázku, zda a v jakém případě může být nadřazen zájem domnělého otce na zachování jeho soukromí a integrity před zásadu „přednostního zájmu“ dítěte, která by ovšem neměla být aplikována absolutně, k újmě jiných osob, a to ani v řízení o určení otcovství. Dovolatel současně akcentuje, že nebyl matkou o svém otcovství informován po dobu několika desítek let, nebyl nikdy vyrozuměn o výsledcích řízení, jež se vztahovalo k jinému domnělému otci, kdy byl toliko slyšen jako svědek k tvrzenému pohlavnímu styku mezi ním a matkou; předpokládal proto, že daná věc byla vyřešena. Matka ani navrhovatel dalších 35 let ničeho nečinili, aby se domohli určení otcovství (a tím i např. informací o zdravotním stavu, placení výživného apod.). Navrhovateli rovněž v této věci nesvědčí postavení nezletilého dítěte, proto i jeho ochrana v řízení o určení otcovství by měla být podstatně slabší. Navrhovatel, vedle formálního práva znát své rodiče, netvrdí jiné okolnosti, které by potřebu rozhodnutí soudu v otázce otcovství umocňovaly. Dospěl-li Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1852/2017, k závěru, že dítě má právo „nevědět“, kdo je jeho biologickým otcem, není rozumného důvodu, proč by za určitých specifických okolností nemohlo být toto právo dáno i na straně biologického otce. Navrhovatel podle dovolatele neuvádí ničeho bližšího ke své motivaci, nemá zájem o sociální styk s dovolatelem, přičemž jeho návrh podaný se značným časovým odstupem nevhodně zasahuje do stávajícího sociálního a rodinného zázemí dovolatele, včetně požadavku na zachování nezbytného soukromí a integrity. Za nevhodné považuje otec i snahu navrhovatele o medializaci celé věci. Tvrzení o postavení navrhovatele a jeho uspokojivé majetkové situaci je podle dovolatele předkládáno (zřejmě opožděně) až v odvolacím řízení. S nosným argumentem, že zájem dovolatele na ochranu jeho rodinného a soukromého života dle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod převažují nad právem navrhovatele na vydání určovacího výroku v otázce otcovství proto dovolatel závěrem navrhoval, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že (současnou změnou rozsudku soud prvního stupně) navrhovatelem podaný návrh na určení otcovství zamítne a znovu rozhodne o nákladech řízení. 8. K podanému dovolání se podrobněji vyjádřil navrhovatel. Ve vyjádření zopakoval své dříve uplatněné argumenty, že otec neuvádí pravdu, tvrdí-li, že o svém domnělém otcovství nevěděl (nemohl vědět), když v řízení před Okresním soudem v Chomutově ve věci určení otcovství proti jinému muži vypovídal jako svědek, přičemž je obtížné obhájit, že si nepamatuje, že by s matkou měl nějaký fyzický styk. Tvrzení otce, že o něj navrhovatel nejevil po několik desetiletí zájem považuje navrhovatel za cynické, otec si založil novou rodinu a navrhovatel do ní nepatří, ale přesto předpokládal, že po provedení posudku DNA v této věci jej bude otec kontaktovat, k čemuž nedošlo. Otec upřednostňuje jen svá práva s touhou po klidu. Navrhovatel si tak klade otázkou, zdali je silnější právo otce na klid a vlastně právo být zapomenut nebo naopak právo navrhovatele znát svého otce a své kořeny. Matka se na domnělého otce podle verze navrhovatele bezúspěšně obracela písemně i osobně s požadavkem na podrobení se testu otcovství. Rovněž pokusy otce tvrdit, že řízení o určení otcovství je vedeno navrhovatelem jen kvůli velkému majetku domnělého otce jsou liché. Navrhovatel má dva inženýrské tituly a pracuje na Ministerstvu financí, je zcela zabezpečený. Navrhovatel znovu odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 2845/17, který řešil možnost určení otcovství po více než 50 letech a odkazoval na judikaturu ESLP, ze které je v dané souvislosti patrné jednoznačné upřednostňování uvedení biologické reality do souladu s právním stavem. Je garantováno právo na získání informací nezbytných pro odhalení důležitých aspektů osobní identity. Proti tomuto právu stojí obecný zájem na stabilitě právního vztahu založeného věcí již rozsouzenou, jakož i práva dotčených třetích osob, což ale s citovaným právem musí být co nejpřesněji vyrovnáno (míněno samozřejmě v tehdy judikované věci – poznámka Nejvyššího soudu). Navrhovatel měl rovněž za to, že žádná otázka, která by „v této věci nebyla v minulosti řešena, a která by měla zásadní význam pro rozhodovací praxi v podaném dovolání není“ (uplatněna). Navrhoval proto, aby Nejvyšší soud dovolání otce zamítl.
9. Matka se k podanému dovolání otce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). 11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (otcem), za splnění podmínky zastoupení advokátem § 241 o. s. ř. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž (patrně) směřuje proti části výroku I odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení (potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení státu a změna výroku III rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky navzájem) a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. 15. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (a jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že k určení otcovství došlo na návrh zletilého potomka podaný se značným časovým odstupem od jeho početí. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky předkládané dovoláním, to je, zda vůbec a případně ke kterým okolnostem a jakým způsobem mají z pohledu judikatury ESLP soudy přihlížet při posuzování práva dítěte znát svůj genetický původ (domáhat se určení rodičovství) na straně jedné a konkurujícímu právu na soukromý a rodinný život biologického otce na straně druhé. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla (vzdor opačné představě navrhovatele) dosud ve všech souvislostech v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání otce je sice přípustné, avšak není opodstatněné. 17. Dovolací soud na tomto místě upozorňuje, že dovolatele v tomto rozhodnutí označuje též za „domnělého otce“, resp. přímo „otce“, a to s ohledem na právní stav založený přezkoumávaným (a pravomocným) rozhodnutím odvolacího soudu; činí tak ovšem bez prejudice ve vztahu k podanému dovolání.
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 19. Bude ovšem ukázáno dále, že stěžejní dovolací otázku možnosti určení otcovství k návrhu zletilého dítěte podaného k soudu se značným časovým odstupem posoudil odvolací soud zcela správně, když také odkázal na zcela přiléhavou judikaturu jak Ústavního soudu, tak i ESLP.
20. Podle ustanovení § 783 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, ani podle § 779, může matka, dítě i muž, který tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství určil soud. 21. Podle ustanovení § 783 odst. 2 o. z. se má za to, že otcem je muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto šedesát a více než tři sta dní, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti. 22. Třetí domněnka otcovství upravená v ustanovení § 783 odst. 2 o. z., se, s ohledem na výslovné znění ustanovení § 783 odst. 1 o. z., uplatní jen v případě, kdy se za otce dítěte nepovažuje manžel matky, nebo muž, který prohlásil, že je otcem dítěte za podmínek stanovených v ustanovení § 777 o. z., případně muž, který dal souhlas s umělým oplodněním, nebo muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením matky a tohoto muže. Uvedené znamená, že předpokladem pro určení otcovství podle třetí domněnky je, že již nedošlo k určení otcovství na základě předcházejících domněnek, tedy, že dítě je ve vztahu ke statusovému označení otce tzv. „právně volné“ a to již proto, že údaje o otci dosud v rodném listu dítěte nebyly uvedeny (jako v přezkoumávané věci), nebo byla některá z předcházejících právních domněnek úspěšně popřena. Uvedené rovněž znamená, že oproti první, či druhé domněnce, kde se a priori nezkoumá soulad zákonné domněnky či projevu vůle se skutečným stavem věcí (tedy, zda manžel, či prohlašující muž dítě skutečně zplodil), u třetí domněnky, nejsou-li prokázány závažné okolnosti vylučující otcovství, může být za otce dítěte rozhodnutím soudu určen jen muž, který s matkou dítěte prokazatelně souložil v rozhodné době pro početí (biologický otec). 23. Na rozdíl od způsobů určení otcovství vyjmenovaných v ustanovení § 783 odst. 1 o. z. nedochází u třetí domněnky k určení otcovství již pouhým působením zákona (§ 776 o. z.), nebo projevem vůle, jako v ostatních případech (§§ 777, 778 a 779 o. z.), ale až pravomocným rozsudkem soudu. Pro určení otcovství podle ustanovení § 415 a následujících zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), přitom za užití ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. platí obecné ustanovení občanského soudního řádu, že v řízení soud a účastníci postupují tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (§ 1 o. s. ř.). 24. Ustanovení § 783 odst. 2 o. z. přiznává právní status otce pouze muži, který s matkou souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto šedesát a více než tři sta dní, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti. Závažnou okolností, která je způsobilá (sama o sobě) vyloučit otcovství muže, který souložil s matkou dítěte v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, je nepochybně test DNA, jestliže analýzou alel v genotypech a jejich opakování v DNA nesdílí žalovaný muž všechny společné „otcovské“ genetické znaky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 693/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1898/2014). V projednávané věci bylo otcovství dovolatele zjištěno provedeným znaleckým posudkem s pravděpodobností 99,99 %, odpovídající tzv. praktické jistotě. 25. Dlouhodobě ustálená judikatura Nejvyššího soudu, vážící se ovšem především k posuzování poměrů dětí mladších 18 let, vychází z přesvědčení, že požadavek zákona, aby za otce nezletilého dítěte byl určen muž, který s matkou dítěte v rozhodné době souložil (který dítě skutečně zplodil) je v souladu s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte (viz sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., dále jen „Úmluva o právech dítěte“) podle něhož každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Za situace, jako je tomu v přezkoumávané věci, je právo navrhovatele znát (oba) své rodiče jistě možné, neboť zkoumání právního statutu otce svědčí stav, kdy dítě je dosud „právně volné“, a skutečnost, zda domnělý otec s matkou v rozhodné době souložil, byla objektivně zjištěna na základě nejmodernějších vědeckých poznatků.
26. V projednávané věci však není předmětem podaného dovolání otázka, zda je či není dovolatel otcem navrhovatele, nýbrž, zda jsou na straně navrhovatele anebo na straně otce (popř. matky) dány tak významné okolnosti, jež představují zcela mimořádnou překážku, pro níž by zjištěné biologické otcovství nemělo být utvrzeno i v rovině právní formou rozsudku určujícího rodičovství (otcovství) a deklarujícího současně vzájemný rodinně-právní vztah všech tří účastníků řízení.
27. Podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
28. Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.
29. Úmluvu o právech dítěte však nelze v poměrech projednávané věci přímo aplikovat, neboť ta se ( ratione personae ) vztahuje podle čl. 1 v zásadě jen na děti mladší 18 let. Na straně druhé však nelze zcela přehlížet judikaturu tuzemských i nadnárodních soudů k Úmluvě o právech dítěte, neboť při rozhodování o určení otcovství by neměla mít zcela určující vliv vcelku nahodilá skutečnost, v jakém věku dítěte (navrhovatele) je o jeho statusových poměrech rozhodováno. Nedávalo by rozumný smysl, aby se některé principy Úmluvy o právech dítěte měly z hlediska ochrany práv dotčených osob zcela a jednou pro vždy vyčerpat jen tím, že navrhovatel v době rozhodování soudu již dosáhl zletilosti. Dále bude ukázáno, že právo znát svůj genetický původ totiž neplyne jen z právě zmiňované Úmluvy, ale i z jiných mezinárodních a tuzemských předpisů, které takové právo přiznávají bez ohledu na věk „dítěte“.
30. Tuzemský doktrinální výklad směřuje k tomu, že každému dítěti náleží jeho přirozené právo znát svůj původ, své rodiče, příbuzné, resp. svá rodinná pouta vůbec (srov. Králíčková, Zdeňka. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Brno: Masarykova Univerzita, 2009, s. 49). Právo dítěte znát svůj původ je deklarováno v řadě mezinárodních úmluv, především lidsko-právních, jimiž je Česká republika vázána. Významné postavení mají ty z nich, které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) přímo aplikovatelné. Nejvýznamnější z nich je již výše zmiňovaná Úmluva o právech dítěte a rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. sdělení Federálního ministerstva zahraniční věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněné pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva“). Právo dítěte znát svůj původ je garantováno prostřednictvím článku 8 Úmluvy, jež poskytuje ochranu soukromému a rodinnému životu. Právo dítěte znát svůj původ je nejčastěji spojováno s právem dítěte znát své biologické rodiče (popř. jejich prostřednictvím další příbuzné), proto je rovněž pro rozhodování soudů podstatná judikatura ESLP. Z vnitrostátních pramenů práva je třeba zmínit Listinu základních práv a svobod, která v čl. 10 odst. 2 poskytuje každému ochranu před zásahy do jeho soukromého a rodinného života. Tato práva jsou dále konkretizována v dalších vnitrostátních předpisech nižší právní síly (kupříkladu již zmiňovaný občanský zákoník). 31. Prostřednictvím institutu popírání a určování rodičovství je dítěti zabezpečena možnost realizace práva znát své pravé (rozuměj biologické) rodiče, resp. práva rodiče znát své dítě. Toto právo však není absolutní, což plyne kupř. z toho, že je obtížné jej prosadit za situace, kdy právnímu [tzv. „matrikovému“] otci, jemuž svědčila první či druhá domněnka otcovství marně uplynula popěrná lhůta k podání návrhu na popření otcovství (a tato lhůta nebyla v soudním řízení prominuta). Stejně tak ono právo zpravidla nelze fakticky realizovat kupř. v případě tzv. anonymních nebo utajených porodů nebo je-li dítě odloženo do tzv. babyboxu. Právo dítěte znát svůj původ neexistuje samostatně a ESLP jej tak odvozuje v rámci své judikatury při řešení práva na soukromý a (jen v některých případech i práva na rodinný) život. V případě práva dítěte znát svůj původ, pak dítěti toto právo náleží od narození až do smrti, a to za účelem ochrany jeho totožnosti a jeho dalšího vývoje. Jedná se o důležitou složku pro zachování a ochrany jedinečnosti každého člověka, a tím slouží k ochraně osobnosti, která je nerozlučně spjata s každou fyzickou osobou.
32. V několika rozhodnutích ESLP konstatoval, že určení a popírání nejen otcovství, ale také mateřství, spadá pod pojem soukromý život, který je chráněn článkem 8 Úmluvy. Jedná se například o rozhodnutí Novotný proti České republice, rozsudek ESLP, 7. 6. 2018, č. stížnosti 16314/13, kdy se opakovaně k této problematice vyjádřil s odkazem na jeho předchozí rozhodnutí (konkrétně poukázal na rozhodnutí: Shofman proti Rusku, rozsudek ESLP, 24. 11. 2005, č. stížnosti 74826/01; A.L. proti Polsku, rozsudek ESLP, 18. 2. 2014, č. stížnosti 28609/08, nebo Paulík proti Slovensku, rozsudek ESLP, 10. 10. 2006, č. stížnosti 10699/05). Oba tyto příbuzenské vztahy jsou důležitými aspekty identity člověka, ale zájem domnělého rodiče je třeba vyvažovat nejen se zájmem dítěte, ale také se zájmem veřejným. Z článku 8 Úmluvy rovněž vyplývá signatářským státům povinnost uchovávat údaje o rodičích, aby dítě po dovršení zletilosti mělo možnost zjistit informace o svém původu – o svých biologických kořenech (viz též Dušková, Š., Hofschneiderová, A., Kouřilová, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 122.). Článek 8 Úmluvy současně pokrývá právo jednotlivce činit rozhodnutí o vlastní identitě (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 867, obdobně pak též Grabenwarter, CH. European Convention on Human Rights. Commentary. München: Verlag C. H. Beck, 2014, s. 187.). Právo na osobní identitu ESLP podřazuje pod právo na soukromý (a nikoliv rodinný) život ve smyslu článku 8 Úmluvy, což lze dovodit z následujících rozhodnutí ESLP:
33. Ve věci Mikulić proti Chorvatsku, rozsudek ESLP, 7. 2. 2002, č. stížnosti 53176/99, ESLP konstatoval, že pro osobní rozvoj jedince je důležitá možnost zjištění podrobností o své identitě. S odkazem na předchozí rozhodnutí ve věci Odièvre proti Francii, rozsudek ESLP, 13. 2. 2003, č. stížnosti 42326/98, opětovně konstatoval, že osobní rozvoj jedince v sobě také zahrnuje znalost informací, které jsou důležité pro zjištění pravdy o aspektech, které se týkají jeho osobní identity. S právem dítěte znát svůj původ se ESLP vyrovnal také v rozhodnutí ve věci Pascaud proti Francii, rozsudek ESLP, 16. 6. 2011, č. stížnosti 19535/08. V posledně citovaném rozhodnutí vyložil, že právo znát svůj původ (právo znát své rodiče) spadá pod pojem soukromý život a jeho význam [oproti mínění dovolatele v této věci] neupadá věkem a práva domnělého otce nemohou sama o sobě převážit a tím zbavit stěžovatele jeho práv podle článku 8 Úmluvy. Jedinec se tak může v každém věku dovolávat svého práva znát svůj původ, pokud to má stěžejní význam pro jeho osobní identitu. ESLP právo dítěte znát svůj původ v uvedeném rozhodnutí přiznává i v dospělém věku jedince, pokud je to v jeho zájmu.
34. V otázce práva dítěte znát svůj původ ESLP dále rozhodoval ve věci Jäggi proti Švýcarsku, rozsudek ESLP, 13. 7. 2006, č. stížnosti 58757/00 (jak na ni zcela správně odkázal i odvolací soud). Tamější stěžovatel se dovolával práva znát svůj původ, kdy mu nebylo umožněno určit otcovství vůči domnělému otci, a to po smrti domnělého otce na základě DNA testů. ESLP v tomto rozhodnutí konstatoval, že volba prostředků k dodržování článku 8 EÚLP je ve volném uvážení států. Z tohoto článku tak neplynou pro stát pouze negativní závazky v podobě nezasahování, ale také pozitivní závazky státu, které musí stát poskytnout za účelem, aby došlo k naplnění práv člověka. Takové volné uvážení státu závisí především na povaze dotčených práv či zájmů a v této předmětné věci, tak ESLP zdůraznil, že „právo na identitu tvoří nedílnou součást práva na soukromý život“. Ve svém odůvodnění pak ESLP vysvětlil, že osoby, které se snaží zjistit své předky, tak mají zájem na obdržení takových informací k odhalení pravdy o aspektu jejich osobní identity. Takový zájem je též chráněn EÚLP v kontextu s článkem 8 Úmluvy /k tomu srov. bod 37 a 38 posledně citovaného rozsudku ESLP/.
35. Ve vztahu k určení existence rodinných vazeb, především o otcovství, ESLP v další své judikatuře zdůraznil, že každý jednotlivec má zájem na určení svých předků, především rodičů, přičemž je tento zájem důležitý k zachování a k rozvoji osobní identity jedince. Obdobný závěr zaujal i v rozhodnutí ESLP ve věci Menéndez Garcia proti Španělsku, rozhodnutí ESLP, 5. 5. 2009, č. stížnosti 21046/07, kde se zabýval otázkou důležitosti zjištění svých předků. Příbuzenství je stupňovité a ESLP se domnívá, že potřeba znát svůj původ a svou identitu se mění s ohledem na stupeň takového příbuzenství. Nejvyšší důležitost je tak přiznána u přímých předků, kterou představují rodiče, a postupně váha důležitosti klesá směrem k dalším (míněno vzdálenějším) stupňům příbuznosti. ESLP pak ponechal státům prostor k vlastnímu uvážení, jak budou tyto stupně příbuzenství dále modifikovat. ESLP tak sice přiznává, že je v zájmu osoby znát svůj původ, ale musí zde vyvažovat zájmy druhé strany. Osoby domáhající se takového práva, tak mají větší šanci na zjištění svých přímých předků (rodičů, prarodičů, event. dětí a vnuků), ale už je menší důležitost kladena ve vztahu k dalším, z hlediska stupně příbuzenství vzdálenějším osobám. Pro osud projednávané věci z uvedeného rozhodnutí rezultuje, že mezi navrhovatelem a domnělým otcem jsou práva otce na ochranu jeho soukromí podstatně menší, než kdyby mělo být k žádosti navrhovatele deklarováno příbuzenství ve vztahu ke vzdálenějšímu předkovi či potomkovi. Podle názoru ESLP jsou vztahy mezi otcem a jeho domnělým dítětem, nebo vztah dítěte s jeho domnělými rodiči, součástí práva na soukromý život (srov. přiměřeně již citované rozhodnutí ve věci Paulík proti Slovensku, rozsudek ESLP, 10.10.2006, č. stížnosti 10699/05).
36. V průběhu řízení bylo rovněž poukazováno na rozhodnutí ESLP ve věci Novotný proti České republice, rozsudek ESLP, ze dne 7. 6. 2018, č. stížnosti 16314/13, kdy ESLP opětovně položil důraz na to, že řízení o určování či popření otcovství jsou součástí práva na soukromý život, jelikož se jedná o otázku, která ovlivňuje osobní identitu člověka. Daná věc však byla zcela specifická tím, že právo na soukromý život zde bylo poměřováno jednak dobou, která uplynula od určení otcovství stěžovatele soudem a současně vývojem lékařských a biologických poznatků umožňujících postavit otázku biologického rodičovství tzv. na jisto. V bodu 44 svého rozsudku ESLP dodává, že jeho úkolem není stanovit nejvhodnější metody pro určování otcovství, ale musí zjistit, zda vnitrostátní orgány zajistily „spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem chránit právní jistotu rodinných vztahů a zájmem stěžovatele na přezkoumání otcovství ve světle výsledků testu DNA“. K ochraně dítěte se pak ESLP vyjádřil tak, že i ono by mohlo mít zájem poznat svého biologického otce, což bylo v tehdy projednávané věci znemožněno dřívějším rozhodnutím soudu. Stát měl podle ESLP zajistit taková opatření, aby bylo možné s určitostí vyřešit vztah stěžovatele k dítěti. Z toho ovšem plyne, že ESLP kladl velmi silný důraz na možnost dosažení souladu biologického a právního rodičovství (o což ale usiluje i navrhovatel v přítomné věci). Oproti mínění dovolatele nelze proto konkrétní dopady uvedeného rozhodnutí přeceňovat, a to i proto, že zmiňovanému dítěti bylo v době rozhodování již 50 let a nebylo tedy závislé na výživě ze strany otce, nic samo nenamítalo proti popření otcovství a se stěžovatelem nemělo žádný (biologický ani sociální) vztah. Již proto nelze uvedené závěry nekriticky přenášet do poměrů nyní rozhodované věci, kde naopak bylo s jistotou zjištěno, že dovolatel je biologickým otcem zletilého dítěte, které se o zjištění (určení) otcovství aktivně zajímá.
37. Vedle výše zmíněných rozhodnutí ESLP v roce 2019 vydal rozsudek ve věci Mifsud proti Maltě, ze dne 29. 1. 2019, č. stížnosti 62257/15 (který se skutkovým stavem přibližuje věci nyní projednávané). Vůči stěžovateli byla v roce 2012 podána žaloba o určení otcovství ze strany jeho domnělé dcery, které bylo přibližně 55 let. Na základě tohoto rozhodnutí, pak měla být skutečnost otcovství vyznačena v jejím rodném listě. Stěžovatel (stejně jako dovolatel) popřel veškerá tvrzení, že by měl co do činění s početím domnělé dcery a řekl, že matka stěžovatelky měla několik partnerů v rozhodné době. V květnu roku 2013 stěžovatel odmítl podstoupení DNA testů s odkazem na porušení jeho lidských práv chráněných článkem 8 Úmluvy. Ústavní soud Malty nakonec rozhodl o pokračování řízení a stěžovatel tak podstoupil DNA testování, které prokázalo 99,9998 % shodu s domnělou dcerou. Na základě takové shody pak bylo nařízeno vyznačení této biologické skutečnosti do veřejného rejstříku. K domnělému porušení článku 8 Úmluvy se ESLP vyjádřil následovně. Právo na soukromý život pod článkem 8 zahrnuje také pozitivní závazky státu na respektování vztahů, které jsou vytvářeny mezi jedinci. Vedle toho pak právo na soukromý život zahrnuje právo na osobní identitu a také právo na informace, které mají formativní důsledky pro osobní identitu. Dále musí být poskytnuta ochrana zájmu jedince na odhalení pravdy ohledně jeho původu, tj. pravdy o jeho biologických rodičích či okolnostech narození. ESLP především odkazoval a souhlasil se stanovisky vnitrostátních soudů Malty o tom, že domnělá dcera už několik let hledá pravdu o důležitém aspektu své osobní identity. Zároveň jí byla způsobena újma, kdy se dcera cítila ponížená pokaždé, když ukázala svůj rodný list, na kterém bylo napsáno „otec neznámý“. Dále se domáhala, aby jí byl přiznán nárok na dědický podíl, který jí, jako biologické dceři, podle tamního práva náležel. Podle ESLP byl v tehdy projednávané věci prokázán negativní dopad na psychiku (zletilého) dítěte, které se nedokázalo smířit s tím, že má v rodném listu v údaji o otci prázdné místo. I zde se ESLP jednoznačně přiklonil k právu dítěte znát svůj původ, které se po celý život potýkalo s psychickými problémy v kontextu neznalosti svého biologického původu.
38. Z uvedeného je zřejmé, že i ve vztahu ke zletilým navrhovatelům ESLP ve všech jím rozhodovaných případech jednoznačně upřednostnil právo „dítěte“ znát svůj genetický původ a domoci se (a to dokonce i za pomoci neobvyklých procesních prostředků, např. v podobě odběru genetického materiálu zemřelé osobě) určení otcovství, a to i tehdy, jestliže od narození dítěte uplynulo mnoho desítek let (viz označená věc Pascaud proti Francii). V případu Novotný proti České republice (viz výše) pak nešlo o případ určení otcovství, ale o jeho popření, přičemž zletilé dítě dosud zapsané v rodném listu proti popření otcovství mužem, kterému podle testů DNA nesvědčilo biologické otcovství, žádné výhrady neuplatnilo a ESLP rovněž v dané věci kladl opět akcent na soulad mezi právním a biologickým stavem (jehož bylo i nyní přezkoumávaným rozsudkem odvolacího soudu naopak dosaženo). Odlišné závěry pak nelze dovozovat ani z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, který své závěry činil opět v situaci, kdy se popření otcovství domáhal po uplynutí zákonných lhůt muž, jemuž svědčila domněnka otcovství. Z uvedeného nálezu je naopak podstatný odstavec 24, podle něhož „z povahy věci musí právní vymezení rodiny reflektovat především existenci biologických vztahů. Z toho vyplývá i požadavek, aby právní určení otcovství, nejedná-li se o případ osvojení, odpovídalo skutečnému biologickému otcovství. Tento požadavek se přitom promítá i do subjektivního práva otce dítěte, aby bylo jeho biologické otcovství respektováno ze strany veřejné moci. Odpovídá mu i právo dítěte znát své biologické rodiče, výslovně vyjádřené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte“.
39. Nelze rovněž akceptovat výhradu dovolatele, že navrhovatel se snaží prosazovat své majetkové zájmy, měl-li by snad v budoucnu těžit z dědického práva po dovolateli. Jednak v průběhu řízení (vyjma obav otce) nevyšlo nic takového najevo, navíc ve věci Mifsud proti Maltě ESLP jednoznačně upřednostnil právo dítěte na podíl z dědictví a neshledal na této skutečnosti nic, co by mělo bránit určení otcovství. Příznivé majetkové poměry dovolatele (jakkoliv nedoložené a pro věc zcela nepodstatné) samy o sobě nemohou pro něj v řešené otázce přivodit příznivější rozhodnutí, neboť ani tuzemská právní úprava, ani výše zmiňované mezinárodní předpisy, stejně jako judikatura ESLP nepovažují majetkovou situaci ať už dítěte nebo domnělého otce za kritérium, které by mohlo mít relevantní vliv na rozhodování v paternitním sporu. Otce lze rovněž odkázat na čl. 9 Evropské úmluvy o právním postavení dětí narozených mimo manželství (Štrasburk, 1975, v České republice publikována jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 47/2001 Sb. m. s.), jež stanoví, že dítě narozené mimo manželství má stejná práva na dědictví po otci a matce nebo členech otcovy nebo matčiny rodiny, jako kdyby se narodilo v manželství. Obdobně prosté plynutí času není okolností, jež by (sama o sobě) mohla být při rozhodování o určení otcovství zohledněna (o čemž svědčí opět výše rekapitulovaná judikatura ESLP). Soudy obou stupňů také správně zdůraznily, že zatímco podání návrhu na popření otcovství je svázáno relativně krátkými lhůtami, pak určení otcovství je naopak možno se domáhat bez časového omezení, a to dokonce i po úmrtí domnělého otce (§ 783 odst. 3 o. z.). 40. Ve sledovaných souvislostech Nejvyšší soud odkazuje rovněž na znění § 3 odst. 2 písm. a) a b) o. z., podle něhož každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí (písm. a/) a rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany (písm. b/). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů rovněž neplyne, že by navrhovatel vůči otci zjevně zneužil právo a že jen proto by takové zneužití nemělo požívat právní ochrany (§ 8 o. z.). Tedy ani při aplikaci testu proporcionality (jež je ovšem vyžadován především tam, kde má být z rozhodnutí soudu nastolen nesoulad mezi právním a biologickým rodičovstvím, což ovšem není případ právě projednávané věci), nelze dospět k závěru, že by tu byly prokázány zcela mimořádné okolnosti, jež by výjimečně svědčily proti vyhovění podané žalobě na určení otcovství. 41. Podstatné je, že z obsahu spisu plyne, že nejméně ode dne 5. 1. 1989, kdy otec v pozici svědka vypovídal před Okresním soudem v Břeclavi, mohl mít objektivně nazíráno pochybnosti o tom, zda je či není biologickým otcem navrhovatele, neboť byl tázán na svůj možný pohlavní styk s matkou v době rozhodné pro početí navrhovatele. Sám přitom nikdy neuvedl, že by se aktivně zajímal o výsledek tehdy sporného řízení směřujícího proti jinému muži, či že by se sám domáhal vůči matce provedení testu na své (v úvahu přicházející) otcovství. Lze rovněž přisvědčit i další námitce navrhovatele, že pokud by otec uvedl již v roce 1989 pravdivá tvrzení týkající se intimního styku s matkou, bylo by lze s mírou praktické jistoty předpokládat, že buď matka anebo nezletilému navrhovateli ustanovený kolizní opatrovník by již v té době zahájili proti dovolateli řízení o určení otcovství. Další tvrzení otce, jakkoliv pro věc nepodstatná, nelze přeceňovat, jestliže jako svědek a po odpovídajícím poučení o následcích s tím spojených již v roce 1989 [poměřováno jednoznačným výsledkem pozdějšího znaleckého zkoumání] nepravdivě vypovídal o okolnostech týkajících se (tehdy sporného) intimního styku s matkou; tento [nepravdivý] postoj pak prezentoval i v průběhu nyní probíhajícího řízení. Přestože nelze přiznat validitu ani některým údajům poskytnutým matkou (např. proč neoznačila již v r. 1989 dovolatele jako možného otce, ač si jeho otcovstvím je nyní údajně jistá), pak tyto nedostatky v jednání obou rodičů nemohou být z hlediska zavinění kladeny k tíži navrhovateli, který disponoval jen zprostředkovanými informacemi a nebyl sám „hybatelem děje“. Lze tak shrnout, že v dané věci absentují jakékoliv okolnosti zvláštního zřetele, jež by mohly ospravedlnit požadavek dovolatele na zcela výjimečné zamítnutí návrhu. Takovou okolností jistě není pouhá skutečnost, že již z výsledků znaleckého zkoumání se navrhovatel dozvěděl o tom, kdo je jeho biologickým otcem, neboť tuzemské právní předpisy i judikatura ESLP jednoznačně vycházejí z toho, že (i zletilé) dítě má v zásadě právo nejen znát svůj biologický původ, ale, není-li to v rozporu s právními předpisy nebo s faktickým stavem, má též plné právo na to, aby určení otcovství bylo formou rozhodnutí o jeho osobním stavu autoritativně deklarováno rozsudkem soudu a promítlo se návazně v matričních dokladech.
42. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) ve statusové otázce přitom pojmově nemůže zasahovat do rodinného života dovolatele, neboť nebylo ani tvrzeno, že by se mezi ním a navrhovatelem vyvinul jakýkoliv sociální vztah, což je nezbytnou podmínkou pro jakékoliv další úvahy o omezení práva na rodinný život (srov. judikaturu ESLP výše odkazovanou). Dovolatel zde toto právo nepřípustně směšuje s prosazováním a ochranou vlastních majetkových zájmů, popř. zájmů jiných jeho příbuzných. Zásah do soukromí otce je zde ospravedlnitelným a legálním postupem navrhovatele, přičemž ESLP jej výslovně připouští a preferuje, má-li být takto deklarován autoritativním rozhodnutím soudu vztah mezi rodiči a dětmi.
43. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmiňovaných vad neshledal. Takovým nedostatkem nemůže být navíc jen obecné a nekonkrétní tvrzení dovolatele o neúplně jištěném skutkovém stavu, jestliže je dovolací soud povinen vycházet ze skutkových zjištění odvolacího soudu (§ 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). 44. Z řečeného se tak podává, že v hranicích otázek vymezených v dovolání se otci nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení, z něhož vycházel odvolací soud, a které Nejvyšší soud považuje z vyložených důvodů za zcela správné a náležitě odůvodněné. Protože nejsou dány důvody ani pro změnu, ani pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud, vycházeje ze znění § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., podané dovolání otce jako nedůvodné zamítl. 45. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl v tomto návrhovém řízení (srov. § 23 z opaku z. ř. s. ve spojení s § 418 odst. 1 z. ř. s.) podle zásady úspěchu ve věci s přihlédnutím k § 243c odst. 3 větě první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání otce bylo zamítnuto. Otec, který byl v dovolacím řízení neúspěšný, je povinen nahradit úspěšnému navrhovateli náklady, jež v dovolacím řízení účelně vynaložil. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 1 500 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 9 odst. 1, § 7 bodu 4, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč, to vše za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., když advokát navrhovatele je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši celkem (1 500 + 300 Kč + 21 % DPH) 2 178 Kč je otec povinen zaplatit navrhovateli ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta (§ 160 odst. 1 a 149 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu mezi otcem a matkou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, když úspěšné matce žádné náklady podle obsahu spisu v této fázi (dovolacího) řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu