Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Zuzanou Tůmovou ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] 3 zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o zaplacení 145 320 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Konstatuje se, že v řízení zahájeném dne [anonymizováno] u Finančního úřadu pro [anonymizováno] podáním přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2015 a v navazujícím soudním řízení, vedeným Městským soudem v [anonymizováno] pod sp. zn. [anonymizováno] o zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne [anonymizováno] čj. [anonymizováno] a v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, vedeném pod spisovou značkou [anonymizováno], bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.
II. Návrh žalobkyně, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 145 320 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13.10.2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 41 453 Kč k rukám zástupce žalobkyně [anonymizováno], advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se žalobou ze dne 12.04.2022 domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení za zdaňovací období červen 2015, které bylo zahájeno 27.07.2015 podáním daňového přiznání za červen 2015 a trvalo do 12.03.2022, tedy po dobu 6 let a 7 měsíců. Tvrdí, že průtahy byly způsobeny zejména pomalou činností správních orgánů a Městského soudu v [anonymizováno], přičemž sama k nim nijak nepřispěla. Řízení se týkalo nároku na odpočet DPH ve výši 267 608 Kč, přičemž žalobkyně uvedla, že vzhledem ke ztrátě hospodaření za rok 2015 šlo o věc pro ni zásadní. Výši požadovaného zadostiučinění odvozuje od stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, zohledňuje inflaci a navrhuje částku 100 917 Kč, zvýšenou o 20 % z důvodu mimořádných průtahů v řízení před daňovými orgány, a o dalších 20 % z důvodu mimořádných průtahů v soudním řízení, tedy celkem 145 320 Kč. Nárok uplatňuje podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., s odkazem na § 38 odst. 2 Listina základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Současně požaduje úrok z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne 13.10.2022 do zaplacení. 2.Žalovaná nárok žalobkyně neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby. Uvádí, že žalobkyně podala celkem 13 obdobných žalob za jednotlivá zdaňovací období prosinec 2014 až prosinec 2015, přičemž všechny vycházejí ze stejných skutkových tvrzení. Podle žalované jde o jediné řízení, které má být posouzeno jako jeden nárok, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. nsoud/30_Cdo_1021_2010), aby se zabránilo duplicitnímu odškodnění. Namítá překážku litispendence, neboť o stejném nároku se již vede řízení u Obvodního soudu pro [anonymizováno] pod sp. zn. [anonymizováno], a navrhuje zastavení řízení podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 83 odst. 1 OSŘ, případně jeho přerušení do skončení dříve zahájených řízení. 3.K průběhu řízení žalovaná uvádí, že správce daně i Odvolací finanční ředitelství postupovali v souladu se zákonem, délka odvolacího řízení byla odůvodněna složitostí věci a nutností prodloužení lhůty schváleného [anonymizováno]. Připouští průtah v soudním řízení před [anonymizováno], avšak tvrdí, že celková délka řízení byla přiměřená vzhledem ke složitosti případu, mezinárodnímu prvku a počtu stupňů řízení. Pokud by soud dospěl k závěru o nepřiměřené délce, žalovaná považuje za dostačující konstatování porušení práva, nikoli finanční kompenzaci, s odkazem na marginální význam věci pro žalobkyni. Argumentuje, že žalobkyně se účastnila podvodu na DPH, což potvrdil NSS, a její nejistota spočívala pouze v tom, zda bude protiprávní jednání odhaleno, což podle judikatury NS (např. sp. zn. nsoud/30_Cdo_4387_2015) vyvrací vznik nemajetkové újmy. Dále uvádí, že žalobkyně neprokázala zásah do své psychické sféry, nepodala podnět proti nečinnosti a sama žádala o prodloužení lhůt. 4.Žalovaná odmítá aplikaci lhůt správního řádu na daňové řízení, odkazuje na § 262 zák. č. 280/2009 Sb. a judikaturu NSS (nssoud/7_Afs_39_2022), a tvrdí, že přiměřenost délky řízení nelze posuzovat jen podle numerické délky, ale i podle složitosti věci. K výši nároku uvádí, že navyšování základní částky o inflaci nemá oporu v právním řádu ani ve Stanovisku Nejvyššího soudu, což potvrzuje i judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn. usoud/III.__S_1303_21). Na základě uvedeného žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu a přiznání náhrady nákladů řízení. 5.Žalobkyně v replice zdůrazňuje, že žalovaná sama potvrdila průtahy v daňovém řízení, což spolu s průtahy u [anonymizováno] dokládá nepřiměřenou délku celého řízení. Tvrdí, že nemajetkovou újmu není třeba dokazovat, protože platí domněnka její existence při nepřiměřené délce řízení. Odmítá argument žalované o daňovém podvodu, neboť nebyl prokázán nepoctivý úmysl a pojem „daňový podvod“ nelze ztotožňovat s trestným činem. Podle žalobkyně řízení bylo skutkově i procesně jednoduché, stát měl možnost jednat rychle, a pomalá činnost jde na jeho vrub. Význam věci pro žalobkyni byl zásadní, a nedbalost při výběru dodavatele nemohla vést k tomu, že by postačilo jen konstatování porušení práva. Dále trval na zvýšení částky o inflaci s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a namítá, že absence výzvy dle § 142a OSŘ nemůže být důvodem pro nepřiznání nákladů řízení, protože stát zde nevystupuje v rovném postavení a žalovaná odmítla plnit. 6.Žalovaná tvrdí, že význam řízení pro žalobkyni byl pouze nepatrný vzhledem k jejímu vědomému zapojení do daňového podvodu, což potvrzuje judikatura Ústavního soudu (usoud/I.__S_231_24) i Nejvyššího soudu (nsoud/30_Cdo_2080_2024). Podle Nejvyššího soudu (nsoud/28_Cdo_3787_2023) mohla být žalobkyně v nejistotě až od zahájení daňové kontroly dne 01.09.2015, nikoli od podání daňového přiznání. Žalovaná zdůrazňuje, že řízení za jednotlivá zdaňovací období tvoří jeden celek, a žalobkyně již obdržela zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva v pilotním řízení ([anonymizováno]), proto je třeba žalobu zamítnout. Argumentuje nejednotnou judikaturou Městského soudu v Praze, avšak poukazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro [anonymizováno] ([anonymizováno]), který zamítl obdobný nárok z důvodu konzumace újmy a odmítl multiplikaci nároků. Podle žalované má újma celistvou povahu a nelze ji uměle dělit na jednotlivá zdaňovací období. Žalovaná zdůrazňuje, že řízení za zdaňovací období prosinec 2014 až prosinec 2015 tvoří jeden celek, protože správce daně činil shodné úkony, vydal jediné rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a následně probíhalo společné soudní řízení. Tvrdí, že žalobkyně byla již odškodněna v souvisejících řízeních formou konstatování porušení práva, a její újma je tím zkonzumována. Přiznání dalšího zadostiučinění by vedlo k nepřiměřené multiplikaci nároků a bylo by v rozporu s účelem zákona o odpovědnosti státu. 7.Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobkyně podala dne 27.07.2015 u Finančního úřadu [anonymizováno] daňové přiznání k DPH za zdaňovací období červen 2015. Dne 01.09.2015 byla zahájena daňová kontrola mimo jiné za toto zdaňovací období (protokol č. j. [anonymizováno]). V rámci kontroly byly prováděny úkony včetně mezinárodních dožádání do [anonymizováno], [anonymizováno] a[anonymizováno][anonymizováno] a výslechů svědků. Dne 11.09.2017 byla s žalobkyní projednána a podepsána zpráva o daňové kontrole č. j. [anonymizováno], čímž byla kontrola ukončena. Na jejím základě vydal správce daně dne 20.09.2017 platební výměr č. j. [anonymizováno], jímž byla žalobkyni vyměřena daňová povinnost ve výši 230 968 Kč; téhož dne byly vydány platební výměry i za další zdaňovací období prosinec 2014 až prosinec 2015. Proti platebním výměrům podala žalobkyně dne 24.10.2017 odvolání, které doplnila 17.01.2018. Dne 23.04.2018 [anonymizováno] požádalo [anonymizováno] o prodloužení lhůty stanovené v pokynu [anonymizováno] k vyřízení odvolání, č. j. [anonymizováno], a to s ohledem na složitost posuzované problematiky a rozsáhlost spisu, který má přibližně 2 000 stran. Dne 26.04.2018 [anonymizováno] prodloužilo lhůtu pro vyřízení předmětného odvolání o 4 měsíce, č. j. [anonymizováno].Odvolací finanční ředitelství rozhodlo dne 10.10.2018 pod č. j. [anonymizováno] tak, že odvolání zamítlo; rozhodnutí nabylo právní moci dne 21.10.2018. Následně žalobkyně podala dne 21.12.2018 správní žalobu k Městskému soudu v [anonymizováno], který ji rozsudkem ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno], zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno]; rozsudek nabyl právní moci dne [anonymizováno].
8.Nespornou skutečností bylo mezi účastníky rovněž uplatnění nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 145 320 Kč uplatnila přípisem ze dne 12.04.2022, který byl téhož dne žalované doručen. Žalovaná uplatněnému nároku nevyhověla.
9.Soud vycházel ze shora uvedených nesporných tvrzení účastníků, neboť skutkový stav, tedy průběh předmětného řízení byl mezi stranami v podstatných okolnostech nesporný, proto soud další dokazování neprováděl.
10.Předmětem řízení je daňové řízení pro přiznání DPH za zdaňovací období červen 2015, v němž byla žalobkyni na základě daňové kontroly platebním výměrem vyměřena daň z přidané hodnoty. Žalobkyně podala daňové přiznání za zdaňovací období červen 2015 dne 27.07.2015, přičemž dne 01.09.2015 byla zahájena daňová kontrola. Ta byla ukončena projednáním a podpisem zprávy o daňové kontrole dne 11.09.2017, na jejímž základě vydal správce daně dne 20.09.2017 platební výměr, jímž byla žalobkyni vyměřena daňová povinnost. Proti platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 10.10.2018, jež nabylo právní moci dne 21.10.2018. Následně žalobkyně podala dne 21.12.2018 správní žalobu k Městskému soudu v [anonymizováno], který ji rozsudkem ze dne [anonymizováno] zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne [anonymizováno]; tento rozsudek nabyl právní moci dne [anonymizováno] a byl žalobkyni doručen dne [anonymizováno].
11.Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (zákon o odpovědnosti za škodu), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
12.Podle § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 stejného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 stejného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
13.Podle § 14 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
14.Soud v prvé řadě konstatuje, že byla splněna podmínka předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, a proto nic nebrání tomu, aby soud věc projednal.
15.Soud se zabýval otázkou, zda je namístě pro potřeby nároku žalobkyně na přiznání nemajetkové újmy posoudit daňové řízení za zdaňovací období červen 2015 společně se zdaňovacími řízeními za další daňová období, která se z velké části překrývají, neboť byla vedena jediná daňová kontrola za zdaňovací řízení od do a rovněž správní řízení bylo vedeno jako společné pro všechna zdaňovací období, za jediné řízení, nebo zda se jedná o samostatná řízení pro každé jednotlivé zdaňovací období. V tomto ohledu zdejší soud poukazuje na rozsudek Městského osudu v [anonymizováno] ze dne [anonymizováno], č.j. [anonymizováno] a dále Městského soudu v [anonymizováno] vydaný ve věci sp. zn. [anonymizováno], proti němuž bylo dovolání žalobkyně odmítnuto usnesením [anonymizováno] soudu sp. zn. [anonymizováno] (dále i na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. [anonymizováno], proti němuž bylo dovolání obou účastnic odmítnuto usnesením [anonymizováno] soudu sp. zn. [anonymizováno], či rozsudek zdejšího soudu sp. zn. [anonymizováno], proti němuž bylo dovolání žalobkyně odmítnuto usnesením [anonymizováno] soudu sp. zn. [anonymizováno]). Jakkoliv sice obecně platí, že porovnání s jinými případy je nepoužitelné s ohledem na odlišnosti toho kterého namítaného řízení, individuální specifika a hmotněprávní i procesněprávní markanty každého řízení, ve shora uvedených řízeních byly projednávány nároky téže žalobkyně proti téže žalované o poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení, přičemž o jednotlivých zdaňovacích obdobích probíhala formálně samostatná řízení jen před prvostupňovým správním orgánem. Před odvolacím správním orgánem a v řízení před soudy probíhalo již řízení jediné (společné), které se týkalo všech (celkem 13) zdaňovacích období, a rozhodování o nich se odbývalo shodným způsobem. Soud tak předmětné řízení pro potřeby posouzení nároku žalobkyně na nemajetkovou újmu posuzoval jako jediné řízení s ohledem na výše uvedené.
16.Dále se soud zabýval námitkou žalované, že žalobkyni již bylo přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva v jiných obdobných sporech, a proto žalobkyni nemůže být poskytnuta opětovně stejná forma zadostiučinění, která jí již poskytnuta byla. Zdejší soud v tomto ohledu odkazuje na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2024, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2080_2024, v němž k otázce zkonzumování zadostiučinění uvedl, že ačkoliv bylo žalobkyni rozsudkem Obvodního soudu pro [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve vztahu ke zdaňovacímu období únor 2015, tak toto konstatování nemůže být pojmově vztaženo i k jiným řízením, která byla (na základě odlišných daňových přiznání) zahájena v jiném období, neboť se zmíněné konstatování (navíc učiněné ve formě rozsudku soudu) vztahuje pouze a jenom ke zdaňovacímu období únor 2015, a není možno ho bez dalšího rozšířit na všechna postupně posuzovaná řízení. Žalované samozřejmě nic nebrání (zejména ve fázi předběžného projednání nároku) poskytnout zadostiučinění k více dílčím (či společně projednávaným) nárokům, taková skutečnost však musí z dané formy zadostiučinění jednoznačně vyplývat. Tato podmínka však ve vztahu k projednávané věci splněna není. 17.Dále se soud zabýval otázkou vymezení rozhodné doby řízení, když podle tvrzení žalobkyně bylo předmětné řízení zahájeno podáním daňového přiznání za období červen 2015, tedy dne [anonymizováno], kdy s tímto závěrem se zdejší soud ztotožnil a za počátek daňové kontroly považuje podání daňového přiznání dne [anonymizováno]. Co se týče konce předmětného řízení, soud dospěl k závěru, že za konec řízení ve smyslu § 31a zák. č. 82/1998 Sb. je třeba považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí ve věci, protože teprve právní mocí zaniká nejistota ohledně výsledku řízení. Řízení tak skončilo dne [anonymizováno], přičemž soud na tomto místě uvádí, že rozhodnutí o kasační stížnosti bylo zástupci žalobce doručeno právě dne [anonymizováno] a soudu tak není zřejmé, z jaké skutečnosti vychází jeho tvrzení o doručení dne [anonymizováno]. 18.Celková délka řízení činila 6 let a 7 měsíců. Tuto dobu je třeba považovat za nepřiměřenou, neboť jak ve správní fázi, tak zejména ve fázi soudní došlo k průtahům, byť ve správní fázi nikoli zásadním (prodloužená lhůta pro rozhodnutí byla překročena o více než 1,5 měsíce). Průtah v řízení před [anonymizováno] však nebyl zanedbatelný. Jednotlivé fáze řízení nelze posuzovat izolovaně, protože se jednalo o tutéž povinnost žalobkyně – odvést daň ve správné výši. Daňové řízení a navazující soudní řízení je proto nutné hodnotit jako jeden celek z pohledu požadavku na přiměřenou délku řízení. Na toto řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť bylo rozhodováno o povinnosti s přímým dopadem na vlastnické právo žalobkyně. Uplatní se tak i stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a navazující judikatura, podle níž platí vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy při nepřiměřené délce řízení.
19.Soud při právním posouzení vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 31.08.2021, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3118_2020) a ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.04.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Nejprve se zabýval otázkou, zda lze ve vztahu k posuzovanému daňovému řízení a na něj navazujícímu soudnímu řízení hodnotit přiměřenost jejich celkové délky, tedy zda na tato řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a § 38 odst. 2 Listina základních práv a svobod, které garantují právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí uzavřel, že daňové řízení včetně daňové kontroly představuje zásah do vlastnického práva a dotýká se i práva na informační autonomii jednotlivce, a proto jde o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda. Žalobkyni tedy svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu § 38 odst. 2 Listina. V projednávané věci bylo správní řízení vedeno od [anonymizováno] do [anonymizováno], na které navazovalo soudní řízení od [anonymizováno] do [anonymizováno]. Tato řízení spadají pod ochranu uvedených ustanovení a je namístě aplikovat závěry stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, včetně vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, kterou přejímá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Nepřiměřená délka řízení způsobuje účastníkům morální újmu, kterou není třeba prokazovat, neboť vzniká samotným porušením práva. Po vyhodnocení důkazů soud uzavírá, že celková délka řízení, přesahující šest let, je zjevně nepřiměřená a neodpovídá době, kterou lze u tohoto typu řízení rozumně očekávat. Porušení práva na přiměřenou délku řízení nastává tehdy, pokud řízení trvá nepřiměřeně dlouho, bez ohledu na to, zda byly zaznamenány průtahy ze strany orgánu veřejné moci. Vzhledem k tomu, že soud má za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení i vznik nemajetkové újmy, je namístě poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění. 20.Soud při posouzení formy zadostiučinění vycházel z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., tedy z celkové délky řízení, složitosti věci, chování poškozené, postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro žalobkyni. Správní a soudní řízení trvalo celkem 6 let a 7 měsíců. Soud neshledal důvod pro navýšení základní částky ani pro její modifikaci, neboť průtah před [anonymizováno] je již zohledněn v rámci celkové délky řízení. Žalobkyně požadovala zvýšení částky o inflaci a další navýšení z důvodu mimořádného průtahu v daňovém řízení a zásadního významu věci, avšak soud mimořádný průtah neshledal. Překročení prodloužené lhůty pro rozhodnutí o odvolání nelze považovat za mimořádný průtah vzhledem ke složitosti věci, která byla dána mezinárodním prvkem, nutností provést výslechy svědků v zahraničí, mezinárodní dožádání a rozsáhlým spisovým materiálem. Žalobkyně průtahy nezpůsobila, postupovala procesně korektně, avšak význam předmětu řízení pro ni soud hodnotí jako nepatrný. Nejistota žalobkyně spočívala pouze v tom, zda bude odhalen její nepoctivý úmysl při uplatnění odpočtu DPH, což podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu význam řízení zásadně snižuje. Navíc žalobkyně podala řadu dalších žalob na náhradu újmy za obdobná zdaňovací období, přičemž v některých již bylo přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Tyto okolnosti vedou soud k závěru, že přiznání peněžitého zadostiučinění by bylo v rozporu s účelem zákona i principem spravedlnosti. Přiměřenou formou zadostiučinění je proto konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je plnohodnotnou formou satisfakce předpokládanou zákonem. 21.Namítala-li žalovaná, že újma byla již kompenzována konstatováním porušení práva v jiném řízení, nelze tento názor přijmout. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/30_Cdo_2080_2024, konstatování porušení práva učiněné ve vztahu k jednomu zdaňovacímu období nelze bez dalšího vztáhnout na jiná řízení zahájená na základě odlišných daňových přiznání. 22.Soud z výše uvedených důvodů rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, kterým konstatoval porušení práva žalobkyně na projednání v přiměřené lhůtě a zároveň ohledně žalované částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 145 320 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl výrokem II. tohoto rozsudku.
23.Pro úplnost soud dodává, že překážku litispendence zde neshledal, neboť žalobkyně se domáhala zadostiučinění za jiné zdaňovací období, než v řízení vedeném pod sp. zn. [anonymizováno].
24.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 OSŘ, dle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V dané věci byla žaloba co do základu po právu a výše plnění závisela na úvaze soudu, z tohoto důvodu přiznal soud žalobkyni náhradu nákladů řízení jako při plném úspěchu ve věci, v částce 41 453 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 000 Kč (2 000 Kč za podání žaloby a 4 000 Kč za podání dovolání) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý z sedmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 2 300 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 300 Kč ve výši 6 153 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 OSŘ uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladu řízení do rukou advokáta. 25.O lhůtách k plnění soud rozhodl v souladu s § 160 OSŘ --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.