Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti P. Š., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného advokátem Mgr. Tomislavem Šulou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 746/2025-526 ze dne 10. prosince 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 50/2024-349 ze dne 26. listopadu 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 98 T 4/2023-222 ze dne 13. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci shledán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což [a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl shledán vinným dřívějším rozsudkem Okresního soudu v České Lípě] byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a tří měsíců, k peněžitému trestu, k trestu zákazu činnosti a k trestu propadnutí věci. Dané trestné činnosti se podle soudu stěžovatel dopustil v rámci dovážení minerálního oleje z Německa a jeho zastřené distribuce jako motorové nafty v České republice. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a nově stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k peněžitému trestu, trestu zákazu činnosti a k trestu propadnutí věci. Vrchní soud zároveň zrušil prvostupňové rozhodnutí ohledně druhého spoluobviněného. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. 3.V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek krajského soudu vydal vyloučený senát, neboť ve stejném složení rozhodl rozsudkem č. j. 56 T 10/2015-4716 ze dne 22. 6. 2023 ve věci původně spoluobžalovaných osob, v důsledku čehož mohl předjímat stěžovatelovu vinu. Podle stěžovatele si tak daný senát učinil jasno o skutkových a právních okolnostech jednání stěžovatele, na čemž nic nemění konstatování soudu, že o stěžovatelově vině nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na to, že krajský soud ve vztahu ke společně stíhanému spoluobžalovanému již v rozsudku č. j. 56 T 10/2015-4716 výslovně uvedl, že je jeho jednání přičitatelné daným rozsudkem odsouzené společnosti.
4.Dále stěžovatel namítá, že hlavní líčení bylo opakovaně konáno v jeho nepřítomnosti, když krajský soud vždy vyloučil jeho věc ze společného řízení, aby ji zase následně spojil ke společnému projednání. V době vyloučení soud prvního stupně prováděl dokazování pouze ve vztahu ke spoluobžalovanému, nikoliv ve vztahu ke stěžovateli, kterému nebylo umožněno se vyjádřit; v některých případech nadto byly prováděny důkazy týkající se stěžovatele. Stěžovateli tak údajně nebylo umožněno vyjádřit se k prováděným důkazům, což je o to závažnější, když přípravné řízení bylo téměř celé provedeno ještě předtím, než bylo zahájeno jeho trestní stíhání. V hlavním líčení pak stěžovatel nedal se čtením protokolů pořízených v přípravném řízení souhlas.
5.Podle stěžovatele navíc soudy vyšly z nezákonně opatřených důkazů. Jde jednak o protokoly celních orgánů o sledování osob a věcí, z něhož nebyly pořízeny obrazové, zvukové ani jiné záznamy, a dále o odposlechy, u nichž se orgány činné v trestním řízení měly uchýlit k tzv. nedovolenému rybaření, jelikož odposlechy plnily jedinou funkci, a sice získat informace o trestné činnosti, ačkoliv předtím takové skutečnosti známy nebyly. Poznatky o jednání s trestněprávní odpovědností konkrétní osoby přitom musejí existovat dříve, než byl vydán příkaz k odposlechu.
6.Stěžovatel konečně namítá nepřiměřenou délku řízení, které trvalo 12 let, což se podle stěžovatele mělo promítnout zmírněním trestu odnětí svobody hluboko pod hranici trestné sazby.
7.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8.Ústavní soud se otázkou možné podjatosti soudce trestního soudu v důsledku jeho předchozího rozhodování ve věci spoluobviněných zabýval - v kontextu čl. 38 odst. 1 Listiny - zejména v nálezu sp. zn. I. ÚS 1941/25 ze dne 30. 9. 2025, z něhož vyplývá, že pouhá skutečnost, že soudce již dříve odsoudil (původně) spoluobviněného v samostatném řízení, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění jeho nestrannosti, a to ani tehdy, zmiňuje-li se předchozí rozhodnutí o účasti osoby, o jejíž vině je později rozhodováno samostatně. Ústavní soud v daném nálezu zohlednil zejména judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož ve složitých trestních řízeních zahrnujících několik osob může být vyjádření soudu o účasti třetích osob nezbytné pro posouzení viny obviněných. Úkolem trestních soudů je prokázat skutečnosti relevantní pro posouzení viny obviněného tak důkladně a přesně, jak je to možné, rozhodující skutečnosti nelze prezentovat jako pouhá obvinění nebo podezření, což platí i ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se třetích osob. Soud by nicméně neměl poskytnout více informací, než je nutné pro posouzení právní odpovědnosti obviněných. Možnou podjatost soudce je v těchto případech nutno posuzovat komplexně při zohlednění všech systémových i pro danou věc specifických okolností (viz zejména bod 29 citovaného nálezu). 9.V nyní posuzované věci Ústavní soud porušení čl. 38 odst. 1 Listiny neshledal. Je pravda, že identický senát před vynesením nyní napadeného rozsudku rozhodoval o vině dalších spoluobžalovaných (kteří dříve stáli před soudem společně se stěžovatelem, načež došlo k vyloučení věci kvůli vznikajícím průtahům), přičemž ve výroku soud zmínil i osobu stěžovatele. Je však zároveň potřeba vyjít z předpokladu, že předsedkyně senátu jako profesionální soudce je schopna oprostit se od závěrů učiněných v jiném řízení, které ji v tomto směru nijak nezavazují a které vůči stěžovateli neměly a nemohly mít žádné právní účinky. Tomuto předpokladu odpovídá i následný průběh hlavního líčení ve věci stěžovatele, který byl odsouzen výhradně na základě důkazů soudem specificky za účelem posouzení viny stěžovatele provedených. Zároveň je zřejmé, že stěžovatel byl v odsuzující části výroku předchozího rozsudku zmíněn jen stručně tak, aby byl řádně vylíčen skutkový stav pro účely konstatování viny tehdejších obžalovaných, aniž by stěžovatelova úloha byla podrobněji rozebírána. Sám stěžovatel ostatně v tomto směru argumentuje jen tím, že podrobněji byla popsána činnost spoluobžalovaného, nikoliv jeho samotného; vůči sobě stěžovatel žádnou "problematickou" pasáž nezmiňuje. Stěžovatel byl v předešlém rozsudku zmíněn celým jménem, jak už ale bylo řečeno, po určitou dobu stáli obžalovaní před soudem společně a z hlediska námitky zákonného soudce by nemělo většího významu, pokud by stěžovatelovo jméno bylo nahrazeno např. iniciály, když soudcům bylo zjevné, o koho se jedná. Zásadní je pak bezpochyby to, že stěžovatel nebyl označen za pachatele, naopak bylo opakovaně zdůrazňováno, že je samostatně stíhán a že o jeho vině nebylo pravomocně rozhodnuto. Za těchto okolností podle názoru Ústavního soudu nelze dospět k závěru o porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. 10.Zmiňuje-li stěžovatel, že již v průběhu řízení uplatnil námitku podjatosti, o níž rozhodl vrchní soud, aniž by své rozhodnutí stěžovateli řádně doručil, tak by sice v takovém případě šlo o procesní nedostatek, ten by ale nemohl mít za následek zrušení nyní napadených rozhodnutí. Ústavní soud zásadně hodnotí trestní řízení jako celek, přičemž je patrné, že stěžovatelova námitka nebyla obecnými soudy pominuta, naopak soudy ji důkladně a ústavně konformním způsobem v napadených rozhodnutích vypořádaly. Vada v doručení předchozího dílčího procesního rozhodnutí za takové situace není způsobilá porušit stěžovatelova ústavně zaručená práva.
11.Ohledně dalších námitek je potřeba prvně uvést, že již byly velmi podrobně vypořádány obecnými soudy, na jejichž argumenty stěžovatel v podstatě vůbec nereaguje. Stěžovatel tak např. vytýká nalézacímu soudu, že opakovaně vylučoval jeho věc tak, aby mohlo proběhnout hlavní líčení, což stěžovateli mělo znemožnit vyjádřit se k provedeným důkazům. Podle stěžovatele dokonce byly takto v jeho nepřítomnosti provedeny i důkazy týkající se jeho viny. Problém je, že stěžovatel žádné konkrétní důkazy o své vině, k nimž se nemohl vyjádřit, nezmiňuje (za alespoň trochu specifikované lze označit důkazy provedené "při hlavním líčení dne 17. 7. 2023", viz dále). Naopak soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, že stěžovatel byl odsouzen výhradně na základě důkazů provedených v jeho přítomnosti. To platí i pro ony důkazy z hlavního líčení ze dne 17. 7. 2023, k nimž vrchní soud poznamenal, že bylo následně přistoupeno k jejich provedení za účasti stěžovatele (viz bod 48 jeho rozsudku). Pokud stěžovatel důkazy, které oproti tvrzení vrchního soudu údajně provedeny nebyly, blíže nekonkretizuje, odůvodnění vrchního soudu relevantně nezpochybňuje.
12.K samotnému vylučování věci dle § 23 odst. 1 trestního řádu se pak podrobně vyjádřil Nejvyšší soud (viz bod 35 jeho usnesení), který detailně rozebral, proč nešlo o postup účelový a obcházející zákon. Oproti tomu v ústavní stížnosti je jen stručně zopakováno, že o obcházení zákona podle stěžovatele šlo. Podobně stěžovatel namítá, že nedal souhlas se čtením protokolů pořízených v přípravném řízení, ignoruje však argumentaci soudů, podle nichž k protokolům přečteným bez souhlasu stěžovatele (byť se souhlasem jeho obhájce) nebylo přihlíženo (viz bod 37 usnesení Nejvyššího soudu). Obdobné platí i u argumentace stěžovatele, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno v době, kdy již byli svědci vyslechnuti, když stěžovatel pomíjí, že - jak jej soudy také upozornily - spoluobvinění byli právě z uvedeného důvodu posléze vyslechnuti znovu za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce (viz bod 36 usnesení Nejvyššího soudu). 13.Patřičná reakce na argumenty obsažené v napadených rozhodnutí chybí i u námitky nezákonných důkazů. Vrchní soud (viz body 42 a 43 jeho rozsudku) i Nejvyšší soud (viz bod 42 jeho usnesení) podrobně vysvětlily, proč protokol o sledování osob má sice nízkou důkazní hodnotu, nejde však o důkaz nezákonný, resp. nepoužitelný. Stejně tak podrobně a konkrétně vysvětlily, proč v daném případě rozhodně nelze hovořit o "rybaření" (viz bod 44 usnesení Nejvyššího soudu a body 40 a 41 rozsudku vrchního soudu). Nic z toho, co je uvedeno v ústavní stížnosti, odůvodnění soudů z ústavního hlediska nedokáže zpochybnit.
14.Jde-li o namítanou délku řízení, soudy výslovně uznaly, že řízení bylo zatíženo průtahy a trvalo nepřiměřeně dlouho. Krajský soud pak tuto skutečnost výslovně zohlednil při ukládání trestu (viz k tomu i bod 54 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), což pak zdůraznil vrchní soud, který specificky právě z toho důvodu uložený trest ještě dále v odvolacím řízení korigoval tak, že jej uložil na samé dolní hranici trestní sazby. Vrchní soud zároveň vysvětlil, proč s ohledem na okolnosti případu nejsou splněny podmínky pro uložení trestu pod dolní hranici. Toto vysvětlení přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil.
15.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu