Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. N., zastoupené JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem, sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2025, č. j. 8 Tdo 702/2025-1779, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2024, č. j. 3 To 241/2024-1649, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 3. 2024, č. j. 4 T 37/2021-1596, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") uznána vinnou pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustila zkráceně řečeno tím, že nejméně od roku 2013 do roku 2017, poté, co jí jako účetní hotelového komplexu provozovaného společností X (dále jen "poškozená"), bylo svěřeno dispoziční oprávnění k bankovním účtům poškozené a umožněn přístup i k finanční hotovosti v pokladně s tím, že z uvedených účtů a pokladny bude provádět platby výhradně spojené s činností poškozené. Stěžovatelka zneužila důvěry B. V., který jí za poškozenou tato oprávnění svěřil, a v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch nakládala se svěřenými finančními prostředky v rozporu s účelem jejich svěření, a to tak, že 1) z tzv. technického účtu neoprávněně odesílala platby na soukromé účty svých blízkých a dalších osob a institucí, zejména z něho hradila své soukromé závazky a finanční prostředky poškozené použila pro vlastní potřebu, když zmíněné výdaje nezaúčtovala do účetnictví poškozené společnosti a konkrétně takto od 2. 1. 2013 do 31. 12. 2016 neoprávněně odeslala z technického účtu platby pro své potřeby v celkové výši 2 755 672,55 Kč; 2) ve stejné době bez vědomí B. V. převáděla finanční prostředky z bankovního účtu poškozené na svůj soukromý bankovní účet, z něhož sice hradila též závazky poškozené, ovšem nedoložila použití finančních prostředků poškozené převedených na tento soukromý účet v celkové výši 66 385,32 Kč, které použila neoprávněně pro svou potřebu; 3) od 5. 1. 2017 do 30. 6. 2017 si neoprávněně půjčovala finanční prostředky poškozené společnosti, které si z jejích bankovních účtů zasílala na své soukromé bankovní účty v celkové částce 5 790 174 Kč, z níž zpět postupně vrátila pouze částku 4 820 000 Kč. Rozdíl ve výši 970 174 Kč použila neoprávněně pro svou potřebu; 4) od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2017 si zaslala z bankovního účtu poškozené na svůj soukromý bankovní účet jako mzdu za jednotlivé měsíce celkem 1 902 788 Kč, byť podle mzdových listů jí za dané období náležela mzda ve výši pouze 1 855 532 Kč, a tedy si neoprávněně ve svůj prospěch ze svěřených prostředků ponechala rozdíl v částce 47 256 Kč. Za tento zločin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců. Stěžovatelce bylo též uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 3.Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací napadeným usnesením odvolání stěžovatelky podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka namítá existenci tzv. opomenutých důkazů ve své věci. Opakovaně v trestním řízení namítala závažné vady klíčového znaleckého posudku znalkyně Ing. Volkové, neboť tento znalecký posudek vycházel ze stavu účetnictví ke dni 31. 12. 2017, kdežto pracovní poměr stěžovatelky k poškozené skončil již dne 2. 10. 2017. V posledním čtvrtletí roku 2017 tedy vedla účetnictví jiná osoba a došlo k doúčtování položek, zavádění nových analytických účtů a k internímu přeúčtování, což v souhrnu zásadně ovlivnilo saldo na bankovních účtech poškozené. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhovala provedení tzv. doplňku ke znaleckému posudku, který by striktně oddělil účetní stav a peněžní toky provedené do dne rozvázání pracovního poměru stěžovatelky. Okresní soud navrhovaný důkaz odmítl jako nadbytečný s tím, že znalkyně vše vysvětlila při svém výslechu. Další instance se touto námitkou nezabývaly a stěžovatelka se tedy domnívá, že tímto postupem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 6.Stěžovatelka dále namítá tzv. svévolné hodnocení důkazů a extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že soudy za škodu považovaly souhrn všech plateb z technického účtu, které nebyly doloženy fakturami jako výdaj společnosti. Soudy vůbec nezohlednily, že majitel a faktický ředitel společnosti B. V. vědomě přistoupil na smísení finančních prostředků společnosti s prostředky stěžovatelky na jejím soukromém účtu jako na strategii přežití firmy v exekučním prostředí. V takové situaci dochází k dobrovolnému smísení majetku, v jehož rámci nelze v jednotlivých transakcích s jistotou rozlišit, zda jde o cizí či vlastní prostředky. Za těchto okolností nemůže obstát závěr, že každá částka, kterou stěžovatelka následně nepodložila dokladem o úhradě závazku společnosti, představuje zpronevěřenou cizí věc. Jedná se o typický spor o bezdůvodné obohacení a o vypořádání vzájemných pohledávek mezi společností a osobou, která do ní vkládala i vlastní prostředky, nikoli o trestný čin. Tím, že soudy ignorovaly povahu a účel dohody mezi stěžovatelkou a B. V. založily extrémní rozpor se zjištěným skutkovým stavem. Tato okolnost se týká i výroku o vině pod bodem 3 odsuzujícího rozsudku okresního soudu, kdy soudy jako zpronevěru kvalifikovaly částku 970 174 Kč, která představuje rozdíl mezi celkovou sumou 5 790 174 Kč, již si stěžovatelka v období od 5. 1. 2017 do 30. 6. 2017 převedla z účtů poškozené společnosti na své účty jako půjčky, a částkou 4 820 000 Kč, kterou prokazatelně vrátila. Okresní soud zde opět přehlíží, že i v tomto případě šlo o praxi dlouhodobě existujících a oboustranných půjček mezi stěžovatelkou a společností, která byla tolerována a fakticky schvalována B. V.
7.Stěžovatelka uvádí, že část mzdy vyplácela zaměstnancům tzv. na ruku mimo oficiální mzdovou agendu, což je dle jejího názoru pochopitelné, když poškozená čelila exekucím. Tyto tzv. zelené finance jsou v účetnictví zaznamenány jako nedaňové náklady. Stěžovatelka si je vědoma toho, že tento způsob vyplácení mezd představuje porušení daňových a mzdových předpisů, z čehož dovozuje důvod, proč zaměstnanci jako svědci popřeli tuto mzdovou praxi. Soudy však tuto zjevnou motivaci zaměstnanců, kteří se nechtěli dostat do potíží, nezohlednily a veškeré manko připočetly na vrub stěžovatelce.
8.Stěžovatelka uzavírá, že soudy se v jejím případě dopustily tzv. extenzivního výkladu ustanovení § 206 trestního zákoníku k její škodě. Uvádí, že půjčky od poškozené byly dlouhodobou praxí v rámci fungování poškozené, a tudíž se nemohlo jednat o zpronevěru. 9.Stěžovatelka konečně namítá, že Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal její dovolání a toliko formalisticky jej odmítl s poukazem na polemiku se skutkovým stavem, s čímž se však stěžovatelka neztotožňuje. Nejvyšší soud se tak dle jejího náhledu dopustil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 12.Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již beze zbytku vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní stěžovatelka znovu polemizuje především s právními závěry soudů, a to na podkladě skutkových zjištění a domáhá se především jiného hodnocení provedených důkazů (zejména svědecké výpovědi B. V. či zaměstnanců poškozené k vyplácení mezd tzv. na černo či znaleckého posudku analyzujícího stav účetnictví). K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatelka odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry). 13.Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci, ačkoliv stěžovatelka tuto námitku explicitně vznáší. 14.Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka uvedla, že soudy ignorovaly povahu a účel dohody mezi ní a B. V., čímž založily extrémní rozpor se zjištěným skutkovým stavem. Provedeným dokazováním však bylo jasně prokázáno, že žádná dohoda mezi stěžovatelkou a poškozenou (zastoupenou B. V.) neexistovala a stěžovatelka si peněžní prostředky z bankovních účtů poškozené půjčovala svévolně ke krytí svých osobních potřeb a její zaměstnavatel o tom nevěděl. Žádná dohoda mezi svědkem B. V., statutárním orgánem poškozené, a stěžovatelkou, a to ani konkludentní, prokázána nebyla. B. V. stěžovatelce svěřil veškerá dispoziční oprávnění k bankovním účtům poškozené a pověřil ji, aby z těchto účtů prováděla platby výhradně spojené s činností poškozené. Z provedeného dokazování tedy v této otázce žádný rozpor, natož extrémní prokázán nebyl.
15.Otázka výše škody byla taktéž předmětem dokazování a Nejvyšší soud k tomuto uzavřel, že soudy část peněz, které si stěžovatelka z prostředků poškozené společnosti zapůjčila, posoudily jako tzv. svémocný úvěr, protože z celkové částky 5 790 174 Kč, které odčerpala z prostředků poškozené společnosti, vrátila této společnosti částku ve výši 4 820 000 Kč. Z uvedeného soudy zřejmě dovodily, že ohledně těchto částek jednala s úmyslem je v krátké době vrátit, což také učinila, a proto nebyly zahrnuty do celkové výše způsobené škody. Rozhodné pro závěr o naplnění znaků zločinu zpronevěry je, že takto nečinila ve vztahu k částce 970 174 Kč, kterou nevrátila. V tomto případě tedy šlo o trestné jednání spočívající ve zmocnění se cizí svěřené věci, což souvisí i s další námitkou stěžovatelky, kterou tato zpochybňuje právní kvalifikaci svého jednání. Nejvyšší soud v případě této námitky argumentuje ustálenou judikaturou k otázce tzv. přisvojení si cizí věci, která je plně aplikovatelná i na případ stěžovatelky. Ústavní soud tedy neshledal ani v případě těchto námitek tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by zakládal porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 16.Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce tzv. opomenutých důkazů, neboť okresní soud se v bodě 17. napadeného rozsudku výslovně vyjádřil k důkazním návrhům obhajoby a konstatoval, že doplněk znaleckého posudku je zjevně nadbytečný, když znalkyně se jednak písemně vyjádřila k námitkám stěžovatelky a dále byla i k těmto námitkám vyslechnuta v hlavním líčení, kdy okresní soud považoval námitky stěžovatelky za vypořádané. Namítala-li stěžovatelka zejména v této souvislosti, že účetnictví vedla po skončení stěžovatelčina pracovního poměru jiná osoba a v účetnictví tak došlo ke změnám, tak tyto její námitky byly znalkyní vyvráceny. Znalkyně uvedla, že na účtu poškozené nedošlo od odchodu stěžovatelky k žádnému pohybu, tudíž bylo nerozhodné, že znalecký posudek vycházel ze stavu ke dni 31. 12. 2017. Ústavní soud považuje závěry okresního soud za plně přezkoumatelné a souladné s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny. 17.Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stran nedostatečně odůvodněného usnesení Nejvyššího soudu. Napadené usnesení dovolacího soudu přehledně shrnuje a (opětovně) vypořádává námitky stěžovatelky, které však již byly zcela vypořádány v hlavním líčení, případně v odvolacím řízení u krajského soudu. Napadené usnesení tedy nevykazuje znaky svévole a je plně přezkoumatelné a tudíž souladné s čl. 36 odst. 1 Listiny. 18.Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu