Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
29 ICdo 28/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27. 3. 2026
Senátní značka : 29 ICdo 28/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.28.2025.1
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Incidenční spory (odporové spory)
Přerušení řízení
Obnova řízení
Příslušenství pohledávky
§ 7 IZ.
§ 410 IZ.
Kategorie rozhodnutí: B
Zveřejněno na webu: 6. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
KSOS 37 INS 12771/2023
32 ICm 1774/2024
29 ICdo 28/2025-79
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce M. R. , zastoupeného JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, PSČ 702 00, proti žalovanému BENET GROUP, a. s. , se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25147048, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 1774/2024, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 12771/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 32 ICm 1774/2024 12 VSOL 281/2024-53 (KSOS 37 INS 12771/2023), takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 32 ICm 1774/2024, 12 VSOL 281/2024-53 (KSOS 37 INS 12771/2023), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé u:
1) pohledávky žalovaného č. P3-1 co do náhrady nákladů řízení ve výši 115.152,70 Kč,
2) pohledávky žalovaného č. P3-2 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.621 Kč,
3) pohledávky žalovaného č. P3-3 co do náhrady nákladů řízení ve výši 4.800 Kč,
4) pohledávky žalovaného č. P3-4 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.656 Kč,
5) pohledávky žalovaného č. P3-5 co do náhrady nákladů řízení ve výši 5.600 Kč.
II. Rozsudek odvolacího soudu se s výjimkou té části prvního výroku, ohledně které Nejvyšší soud dovolání zamítl, zrušuje a věc se vrací ve zrušeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 8. července 2024, č. j. 32 ICm 1774/2024-16, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce [ M. R. (dále též jen „M. R.“) ] domáhal vůči žalovanému [ BENET GROUP, a. s (dále též jen „společnost B“) ] určení, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce (dlužníka) není po právu:
1) pohledávka žalovaného č. P3-1 ve výši 262.414,23 Kč (dále jen „pohledávka č. 1“) [I. výrok],
2) pohledávka žalovaného č. P3-2 ve výši 115.826,15 Kč (dále jen „pohledávka č. 2“) [II. výrok],
3) pohledávka žalovaného č. P3-3 ve výši 5.669,95 Kč (dále jen „pohledávka č. 3“) [III. výrok],
4) pohledávka žalovaného č. P3-4 ve výši 65.020,80 Kč (dále jen „pohledávka č. 4“) [IV. výrok],
5) pohledávka žalovaného č. P3-5 ve výši 6.661,97 Kč (dále jen „pohledávka č. 5“) [V. výrok].
[2] Rozhodl o nákladech řízení (VI. výrok).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že všechny pohledávky jsou pohledávkami vykonatelnými, pravomocně přisouzenými žalovanému k tíži žalobce (dlužníka) označenými soudními rozhodnutími, z čehož:
[1] Pohledávku č. 1 tvoří náhrada nákladů řízení ve výši 115.152,70 Kč a úroky z prodlení z této částky za dobu od 7. června 2008 do 14. září 2023 ve výši 147.261,53 Kč.
[2] Pohledávku č. 2 tvoří náhrada nákladů řízení ve výši 54.621 Kč a úroky z prodlení z této částky za dobu od 9. února 2010 do 14. září 2023 ve výši 61.205,15 Kč.
[3] Pohledávku č. 3 tvoří náhrada nákladů řízení ve výši 4.800 Kč a úroky z prodlení z této částky za dobu od 28. února 2022 do 14. září 2023 ve výši 869,95 Kč.
[4] Pohledávku č. 4 tvoří náhrada nákladů řízení ve výši 54.656 Kč a úroky z prodlení z této částky za dobu od 28. května 2021 do 14. září 2023 ve výši 10.364,80 Kč.
[5] Pohledávku č. 5 tvoří náhrada nákladů řízení ve výši 5.600 Kč a úroky z prodlení z této částky za dobu od 28. května 2021 do 14. září 2023 ve výši 1.061,97 Kč.
3. Insolvenční soud následně po provedeném dokazování dovodil – vycházeje z § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 135 a § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – že v dané věci se uplatní omezení popěrných důvodů ve smyslu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona; proto žalobě založené na kritice (nezrušených) pravomocných soudních rozhodnutí, kterými byly pohledávky přiznány, nelze vyhovět. 4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 32 ICm 1774/2024, 12 VSOL 281/2024-53 (KSOS 37 INS 12771/2023):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z § 199 insolvenčního zákona a z § 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že argumentací k nezákonnosti pravomocných soudních rozhodnutí, jimiž byly pohledávky přiznány (a k tomu, že šlo o rozhodnutí vydaná v rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces) se žalobce pokouší prosadit odlišné právní hodnocení přihlášených a přisouzených pohledávek žalovaného, což vylučuje § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Popěrný úkon žalobce proto není po právu a posouzení věci insolvenčním soudem je správné. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky: [1] Je důvodem pro přerušení řízení o popření pohledávky přihlášeného věřitele řízení vedené na základě stížnosti dovolatele ( insolvenčního dlužníka) u Evropského soudu pro lidská práva, v němž se řeší otázka, která má přímý vliv na posouzení oprávněnosti nároku uplatňovaného tímto věřitelem vůči dovolateli v insolvenčním řízení?
[2] Je argumentace nezákonností, respektive rozporem s právem na spravedlivý proces nepřípustným jiným právním posouzením věci ve smyslu § 199 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona? 7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje následovně:
9. Pohledávky žalovaného byly popřeny proto, že jsou odvozeny z nezákonného rozhodnutí soudu (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008, č. j. 49 Cm 292/2001-381, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 14 Cmo 440/2008-472) za použití „protiústavního judikátu Nejvyššího soudu popírajícího práva na spravedlivý proces“. Vzhledem ke skutečnostem, které vyšly najevo v průběhu trestního řízení (v němž byl dovolatel zproštěn obžaloby), se dovolatel domáhal (ve výsledku) neúspěšně obnovy řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 292/2001 a poté, co neuspěl ani s ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022, č. j. 27 Cdo 2173/2021-516 [ usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , podal proti usnesení Ústavního soudu (o odmítnutí ústavní stížnosti) ze dne 3. května 2022, sp. zn. II. ÚS 992/22, stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který o věci dosud nerozhodl [ usnesení Ústavního soudu je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Ústavního soudu ].
K otázce č. 1 [ K (ne)přerušení řízení ]
9. S žalobou o popření pohledávek (proto, že zaniknou povolením obnovy řízení) spojil dovolatel návrh na přerušení řízení do rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tento návrh však insolvenční soud zamítl (jako nedůvodný) usnesením ze dne 7. června 2024. Jelikož proti tomuto usnesení nebylo přípustné odvolání, navrhl dovolatel přerušení řízení znovu v odvolacím řízení. Odvolací soud však návrhu na přerušení řízení též nevyhověl; zamítl jej usnesením ze dne 12. listopadu 2024, proti kterému nebylo přípustné dovolání . Proto dovolatel uplatňuje stejnou výtku v dovolacím řízení (je přesvědčen, že soudy nepostupovaly správně, jestliže řízení nepřerušily).
10. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015, má dovolatel za to, že důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu a v důsledku přerušení řízení ji nebude nutné posuzovat nadbytečně dvakrát (což je i tento případ). 11. Postup odvolacího soudu představuje nepřiměřený zásah do práv dovolatele a jeho oprávněných věřitelů, je zcela nehospodárný (byť se zaštiťuje opakem) a nedůvodně zvýhodňuje (zamítnutím žaloby) žalovaného.
K otázce č. 2 (K jinému právnímu posouzení věci)
12. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uplatněnou argumentací (nezákonností, rozporem s právem na spravedlivý proces) nepřípustně uplatnil jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 věta za středníkem insolvenčního zákona), když jeho chování je vedeno snahou dosáhnout obnovy řízení. 13. V daném případě je třeba vzíti na zřetel důvody, pro které byl vydán zprošťující rozsudek trestního soudu (které by vedly k jinému rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 292/2001), a na to, že trestní soud provedl i důkazy, jejichž provedení zamítl civilní soud.
14. Kdyby bylo řízení přerušeno, nebylo by důvodu zabývat se souladností dovolatelovy argumentace s úpravou obsaženou v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Odtud je zřejmo, že pouhé následování právní normy bez hledání správného účelu pro její aplikaci může i v demokratickém právním státě vyvolat v materiálním pojetí spravedlnosti řadu přešlapů a vytvořit množství překážek komplikujících přístup k právu. Napadené rozhodnutí tedy dovolatel považuje za ryze formální a nevypořádávající se s dotčenou problematikou důsledně a ze všech úhlů. 15. Žalovaný ve vyjádření nemá dovolání za opodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. Dovolání pak shledal přípustným, když v posouzení otázek souvisejících s přerušením řízení jde zčásti o věc dovolacím soudem neřešenou a co do nezpůsobilosti důvodů popření pohledávek je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
21. Pro posouzení povahy přezkoumávaných pohledávek jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
[1] Rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č. j. 49 Cm 292/2001-381, rozhodl Městský soud v Praze ve sporu vedeném mezi společností B (tamním navrhovatelem), společností CASH & CAPITAL, a. s. (dále jen „společnost C“), a M. R. o určení neexistence rozhodnutí jediného akcionáře přijatých při výkonu působnosti valné hromady akciové společnosti a o určení vlastnického práva k akciím tak, že:
1) Určil, že označené rozhodnutí M. R. není rozhodnutím jediného akcionáře v působnosti valné hromady společnosti C ( I. výrok).
2) Určil, že společnost B je vlastníkem a držitelem 20 kusů označených akcií společnosti C (II. výrok).
3) Uložil M. R. zaplatit společnosti B na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 115.152,70 Kč (III. výrok) [jde o „jistinu“ pohledávky č. 1].
4) Určil, že společnost C nemá právo na náhradu nákladů řízení ( IV. výrok).
[2] K odvolání společnosti B a M. R. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 14 Cmo 440/2008-472:
1) Potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008 v I. až III. výroku (první výrok, část věty před středníkem).
2) Změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008 ve IV. výroku tak, že společnosti B se vůči společnosti C nepřiznává náhrada nákladů řízení (první výrok, část věty za středníkem).
3) Uložil M. R. zaplatit společnosti B na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 54.621 Kč (druhý výrok) [jde o „jistinu“ pohledávky č. 2].
4) Určil, že společnosti B se vůči společnosti C nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] O žalobě na obnovu řízení podané M. R. ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 292/2001 rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. března 2020, č. j. 49 Cm 38/2013-382, tak, že:
1) Žalobu na obnovu řízení zamítl (I. výrok).
2) Uložil M. R. zaplatit společnosti B na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 54.656 Kč (II. výrok) [jde o „jistinu“ pohledávky č. 4].
3) Uložil M. R. zaplatit společnosti C na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 30.800 Kč (III. výrok).
[4] O odvolání M. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020 rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. března 2021, č. j. 14 Cmo 191/2020-484, tak, že:
1) Potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020 (první výrok).
2) Uložil M. R. zaplatit společnosti B na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 5.600 Kč (druhý výrok) [jde o „jistinu“ pohledávky č. 5].
3) Uložil M. R. zaplatit společnosti C na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 6.776 Kč (třetí výrok).
[5] O dovolání M. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021 rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. února 2022, sp. zn. 27 Cdo 2173/2021, tak, že:
1) Dovolání odmítl (první výrok).
2) Uložil M. R. zaplatit společnosti B na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 4.800 Kč (druhý výrok) [jde o „jistinu“ pohledávky č. 3] .
3) Uložil M. R. zaplatit společnosti C na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku 4.800 Kč (třetí výrok).
22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:
(…)
(2) Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže
(…)
c/ probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
(…)
§ 5 (insolvenčního zákona) Zásady insolvenčního řízení
Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:
a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;
(…)
§ 410 (insolvenčního zákona) (1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. (…)
(5) Popření pohledávky věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku. (6) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.
23. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. od zahájení sporu. Citovaná ustanovení insolvenčního zákona platí v nezměněné podobě od rozhodnutí o úpadku dlužníka (14. září 2023). S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [ s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb. ]. 24. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
K otázce č. 1 [ K (ne)přerušení řízení]
25. Ze spisu se podává, že:
[1] Usnesením ze dne 7. června 2024, č. j. 32 ICm 1774/2024-9, které nabylo právní moci dne 24. června 2024, insolvenční soud zamítl návrh dovolatele [ zahrnutý v jeho žalobě podané 29. května 2024 (č. l. 2 až 4) ] , aby řízení bylo přerušeno do doby, než Evropský soud pro lidská práva rozhodne o stížnosti dovolatele proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 992/22; usnesení obsahovalo přiléhavé poučení o nepřípustnosti odvolání (§ 202 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.). [2] Usnesením ze dne 12. listopadu 2024, č. j. 32 ICm 1774/2024, 12 VSOL 281/2024-43 (KSOS 37 INS 12771/2023), odvolací soud (mimo jiné) zamítl návrh dovolatele [ zahrnutý v jeho odvolání ze dne 3. října 2024 proti rozsudku insolvenčního soudu ze dne 8. července 2024 (č. l. 29 až 32) ] , aby řízení bylo přerušeno do doby, než Evropský soud pro lidská práva rozhodne o stížnosti dovolatele proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 992/22; usnesení obsahovalo přiléhavé poučení o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř. nesplňuje podmínku, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu, „kterým se odvolací řízení končí“). 26. Smyslem § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 107/2014“). 27. Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Srov. opět R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013. 28. Ze shora citovaných závěrů plyne, že ve vztahu k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). U incidenčních sporů a zvláště pak u tzv. odporových sporů (sporů o určení pravosti výše nebo pořadí pohledávek) platí řečené tím více, že jsou vedeny v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/ insolvenčního zákona) za účelem zajištění jeho zdárného průběhu, přičemž akcent na rychlost insolvenčního řízení se podává i ze základní zásady insolvenčního řízení promítnuté v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. 29. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přitom patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud tak může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení podle uvedeného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. 30. Nehledě k tomu, že meze vytyčené pro rozhodování o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. v odstavcích 26 až 29 odůvodnění shora nepodporují názor dovolatele, že bylo žádoucí řízení přerušit, Nejvyšší soud v daných souvislostech především zdůrazňuje, že v tom případě, kdy soud prvního stupně nebo odvolací soud usnesením pravomocně zamítne návrh na přerušení řízení (v této věci návrh na přerušení řízení ze dne 29. května 2024 zamítl insolvenční soud usnesením ze dne 7. června 2024, a opakovaný návrh na přerušení řízení ze dne 3. října 2024 zamítl odvolací soud usnesením ze dne 12. listopadu 2024), není Nejvyšší soud povolán provádět přezkum věcné správnosti takového usnesení v rámci mimořádného opravného prostředku (dovolání) proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé jen proto, že podle příslušné právní úpravy šlo o usnesení, proti kterému nebylo možné podat odvolání nebo dovolání. 31. Dovolání tak potud není opodstatněné (argumentace nesprávností usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. června 2024 nebo usnesení odvolacího soudu ze dne 12. listopadu 2024 je pro výsledek řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. listopadu 2024 právně bezvýznamná).
K otázce č. 2 (K jinému právnímu posouzení věci)
32. Sporné pohledávky mají být vykonatelnými pohledávkami pravomocně přiznanými žalovanému (věřiteli) proti dovolateli (dlužníku) soudy coby náhrada nákladů příslušných soudních sporů.
33. V občanském soudním řízení platí zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku osobně i jeho zástupci, si každý účastník platí ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.) [bod XXXVII., str. 207 (383), stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč.]. 34. Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněné pod číslem 146/2011 Sb. rozh. obč.
35. Již v rozsudku ze dne 23. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 13/2021 (na který v podrobnostech odkazuje), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že u vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu vymezuje insolvenční zákon možnost popřít její pravost nebo výši dlužníku úžeji, než jiným osobám nadaným popěrným právem (srov. § 336 odst. 3 a § 410 odst. 6 insolvenčního zákona na straně jedné a § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona na straně druhé) a ozřejmil důvody pro něž tomu tak je, včetně záměru zákonodárce. 36. Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu co do částek „jistin“ přiznaných žalovanému k tíži dovolatele pravomocnými a vykonatelnými soudními rozhodnutími označenými v odstavci 21 odůvodnění shora. Jinak řečeno, závěry o omezení důvodů popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se v poměrech dané věci prosadí:
[1] u pohledávky č. 1 co do náhrady nákladů řízení ve výši 115.152,70 Kč (III. výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008),
[2] u pohledávky č. 2 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.621 Kč (druhý výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009),
[3] u pohledávky č. 3 co do náhrady nákladů řízení ve výši 4.800 Kč (druhý výrok usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022),
[4] u pohledávky č. 4 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.656 Kč (II. výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020),
[5] u pohledávky č. 5 co do náhrady nákladů řízení ve výši 5.600 Kč (druhý výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021).
37. Ve zbývajícím rozsahu, tedy ohledně příslušenství požadovaného z přiznaných náhrad nákladů řízení v podobě konkretizovaných úroků z prodlení skutkový stav věci, z nějž vyšly oba soudy, neodůvodňuje závěr, že jde o úroky z prodlení přiznané pravomocnými rozhodnutími příslušného orgánu (soudu). Soudní rozhodnutí, z nichž soudy vyšly, žádné výroky o přiznání úroků z prodlení z přisouzených náhrad nákladů řízení neobsahují a soudy v této věci z oněch rozhodnutí žádná zjištění v dotčeném směru ani nečinily.
38. Odtud plyne, že v rozsahu částek, jež mají odpovídat požadovaným úrokům z prodlení z přisouzených náhrad nákladů řízení, neplatí omezení nastavená dlužníku co do důvodu popření pravosti nebo výše pohledávky v § 410 odst. 6 insolvenčního zákona (ta se vztahují jen na vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu). Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném rozsahu není správné. 39. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé: [1] u pohledávky č. 1 co do náhrady nákladů řízení ve výši 115.152,70 Kč,
[2] u pohledávky č. 2 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.621 Kč,
[3] u pohledávky č. 3 co do náhrady nákladů řízení ve výši 4.800 Kč,
[4] u pohledávky č. 4 co do náhrady nákladů řízení ve výši 54.656 Kč, a
[5] u pohledávky č. 5 co do náhrady nákladů řízení ve výši 5.600 Kč.
40. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil ve zrušeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 41. V další fázi řízení odvolací soud v rámci přezkoumání požadovaných úroků z prodlení v režimu nevykonatelných pohledávek neopomene ve vazbě na dovolatelem uplatněné důvody popření vzít v potaz, že náhrady nákladů řízení, z nichž žalovaný žádá úroky z prodlení, jsou příslušenstvím nároku z doby před 1. lednem 2014 (srov. § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) a že pro rozhodné období ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představovaná rozsudkem velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněným pod číslem 5/2006 Sb. rozh. obč. , vylučuje požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. P o u č e n í: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2026
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu