Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO: [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
zastoupená advokátem [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o zaplacení částky 2 741 156,86 Kč s příslušenstvím,
k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 2023, č. j. 64 C 173/2021-127,
--- VÝROK ---
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé mění jen tak, že lhůta k plnění činí 15 dnů, jinak se v tomto výroku potvrzuje, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se mění jen tak, že jejich výše činí 405 311,29 Kč a lhůta k plnění činí 15 dnů, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 284 612 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do 15 dnů od právní moci rozsudku.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 741 156,86 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od [anonymizováno] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobkyni v téže lhůtě na náhradu nákladů řízení částku 429 027,29 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II).
2.Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení uvedené částky jako části dlužné ceny díla odpovídající neuhrazeným pozastávkám podle Realizační smlouvy č. [anonymizováno] (dále jen „smlouva o dílo“) uzavřené mezi účastníky dne [anonymizováno], ve znění dvou dodatků, vůči kterémuž nároku žalovaná již před podáním žaloby započetla (podle žalobkyně nedůvodně) svoji údajnou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,2% z ceny díla za každý den prodlení se splněním (údajné) smluvní povinnosti žalobkyně doručit žalované tzv. závěrečnou zprávu do 30 dnů od dokončení a předání díla. K němu došlo dne [anonymizováno], závěrečná zpráva tak měla být žalované (podle jejího názoru) doručena nejpozději do [anonymizováno]. Došlo k tomu však až [anonymizováno]. Prodlení žalobkyně tak mělo trvat 42 dnů. To žalobkyně odmítá, namítajíc, že ze smlouvy, ve spojení s Pravidly mezirezortní komise pro procesování programu řešení revitalizace [anonymizováno] (dále jen „Směrnice“), má-li být tedy Směrnice vůbec součástí smlouvy, žalovanou dovozovaná povinnost zajištěná smluvní pokutou nevyplývá vzhledem k tomu, že smlouva je v otázce doručování závěrečné zprávy neurčitá (nesrozumitelná). Pro případ, že by tento její výklad smlouvy soud nesdílel, žalobkyně namítla, že uplatňování smluvní pokuty žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, event. že je namístě výši požadované (započtené) smluvní pokuty moderovat zejm. vzhledem k tomu, že žalované v důsledku doručení závěrečné zprávy (až) dne [anonymizováno] nejen že nevznikla, ale ani nehrozila žádná škoda. Žalobkyně rovněž upozornila, že Směrnice nebyla (na rozdíl od samotné smlouvy a jejích dodatků) uveřejněna prostřednictvím registru smluv podle zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv). Úroku z prodlení v zákonné výši se žalobkyně domáhá od [anonymizováno] do zaplacení s tím, že dlužný doplatek ceny díla byl splatný dne [anonymizováno]. 3.Soud prvního stupně vyšel (mj.) ze zjištění, podle nichž byla mezi účastníky dne [anonymizováno] uzavřena smlouva, jejíž součástí byla Směrnice a kterou se žalobkyně jako zhotovitel zavázala realizovat dílo – provedení stavebních prací při sanaci ekologických škod – „Ochrana levého břehu [anonymizováno] před splaškovými vodami“, ve znění dodatků, a žalovaná jako objednatel se jí za to zavázala zaplatit posléze 32 632 819,71 Kč bez DPH. Strany kromě dalšího ujednaly, že: zhotovitel je při realizaci díla povinen postupovat v souladu s obsahem Směrnice a že v případě rozporu mezi smlouvou a Směrnicí má přednost smlouva; že zhotovitel doručí závěrečnou zprávu pro každý oddělitelný celek nejpozději do 1 měsíce od dokončení a předání tohoto oddělitelného celku, a to všem „zúčastněným subjektům dle Směrnice“; že v případě prodlení zhotovitele (mj.) se splněním této povinnosti je zhotovitel povinen zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 0,2% z ceny díla bez DPH za každý i započatý den prodlení; že „k závěrečné zprávě vydají všechny subjekty dle Směrnice své stanovisko“; že „[z]hotovitel je povinen upravit závěrečnou zprávu dle těchto stanovisek nejpozději do 1 měsíce od jejich doručení“; že „[o]bjednatel vydá stanovisko pouze k finální verzi závěrečné zprávy“ a že zhotovitel předloží závěrečnou zprávu k posouzení mj. žalované. Cena díla byla hrazena průběžně podle žalobkyní vystavovaných faktur, z nichž měla žalovaná právo zadržet a nezaplatit vždy 10%. Celková výše zádržného tak činila 3 263 281,98 Kč. K dokončení a předání díla došlo dne [anonymizováno]. Žalobkyně rozeslala dne [anonymizováno] závěrečnou zprávu [anonymizováno] (dále jen „[anonymizováno]“), technickému dozoru žalované (tzv. supervizorovi) a obci [anonymizováno] (dle dikce smlouvy „právnická osoba“). Tito všichni se k závěrečné zprávě vyjádřili. Poté, co žalobkyně obdržela souhlasná stanoviska těchto tří subjektů (z [anonymizováno], [anonymizováno] a [anonymizováno]) doručila dne [anonymizováno] závěrečnou zprávu žalované. Dopisem ze dne [anonymizováno] žalovaná vyzvala žalobkyni k zaplacení smluvní pokuty. Žalobkyně požádala o její odpuštění, žalovaná jí však nevyhověla s tím, že je ze zákona o majetku státu povinna tuto vymáhat. To učinila dopisem ze dne [anonymizováno], jímž započetla svoji pohledávku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 741 156,86 Kč proti pohledávce žalobkyně k zaplacení pozastávky ve výši 3 263 281,96 Kč, rozdíl ve výši 522 125,10 Kč žalovaná zaplatila žalobkyni dne [anonymizováno].
4.Při právním hodnocení uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 555 a násl., § 580 odst. 1, § 2051 a § 2991 o. z. (jeho ustanovení § 2568 odst. 1 o škodě na zásilce je v odůvodnění napadeného rozsudku citováno zjevně omylem). Výkladem příslušných ustanovení smlouvy, za jejíž součást považoval i Směrnici, dospěl k závěru, že žalobkyně byla povinna doručit žalované byť jen koncept závěrečné zprávy (tj. před zaujetím stanoviska [anonymizováno], supervizora a právnické osoby), jakkoliv k němu žalovaná nebyla oprávněna vydat své stanovisko. Považoval tedy smlouvu v tomto ohledu za srozumitelnou, platnou, a tedy platně zakládající i nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty pro případ nesplnění této povinnosti žalobkyně, kteréžto ujednání neshledal rozporným s dobrými mravy. Přisvědčil nicméně plně poslední eventuální obraně žalobkyně, pokud navrhovala snížení smluvní pokuty. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], konstatoval, že jakkoliv měla „závěrečná zpráva samotná význam pro revizi z hlediska průběhu vyhotovování díla a dodržení projektové dokumentace“, přičemž „vydáním souhlasného stanoviska k závěrečné zprávě je smlouvou podmíněno dokončení a předání díla“, primárním bylo doručení jejího konceptu ostatním zúčastněným subjektům, čímž byl zahájen připomínkovací proces, jehož účastníkem žalovaná vůbec nebyla. Tuto povinnost žalobkyně dodržela a žalované pak doručila závěrečnou zprávu obratem po obdržení stanovisek zúčastněných subjektů. Zejm. s přihlédnutím k tomu, že i pokud by žalovaná byla „zahrnuta do rozdělovníku při rozeslání konceptu závěrečné zprávy“, k tomuto by podle smlouvy neměla oprávnění se vyjádřit a – tak jako tak – by vyčkávala na výsledek (řádně zahájeného) připomínkovacího procesu, neshledal soud prvního stupně „rozdílu mezi tím, byl-li by žalované doručen koncept závěrečné zprávy nebo ne“. Tvrzení žalované o významu porušení předmětné povinnosti zhodnotil jako nedostatečná a obecná. S ohledem na to soud prvního stupně shledal výši smluvní pokuty, dosahující za 42 prodlení se splněním ryze formální povinnosti celých 8,4% z ceny mnohamilionového stavebního díla, které přitom žalobkyně provedla řádně a včas, jako nepřiměřeně vysokou, a proto k návrhu žalobkyně přistoupil k její moderaci „v rozsahu 100%, protože žalované reálně žádná škoda nehrozila ani objektivně nevznikla“. 5.Proto soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou, dovozuje, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, pokud „nedisponuje pohledávkou na zaplacení smluvní pokuty, kterou proti pohledávce žalobkyně na vrácení zádržného staví“. Žalované proto uložil zaplatit zažalovanou částku spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši (aniž by odůvodnil počátek prodlení právě ke dni [anonymizováno] – poznámka odvolacího soudu) a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), na jejichž podkladě přiznal v řízení plně úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a nákladů jejího zastoupení advokátem. 6.Žalovaná napadla rozsudek včasným a přípustným odvoláním. V něm s odkazem na odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. nesouhlasila s tím, jak soud prvního stupně v poměrech souzené věci aplikoval ustanovení § 2051 o. z., vytýkajíc mu předně, že na ni nesprávně přenesl povinnosti tvrzení a důkazní ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Tyto povinnosti však – podle soudem prvního stupně přitom odkazovaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu – tížily žalobkyni jakožto dlužníka (smluvní pokuty). Žalobkyně však v tomto ohledu v průběhu řízení nic relevantního netvrdila. Byla to naopak žalovaná, kdo opakovaně poukazovala jak na přiměřenost denní sazby smluvní pokuty, tak na úlohu závěrečné zprávy z pohledu následné (celospolečensky žádoucí) kontroly výdajů i cílů veřejné zakázky, k níž je žalovaná (Ministerstvo financí jako organizační složka státu) podle zákona povinna. Moderace smluvní pokuty až do výše 100% neodpovídá tomu, že vznik práva na smluvní pokutu není podmíněn vznikem škody v důsledku porušení pokutou utvrzené povinnosti, a současně nemá oporu ani v judikatuře. Faktické úplné upření práva na smluvní pokutu podle žalované nekoreluje ani tomu, že žalovaná, jak přeci soud prvního stupně (potud správně) shledal, postupovala při jejím uplatnění v souladu se smlouvou, zatímco protismluvně si počínala žalobkyně. V této souvislosti se žalované jeví být přinejmenším paradoxní (či spíše absurdní), pokud je za této situace rovněž penalizována povinností k zaplacení mnohasettisícové náhrady nákladů řízení. Soud prvního stupně tím podle žalované vyslal signál, že „zhotovitelé mohou bez dalšího porušovat smlouvy s [anonymizováno], které má povinnost následně tyto smluvní pokuty vymáhat, a na základě podaných žalob, kterým bude poté v plném rozsahu vyhověno, ´vydělají´ zhotovitelé další stovky tisíc na nákladech řízení“. Soud prvního stupně měl podle žalované buď přiznat náhradu nákladů řízení jí, nebo náklady nepřiznat žádnému z účastníků, ježto rozhodnutí o výši přiměřené smluvní pokuty záviselo na jeho úvaze; k tomu žalovaná poukázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno]. 7.Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, příp. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8.Žalobkyně s odvoláním nesouhlasila. Jakkoliv nesdílí závěry soudu prvního stupně předcházející moderaci smluvní pokuty, s úvahami, jimiž byl soud veden ke snížení smluvní pokuty až do její stoprocentní výše, se plně ztotožňuje. Přiměřenost smluvní pokuty ve vztahu k její případné moderaci lze, což žalovaná podle žalobkyně v odvolání opětovně opomíjí, posuzovat až v její celkové zkapitalizované výši (procentní denní sazba nehraje roli). Žalobkyně v řízení mnohokrát uvedla (oproti tvrzení žalované v odvolání), v čem spatřuje důvody, pro něž by smluvní pokuta měla být moderována (bezvýznamnost zaslání konceptu závěrečné zprávy i objednateli, délka prodlení, neexistence jakékoliv újmy porušením předmětné povinnosti, pokud tedy na její straně lze jakékoliv nedodržení smlouvy v otázkách souvisejících s doručováním závěrečné zprávy dovodit; žalobkyně je nadále přesvědčena, že nikoliv). Moderace smluvní pokuty až do výše 100 % nepostrádá oporu v ustanovení § 2051 o. z., podle nějž lze moderovat až do výše škody; ta žalované nejen nevznikla, ale, jak soud prvního stupně správně konstatoval, ani nehrozila. O nákladech řízení konečně soud prvního stupně podle žalobkyně správně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.; k tomu žalobkyně podotkla, že před podáním žaloby upozorňovala žalovanou na to, že jí (dle názoru žalobkyně) nárok na smluvní pokutu nevznikl a v případě, že vznikl, pak tuto považuje za nepřiměřenou. Žalovaná na to však odvětila, že nepřiměřenou smluvní pokutu může snížit toliko soud, jakékoliv jednání stran v tomto ohledu odmítla. Pokud se tedy žalobkyně na soud následně obrátila a plně uspěla, pak (by) vnímala jako nespravedlivé, aby nesla s tím spojené náklady řízení ze svého. 9.Proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně jako (výrokově) věcně správný.
10.Odvolací soud již ve věci rozhodoval, a to rozsudkem ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno], jímž potvrdil napadený rozsudek ve výroku o věci samé a ve výroku nákladovém jej změnil toliko co do výše nákladů (kterou snížil na 405 311,29 Kč), jinak jej potvrdil i v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování výpisy z registru smluv, z nichž zjistil, že v tomto registru byla publikována smlouva, nikoliv však Směrnice, věc s poukazem na v rozsudku citovaná ustanovení zákona č. 340/2015 Sb., o registru smluv, účinném od [anonymizováno] (dále jen „ZoRS“ nebo „zákon o registru smluv“), právně posoudil tak, že mezi účastníky je (byla) účinná samotná smlouva o dílo (neboť uveřejněná v registru smluv), avšak k obsahu Směrnice, která takto uveřejněna nebyla, a tudíž není účinná, přihlížet nelze. Proto bylo v otázce doručování závěrečné zprávy nutno vyjít jen z obsahu smlouvy, nikoliv Směrnice. Odvolací soud zaujal názor, že z obsahu samotné smlouvy, neinterpretovatelné v souvislosti s textem Směrnice, nelze dovodit povinnost žalobkyně (sankcionovanou smluvní pokutou) k doručení závěrečné zprávy v její předfinální verzi žalované, resp. jakémukoli subjektu vůbec. Ve smlouvě je totiž uvedeno jen to, že zhotovitel zprávu „doručí“, neuvádí se však, komu ji má doručit. Přichází tak v úvahu rozdílný výklad obsahu této povinnosti zastávaný oběma účastníky. Společný úmysl smluvních stran, naznal odvolací soud, dovodit nelze, stejně jako nelze dovodit, že by úmysl jedné ze smluvních stran byl (musel být) znám druhé smluvní straně. Ujednání v článku XII. 12. 1. smlouvy není bez souvislosti se Směrnicí možné vyložit způsobem preferujícím jeho platnost, jde o jednání neurčité, a tudíž zdánlivé podle § 553 odst. 1 o. z., k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží. K potvrzení napadeného rozsudku ve výroku o věci samé tak byl odvolací soud veden výslednou úvahou, že účastníci nemohli smluvní pokutou platně utvrdit neexistující (neboť neurčitě ujednanou) smluvní povinnost žalobkyně k doručení závěrečné zprávy, a žalované proto z tohoto důvodu nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, které staví proti žalobě. Vzhledem k tomu, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla, které provedla řádně a včas, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni žalovanou částku, a to podle § 2586 odst. 1 o. z. jako doplatek ceny díla, nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení, když jediná obrana žalované, spočívající v započtení její (tvrzené) vzájemné pohledávky na zaplacení smluvní pokuty, nebyla shledána opodstatněnou, jakkoliv ze zcela jiného než soudem prvního stupně dovozeného důvodu. K právnímu důvodu žaloby odvolací soud doplnil, že právní posouzení povinnosti žalované k zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení (dovozené soudem prvního stupně) by bylo namístě až pro případ správnosti výkladu o zrušení celé smlouvy ex tunc podle § 7 ZoRS. Pro tento případ by si totiž byly smluvní strany povinny vrátit vše, co podle smlouvy obdržely. Žalobkyni, které žalovaná dílo vrátit nemůže, by pak vzniklo právo na peněžitou náhradu právě ve výši dlužné úplaty za (nesporně) řádně a včas provedené dílo (§ 2999 odst. 2 o. z.). 11.Žalovaná podala proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, k němuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno], tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda lze smlouvu účinnou na základě jejího uveřejnění v registru smluv a odkazující na listinu, která takto uveřejněna nebyla, vykládat ve smyslu § 556 o. z. i na základě této neuveřejněné listiny, a současně důvodným proto, že odvolací soud řešil tuto otázku nesprávně, v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, z níž plyne, že takový výklad je namístě provést i s přihlédnutím k okolnostem netvořícím součást smlouvy (tak jako ji zde netvoří Směrnice). Pro další řízení byl odvolací soud zavázán znovu provést výklad článku XII. 12. 1. smlouvy (za předpokladu, že nebudou zjištěny okolnosti zakládající její neplatnost) týkající se povinnosti žalobkyně doručit závěrečnou zprávu, s jejímž porušením účastníci spojili ujednání o smluvní pokutě, a to podle výkladových pravidel pro právní jednání podle § 555 a násl. o. z., a tedy přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Dovolací soud rovněž konstatoval, že nijak nepředjímá, k jakému výsledku má odvolací soud za použití takového výkladu (a s respektem k zásadě in favorem negotii) dospět. 12.Odvolací soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu přezkoumal znovu rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení (§ 212, § 212a o. s. ř.), a po zvážení otázek, k jejichž řešení byl instruován dovolacím soudem, dospěl znovu k závěru o nedůvodnosti odvolání žalované, které (ve výsledku) vyhověl jen prodloužením lhůty k plnění a dále mírným snížením jí prvostupňovým rozsudkem k zaplacení uložené náhrady nákladů řízení. 13.Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k správným a v zásadě postačujícím rozsahu učiněným skutkovým zjištěním, a to předně a zejm. ze samotné smlouvy a Směrnice a předně v tom ohledu, že podle čl. III. 3. 4 smlouvy „zhotovitel doručí závěrečnou zprávu pro každý oddělitelný celek nejpozději do 1 měsíce od dokončení a předání tohoto oddělitelného celku“ a že podle čl. XII. 12. 1 smlouvy „ve lhůtě stanovené v čl. III. této smlouvy doručí zhotovitel všem zúčastněným subjektům dle Směrnice závěrečnou zprávu. K závěrečné zprávě vydají všechny subjekty dle Směrnice své stanovisko. Zhotovitel je povinen upravit závěrečnou zprávu dle těchto stanovisek nejpozději do 1 měsíce od jejich doručení. Objednatel vydá stanovisko pouze k finální verzi závěrečné zprávy“.
14.Skutkovým (a podle odvolacího soud rovněž správným) je i závěr soudu prvního stupně, že nedílnou součástí smlouvy účastníci mínili učinit i Směrnici. I nadále platí, že jakkoliv by odvolací soud v této souvislosti od smlouvy (nota bene o dílo mnohamilionové hodnoty, uzavírané na jedné straně státem) očekával explicitní prohlášení Směrnice za součást smlouvy, z bodu I. 1. 4 smlouvy („[d]ále je zhotovitel povinen postupovat při realizaci díla v souladu s obsahem Směrnice se kterou se zavazuje seznámit. V případě rozporu mezi touto smlouvou a Směrnicí má přednost tato smlouva“) je patrné (i podle odvolacího soudu), že společným úmyslem stran bylo učinit obsah Směrnice součástí smlouvy.
15.Již ve svém předchozím rozsudku odvolací soud konstatoval, že s přihlédnutím k povaze smlouvy, která má nepochybně soukromoprávní charakter (jde o smlouvu o dílo podle § 2586 a násl. o. z.) a kterou uzavřely [anonymizováno] a právnická osoba (obchodní společnost, podnikatel), je na právní poměry smlouvou založené nutno aplikovat rovněž i právní úpravu obsaženou v zákoně o registru smluv. 16.Její aplikací tamtéž dovozená úvaha, že pokud Směrnice nebyla v registru publikována, nelze k ní nijak přihlížet, nemůže obstát, jak shledal Nejvyšší soud.
17.Předem výkladu smlouvy, k němuž byl odvolací soud instruován soudem dovolacím, odvolací soud konstatuje, že na okolnosti nepublikování Směrnice v rozhodném znění (k tomu viz níže) v registru smluv se v mezidobí ničeho nezměnilo.
18.Ke dni [anonymizováno] totiž sice žalovaná, jak odvolací soud zjistil nahlédnutím do registru smluv a toto zjištění prezentoval účastníkům při jednání dne [anonymizováno], Směrnici v registru uveřejnila, učinila tak ale ve znění 3. aktualizace Směrnice, účinné k [anonymizováno] a neobsahující žádná ustanovení o tom, komu se doručují závěrečné zprávy („neobsazená“ příloha č. 10). Žalobkyně jako zhotovitel se přitom ve smlouvě (viz bod I. 1. 4) zavázala postupovat při „realizaci díla“ (jemuž nutno subsumovat i doručování závěrečných zpráv, považuje-li se dílo za dokončené a předané až schválením finální verze poslední z nich objednatelem – viz čl. XII. 12. 2 smlouvy) v souladu s obsahem Směrnice „včetně všech jejích pozdějších změn a doplňků“, v době procesování závěrečných zpráv (2020) tedy podle Směrnice ve znění 4. aktualizace, účinné /již) k [anonymizováno]. Tuto Směrnici – ve znění 4. aktualizace – ostatně žalobkyně přikládá již v žalobě a právě její obsah a zejm. pak v příloze 10 větu „[z]právy předkládá zhotovitel [anonymizováno], [anonymizováno], žadateli a supervizi“ v žalobě podrobuje výkladu ve vazbě na text smlouvy samotné. Žalobkyně k dotazu odvolacího soudu při jednání dne [anonymizováno] připustila, že měla Směrnici ve 4. aktualizaci při procesování závěrečných zpráv dle smlouvy k dispozici, byla tedy seznámena s jejím obsahem. V registru smluv tedy bylo zřetelně namístě, mínila-li žalovaná publikací Směrnice zhojit svoji předchozí nečinnost, zveřejnit (event. rovněž) Směrnici ve 4. aktualizaci, určující pro výklad smlouvy v době, kdy žalobkyně po předání díla (v září 2020) doručovala závěrečnou zprávu. Směrnice ve 4. aktualizaci, nepublikovaná v registru smluv, tak nepozbyla povahu okolnosti stojící vně právního jednání účastníků, přesto však okolnosti významné z pohledu výkladu tohoto jednání, jak uzavřel Nejvyšší soud. Namítla-li žalobkyně (při již zmíněném odvolacím jednání [anonymizováno]), že nepublikování Směrnice znamená neplatné (neboť nutně neurčité) sjednání smluvní pokuty, je tato námitka nedůvodná. Žalovanou k započtení použitou smluvní pokutou smlouva kryje (tvrzené) prodlení žalované s doručením závěrečné zprávy, ve Směrnici (4. aktualizaci) řešená otázka komu bylo namístě zprávu doručit, je věcí výkladu smlouvy, zejm. pak jejího (sporného) článku XII.
19.K němu žalobkyně v intencích Nejvyšším soudem odkazované právní úpravy pro tento výklad určující (srov. zejm. podání ze dne [anonymizováno]), uvedla, že její vůlí nebylo doručovat koncept závěrečné zprávy žalované, pokud se k němu žalovaná nevyjadřovala (nemohla vyjadřovat, její vyjádření poslední věta v čl. XII smlouvy explicitně nepředpokládala), a že si v souladu s touto svojí vůlí (svým výkladem čl. XII smlouvy) počínala v případech procesu schvalování závěrečných zpráv dle jiných (obdobných) smluv s žalovanou, resp. tam, kde tento proces proběhl do uplatnění smluvní pokuty žalovanou ([anonymizováno]); pak totiž „pro jistotu žalobkyně rozesílá závěrečné zprávy úplně všem“. Žalobkyně odmítá, že by do tohoto kritického okamžiku znala vůli (úmysl) žalované „nechat si pod smluvní pokutou doručit koncept závěrečné zprávy“, a tedy zde nebylo společné vůle (úmyslu) stran v této otázce. Objektivním výkladem smlouvy, byť v souvislosti se Směrnicí v její 4. aktualizaci, pak podle žalobkyně k výkladu zakládajícímu její povinnost k doručení předfinální verze závěrečné zprávy dojít nelze.
20.Právě uvedenému žalovaná oponuje, má za to, že zavedená praxe stran byla opačná, než nyní žalobkyně tvrdí a že Příloha 10 smlouvy nemůže vzbuzovat pochybnosti o tom, komu závěrečnou zprávu doručit.
21.Odvolací soud v průběhu jednání konaných ve dnech [anonymizováno] a [anonymizováno] účastníkům předestřel, že pro posouzení mezi nimi zavedené praxe v právním styku, toho, co předcházelo a toho, co následovalo (§ 556 odst. 2 obč. zák.), je namístě identifikovat mezi nimi uzavřené smlouvy (o dílo) obdobného znění, zejm. pak v článcích III a XII (jejichž existenci připustili) a zjistit, jaký význam jim přikládali, jak si počínali v procesu závěrečných zpráv podle těchto smluv, realizovaném v intencích 4. aktualizace Směrnice (3. aktualizace totiž měla tento proces nastaven zcela jinak) a současně v době do již zmíněného uplatnění smluvní pokuty; v této souvislosti odvolací soud připustil a i nadále je toho názoru, že počínání žalobkyně po uplatnění smluvní pokuty nemá pro zjištění její do té doby přítomné vůle a zastávaných úmyslů valného významu, pokud (by) se nadále již preventivně (a zcela pochopitelně, konstatuje odvolací soud) přizpůsobila požadavku žalované, aby jí byla závěrečná zpráva doručována (taktéž) takříkajíc „rovnou“. Proto účastníky shodně vyzval, nechť se k procesu doručování závěrečných zpráv podle takových smluv podrobně vyjádří, tak aby bylo seznatelné, jak si počínali a co očekávali. 22.Podáními účastníků na uvedenou výzvu reagujícími byly zjištěny dvě smlouvy o dílo takovým požadavkům vyhovující, a to sice realizační smlouva č. [anonymizováno] („Rekonstrukce kanalizace [anonymizováno]“; dále jen „smlouva [anonymizováno]“) a č. [anonymizováno] („Oprava kanalizace [anonymizováno]“; dále jen „smlouva [anonymizováno]“). V případě třetí obdobné smlouvy ([anonymizováno] (výstavba v obci [anonymizováno]) došlo k dokončení díla v březnu 2021, tedy hluboko po uplatnění smluvní pokuty v předmětné věci.
23.Z dokumentace (předložené žalovanou) týkající se smlouvy [anonymizováno] odvolací soud zjistil, poté co jí doplnil dokazování, že žalobkyně jako zhotovitel měla předložit závěrečnou zprávu do jednoho měsíce od dokončení stavebních prací, ty měly být dokončeny do 6 měsíců od jejich zahájení (cit. smlouva, čl. III). Práce byly zahájeny [anonymizováno] (závěrečná zpráva). Žalobkyně zhotovila závěrečnou zprávu [anonymizováno] (závěrečná zpráva), tuto dne [anonymizováno] zaslala žalované spolu se stanovisky právnické osoby a supervizora, nemaje dosud stanovisko [anonymizováno] (protokol vyhodnocení datové zprávy). To bylo podáno až [anonymizováno] (cit. stanovisko), žalovaná pak obdržela závěrečnou zprávu (znovu) se všemi stanovisky, vč. stanoviska [anonymizováno], dne [anonymizováno] (avšak od právnické osoby; protokol vyhodnocení elektronického podání) a závěrečnou zprávu schválila dne [anonymizováno] (schválení závěrečné zprávy z uvedeného dne).
24.Z dokumentace (předložené žalovanou) týkající se smlouvy [anonymizováno] odvolací soud zjistil, že žalobkyně jako zhotovitel měla předložit závěrečnou zprávu do jednoho měsíce od dokončení a předání stavebních prací (cit. smlouva, čl. III), dne [anonymizováno] bylo zahájeno přejímací řízení (zápis o odevzdání a převzetí). Žalobkyně zhotovila závěrečnou zprávu [anonymizováno] (závěrečná zpráva), dne [anonymizováno] jí doručila žalované (protokol vyhodnocení datové zprávy), stejně jako supervizorovi (stanovisko supervizora). Stanoviska dotčených subjektů následují (supervizor [anonymizováno], právnická osoba [anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno] (cit. stanoviska), žalovaná pak obdržela závěrečnou zprávu (znovu) se všemi těmito stanovisky [anonymizováno] (protokol vyhodnocení datové zprávy) a závěrečnou zprávu schválila dne [anonymizováno] (schválení závěrečné zprávy z uvedeného dne).
25.Pokud jde o listiny předložené na podkladě jednání odvolacího soudu ve dnech [anonymizováno] a [anonymizováno] tomuto žalobkyní, ze smlouvy o supervizi uzavřené dne [anonymizováno] mezi žalovanou a [anonymizováno] [anonymizováno], IČO: [anonymizováno], jako supervizorem odvolací soud zjistil, že předmětem plnění bylo provádění supervize (kontroly) stavby realizované žalobkyní podle (předmětné) smlouvy o dílo, mezi povinnosti supervizora podle smlouvy patří mj. kontrola a hodnocení všech výstupů včetně závěrečných zpráv a zpracování vlastní závěrečné zprávy, do jejíž konečné verze se supervizor zavazuje zapracovat „vypořádání připomínek ze schvalovacího procesu“ a tuto se zavazuje doručit žalované v určené lhůtě.
26.Z důkazu provedené emailové komunikace vedené mezi žalobkyní (jejím jednatelem [anonymizováno] [anonymizováno]) a žalovanou (zaměstnankyní [anonymizováno] [anonymizováno]) odvolací soud nezjistil žádné skutečnosti mající pro posouzení věci (ve výsledku) význam. Další důkazy neprováděl, nevyhověl ani důkaznímu návrhu žalobkyně dotazem na provozovatele datových schránek, nemaje pochybnosti o skutečnostech plynoucích ze shora uvedených vyhodnocovacích protokolů.
27.Podle § 556 obč. zák. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2). 28.Na podkladě doplněného dokazování vyložil odvolací soud smlouvu v otázce doručování závěrečných zpráv (čl. XII) následovně. Předně, odvolací soud vychází z toho, že výklad projevu vůle nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu. Účastníci v mezi nimi zavedené praxi vycházeli ze Směrnice, jim známé, žalobkyní přiložené již v žalobě; jen v ní je uvedeno, že se závěrečná zpráva doručuje [anonymizováno], supervizi a právnické osobě, nebýt znalosti Směrnice a jejího reflektování žalobkyní, žalobkyně by nemohla tušit, komu vlastně závěrečnou zprávu doručovat (!). Doslovným výkladem textu smlouvy v souvislosti se Směrnicí podle odvolacího soudu nelze pochybovat o tom, že pokud měla žalobkyně podle smlouvy „doručit závěrečnou zprávu“, a to „všem zúčastněným subjektům dle Směrnice“ (čl. III. 3. 4, XII. 12. 1 první věta), přičemž mezi tyto subjekty příloha 10 Směrnice kromě tří adresátů shora jasně zahrnuje i žalovanou, pak lze (objektivně nahlíženo) stěží pochybovat o tom, že žalovaná prostě měla závěrečnou zprávu obdržet („rovnou“), bez ohledu na to, kdo a v jaké fázi se k závěrečné zprávě vyjadřuje, kteréžto otázky jsou, jak odvolací soud konstatoval již ve svém předchozím rozsudku, formulovány ve zbytku článku XII. 12. 1 smlouvy (druhá až čtvrtá věta) nepřesvědčivým způsobem (s otázkou doručování závěrečné zprávy nicméně nesouvisí). Samozřejmě, takový (až sekundární, podpůrný) výklad nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran (primární výklad), směřovala-li, jak žalobkyně namítala, její vůle k něčemu jinému, konkrétně k tomu, že měla žalovanou obesílat až závěrečnou (připomínkami všech ostatních zúčastněných subjektů dle Směrnice prošlou) verzí závěrečné zprávy, což měla žalovaná v období předcházejícím uplatnění předmětné smluvní pokuty v případě jiných (formálně obdobně nastavených) smluvních vztahů údajně akceptovat.
29.Tato argumentace žalobkyně však nejen že nebyla prokázána, ale v případě obdobných smluv [anonymizováno] a [anonymizováno] byla zjištěným průběhem administrování procesu doručování závěrečných zpráv a stanovisek k nim dokonce vyvrácena (!), zasílá-li žalobkyně v prvním případě žalované závěrečnou zprávu bez stanoviska [anonymizováno] a v druhém případě zasílá zprávu hned, bez stanovisek jakýchkoliv dalších subjektů. K zaslání závěrečné zprávy žalované v případě smlouvy [anonymizováno] „rovnou“ přitom došlo v září 2019, v nyní souzené věci („[anonymizováno]“) rozesílá žalovaná závěrečné zprávy v roce 2020, žalovanou však z „rozdělovníku“ vypouští, a to bez zřejmých důvodů.
30.Po doplnění dokazování tak odvolací soud dospívá k závěru, že shodnou vůlí účastníků nebylo, aby žalobkyně doručovala žalované závěrečnou zprávu až na závěr, se zohledněním stanovisek všech dotčených subjektů, které se k její předfinální verzi vyjadřují, ale že účastníci – ve spojení smlouvy se Směrnicí ve znění její 4. aktualizace a dle společného úmyslu dešifrovatelného z toho, co předcházelo – platně ujednali povinnost žalobkyně doručit žalované závěrečnou zprávu do 30 dnů od dokončení a předání díla a splnění této povinnosti rovněž platně zajistili smluvní pokutou. Konečně poukázala-li žalobkyně na závěr jednání odvolacího soudu dne [anonymizováno] na tzv. doložku úplnosti, obsaženou v článku XXI. 21. 7 smlouvy („smluvní strany si nepřejí, aby nad rámec výslovných ustanovení této smlouvy byly jakékoliv práva a povinnosti dovozovány z dosavadní či budoucí praxe zavedené mezi stranami, ledaže je smluvními stranami výslovně sjednáno jinak“), pak se odvolací soud nedomnívá, že by uvedené smluvní ujednání bylo způsobilé vyloučit aplikovatelnost výkladového pravidla v § 556 odst. 2 obč. zák., majícího (podle názoru odvolacího soudu) kogentní charakter, nota bene v situaci kasační závaznosti rozsudku dovolacího soudu. 31.Pokud se však jedná o nárok na zaplacení smluvní pokuty, postavený žalovanou proti zažalovanému doplatku dlužné ceny díla (jinak jsoucímu nepochybně po právu; řádné provedení díla a vznik nároku žalobkyně na jeho zaplacení byly shodnými tvrzeními účastníků), zde se odvolací soud plně ztotožňuje jak s úsudkem soudu prvního stupně, že (a proč) nemůže být, jak žalobkyně (rovněž) namítá, ujednání o smluvní pokutě contra bonos mores (viz body 28 a 29 odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje), tak s úvahami, jež soud prvního stupně snesl na podporu svých závěrů o nepřiměřené výši smluvní pokuty a její moderaci až „na nulu“ (body 30 až 34 rozsudku). Oproti odvolatelce odvolací soud tyto úvahy nepovažuje za neodpovídající judikatorním požadavkům na takové posouzení kladeným (zejm. soudem prvního stupně případně citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno]) a takto za vyžadující jakoukoliv korekci ze strany odvolacího soudu. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně vyšel z potřebného individuálního posouzení věci, do nějž kritéria pro použití moderačního práva zcela správně promítl. Zcela správně reflektoval, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání (o smluvní pokutě), ale že jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená. 32.V této souvislosti je nutno odmítnout, konstatuje odvolací soud nad rámec přiléhavých důvodů napadeného rozsudku, argumentaci žalované, že by snad žalobkyně ani netvrdila, v čem spatřuje okolnosti svědčící o nepřiměřenosti smluvní pokuty a potřebě její moderace. K tomu, co v tomto ohledu zdůraznil soud prvního stupně v označených pasážích jeho rozsudku, odvolací soud dodává již jen tolik, že stejně jako ve věcech smluv [anonymizováno] a [anonymizováno] ani v případě smlouvy v souzené věci nepřineslo doručení, resp. nedoručení závěrečné zprávy žalované „rovnou“ vůbec žádné rozdílné následky, žalovaná prostě jen vyčkávala doručení zprávy ostatních zúčastněných subjektů, mj. jí zjednaného odborníka – supervizora, povolaného žalovanou k hájení veřejných zájmů dle mezi nimi uzavřené smlouvy, ve všech třech (včetně smlouvy [anonymizováno] čtyřech) případech se pak „nekonaly“ jakékoliv připomínky ani ze strany ostatních zúčastněných subjektů ani ze strany žalované. Uvádí-li žalovaná, že doručení závěrečné zprávy v její předfinální verzi (pro případ absence připomínek ostatních zúčastněných subjektů shodné s verzí finální, tak jako i zde a i v případě všech tří dalších probíraných smluv – [anonymizováno], [anonymizováno], [anonymizováno]) má význam „z pohledu následné (celospolečensky žádoucí) kontroly výdajů i cílů veřejné zakázky, k níž je žalovaná ([anonymizováno] jako organizační složka státu) podle zákona povinna“, pak uvedené je podle odvolacího soudu jen věcný obsah postrádající deklarací mající zakrýt soudem prvního stupně správně - i podle odvolacího soudu - vystiženou okolnost, že ne/doručení závěrečné zprávy žalované v její předfinální fázi (bez stanovisek ostatních subjektů, včetně stanoviska za tím účelem žalovanou z veřejných prostředků najatého profesionála) prostě nemá, nemělo a nemohlo mít žádný hmatatelný význam. Pokud by zde takový význam byl, jistě by byla žalovaná sto tvrdit a prokazovat konkrétní činnosti (úkony), jimiž když ne v souzené věci, tak v jiných věcech navazovala na doručení „konceptu“ závěrečné zprávy. To, že nic takového netvrdila, jen zapadá do kontextu smlouvy, ukládající jí povinnost vydat stanovisko až k finální verzi zprávy, když skutečnou (věcnou, reálnou) oponenturu obsahu zprávy obstarávají jiné subjekty (včetně veřejných – [anonymizováno]).
33.In concreto tak i podle odvolacího soudu nárok na smluvní pokutu, vyplynuvší z opožděného (42 dnů) dodání konceptu několikastránkové zprávy, k němuž nikdo ze zúčastněných „nic neměl“ a který se tak stal ve výsledku i finální verzí, je-li postaven proti nároku žalobkyně (stavební firmy realizující dílo řádně a včas, podle obsahu stanovisek k závěrečné zprávě bez jakýchkoliv komplikací, což v objednatelsko - zhotovitelských vztazích ze smluv o dílo rozhodně nebývá pravidlem; pozn. odvolacího soudu) na zaplacení ceny díla, prováděného jeden a půl roku, snižujíc tím cenu díla o více než 8% (!), nemůže obstát a jeho moderace do výše 100% je plně na místě. Jakkoliv je úplné upření smluvní pokuty mimořádným zásahem, konkrétní (shora uvedené a již soudem prvního stupně rozebrané) okolnosti věci takový postup opodstatňují, v jejich kontextu by totiž byla, a i v tom odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, jakákoliv výše pokuty zcela zjevně nespravedlivá.
34.Z vyložených důvodů odvolací soud nemá, jde-li o meritum věci, ve výsledku důvod k – výrokově – jinému rozhodnutí než ve svém předchozím rozsudku ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno], vyjma drobné korekce lhůty k plnění k žádosti žalované odvolacímu soudu prezentované na závěr odvolacího jednání dne [anonymizováno] (předcházejícího vyhlášení rozsudku dne [anonymizováno]), vůči níž se žalobkyně nijak nevymezila. Žalované nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, o tom, že žalobkyně provedla dílo řádně a včas, pročež jí vznikl nárok na zaplacení jeho ceny (a to podle smlouvy a § 2586 odst. 1 o. z., nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení, jak uvedl soud prvního stupně), nebylo mezi účastníky sporu, stejně jako o splatnosti žalovaného doplatku ceny díla ke dni [anonymizováno] (to učinili účastníci nesporným v průběhu odvolacího jednání dne [anonymizováno]). 35.Proto odvolací soud – vyjma uvedené technické změny, k níž přistoupil za použití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k pariční lhůtě – znovu potvrdil napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.). 36.K jinému rozhodnutí, než ve svém předchozím rozsudku nespatřuje odvolací soud důvod ani ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení napadeného rozsudku. Odvolací soud nadále neshledává důvodu, proč vytýkat soudu prvního stupně aplikování zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), rozhodnutí o žalobě (tj. o jí uplatněném nároku) nezáviselo na aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. S úvahami žalované, že je nákladovým zatížením paradoxně („absurdně“) penalizována za splnění povinnosti „vymáhat smluvní pokuty“ a že je tím zhotovitelům vysílán neblahý signál, že mohou porušovat smlouvy s [anonymizováno] a ještě takříkajíc „vydělají“, odvolací soud nesouhlasí. Žalovaná zde „nevymáhá“ smluvní pokutu, ale tento svůj domnělý nárok staví proti nespornému nároku žalobkyně na zaplacení řádně a včas provedeného díla realizovaného pod veřejnou kontrolou a ve veřejném zájmu. Žalované nic nebránilo žalobkyni na její oprávněný (nesporný) nárok plnit a smluvní pokutu pak skutečně „vymáhat“, tj. domáhat se jí samostatně podanou žalobou za případného nákladového beneficia v § 142 odst. 3 o. s. ř. O takové řízení (tj. v němž žalovaná vystupovala jako žalobkyně žalující smluvní pokutu podrobenou moderaci) šlo v žalovanou odkazovaném řízení vedeném (v odvolací fázi) u [anonymizováno] pod sp. zn. [anonymizováno], v procesní konstelaci nyní souzené věci však žalované takové beneficium svědčit nemůže. 37.K určení výše nákladů řízení plně úspěšné žalobkyně v prvostupňovém rozsudku pak odvolací soud nemůže než znovu uvést, že na jejich zásadně správné vyčíslení lze pro stručnost odkázat jen s tou výhradou, že pokud žalobkyně neadresovala žalované předžalobní výzvu k plnění, což soud prvního stupně správně postihl pod bodem 37 odůvodnění rozsudku, není na místě takovou (neexistující) výzvu honorovat, což přitom činí tamtéž pod bodem 36. Od soudem prvního stupně vyčíslených nákladů žalobkyně je tudíž nutno odečíst odměnu advokáta za zastoupení ve vztahu k tomuto úkonu (19 300 Kč), jakož i k němu příslušející paušální náhradu nákladů (300 Kč) a náhradu za daň z přidané hodnoty z obojího (4 116 Kč). Celkem tedy náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně činí 405 311,29 Kč (429 027,29 Kč – 23 716 Kč).
38.Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení za použití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen ohledně tam stanovené výše nákladů žalobkyně a z důvodů popsaných již shora ve vztahu k meritornímu výroku rovněž i ohledně pariční lhůty, jinak jej i v tomto výroku potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř). 39.O nákladech odvolacího (předchozího i současného) a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 3 o. s. ř. V odvolacím řízení žalobkyně výsledně neuspěla jen ve zcela nepatrné části (23 716 Kč jí soudem prvního stupně nedůvodně přisouzených nákladů řízení), proto jí přísluší plná náhrada nákladů těchto fází řízení sestávajících z: - odměny jejího advokáta za zastupování podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 AT za vyjádření k odvolání, dvě účasti při jednání odvolacího soudu a písemné podání ve věci samé ze dne [anonymizováno] (vše předchozí odvolací řízení), vyjádření k dovolání žalované, tři účasti při jednání odvolacího soudu ([anonymizováno], [anonymizováno], [anonymizováno]) a dvě písemná podání ve věci samé v odvolacím řízení (ze dne [anonymizováno] a [anonymizováno]), tj. deset úkonů právní služby po 19 300 Kč/úkon, celkem 193 000 Kč; - náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT za pět úkonů právní služby vykonaných do [anonymizováno] ve výši 5 x 300 Kč, celkem 1 500 Kč; - náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT za pět úkonů právní služby vykonaných po [anonymizováno] ve výši 5 x 450 Kč, celkem 2 250 Kč; - náhrady cestovních výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 AT, §§ 157 - 160 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhlášky č. 398/2023 Sb. za 2 x 742 (2 x 371) km jízdy advokáta žalobkyně vlastním osobním motorovým vozidlem k dvěma jednáním odvolacího soudu v roce 2024 z místa jeho sídla a zpět (dle [anonymizováno]) při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,60 Kč, tj. za 1 484 km jízdy celkem 8 310 Kč, a průměrné ceně 1 l nafty ve výši 38,70 Kč, tj. při průměrné spotřebě 5,3 l/100 km podle technického průkazu vozidla 3 044 Kč, celkem 11 354 Kč; - náhrady cestovních výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 AT, §§ 157 - 160 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhlášky č. 475/2024 Sb. za 742 (2 x 371) km jízdy advokáta žalobkyně vlastním osobním motorovým vozidlem k jednání odvolacího soudu v roce 2025 z místa jeho sídla a zpět (dle [anonymizováno]) při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,80 Kč, tj. za 742 km jízdy celkem 4 304 Kč, a průměrné ceně 1 l nafty ve výši 34,70 Kč, tj. při průměrné spotřebě 5,3 l/100 km podle technického průkazu vozidla 1 365 Kč, celkem 5 669 Kč; - náhrady cestovních výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 AT, §§ 157 - 160 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhlášky č. 573/2025 Sb. za 2 x 742 (2 x 371) km jízdy advokáta žalobkyně vlastním osobním motorovým vozidlem k dvěma jednáním odvolacího soudu v roce 2026 z místa jeho sídla a zpět (dle [anonymizováno]) při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,90 Kč, tj. za 1 484 km jízdy celkem 8 756 Kč, a průměrné ceně 1 l nafty ve výši 34,10 Kč, tj. při průměrné spotřebě 7,3 l/100 km podle technického průkazu (jiného) vozidla 3 694 Kč, celkem 12 450 Kč; - náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT, ve znění účinném do [anonymizováno], ve výši celkem 3 200 Kč (4 x 8 půlhodin, dvě cesty k soudu v roce 2024); - náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT, ve znění účinném od [anonymizováno], ve výši celkem 7 200 Kč (6 x 8 půlhodin, tři cesty k soudu v letech 2025 a 2026); - náhrady za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, v zákonné sazbě 21%, počítané podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z odměny, náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas a základní cestovní náhrady (sazba průměrné ceny pohonných hmot již DPH obsahuje), tj. z částky celkem 228 520 Kč, náhrada za DPH tak činí 47 989 Kč. 40.Celkem tedy náklady odvolacího a dovolacího řízení žalobkyně činí 284 612 Kč. S ohledem na obsah repliky žalobkyně k odvolání a celkový průběh (předchozího) odvolacího řízení, v němž žalobkyně setrvala na stanoviscích prezentovaných již soudu prvního stupně a hodnotila právní otázky, odvolací soud neshledal účelně vykonanými úkony právní služby další porady žalobkyně s jejím zástupcem delší jedné hodiny konané podle žalobkyní předložených potvrzení ve dnech [anonymizováno] a [anonymizováno], a proto nepřistoupil rovněž i k jejich honorování. Vzhledem k obsahu a rozsahu podání ze dne [anonymizováno] odvolací soud nehonoroval ani je, zástupci žalobkyně nic nebránilo zůstavit tam přičiněné stručné poznámky obsahu bezprostředně následujícího podání ze dne [anonymizováno], které honorováno je. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto rovněž podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž odvolacímu soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní zákonné lhůtě může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu. O povinnosti žalované zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám advokáta žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku je v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně rozhodujícího v této věci ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek dle § 237 o. s. ř., které je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.), tj. jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.