Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Čermákové, zastoupené JUDr. Petrem Suchomelem, advokátem, sídlem Petrská 1131/2, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2025 č. j. 4 As 313/2024-29 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2024 č. j. 55 A 65/2022-117, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a Martina Volfa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z napadených soudních rozhodnutí, stěžovatelka od roku 2011 vlastní a s rodinou obývá dům, který je umístěn těsně k sousedícímu pozemku. V roce 2021 se na tomto pozemku vedlejší účastník (dále jen "soused") rozhodl zbourat původní obydlí a postavit novostavbu rodinného domu. Jelikož i ten měl přiléhat jednou z obvodových zdí blízko společné hranice pozemků, odstup obou domů by činil 1,3 metru. Příslušný stavební úřad stavební záměr souseda přes nesouhlas stěžovatelky schválil, a to včetně udělení legislativou umožněné výjimky z minimální odstupové vzdálenosti mezi domy. Odvolání stěžovatelky Krajský úřad středočeského kraje nevyhověl.
3.Proti rozhodnutí krajského úřadu se stěžovatelka bránila správní žalobou. Krajský soud v Praze jako řádně uplatněné uznal dva žalobní body. První se týkal porušení procesních práv stěžovatelky v otázce nahlížení do spisu, druhý rozporoval přezkoumatelnost předmětných správních rozhodnutí, správní úřady se podle stěžovatelky nevypořádaly mj. s námitkou týkající se zásahu stavby do jejího soukromí. Ani v jednom případě však krajský soud stěžovatelce nepřisvědčil, k porušení procesních práv podle něj nedošlo a rozhodnutí netrpí nepřezkoumatelností. Ve vztahu k udělení výjimky z minimálního odstupu domů a porušení práva na soukromí správní úřady argumentovaly zvyklostmi v dané lokalitě (řada domů je těsně u sebe), charakterem obou pozemků (jsou velmi úzké) i umístěním domu samotné stěžovatelky (sám je na hranici). Takové odůvodnění považoval krajský soud za dostatečné a přezkoumatelné; správností argumentace se nezabýval, neboť ji stěžovatelka v žalobě nezpochybnila. Krajský soud proto žalobu stěžovatelky zamítl.
4.Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Opět se primárně zabýval přezkoumatelností správních rozhodnutí a také on došel k závěru, že námitky stěžovatelky byly vypořádány dostatečně. Poukazovala-li stěžovatelka na to, že posouzení narušení soukromí se týkalo jen užívání rodinného domu, a nikoliv terasy a zahrady, kasační soud výtku považoval za nepřípustnou novotu, neboť takový žalobní bod před krajským soudem stěžovatelka nevznesla.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Je nucena se svou rodinou v podstatě sdílet prostor společně se sousedy, kteří mají výhled do interiéru jejich domu i na terasu. To vnímá jako porušení práva na soukromý a rodinný život a nedotknutelnost obydlí. Jestliže pak stavební úřady rozhodují o stavbě takového rodinného domu, nemohou povolit výjimku z minimálního odstupu domů bez transparentního a detailního poměřování porušených základních práv s jinými oprávněnými zájmy (ochrana života a zdraví, odvrácení ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku atd.). Nic takového správní orgány v přezkoumávané věci neučinily a správní soudy jejich pochybení následně nenapravily.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 7.Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8.Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že si tuto roli Ústavního soudu uvědomuje a nechce opakovat svou argumentaci proti povolení stavebního záměru a výjimce z minimálního odstupu obou domů, použitou před správními orgány a správními soudy. Reálně ale podstata jejího nesouhlasu zůstává shodná jako před správními soudy a spočívá v tvrzení, že správní úřady nedostatečně vypořádaly jí formulované námitky proti stavbě sousedova rodinného domu. V tomto směru nicméně Ústavní soud žádná ústavněprávní pochybení správních soudů neshledal. Jak vyplývá z rekapitulace výše, obě napadená rozhodnutí se námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů podrobně věnovaly a jejich závěry v tomto ohledu nelze označit za svévolné. Stěžovatelka navíc podává v ústavní stížnosti skutkové okolnosti věci jednostranným a zavádějícím způsobem. Poukazuje-li například na zásah do soukromí a možnost souseda vidět do interiéru jejího domu, zamlčuje, že se tak děje skrze stěžovatelkou bez stavebního povolení zřízeným "oknem" ve zdi ze zcela průhledných luxfer. Soudy se při vypořádání námitek stěžovatelky z povahy věci zabývaly též případným zásahem do jejího práva na ochranu soukromí. Oprávněné zájmy stěžovatelky byly poměřovány především oprávněnými zájmy souseda, které nejsou a priori méně významné než její.
9.Ústavní soud z uvedených důvodů porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal a její ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu