Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
7 Tdo 310/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 16. 4. 2026
Spisová značka : 7 Tdo 310/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.310.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 13. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
7 Tdo 310/2026-1316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1 6 . 4. 2026 o dovolání obviněného J. S. podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 12 To 120/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 80/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J . S. odmítá . Odůvodněn í: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 9. 2025, č. j. 4 T 80/2025-1076, byl obviněný J . S. uznán vinným pod bodem 1) zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného M . M. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak okresní soud rozhodl, že obviněný je povinen nahradit poškozenému L . Š. škodu způsobenou trestným činem ve výši 1 950 679 Kč a obviněný M . M. je povinen vydat poškozenému L. Š. bezdůvodné obohacení ve výši 1 930 654 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. okresní soud poškozeného L . Š. odkázal se zbytkem jeho nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že
1) v XY v ulici XY v nočních hodinách z 15. 12. 2024 na 16. 12. 2024 násilně vypáčením okna (škoda 7 500 Kč) vnikl do domu čp. XY sloužícího k bydlení a náležejícího majiteli poškozenému L . Š. , který prohledal a odcizil z něho ku škodě poškozeného
- 3 kusy půlkilogramových zlatých investičních cihel zn. Argor Heraeus č. XY, XY a XY , když každá z těchto cihel měla hodnotu 965 327 Kč a každá byla uložena v sáčku z mikrovlákna (každý v hodnotě 75 Kč),
- zlatou desetikorunovou minci z roku 1911 v hodnotě 8 200 Kč i s krabičkou v hodnotě 175 Kč,
- dva kusy kapesních hodinek tzv. cibulaček ze zlaceného stříbra (jedny funkční a druhé nefunkční) v úhrnné hodnotě 6 000 Kč,
- zlatý snubní prsten o váze 5 gramů v hodnotě 6 000 Kč,
- zlatý prsten o váze 3 gramy s modrým safírem v hodnotě 4 000 Kč,
- pozlacený stříbrný náramek v hodnotě 500 Kč,
- pozlacený stříbrný prsten se zeleným sklem v hodnotě 200 Kč,
- dvě zlaté náušnice v úhrnné hodnotě 1 500 Kč,
- bižuterní přívěs s hnědým tygřím okem v hodnotě 300 Kč,
- bižuterní přívěs se zlaceným světlým achátem v hodnotě 300 Kč,
- přívěs „Double“ bez hodnoty,
- a textilní sáček na brýle s květinovým vzorem v hodnotě 10 Kč,
čímž poškozenému způsobil na odcizených věcech škodu v celkové výši 2 923 391 Kč a rozbitím okna mu způsobil další škodu ve výši 7 500 Kč; tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. 4 T 11/2019, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2019, byl odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, který vykonal dne 1. 10. 2022, a dále rovněž rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 4 T 173/2023, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2023, byl odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který vykonal dne 30. 6. 2024; následně po činu ještě dne 16. 12. 2024 odjel obviněný v dopoledních hodinách do XY , kde část odcizených šperků prostřednictvím své sestry prodal za částku 13 806 Kč, a ohledně odcizených tří kusů zlatých investičních cihel, kontaktoval svého známého obviněného M . M. , který od něho v XY ve svém bydlišti během dnů 16. 12. 2024 a 17. 12. 2024 zakoupil všechny tři zlaté investiční cihly za celkovou částku 550 000 Kč. 2) Obviněný sám z XY, okr. XY , od domu čp. XY ve XY ulici dne 16. 12. 2024 kolem 19:00 hod. po veřejné komunikaci na blíže nezjištěné místo řídil osobní automobil zn. Mitsubishi Lancer; ze XY z parkoviště u domu čp. XY v XY ulici do XY k domu čp. XY dne 7. 1. 2025 kolem 05:30 hod. po veřejných komunikacích řídil osobní automobil zn. Mitsubishi Lancer, přičemž těchto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 1 T 170/2015 , který nabyl právní moci dne 3. 8. 2016, mu byl uložen mimo jiné souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 roků, a dále rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. 4 T 11/2019, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2019, mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 roků, které dosud nevykonal.
3. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 12. 2025, č. j. 12 To 120/2025-1221, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného J . S. , směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku. Lze přitom doplnit, že týmž usnesením bylo zamítnuto také odvolání obviněného M . M. II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J . S. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť vyslovil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, současně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 5. Obviněný úvodem vytkl soudům, že závěry o jeho vniknutí do domu poškozeného založily na pouhých domněnkách a dezinterpretaci nepřímých důkazů. Upozornil na absenci přímých důkazů prokazujících tuto část vytýkaného skutku a prezentoval mínění, že nepřímé důkazy v nastíněném směru netvoří ucelený řetězec. Brojil též proti způsobu, jakým soudy hodnotily svědeckou výpověď svědka J . K. i kamerový záznam, kde měl dovolatel hovořit o vitríně lahví s alkoholem. Připomněl, že zmíněné lahve neodcizil, tudíž by nedávalo smysl, aby je nabízel k prodeji, nadto inkriminovanou poznámku o alkoholu označil za příliš obecnou. Odmítl proto, že by tento výrok mohl svědčit o jeho přítomnosti v domě poškozeného, když v souladu se zásadou in dubio pro reo nebyly vyvráceny možnosti fabulace či odpozorování interiéru domu přes okno. Za významné považoval také rozpory vzniklé při identifikaci odcizených věcí, které odmítl hodnotit jako marginální.
6. Za procesně neúčinný důkaz pak dovolatel označil svou výpověď z vazebního zasedání, přičemž akcentoval vlastní intoxikaci a zdravotní indispozici v rozhodné době, a to v kombinaci s psychickým nátlakem policie. Obviněný rovněž vytýkal soudům nedůvodné neprovedení podstatných navrhovaných důkazů, jelikož zamítly pro nadbytečnost jeho návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie. Vyjádřil totiž přesvědčení, že zhodnocení jeho stavu v době výslechu ve vazební m zasedání představuje otázku odbornou a nikoliv právní, pročež soudy ji nemohly samostatně posuzovat, protože by tak nahrazovaly znalecké zkoumání. Dále obviněný kritizoval neprovedení výslechu svědkyň V . B. a I. S. R. , poněvadž v ýslech svědkyně V . B. měl zásadní význam pro ověření informací o nálezu batohu s odcizenými věcmi a výslech jmenované svědkyně nalézací soud nepřípustně nahradil čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení svědkyně P . C.
7. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil obviněný proti právnímu posouzení skutku, když dle vlastního mínění nenaplnil znaky trestného činu krádeže vloupáním, naopak předestřel názor, že skutek měl být správně právně posouzen jako trestný čin zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku. Uložený trest dovolatel považoval za exemplární a nepřiměřeně přísný. V neposlední řadě pak odmítl též správnost výroku o náhradě škody, když poukázal na faktický překryv vlastní povinnosti k náhradě škody poškozenému s povinností obviněného M . M. k vydání bezdůvodného obohacení poškozenému, aniž by se přitom jednalo o solidární závazek. V tomto stavu obviněný spatřoval riziko nepřípustného duplicitního vymáhání stejného plnění ze strany poškozeného. 8. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení krajského soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek okresního soudu, a to v plném rozsahu. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání konstatoval, že argumentace dovolatele v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje k subsumpci pod první a třetí variantu předmětného dovolacího důvodu. Ve vztahu k variantě první pak upozornil, že námitky týkající se způsobu hodnocení důkazu samy o sobě vymezený dovolací důvod nenaplňují. Navíc uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neplynou žádné pochybnosti o tom, že rozhodná skutková zjištění významná z hlediska naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, s provedenými důkazy korespondují a současně spolehlivě vyvracejí odůvodněnost dovolacích námitek, z nichž většinu již dovolatel uplatnil v odvolacím řízení. V posuzované věci nedetekoval státní zástupce ani jakékoliv narušení zásady in dubio pro reo . Taktéž zavrhl výhradu obviněného, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu soudy nedůvodně neprovedly podstatné navrhované důkazy, jelikož neprovedené důkazní návrhy dovolatele byly řádně zamítnuty a tento postup přesvědčivě odůvodněn, tudíž soudy dostály svým povinnostem. 10. Ve vztahu k námitkám řazeným dovolatelem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce učinil závěr o jejich většinové mimoběžnosti s předmětným dovolacím důvodem, neboť v rovině právního posouzení skutku vycházely z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy. Nadto vyzdvihl přiléhavost právního posouzení vytýkaného skutku ze strany soudů obou stupňů. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou zjevně nepřiměřeného trestu, jejíž subsumpci pod některý ze zákonných dovolacích důvodů odmítl. Připustil sice, že v mimořádných situacích může uložení zcela zjevně nepřiměřeného a nespravedlivého trestu odůvodnit zásah ze strany Nejvyššího soudu, leč v posuzované věci takový stav neshledal, ostatně ani obviněný takto svou námitku neformuloval. Konečně pak zavrhl též výhradu dovolatele směřující vůči výroku o náhradě škody, když konstatoval, že soudy za daných okolností postupovaly s respektem k judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu, přičemž poukázal na vybraná rozhodnutí zmíněných soudů. 11. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV.
Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 15. Obviněný své dovolání zčásti vystavěl na kritice skutkových zjištění soudů v posuzované věci. Především tvrdil, že závěr o jeho vloupání do domu poškozeného se neopírá o žádný přímý důkaz, přičemž odmítl, že by důkazy nepřímé v tomto směru tvořily ucelený řetězec. Proti vytyčenému závěru soudu pak postavil vlastní variantu skutkového děje, podle níž toliko našel batoh s věcmi odcizenými poškozenému před zmíněným objektem a tyto si ponechal. V nastíněném smyslu komplexně brojil proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů a dovolával se aplikace zásady in dubio pro reo .
16. Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo.
17. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění sporovaná dovolatelem, primárně se týkající jeho vloupání do domu poškozeného, vyplývají z celé řady ve věci provedených důkazů, mimo výpovědi samotného obviněného učiněné ve vazebním zasedání v rámci přípravného řízení, také z výpovědi svědka J . K. a videozáznamu zachycujícího rozhovor jmenovaného svědka s obviněným. Zmíněné důkazy přitom korespondují s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s výpovědí poškozeného, protokolem o ohledání místa činu atd., jak ostatně správně a přesvědčivě popsal soud nalézací (viz odstavec 20. jeho rozsudku). Soudy obou stupňů se dostatečně vypořádaly i s obhajobou obviněného, když v ní shledaly značné rozpory, účelové úpravy skutkového stavu a dospěly k odůvodněnému závěru, že tato byla provedeným dokazováním vyvrácena (srov. opět především odstavec 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 27. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Popsaný postup je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a Nejvyšší soud mu nemůže ničeho vytknout.
18. Naopak se nelze ztotožnit s míněním dovolatele, že by prokázání jeho viny nezbytně podmiňovala existence dalších důkazů, předně daktyloskopických, pachových či biologických stop. Vzpomínané kategorie důkazů totiž nemají nijak výsadní postavení a pokud dojde k prokázání viny obviněného, nad veškerou důvodnou pochybnost, jako se to stalo v posuzované věci, pak jejich absence principiálně nemůže bez dalšího vést ke vzniku důvodných pochybností. Jedná-li se o úvahu dovolatele, že pokud alkohol v domě poškozeného fakticky neodcizil, nemohl jej v žádném případě nikomu nabízet a souběžně, že tento výrok je příliš obecným, než aby z něj vyplývala jakákoliv relevantní informace, ani s tímto náhledem nemůže Nejvyšší soud vyjádřit souhlas. Daný výrok lze považovat za relativně konkrétní, přičemž jeho souladnost s verzí prezentovanou dovolatelem v rámci jeho obhajoby reálně nepřichází v úvahu. Obviněný by totiž v případě pouhého nálezu vůbec neměl důvod spojovat dům poškozeného s objeveným batohem, nebo klást souvislost mezi takto získané zlato a specificky uložené lahve alkoholu, které se v batohu nenacházely. Představa, že toto vše obviněný nějakou nepochopitelnou náhodou odhadl či vyfabuloval působí naprosto absurdně a rozhodně nezakládá důvodnou pochybnost o jeho vině. Fakt, že zmíněný alkohol odcizen nebyl, nevylučuje možnou nabídku svědku J . K. ze strany obviněného, který ostatně mohl zvažovat návrat do objektu, když z výpovědi poškozeného vyplynulo, že dům stále neobýval a odcizení předmětů si všiml až dne 16. 12. 2024 večer, zatímco rozmluva mezi dovolatelem a svědkem J . K. se odehrála v brzkých ranních hodinách označeného dne. Rovněž údajný rozpor v popisu odcizených věcí, konkrétně odlišné označení odstínu modré barvy drahého kamene zasazeného do prstenu, dovolací soud považuje za zcela marginální detail, nevýznamný z hlediska bezpečné identifikace odcizených předmětů.
19. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité meritorní rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo , který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. 20. Rozporoval-li dovolatel důkazní význam své původní výpovědi učiněné ve vazebním zasedání v rámci přípravného řízení, a to s ohledem na svůj tehdejší zdravotní stav a údajný nátlak ze strany policistů, lze tuto námitku podřadit pod druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., leč nelze jí přiznat opodstatnění. S popsanou výhradou se totiž již dostatečně vypořádal odvolací soud (viz zejména odstavce 26. a 29. odůvodnění jeho usnesení). Z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že obviněný byl před zahájením výslechu řádně poučen o svých právech, přičemž svobodně prohlásil, že poučení porozuměl a vypovídat bude (viz protokol o vazebním zasedání ze dne 10. 1. 2025 na č. l. 41). Ze vzpomínaného protokolu přitom neplyne, že by v důsledku medikace či jiných okolností vznikla jakákoliv pochybnost o schopnosti obviněného vypovídat. Nadto z propouštěcí zprávy MMN, a. s., oddělení Chirurgie – JIP, Jilemnice ze dne 8. 1. 2025, na č. l. 36, plyne, že dovolatel byl po propuštění z nemocnice schopen pobytu v cele předběžného zadržení, což svědčí o jeho tehdejším zdravotním stavu. Rovněž sám obviněný při vazebním zasedání prohlásil, že zasahující policisté se vůči němu sice nechovali mile, ale žádný nátlak na něj nevyvíjeli (opět viz protokol o vazebním zasedání ze dne 10. 1. 2025 na č. l. 41), přičemž existence údajného nátlaku vychází výhradně z aktuálního, dodatečného prohlášení dovolatele. Ve světle všech zmíněných skutečností působí předestřená tvrzení obviněného o jeho nezpůsobilosti vypovídat a nátlaku ze strany policistů značně účelově a nevěrohodně. Nejvyšší soud tak uzavírá, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu se nezakládají na procesně nepoužitelném důkaze. 21. Dovolatel taktéž vytýkal soudům obou stupňů nedůvodné neprovedení podstatných navrhovaných důkazů, primárně zamítnutí návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie, a to ve vztahu k jeho psychickému stavu v době prvotního výslechu při vazebním zasedání v rámci přípravného řízení. Dále také brojil proti zamítnutí návrhů na výslech svědkyň I . S. R. a V. B. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
22. Zamítnutí důkazního návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie pro nadbytečnost, přitom řádně odůvodnil odvolací soud (viz odstavec 24. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje a toliko dodává, že závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, nejsou ve vztahu ke zkoumané problematice přiléhavé, protože v posuzované věci nevznikla žádná pochybnost o schopnosti obviněného řádně vnímat, porozumět poučení a vypovídat, jak ostatně již bylo rozvedeno výše. Současně nelze přijmout dovolatelem prezentovanou koncepci, kdy by musely soudy otázky příčetnosti, schopnosti vypovídat a další podobné znalecké otázky zkoumat ve všech případech, třebaže by v tomto smyslu nevyvstala žádná pochybnost a znalecké zkoumání by vycházelo jen z požadavků obviněného. Podobně neúčelný a nelogický systém by zákonitě musel vést k neúnosnému zatížení až zhroucení soudní soustavy a poskytoval by téměř bezbřehý prostor pr o nesmyslné obstrukce.
23. Opomenuty nezůstaly ani návrhy dovolatele na výslech svědkyň I . S. R. a V. B. , které soud prvního stupně zamítl pro nadbytečnost, což řádně zdůvodnil v odstavci 16. odůvodnění svého rozsudku. Výslech svědkyně I . S. R. přitom zamítl pro irelevanci, poněvadž jmenovaná svědkyně nebyla přítomna žádné části vytýkaných skutků a z jejího výslechu tudíž nemohly vyplynout žádné informace relevantní pro rozhodnutí ve věci. Výslech svědkyně V . B. pak nalézací soud zamítl pro nadbytečnost, jelikož skutečnosti, o nichž by se mohla v souvislosti se zkoumanou věcí vyjádřit, již byly dostatečně objasněny pomocí jiných důkazů. S těmito závěry vyslovil souhlas i odvolací soud (viz odstavec 28. odůvodnění jeho usnesení). Ani Nejvyšší soud nemůže předestřeným vývodům ničeho vytknout, pouze poznamenává, že ani dovolatel ve svém podání žádným způsobem nerozporoval nulový důkazní potenciál výpovědi svědkyně I . S. R. Nadbytečnost výpovědi svědkyně V . B. obviněný popíral předně s odkazem na nepřípustnost nahrazení výslechu jmenované svědkyně čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení svědkyní P . C. V reakci na tuto výhradu nezbývá než konstatovat, že se čtením zmíněného úředního záznamu v hlavním líčení dovolatel souhlasil a došlo k němu tedy za přivolení stran, plně v souladu se zákonem (viz odstavec 8. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), což ostatně obviněný vůbec nerozporoval. Pokud za těchto okolností nalézací soud vyhodnotil skutkový stav za dostatečně prokázaný a nepřistoupil k provedení dalších důkazů, nemohl dovolatel důvodně takový postup kritizovat jen proto, že skutková zjištění soudu zčásti vycházela i z obsahu vzpomínaného úředního záznamu, přečteného v hlavním líčení plně v souladu se zákonem. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k nedůvodnému neprovedení podstatných navrhovaných důkazů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 24. Dovolatel rovněž rozporoval správnost právního posouzení předmětného skutku, nicméně tyto své námitky v drtivé většině založil na odlišném skutkovém stavu, než k jakému dospěly soudy, když odmítal podstatnou část vytýkaného skutku, a to vlastní vniknutí do domu poškozeného. Ve shodě se státním zástupcem tak dovolací soud uzavírá, že tyto námitky vybočují z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rozsahu těchto výhrad, prosazujících odlišnou verzi vytýkaného skutku a pro něj přiléhavou právní kvalifikaci tak dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze formálně. Pod označený dovolací důvod však lze s jistou mírou tolerance subsumovat kritiku obviněného směřující vůči výroku o náhradě škody, když vyjádřil obavy z možné duplicity v podobě kumulace totožného plnění na základě nároků poškozeného na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, leč ani tuto nelze považovat za relevantní. 25. Nejvyšší soud k této problematice poznamenává, že nalézací soud nepochybil, pokud nezavázal obviněného a obviněného M . M. k solidárnímu plnění na základě § 2915 o. z., poněvadž toto ustanovení nelze aplikovat na případy, kdy jedna osoba je povinna plnit poškozenému z titulu náhrady škody, zatímco druhá z titulu bezdůvodného obohacení. V takových případech se jedná o tzv. falešnou solidaritu, kdy jsou dva subjekty povinny k totožnému plnění, přičemž nejde o solidaritu, avšak platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh, a tím i povinnost druhého (viz například PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3037). Tento závěr přitom potvrzuje i relevantní judikatura, podle níž pro případ, že jednomu věřiteli (poškozenému) plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh, a tím i povinnost druhého (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 4 To 42/2013, uveřejněný pod č. 29/2016 Sb., rozh. tr.). Přesto, že lze následně zvažovat více způsobů řešení vztahu obou nároků, v žádném případě není možno učinit závěr, že by si mohl poškozený ponechat obě plnění, jelikož v takovém případě by byl kompenzován dvakrát (srov. MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894–3081 . Praha: Leges, 2018, s. 1249- 1251). Nejvyšší soud tak uzavírá, že rozhodnutí soudu prvního stupně se nezakládá na nesprávném hmotněprávním posouzení. K tvrzené nepřiměřenosti uloženého trestu
26. Dovolatel taktéž brojil proti výroku o trestu, který označil za exemplární a nepřiměřený, aniž by ovšem tyto své teze blíže rozvedl. Nejvyšší soud považuje ve vytyčeném směru za nutné ponejprv připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy výhradně tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K takovému pochybení však nedošlo, což ostatně nenamítá ani sám dovolatel, který vzpomínaný dovolací důvod explicitně neuplatnil. 27. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Výjimku z uvedeného pravidla představuje situace, v níž dojde k uložení zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného trestu, neboť pak by mohl nastat rozpor s ústavní zásadou přiměřenosti trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Nicméně Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem státního zástupce, že v posuzovaném případě nedošlo k uložení extrémně přísného a zjevně nespravedlivého trestu, jelikož uložený trest se nacházel mírně nad polovinou trestní sazby, jíž byl obviněný v dané věci ohrožen, a to za konstatování několika přitěžujících okolností a absence jakékoliv okolnosti polehčující (viz odstavec 33. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitka dovolatele směřující proti přiměřenosti uloženého trestu neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a není tak pro dovolací řízení relevantní.
V.
Závěr
28. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného J . S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučen í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1 6. 4. 2026
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu