Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala, o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Majnera, zastoupeného JUDr. Michalem Krýslem, advokátem, sídlem nám. Republiky 30, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2025 č. j. 64 Co 462/2025-118 a 64 Co 463/2025 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 4. 2025 č. j. 75 EXE 504/2025-102 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 6. 2025 č. j. 75 EXE 504/2025-112, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že proti stěžovateli bylo zahájeno exekuční řízení na návrh obchodní společnosti Home Credit a.s. k vymožení povinnosti stěžovateli uložené rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 6. 2023 č. j. 30 C 349/2022-86. Provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka Mgr. Jaroslava Schafferová, Exekutorský úřad Brno-venkov, která vyzvala stěžovatele k dobrovolnému splnění uložené povinnosti. Stěžovatel na to reagoval návrhem na zastavení exekuce spojeným s návrhem na její odklad do doby zastavení. Zároveň podal žádost o ustanovení zástupce, konkrétně advokáta JUDr. Michala Krýsla, kterou spojil se žádostí o osvobození od soudních poplatků.
3.Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 7. 4. 2025 č. j. 75 EXE 504/2025-102 zamítl návrh stěžovatele na odklad exekuce a usnesením ze dne 12. 6. 2025 č. j. 75EXE 504/2025-112 stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů.
4.K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 10. 2025 č. j. 64 Co 462/2025-118, 64 Co 463/2025 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
5.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usneseními obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 6.Stěžovatel se domnívá, že soudní exekutorka nebo exekuční soud měly exekuci zastavit z tzv. úřední povinnosti, tedy i bez jeho návrhu. Je totiž z jeho pohledu bezpředmětná, neboť stěžovatel je v tíživé životní a finanční situaci, o které soud musel z úřední činnosti vědět. Exekuce vůči němu vedené jsou fakticky nevymahatelné. Na rozdíl od krajského soudu je toho názoru, že každá svéprávná osoba není schopna alespoň stručně a v základních obrysech formulovat důvod, pro který by měla být exekuce zastavena. Podle názoru stěžovatele není každý občan povinen absolvovat kurs právního minima. Krajský soud se navíc nevypořádal se skutečností, že jménem stěžovatele a ze své dobré vůle za něj jeho přítelkyně složila zálohu ve výši požadované minimální vymáhané povinnosti s upozorněním, že se "v žádném případě nejedná o majetek stěžovatele" a že složená částka "není určena k okamžité úhradě exekuce" a mělo se jednat o tzv. předběžné splnění vymáhané povinnosti stěžovatelem. Tato záloha však byla soudní exekutorkou přes nesouhlas stěžovatele vrácena.
7.Stěžovatelova ústavní stížnost je polemikou se závěry obecných soudů. Ty nepovažovaly návrhy stěžovatele za důvodné, neboť neuvedl, proč by měl soud využít v jeho případě výjimku spočívající v možnosti k ochraně jeho zájmů mu ustanovit zástupce a vzhledem k jeho majetkovýcm poměrům jej osvobodit od soudních poplatků. Důvody pro odložení exekuce přitom zná pouze stěžovatel a stačilo je svými slovy uvést s argumentací obdobnou jiným podáním, které stěžovatel vůči soudu opakovaně činil. Krajský soud stěžovateli srozumitelně vysvětlil, proč postup, který zvolil, nemohl být úspěšný. Lze jen dodat, že ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí o nezastavení exekuce.
8.V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal, proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu