Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Název judikátu: Škoda v důsledku vyhrazení zaměstnaců na plnění smlouvy po dobu prodlení druhé strany
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.05.2026
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Náhrada škody
Skutečná škoda [ Škoda ]
Ušlý zisk
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1 obč. zák.
§ 422 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí: B
Zveřejněno na webu: 24.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Centrum výzkumu Řež s.r.o. , se sídlem v Husinci, Hlavní 130, Řež, identifikační číslo osoby 26722445, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 5, Toyen 3410/1, proti žalované Industrial Machine Service s.r.o. , se sídlem v Uničově, Brníčko 1564, identifikační číslo osoby 60750154, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Spojenců 689/3, o zaplacení 24 059 747 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. krajsky/19_Cm_179_2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.04.2023, č. j. nsoud/4_Cmo_138_2022-1640, takto: I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.08.2022, č. j. krajsky/19_Cm_179_2013-1549, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19.09.2022, č. j. krajsky/19_Cm_179_2013-1600, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 192 403 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 11 192 403 Kč za dobu od 01.07.2013 do zaplacení (výrok I). Ohledně zbývající žalované částky s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V). 2. Jednalo se v pořadí o již třetí rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 02.02.2016, č. j. krajsky/19_Cm_179_2013-437, kterým soud žalobu v celém rozsahu zamítl, byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19.01.2017, č. j. nsoud/4_Cmo_125_2016-500, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 05.03.2020, č. j. krajsky/19_Cm_179_2013-995, opět žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 10.09.2020, č. j. nsoud/4_Cmo_113_2020-1050, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Proti v pořadí třetímu rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání obě účastnice řízení. Odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 11 192 403 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 11 192 403 Kč za dobu od 25.11.2017 do zaplacení a ve výrocích II, III, IV a V (první výrok). Ve zbývající napadené části pak výrok I změnil tak, že žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky 11 192 403 Kč ve výši 7,05 % ročně za dobu od 01.07.2013 do 24.11.2017 se zamítá (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Soudy rozhodovaly o nárocích stran vyplývajících ze smlouvy o dílo uzavřené 05.10.2009, v níž se žalovaná jako zhotovitelka zavázala pro žalobkyni jako objednatelku zhotovit unikátní svařované konstrukce pro konkrétní zakázku jaderného zařízení v zahraničí (dále také označena jako „projekt JHR“) a objednatelka se zavázala zaplatit jí za to sjednanou částku (více než 62 mil. Kč). Zhotovování díla bylo závislé na dodání výrobní dokumentace, kde měl být vymezen předmět díla. Dokumentace měla být postupně předávána objednatelkou zhotovitelce. Za tímto účelem si strany ve smlouvě ujednaly způsob a termíny protokolárního předávání dokumentace. Objednatelka zaplatila zhotovitelce část ceny za dílo (25 mil. Kč); první část dokumentace nezbytné k započetí zhotovování první etapy díla měla dodat v termínu sjednaném ve smlouvě. K tomu však nedošlo a objednatelka se ocitla v prodlení přesahujícím dva roky, následně odstoupila od smlouvy a odmítla dílo převzít. Zhotovitelka považovala odstoupení za neplatné a zaslala objednatelce vyúčtování nákladů spojených se zhotovováním díla (náklady na zaměstnance, nákup strojů, uzpůsobování výrobních hal apod.) ve výši přesahující 39 mil. Kč.
5. Objednatelka se následně žalobou domáhala po zhotovitelce zaplacení částky 25 mil. Kč, kterou jí po uzavření smlouvy o dílo zaplatila; vrácení částky požadovala z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná uplatnila námitku započtení odpovídající výši žalované částky, jejímž cílem bylo mimo jiné dosáhnout částečné kompenzace nákladů vynaložených na přípravu a realizaci díla. S ohledem na časové souvislosti se právní posouzení věci se řídí zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, (dále jen „obch. zák.“) a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná v rámci kompenzační námitky uplatnila dvě kategorie vynaložených nákladů: 1. hodnotu plnění poskytnutou žalobkyni a 2. náklady na mzdy zaměstnanců, kteří byli připraveni začít realizovat dílo, avšak nemohli tak učinit, protože objednatelka byla v prodlení (dále jen „marně vynaložené mzdové náklady“). Kromě toho uplatňovala žalovaná rovněž nárok na náhradu ušlého zisku. 6. Pro nyní probíhající dovolací řízení (poté, co Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2024, sp. zn. nsoud/23_Cdo_3349_2023, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání) je stěžejní právě výše uvedený bod 2, tedy zda je námitka započtení po právu ve vztahu k marně vynaloženým mzdovým nákladům, případně rovněž ve vztahu k ušlému zisku spočívajícímu v tom, že zaměstnanci „blokovaní“ pro zakázku žalobkyně nemohli vykonávat práci pro žalovanou a generovat tím pro ni zisk. Právní posouzení odvolacího soudu v této části vycházelo z toho, že žalobkyně jako objednatelka se dostala do prodlení s dodáním výrobní dokumentace, ovšem náklady na mzdy zaměstnanců vynaložené žalovanou coby zhotovitelkou by mohly být skutečnou škodou pouze při splnění dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. 7. V této souvislosti se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož by se o marné mzdové náklady mohlo jednat za předpokladu, pokud by žalovaná převzala závazek, že od konkrétního data v souvislosti s povinností žalobkyně dodat výrobní dokumentaci zajistí zaměstnance co do počtu a kvalifikace a že tyto zaměstnance bude mít nepřetržitě k dispozici a nebude jim zadávat jinou práci mimo projekt JHR.
8. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že někteří zaměstnanci žalované byli do projektu JHR zařazeni dříve, než měla být projektová dokumentace žalované předána, současně žádný zaměstnanec nebyl do projektu JHR zařazen ke dni dodání projektové dokumentace, z čehož vyplývá, že tento okamžik nebyl z pohledu zařazení zaměstnanců do projektu JHR významný. Jelikož někteří zaměstnanci byli do projektu JHR zařazeni před dodáním projektové dokumentace a částky za prostoje nebyly žalovanou vykazovány u osob zařazených do projektu za veškerou pracovní dobu, je zřejmé, že zaměstnanci zařazení do projektu JHR mohli vykonávat i jinou činnost než jen na projektu JHR. Jmenováním do projektu se pouze deklarovalo vůči žalobkyni, kteří pracovníci se budou na projektu JHR podílet a že tito zaměstnanci splňují předpoklady pro zařazení do tohoto projektu.
9. Odvolací soud uzavřel, že bylo prokázáno, že nebyla sjednána povinnost žalované mít ke konkrétnímu termínu zařazeny jednotlivé zaměstnance do projektu JHR a tyto zaměstnance mít po celou dobu do skončení jejich zařazení v projektu JHR neustále v pohotovosti, připravené k výkonu činnosti na projektu JHR. Podle soudů naopak bylo prokázáno, že blokování zaměstnanců zařazených do projektu neznamenalo, že by nemohli vykonávat jinou činnost pro žalovanou, což dle zjištění soudu prvního stupně také činili. Soudy obou stupňů proto uzavřely, že vznik nákladů na mzdy zaměstnanců, dle žalované nákladů marných, od zařazení do projektu JHR po okamžik dodání projektové dokumentace, nebyl v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalobkyně, nýbrž byl dán úvahou žalované ohledně okamžiku zařazení zaměstnance do projektu bez ohledu na skutečnou potřebu onoho zařazení. Tyto náklady podle soudů obou stupňů tedy nemohly být skutečnou škodou vzniklou v příčinné souvislosti s prodlením žalobkyně s dodáním výrobní dokumentace.
10. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, a v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, které Nejvyšší soud zčásti pro vady, zčásti pro nepřípustnost odmítl usnesením ze dne 25.09.2024, sp. zn. nsoud/23_Cdo_3349_2023. 11. Toto usnesení Nejvyššího soudu posléze zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 03.02.2026, sp. zn. usoud/III.__S_3466_24, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud porušil právo žalované (stěžovatelky) na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod tím, že námitky v dovolání týkající se marně vynaložených mzdových nákladů a s tím souvisejícího ušlého zisku považoval za nepřípustné s odůvodněním, že dovolatelka těmito námitkami zpochybňovala pouze skutková zjištění soudů ohledně smluvních ujednání účastnic o skutečném vynakládání mzdových výdajů. Ústavní soud oproti tomu dospěl k závěru, že z dovolání vyplývala ve vztahu k těmto námitkám otázka hmotného práva, s jejímž právním posouzením dovolatelka nesouhlasila, u níž současně byl vymezen předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže dovolatelka zpochybňovala „nutnost převzít povinnost nepřetržité rezervace žalovanou jako předpoklad příčinné souvislosti“, zpochybňovala dle Ústavního soudu právě právní posouzení příčinné souvislosti, nikoli skutková zjištění odvolacího soudu. Ústavní soud rovněž uvedl, že dovolatelka jednoznačně identifikovala rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se odvolací soud odchýlil, avšak Nejvyšší soud se s odkazovanou judikaturou vůbec nevypořádal a soulad napadeného rozhodnutí s ní nehodnotil. 12. Ústavní soud rovněž poukázal na to, že Nejvyšší soud se ve své dosavadní judikatuře posouzením podmínek pro vznik nároku na náhradu marně vynaložených nákladů zabýval a považoval je za otázku právní. Ústavní soud proto uvedl, že Nejvyšší soud se musí dovoláním zabývat znovu a ve svém rozhodnutí se zaměřit na předestřenou právní otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se odvolací soud dle stěžovatelky (dovolatelky) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jednalo o otázku, zda náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti mohou být skutečnou škodou pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla. S touto otázkou pak úzce souvisí rovněž otázka týkající se náhrady ušlého zisku, bude tedy znovu relevantní i dovolací námitka týkající se posouzení hmotněprávních podmínek pro náhradu škody v podobě ušlého zisku a jeho výše. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost žalované odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, a v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení dovoláním, v němž formulovala devět níže uvedených důvodů nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu:
a) Nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalobkyně a vznikem vynaložených mzdových nákladů žalované.
Dovolatelka namítala, že se odvolací soud při posouzení otázky příčinné souvislosti jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti žalobkyně za škodu odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2006,
sp. zn. nsoud/25_Cdo_453_2005, či od rozsudku ze dne 22.11.2007, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2623_2005, a rozsudku ze dne 26.07.2016, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1409_2015. Soudy obou stupňů dle jejího názoru jako podmínku příčinné souvislosti nesprávně konstituovaly povinnost žalované převzít závazek k nepřetržité rezervaci zaměstnanců od konkrétního data, ačkoli ze zákona ani ze smluvních ujednání žádná taková povinnost žalované nevyplývá. Právním důvodem vynaložení výdajů v rámci příprav na plnění byla podle dovolatelky samotná smlouva o dílo; nebylo třeba převzít žádnou povinnost k rezervaci zaměstnanců. Soudy podle dovolatelky svůj závěr o nutnosti převzetí závazku nepřetržité rezervace zaměstnanců dostatečně neodůvodnily a není tak zřejmé, na základě jakého zákonného ustanovení či judikatury závěr učinily. Dovolatelka obsáhle definovala a popisovala spolupůsobící příčiny na straně žalobkyně, které vedly k jejímu prodlení a které měly vliv na celkovou výši konečných vynaložených nákladů, a namítala, že se jimi odvolací soud nezabýval. Podrobně odkazovala také na řadu důkazů, z nichž dovozovala, že v řízení prokázala, že pracovníky rezervovala pro práci na projektu JHR a to na základě jednání s žalobkyní, která i přes své prodlení s dodáním projektové dokumentace trvala na dodržení původně sjednaných termínů realizace, v důsledku čehož žalovaná navyšovala počet pracovníků vyhrazených pro práci na projektu JHR. b) Překvapivost napadeného rozsudku a nesprávný závěr o absenci započtení.
Odvolací soud podle dovolatelky dospěl k nesprávnému závěru o tom, že žalovaná vznesením námitky započtení v podání ze dne 04.06.2015 neuplatnila započtení ušlého zisku, což odůvodnil tím, že ušlý zisk nebyl žádnou z položek tohoto započtení. Namítala, že odvolací soud z jejího podání ze dne 04.06.2015 učinil jiné skutkové zjištění, než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování. Překvapivost napadeného rozhodnutí pak spatřovala dovolatelka v tom, že jí nebyla dána možnost vyjádřit se k závěru soudu, že ušlý zisk nebyl položkou započtení. Namítala, že ji měl odvolací soud poučit a vyzvat ji k doplnění tvrzení a důkazů a dát jí příležitost k prokázání skutečnosti, že ušlý zisk byl v započtení uplatněn.
c) Nesprávné posouzení hmotněprávních předpokladů náhrady škody v podobě ušlého zisku a jeho výše.
Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, neboť nepřezkoumal závěr soudu prvního stupně ohledně toho, že žalovaná nevyčíslila výši ušlého zisku. Soudy nesprávně vycházely z toho, že žalovaná uvedla, že nelze vyčíslit ušlý zisk. Dovolatelka poukazovala na to, že částka představující ušlý zisk je zahrnuta v hodinové sazbě účtované za jednotlivé prostoje zaměstnanců a je patrná z účetnictví žalované - z výkazu zisku a ztráty za jednotlivé roky. Namítala, že v řízení tvrdila a prokazovala výčet všech nákladových položek, které zahrnula do výsledné souhrnné částky položky sazebníku za jednotlivé profese s tím, že výslovně uvedla, že součástí položky u každé z profesí je i ušlý zisk u prostojů. Bylo tak možné dovodit, že po odečtení všech nákladových položek, které žalovaná vyjmenovala, je zbývající položka položkou ušlého zisku. Dále uvedla, že tvrdila a označila důkazy k prokázání poklesu tržeb za období prodlení žalobkyně, čímž prokazovala ušlý zisk a jeho výši. Rovněž namítala, že soudy nesprávně nepřistoupily k aplikaci § 136 OSŘ, občanského soudního řádu, (dále také jen „o. s. ř.“), a odkázala na judikaturu, podle které při nemožnosti prokázat přesnou výši škody je třeba určit její výši podle spravedlivého uvážení okolností případu. d) Neprovedení podstatných důkazů.
Dovolatelčiny námitky směřovaly proti tomu, že soud prvního stupně neprovedl výslech svědků E. Ch. a M. R. pro nadbytečnost, ačkoli tito svědci byli klíčovými osobami při jednání stran v době prodlení žalobkyně a činili požadavky na navýšení personálních kapacit a rezervace osob. Odvolací soud tento vadný postup k námitce žalované v odvolacím řízení nenapravil. Rovněž namítala, že se soud prvního stupně nedotázal znalce na otázky navrhované žalovanou a že neprovedl výslech svědků M. A. a J. M. k rozsahu vytížení zaměstnanců. Skutkový stav tak byl dle dovolatelky zjištěn neúplně, což mělo vliv na hmotněprávní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala u této námitky v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, kdy je možné zamítnout důkazní návrh pro nadbytečnost, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
e) Nesprávné posouzení námitky, že žalobkyně uznala veškeré náklady žalované související s přípravou na provedení díla.
Dovolatelka v tomto směru namítala, že žalobkyně při každém jednání akceptovala vícenáklady a že odvolací soud opomněl hodnotit, že relevantním projevem uznání vícenákladů žalobkyní byla její reakce na jednání dne 22.02.2011 – skutkové zjištění v bodě 53 rozsudku soudu prvního stupně, že „CVŘ poukázalo na to, že žalovaná mohla po celou dobu s částkou 25 milionů Kč volně nakládat“. Dovolatelka argumentovala tím, že pokud by žalobkyně vícenáklady včetně škod neuznávala, pak by na uvedeném jednání žalovanou nevyzývala, aby s penězi volně nakládala. Namítala, že žalobkyně svým chováním u žalované vzbudila důvodné přesvědčení, že jí vícenáklady včetně škody z prodlení budou uhrazeny. Odvolací soud měl přihlédnout k zásadě poctivosti a uzavřít, že je nepoctivé, aby žalobkyně po letech škody popírala. Rovněž by mělo být irelevantní, že tehdy žalobkyně sdělila, že náklady bude analyzovat, když v následujícím období nic věcně a konkrétně nerozporovala. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud při řešení otázky výkladu právních úkonů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k výkladovým pravidlům § 266 obch. zák., konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.05.2018, sp. zn. nsoud/29_Cdo_4786_2016. f) Nevypořádání se s námitkou zneužití práva ze strany žalobkyně.
Dovolatelka poukazovala na to, že soudy obou stupňů nezvážily a nevypořádaly se s otázkou zneužití práva ze strany žalobkyně a s vlivem takového chování žalobkyně na meritum sporu. Soudy se zneužitím práva zabývaly pouze ve vztahu k námitce žalobkyně o absolutní neplatnosti smlouvy, v dalších aspektech již nikoli. Namítala, že soudy tím, že se nevypořádaly s jejími námitkami ohledně zneužití práva, porušily její právo na spravedlivý proces a odchýlily se od judikatury Ústavního soudu. Následně dovolatelka obsáhle popsala, v jakém chování žalobkyně lze spatřovat zneužití práva, a odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se ke zneužití práva.
g) Nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku.
Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že se nevypořádal s odvolacími námitkami a že v podstatě doslovně přepsal závěry soudu prvního stupně, nepodepřel své závěry relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nevypořádal se s judikaturou týkající se otázky vzniku skutečné škody, na kterou žalovaná odkazovala v odvolání. Namítala, že se odvolací soud při řešení otázky přesvědčivosti rozhodnutí odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a zasáhl do dovolatelčina práva na spravedlivý proces.
h) Nesprávné posouzení náhrady nákladů řízení.
Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soudy měly dle jejího názoru zvážit uložení povinnosti žalobkyni nahradit žalované náklady v plném rozsahu podle analogické aplikace § 143 OSŘ i) Nevypořádání se s námitkou, že žalované náleží sjednaná cena díla.
Dovolatelka namítala, že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že může podle § 641 obč. zák. požadovat celou cenu díla. Poukázala na to, že podáním ze dne 30.04.2018 uplatnila vůči žalobkyni nárok na zaplacení 19 875 918 Kč z titulu tohoto ustanovení. Uvedla, že citované ustanovení lze vztáhnout i na smlouvu o dílo uzavřenou podle obchodního zákoníku.
14. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu tomu odpovídajícímu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 OSŘ), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné. 17. Podle § 241a odst. 2 OSŘ v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 18. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 OSŘ obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2013, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2394_2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27.08.2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 19. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2004, sp. zn. nsoud/21_Cdo_541_2004, či ze dne 27.05.2015, sp. zn. nsoud/22_Cdo_1936_2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.01.2017, sp. zn. nsoud/22_Cdo_5378_2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.04.2015, sp. zn. usoud/I.__S_1092_15). 20. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 OSŘ přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2004, sp. zn. nsoud/21_Cdo_541_2004, či ze dne 25.06.2019, sp. zn. nsoud/23_Cdo_443_2019). K námitce pod bodem i)
21. U dovolacího důvodu výše shrnutého pod bodem i), kterým dovolatelka namítala, že se soudy nevypořádaly s uplatněním jejího nároku na zaplacení ceny díla podle § 641 obč. zák., dovolání nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Dovolatelka totiž u této otázky neuvedla, které z kritérií podle § 237 OSŘ považuje za splněné. Uvedla pouze, že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že má nárok na zaplacení ceny díla podle § 641 obč. zák., dále se zabývala předpoklady aplikace citovaného ustanovení a vyčíslením nároku. Neformulovala však ve vztahu k této argumentaci žádnou relevantní otázku hmotného či procesního práva, ani neuvedla, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání, tj. které z kritérií uvedené v § 237 OSŘ považuje za splněné. Z výše citovaných závěrů judikatury přitom vyplývá, že k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2004, sp. zn. nsoud/21_Cdo_541_2004, či ze dne 27.05.2015, sp. zn. nsoud/22_Cdo_1936_2015). 22. Přitom sama námitka, že se soudy nevypořádaly s určitou argumentací dovolatelky, představuje námitku vady řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 OSŘ pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.07.2020, sp. zn. nsoud/23_Cdo_3500_2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 04.09.2014, sp. zn. nsoud/23_Cdo_1453_2014, ze dne 04.02.2015, sp. zn. nsoud/23_Cdo_4905_2014, či ze dne 20.02.2018, sp. zn. nsoud/32_Cdo_3295_2017). 23. Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání dovolací soud posoudil, zda je dovolání přípustné.
24. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 25. Podle ustanovení § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 26. Podle § 238 odst. 1 písm. h) OSŘ dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 27. Dovolací důvody výše shrnuté pod body b), d), e), f), g) a h) nezakládají přípustnost dovolání.
K námitce pod bodem h)
28. Dovolání proti třetímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, proti kterému dovolatelka brojila prostřednictvím argumentace výše shrnuté pod bodem h), není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) OSŘ K námitce pod bodem b)
29. Touto námitkou dovolatelka zpochybňuje (i dle vlastní argumentace) skutkové zjištění odvolacího soudu o obsahu námitky započtení ve vztahu k pohledávce dovolatelky na náhradu ušlého zisku, resp. zjištění odvolacího soud tom, že náhrada ušlého zisku nebyla žádnou z položek jejího kompenzačního úkonu. Skutkové závěry odvolacího soudu ovšem nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 OSŘ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 01.01.2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 08.06.2022, sp. zn. nsoud/23_Cdo_1840_2021, uveřejněný pod č. 78/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 30. Namítala-li dovolatelka v této souvislosti překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, nevymezila tím žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (z hlediska toho, o čem odvolací soud v tomto rozhodnutí rozhodoval, tedy z hlediska hmotněprávního posouzení existence či neexistence dluhu žalované vůči žalobkyni z bezdůvodného obohacení) po právní stránce záviselo, nýbrž tím vymezuje vadu řízení, tedy vadu v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů.
31. Námitka vady řízení ovšem sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 OSŘ pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.07.2020, sp. zn. nsoud/23_Cdo_3500_2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 04.09.2014, sp. zn. nsoud/23_Cdo_1453_2014, ze dne 04.02.2015, sp. zn. nsoud/23_Cdo_4905_2014, či ze dne 20.02.2018, sp. zn. nsoud/32_Cdo_3295_2017). K námitce pod bodem d)
32. Podstatou dovolacího důvodu pod bodem d) bylo, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o tom, že neprovedou důkazy výslechem svědků E. Ch., M. R., M. A. a J. M. pro nadbytečnost. Dovolatelka rovněž namítala, že se soud prvního stupně nedotázal znalce na otázky navrhované žalovanou. Ačkoliv žalovaná tyto námitky formuluje jako otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z obsahu dovolacích důvodů se podává, že žalovaná ve skutečnosti napadá úvahu odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o dostatečnosti provedených důkazů pro učinění závěru o skutkovém stavu věci a také jeho úvahu týkající se hodnocení důkazů, popř. namítá vady řízení při provádění dokazování. Jak však uvedeno již shora, dovolací soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, a tudíž skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají, a námitka vady řízení přípustnost dovolání sama o sobě založit nemůže.
K námitce pod bodem e)
33. Ani argumentace dovolatelky výše shrnutá pod bodem e) týkající se toho, že odvolací soud nesprávně posoudil její námitku, že žalobkyně uznala veškeré náklady žalované související s přípravou na provedení díla, nezaloží přípustnost dovolání. Veškeré námitky, které dovolatelka v tomto bodě dovolání vznáší, se týkají skutkového stavu věci. Dovolatelka rozporuje skutkové závěry, které soudy obou stupňů učinily z provedených důkazů. Zároveň z důkazů dovozuje odlišné závěry o skutkovém stavu; konkrétně namítá, že soudy měly z reakce na jednání dne 22.02.2011, kde žalobkyně poukázala na to, že žalovaná mohla s částkou 25 milionů Kč po celou dobu volně nakládat, dovodit, že žalobkyně tímto uznala veškeré vícenáklady. Dovolatelka tak svými námitkami konstruovala vlastní (v řízení neprokázané) skutkové závěry o tom, že žalobkyně žalovanou vyzvala, ať s penězi volně nakládá, či že v žalované vyvolala důvodné přesvědčení, že jí určité náklady budou uhrazeny.
34. K tomu dovolací soud opětovně připomíná, že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 OSŘ, podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.05.2010, sp. zn. nsoud/22_Cdo_5039_2008, ze dne 04.10.2017, sp. zn. nsoud/23_Cdo_3349_2017, či ze dne 28.02.2018, sp. zn. nsoud/23_Cdo_5859_2017). 35. Pokud dovolatelka zároveň v této souvislosti namítala, že se odvolací soud při řešení otázky výkladu právních úkonů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze jí přisvědčit.
36. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 OSŘ, jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu, dospěl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.04.2014, sp. zn. nsoud/32_Cdo_192_2014, a ze dne 28.04.2014, sp. zn. nsoud/32_Cdo_952_2014). 37. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že § 266 odst. 1 obch. zák., podle něhož se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 09.07.2003, sp. zn. nsoud/29_Odo_108_2003, ze dne 14.05.2003, sp. zn. nsoud/29_Odo_104_2003, ze dne 25.04.2017, sp. zn. nsoud/33_Cdo_1367_2016, a ze dne 25.09.2007, sp. zn. nsoud/29_Odo_1335_2005). 38. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že postoj žalobkyně, která sice neměla výhrady k nákladům, které žalovaná postupně na jednáních uplatňovala, ale sdělila, že je bude analyzovat, nelze považovat za projev uznání nákladů, nikterak se tím od výše uvedené rozhodovací praxe týkající se projevu vůle neodchýlil.
39. Nelze přehlédnout ani to, že v části otázky, kde dovolatelka tvrdila, že pokud by žalobkyně náklady neuznávala, nevyzývala by žalovanou, ať s penězi volně nakládá, vycházela dovolatelka z vlastního skutkového tvrzení, že žalobkyně žalovanou vyzvala k volnému nakládání s penězi. Ze skutkových zjištění soudů ovšem plyne pouze to, že žalobkyně na jednání dne 22.02.2011 poukázala na to, že žalovaná mohla s penězi volně nakládat, nejednalo se však o „vyzvání k nakládání s penězi“, jak tvrdila dovolatelka. K tomu viz opět shora citovanou judikaturu, podle níž předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 OSŘ K námitkám pod body f) a g)
40. Dovolací důvod výše shrnutý pod bodem f), kterým dovolatelka namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou zneužití práva ze strany žalobkyně, a dovolací důvod pod bodem g) týkající se nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozsudku spolu souvisejí, neboť prostřednictvím obou dovolatelka namítá, že se odvolací soud v odůvodnění nedostatečně vypořádal s její argumentací. Dovolatelka ovšem v této části dovolání neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými námitkami dovolatelka nezpochybnila právní posouzení věci (tedy právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná má za žalobkyní dluh z bezdůvodného obohacení), nýbrž namítá vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Jak však uvedeno již shora, námitka vady řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
K námitkám pod body a) a c)
41. Nejvyšší soud – byv vázán závazným právním názorem Ústavního soudu – shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti mohou být skutečnou škodou pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla [k níž se vztahuje argumentace dovolatelky výše shrnutá pod bodem a)].
42. Takto formulovaná otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
43. Od právního posouzení výše uvedené otázky týkající se naplnění podmínek odpovědnosti za škodu (jejíž součástí je i ušlý zisk) se poté bude odvíjet rovněž posouzení dovolatelčiných námitek vztahujících se k posouzení vzniku jejího práva na náhradu ušlého zisku [výše shrnutých pod bodem c)].
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
44. Dovolání není důvodné.
45. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se jednalo o posouzení nároku na náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené přede dnem účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), je třeba věc v souladu s § 3028 odst. 3 OZ posoudit dle relevantních ustanovení zákona obč. zák. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.02.2019, sp. zn. nsoud/25_Cdo_386_2018, či jeho usnesení ze dne 07.08.2024, sp. zn. nsoud/28_Cdo_572_2024. 46. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
47. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Judikatura k předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu
48. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně vychází z toho, že předpokladem (obecné) odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. je 1) porušení právní povinnosti, 2) existence škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti škůdce a vznikem škody (tzv. kauzální nexus). Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak žalovaný skutečně jednal (případně opomenul jednat), a tím, jak jednat měl, aby dostál povinnosti ukládané mu právním předpisem či jinou právní skutečností (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.07.2004, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1106_2003, dále rozsudek ze dne 29.05.2013, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3879_2012, nebo usnesení ze dne 05.09.2017, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2745_2017). 49. Judikatura vykládá existenci škody jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu tak, že škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné; oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 08.02.2001, sp. zn. nsoud/25_Cdo_38_2000, či rozsudek ze dne 28.07.2021, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1409_2021). 50. Otázkou příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Především dovodil, že o vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti (resp. právně relevantní škodnou událostí) jde v situacích, vznikla-li škoda následkem porušení povinnosti, což znamená, že toto porušení (resp. právně relevantní škodná událost) a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Současně však odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na takto široce chápané kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu. K problematice posuzování právně relevantních příčin vzniku škody pak Nejvyšší soud formuloval své závěry například v rozsudcích ze dne 26.05.2010, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3585_2007, ze dne 03.02.2015, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1222_2012, ze dne 15.08.2017, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3285_2015, ze dne 05.09.2019, sp. zn. nsoud/25_Cdo_83_2019, usnesení ze dne 25.09.2018, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2999_2018, popřípadě srov. též nález Ústavního soudu ze dne 01.11.2007, sp. zn. usoud/I.__S_312_05. Judikatura k posuzování marně vynaložených nákladů jako skutečné škody
51. Nejvyšší soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi otázkou týkající se toho, zda (a za jakých okolností) mohou marně vynaložené náklady představovat skutečnou škodu a za jakých okolností je taková škoda v příčinné souvislosti s porušením povinnosti škůdce, již v některých souvislostech zabýval.
52. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24.04.2003, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1807_2001, dospěl k závěru, že marně vynaložené mzdové náklady na zaměstnance mohou představovat škodu. Předpokladem vzniku takové škody ovšem je, že tyto náklady byly skutečně vynaloženy zbytečně, tj. že zmínění zaměstnanci nemohli vykonávat činnost, ke které byli zaměstnáni, případně nevykonávali ani jinou pracovní činnost ve prospěch svého zaměstnavatele, ačkoliv jim byla mzda zaplacena. 53. Obdobně v rozsudku ze dne 28.08.2008, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1233_2006 , považoval Nejvyšší soud za skutečnou škodu vedle nezbytných výdajů na mzdy zaměstnanců, kteří nemohli ve prospěch poškozeného vykonávat pracovní činnost, i náklady související s vytápěním budovy, kterou poškozený nemohl z důvodu průtahů v kolaudačním řízení využívat. 54. Podobně k marně vynaloženým nákladům jakožto ke skutečné škodě Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27.06.2006, sp. zn. nsoud/25_Cdo_453_2005, přistupoval k poplatkům zaplaceným za patentové řízení v cizině a k dalším souvisejícím nákladům s patentovým řízením v situaci, kdy k přihlášení patentu nedošlo v důsledku nečinnosti škůdce. 55. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 10.04.2025, sp. zn. nsoud/25_Cdo_600_2024, uvedl (byť v kontextu právní úpravy účinné od 01.01.2014, ovšem tato východiska jsou použitelná obdobně i v poměrech právní úpravy účinné do 31.12.2013), že odborná literatura dospívá k závěru, že skutečnou škodou mohou být i tzv. marně vynaložené náklady, tedy náklady, které by poškozený tak jako tak vynaložil, ale právě v důsledku škodní události nemohl určitých majetkových práv, na které byly náklady vynaloženy, užívat [srov. Elischer, D. a kol. Náhrada majetkové a nemajetkové újmy podle občanského zákoníku , zákoníku práce , v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského zákona . Praha: Leges, 2020, s. 141; Švestka, J., Dvořák, J, Fiala, J. a kol. Občanský zákoník . Komentář. Svazek V . Praha: Wolters Kluwer, 2014, komentář k § 2952 (dostupný v systému ASPI)]. 56. Na obdobném východisku jsou postaveny rovněž závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2007, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2623_2005, uveřejněném pod č. 71/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož v důsledku porušení právní povinnosti žalované (nezaplacení kupní ceny) se náklady žalobkyně vynaložené na zaplacení daně z převodu nemovitostí – jako plnění zákonné povinnosti – staly náklady vynaloženými zbytečně (aniž se dostavil s nimi očekávaný výsledek – prodej a zaplacení kupní ceny za převod nemovitostí), a jsou tudíž její ztrátou, tj. skutečnou škodou, která je v příčinné souvislosti s porušením právní (smluvní) povinnosti žalovanou. 57. Obdobně lze odkázat také na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 09.06.2011, sp. zn. nsoud/25_Cdo_5186_2008, v němž jako skutečnou škodu posuzoval vynaložené náklady žalobce spočívající v platbách daně z nemovitosti vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí, jež se staly marně vynaloženými v důsledku neplatnosti převodu vlastnického práva k této nemovitosti způsobené porušením práva žalovanou. 58. Obdobně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.07.2016, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1409_2015, uveřejněný pod č. 124/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se marně vynaložených nákladů uchazeče na účast ve veřejné soutěži v případě, že zadávací řízení bylo předčasně zrušeno v důsledku pochybení zadavatele při zpracování zadávací dokumentace. Řešení dovolací otázky
59. Z výše shrnuté judikatury vyplývá, že vynaložené náklady mohou představovat skutečnou škodu za předpokladu splnění dalších obecných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tedy za předpokladu, že v řízení bylo prokázáno, že náklady byly vynaloženy zbytečně v důsledku protiprávního jednání škůdce. Z citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu tak nelze učinit jiný zobecnitelný závěr pro posuzování otázky marně vynaložených nákladů jako skutečné škody než ten, že je třeba vycházet ze zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu a posuzovat jejich naplnění vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci.
60. Shora citovaná výkladová východiska je třeba aplikovat i na otázku, kterou se má Nejvyšší soud zabývat v nyní projednávaném případě, a to, zda náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti mohou být skutečnou škodou pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla. Z těchto výkladových východisek potom plyne, že marně vynaložené náklady lze považovat za skutečnou škodu toliko v případě naplnění zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, jimiž jsou porušení povinnosti škůdcem, vznik skutečné škody a příčinná souvislost mezi těmito dvěma předpoklady (a ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák. též presumované zavinění škůdce). Nad rámec uvedených předpokladů žádná další podmínka pro vznik odpovědnosti za škodu v případě marně vynaložených nákladů z právní úpravy nevyplývá.
61. Dovolací otázku je proto třeba zodpovědět tak, že náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti druhé strany mohou být skutečnou škodou za předpokladu naplnění podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, a nikoli pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla.
Posouzení v poměrech projednávané věci
62. Při promítnutí výše uvedeného do poměrů projednávané věci je třeba dospět k závěru, že odvolací soud při řešení výše uvedené právní otázky nepochybil, neboť z jeho rozhodnutí nevyplývá, že by svůj závěr o tom, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, postavil výlučně na tom, že si strany nesjednaly (resp. že žalovaná nepřevzala) závazek nepřetržité rezervace pracovníků a že by v důsledku absence takového ujednání mezi stranami nemohly marně vynaložené mzdové náklady žalované vzniknout a představovat tak skutečnou škodu, jež by byla v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalobkyně. Soudy naopak vedly rozsáhlé dokazování ohledně toho, zda si žalovaná pro plnění předmětné smlouvy o dílo skutečně (právě pro tento účel) některé své zaměstnance vyhradila, v důsledku čehož by tak (zbytečně) vynakládala mzdové náklady těchto zaměstnanců právě na splnění předmětného díla. Podle skutkových zjištění soudů (jimiž je dovolací soud vázán, srov. § 241a odst. 1 OSŘ) však nebylo v řízení zjištěno, že by k takové „blokaci“ zaměstnanců na straně žalované skutečně došlo, ať už by se tak stalo za účelem plnění některé zvlášť sjednané povinnosti žalované, nebo pro účely splnění povinnosti provést sjednané dílo. Naopak bylo v řízení zjištěno, že tzv. zařazením zaměstnanců do projektu JHR byla žalovanou vůči žalobkyni pouze deklarována jejich připravenost na plnění díla. Tito zaměstnanci tím však nebyli vyloučeni z možnosti vykonávat jinou činnost pro žalovanou, což také činili (jak plyne ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil). 63. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo zjištěno, že by žalovaná vynakládala mzdové prostředky na některé své zaměstnance právě za účelem plnění povinnosti provést předmětné dílo a že by tak žalované skutečně vznikla škoda, jež by byla v příčinné souvislosti s prodlením žalobkyně dodat včas projektovou dokumentaci díla. Na tento závěr soudů pak nemělo vliv samo zjištění, že si strany nesjednaly převzetí nepřetržitého závazku rezervace pracovních sil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž nevyplývá, že by odvolací soud dospěl k závěru, že žalované mohla vzniknout škoda pouze (a jedině) za předpokladu smluvního ujednání závazku nepřetržité rezervace pracovníků, což plyne i z toho, že soudy nadále prováděly dokazování k okolnosti, zda „zařazení“ zaměstnanců žalované pro práci na projektu JHR bránilo těmto pracovníkům vykonávat jinou činnost pro žalovanou, resp. zda takovou jinou činnost skutečně vykonávali.
64. K dovolatelčiným námitkám týkajícím se skutkových zjištění soudů obou stupňů a k jejím odkazům na konkrétní důkazy, z nichž v dovolání dovozovala, že v řízení prokázala, že zaměstnanci nemohli při zařazení do projektu vykonávat pro žalovanou jinou činnost (a žalovaná tak hradila jejich mzdové náklady právě pro účely provedení sjednaného díla), dovolací soud opět připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy obou stupňů a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní (srov. § 241a odst. 1 OSŘ, podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci). Předestírá-li tedy dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 OSŘ, podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.05.2010, sp. zn. nsoud/22_Cdo_5039_2008, ze dne 04.10.2017, sp. zn. nsoud/23_Cdo_3349_2017, či ze dne 28.02.2018, sp. zn. nsoud/23_Cdo_5859_2017). 65. Pro úplnost lze uvést, že v řízení nebyl ze strany žalované tvrzen (a v řízení tudíž ani zjištěn) vznik některých jiných eventuálních (skutkově odlišných) škod (a zápočet pohledávky na jejich náhradu), jež by mohly spočívat kupříkladu ve vynaložení (zvýšených) nákladů žalované na „přesun“ jejích zaměstnanců z jiných činností na plnění předmětného díla po odpadnutí prodlení žalobkyně. Proto se soudy takovými (eventuálními) škodami v řízení nezabývaly (zabývat nemusely) a ani v dovolacím řízení žalovaná v tomto směru neformulovala žádnou právní otázku. Obdobně pak žalovaná v dovolání nevymezila žádnou otázku týkající se eventuální další (skutkově odlišné) škody spočívající v případných marně vynaložených nákladech na přípravu či studium zakázky či proškolení zaměstnanců. Přehlédnout rovněž nelze, že v rozsahu (ve výši obvyklé ceny díla 13 807 597 Kč), v jakém žalovaná dílo skutečně provedla (na což žalovaná vynaložila mzdové a jiné náklady i v období prodlení žalobkyně) a v němž se tak žalobkyně na úkor žalované obohatila, bylo žalované soudy vyhověno a žaloba byla proto v tomto rozsahu (s přihlédnutím k částečnému zpětvzetí žaloby) zamítnuta.
K námitce pod bodem c)
66. Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly naplněny podmínky vzniku (základu) odpovědnosti žalobkyně za škodu, je správný, pozbývá relevance zabývat se dalšími námitkami dovolatelky [výše shrnutými pod bodem c)] ohledně prokazování výše ušlého zisku vycházejícího z (v řízení neprokázaného) tvrzení dovolatelky, že zaměstnanci zařazení do předmětného projektu nemohli vykonávat pro dovolatelku jinou činnost.
Posouzení vad řízení
67. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto v nyní projednávané věci zabýval i existencí vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 68. Namítala-li dovolatelka v souvislosti s námitkou pod bodem b) vadu řízení spočívající v tzv. překvapivosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu ke způsobu, jakým odvolací soud dospěl ke zjištění, že žalovaná neučinila součástí svého započtení pohledávku na náhradu ušlého zisku (vzniklého v důsledku „blokace“ svých zaměstnanců), nejedná se o vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak plyne ze shora uvedeného, v řízení nebyl zjištěn ani základ odpovědnosti žalobkyně za takto dovolatelkou tvrzený ušlý zisk, a tudíž ani závěr odvolacího soudu o způsobu zápočtu pohledávky na jeho náhradu se nemohl, včetně procesního postupu, jakým k takovému závěru odvolací soud dospěl, nikterak projevit na celkové správnosti napadeného rozsudku.
69. Řízení netrpí ani vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, kterou dovolatelka spatřovala v souvislosti se svými námitkami pod bodem f) a g).
70. Otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně posouzena. M ěřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.06.2013, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2543_2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 71. Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelkou vyplývá, že jí bylo zřejmé, na základě jakých důvodů odvolací neshledal důvodnou její obranu spočívající v započtení její pohledávky na náhradu škody způsobené porušením povinnosti žalobkyně, když ostatně k nesprávnosti těchto důvodů uvedla ve svém dovolání podrobnou argumentaci.
72. K námitce dovolatelky, že soud nedostatečným odůvodněním zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, dovolací soud připomíná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.03.2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněné pod č. 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že z ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.02.2009, sp. zn. usoud/III.__S_989_08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.06.2012, sp. zn. usoud/III.__S_3122_09). 73. Stejně tak k dovolatelčině námitce, že odvolací soud převzal argumentaci soudu prvního stupně, dovolací soud připomíná, že odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako na věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2017,
sp. zn. nsoud/22_Cdo_1353_2016, či ze dne 28.02.2019, sp. zn. nsoud/27_Cdo_1052_2018, a obdobně pak srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2004, sp. zn. nsoud/33_Odo_428_2003, a ze dne 17.10.2008, sp. zn. nsoud/22_Cdo_2437_2008). 74. Ani v souvislosti s námitkou formulovanou dovolatelkou pod bodem d) týkající se způsobu provádění důkazů k tvrzením dovolatelky vztahujícím se k okolnostem jednání účastnic o předmětné smlouvě, o výsledku těchto jednání a rovněž o následných jednáních mezi účastnicemi ohledně dodání projektové dokumentace a zapojení zaměstnanců do projektu neshledal dovolací soud existenci vad řízení, jež by měly na následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, neboť tato skutková zjištění soudy učinily v řízení na základě řádně provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudku odvolacího soudu popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle § 36 Listina základních práv a svobod. 75. V projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani vadou tzv. opomenutého důkazu, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2019, sp. zn. nsoud/29_Cdo_3900_2019, nebo ze dne 26.11.2020, sp. zn. nsoud/29_Cdo_789_2020, či nález Ústavního soudu ze dne 01.03.2017, sp. zn. usoud/II.__S_1738_16). Soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil, přitom ve svém rozhodnutí v projednávané věci srozumitelně vyložil, z jakého důvodu neprovedl další důkazy (srov. bod 42 rozsudku soudu prvního stupně). 76. Dovolací soud v řízení neshledal ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V. Závěr
77. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení předložené otázky hmotného práva, pro níž je dovolání přípustné, ze shora uvedených důvodů správné a dovolání tedy není důvodné. Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) OSŘ zamítl. 78. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ve smyslu § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 a 2 o. s. ř. tím, že procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, neboť se k dovolání nevyjádřila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.05.2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu