Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.05.2026
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Škoda
Náhrada škody
Náhrada nemajetkové újmy (o. z.)
Dotčené předpisy: § 2910 OZ Kategorie rozhodnutí: B
Zveřejněno na webu: 01.07.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Česká republika - Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje , IČO 75151537, se sídlem Lidické náměstí 899/9, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ing. R. M. , zastoupený JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Vaníčkova 1112/27, Ústí nad Labem, o zaplacení 968 777 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. okresni/13_C_243_2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 02.12.2024, č. j. krajsky/8_Co_396_2024-481, takto: Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ústí nad Labem mezitímním rozsudkem ze dne 20.03.2024, č. j. okresni/13_C_243_2022-447, rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému je dán v celém rozsahu s tím, že o výši nároku a nákladech řízení rozhodne v konečném rozhodnutí. V řízení o nároku na náhradu škody způsobené dopravní nehodou vyšel ze zjištění, že žalovaný řidič nedbal pokynů policejní hlídky k zastavení vozidla a snažil se hlídce ujet. Vůz žalobkyně jej proto důvodně pronásledoval asi 30 km. V zatáčce na kluzkém povrchu a za tmy však žalovaný nezvládl řízení, sjel z vozovky a v rychlosti asi 102 až 106 km/h havaroval. Pronásledující policejní hlídka nemohla zatáčku předvídat. Zatáčka nebyla označená a pohyb i osvětlení ujíždějícího vozidla vyvolávaly dojem, že cesta pokračuje rovně. Proto ani vozidlo žalobkyně nezvládlo zatáčku, sjelo z vozovky a narazilo do stromu. Žalobkyně vyplatila policejní hlídce náhradu za ztrátu služebního příjmu po dobu pracovní neschopnosti, náhradu za bolest, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením a za věcnou škodu. Další škoda jí vznikla přímo na havarovaném vozidle. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 2910, § 2911, § 2917 OZ, občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že základ nároku je dán v celém rozsahu. Dospěl k závěru, že žalovaný zaviněně porušil právní povinnost a v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla žalobkyni škoda. Přestože oba řidiči vozidel překročili mezní rychlost a nepřizpůsobili jízdu aktuálním podmínkám, byl to právě žalovaný, kdo svým protiprávním jednáním vytvořil nebezpečnou situaci. Nehoda policejní hlídky byla přímým důsledkem stylu jízdy žalovaného, který nedbal pokynů k zastavení a policejní hlídce se snažil ujet i za cenu značného překročení nejvyšší povolené rychlosti a ohrožení ostatních účastníků provozu. Řidič policejního vozidla nenese na vzniklé škodě žádnou spoluodpovědnost. Policejní hlídka totiž plnila svou zákonnou povinnost pronásledovat prchajícího žalovaného a bez jeho nebezpečné jízdy by k dopravní nehodě nedošlo. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 02.12.2024, č. j. krajsky/8_Co_396_2024-481, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která částečně doplnil vlastním dokazováním, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud potvrdil existenci příčinné souvislosti ve formě tzv. psychické kauzality. Byl to žalovaný, kdo svým protiprávním jednáním vytvořil a udržoval situaci, na kterou musela policejní hlídka reagovat. Aby policisté splnili svůj úkol a prchajícího žalovaného zastavili, byli nuceni jej stíhat a v podstatě kopírovat jeho styl jízdy. Jen tak s ním mohli udržet potřebný kontakt. Řidič policejního vozidla byl oprávněn k rychlé jízdě podle § 18 odst. 9 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a dbal přitom nezbytné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost silničního provozu a ostatních účastníků. Proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal na straně policejní hlídky ani spoluúčast na vzniku škody. 3. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody (tzv. psychické kauzality), která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu za srovnatelných skutkových okolností řešena. Žalovaný je přesvědčen, že ačkoli škoda vznikla v souvislosti s pronásledováním jeho vozidla, jedinou příčinou nehody policejního vozu byl styl jízdy řidiče (policisty). Ten nedbal potřebné opatrnosti a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, stavu vozidla ani vozovky. Dále namítá, že se odvolací soud při posouzení spoluúčasti žalobkyně, resp. policejní hlídky, na vzniku škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.05.2018, č. j. nsoud/25_Cdo_4948_2017). Podle žalovaného sice § 18 odst. 9 zák. č. 361/2000 Sb. umožňuje řidičům útvaru policie překročit nejvyšší povolenou rychlost, ale zároveň vyžaduje, aby dbali potřebné opatrnosti a neohrozili bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Řidič policejního vozidla jel tak rychle, že nezvládl řízení a s vozidlem havaroval, což žalovaný nemohl nijak ovlivnit. Podle přesvědčení žalovaného není příčinná souvislost dána, protože do děje vstoupilo svobodné rozhodnutí řidiče jet nepřiměřenou rychlostí. Minimálně by měla být shledána spoluúčast řidiče na vzniklé škodě. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a rozhodl, že se žaloba zamítá, popř. aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 OSŘ) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 OSŘ, shledal, že dovolání je přípustné pro řešení dovolacím soudem za daných skutkových okolností dosud neřešené právní otázky existence příčinné souvislosti (tzv. psychické kauzality). Dovolání není důvodné. 5. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky příčinné souvislosti mezi svým protiprávním jednáním a vznikem škody. V daném případě jde o regresní nárok státu po vyplacení náhrad náležejících policistům podle služebního zákona. Jestliže zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ani jiný právní předpis, neobsahuje zvláštní právní úpravu regresního vztahu mezi přímým škůdcem a státem jakožto tím, kdo je povinen k náhradě škody, může se stát (Česká republika prostřednictvím příslušného bezpečnostního sboru) domáhat postihu vůči takovému škůdci za použití obecné úpravy postižního práva podle § 2917 OZ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.05.2018, sp. zn. nsoud/25_Cdo_5551_2017, publikovaný pod č. 66/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). I zde se pak uplatní řešení podmínky vztahu příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní jednání škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti zásadně otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.02.2002, sp. zn. nsoud/21_Cdo_300_2001, nebo rozsudek ze dne 26.04.2007, sp. zn. nsoud/25_Cdo_915_2005) a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 OSŘ). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 06.11.2007, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3334_2006). V nyní posuzované věci nejde o situaci, že by újmu na zdraví policistů způsobil přímý útok (zásah) žalovaného vedený proti nim, nýbrž že újmu na zdraví utrpěli policisté ve služebním vozidle při dopravní nehodě, v níž vyústil jejich zásah proti žalovanému. Je tak spornou otázka, zda přichází v úvahu existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti řidiče zastavit na výzvu policejní hlídky a dopravní nehodou policejního vozu, který pronásleduje řidiče, jenž namísto zastavení policejní hlídce ujíždí. Jde tedy o právní posouzení existence příčinné souvislosti mezi dvěma skutkovými okolnostmi, a tedy otázku, kterou je možno podrobit dovolacímu přezkumu. 6. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního jednání, ke škodě by nedošlo ( conditio sine qua non ). Odpovědnost však nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.08.2017, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3285_2015). 7. O právně relevantní příčinu půjde tehdy, jestliže faktická příčina podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti má zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 01.11.2007, sp. zn. usoud/I.__S_312_05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 03.02.2015, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1222_2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2018, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2999_2018). Objektivní předvídatelnost přitom v projednávané věci nebyla sporná, když s rychlým pronásledováním ujíždějícího vozidla je možnost havárie, a tedy i zranění policistů a škody na majetku žalobkyně podle životních zkušeností i rozumu průměrného člověka (§ 4 odst. 1 OZ) rozumně předpokládatelná. 8. Sporným mezi stranami zůstává, zda příčinnou souvislost vylučuje okolnost, že se policejní hlídka rozhodla žalovaného pronásledovat o své vůli, zároveň však v rámci plnění služebních povinností. Jinak řečeno, základní otázkou je, zda příčinou vzniklé škody bylo vlastní a samostatné rozhodnutí policejní hlídky pronásledovat žalovaného. Nalézací soudy založily svá rozhodnutí na principu tzv. psychické kauzality. Tím je třeba rozumět situace, v nichž ke vzniku škody nedojde přímým působením fyzikálních sil nebo přírodních zákonů, ale kdy rozhodující článek v příčinném řetězci tvoří samostatné rozhodnutí člověka (zpravidla poškozeného), který je však podstatným způsobem navázán na počínání škůdce. K psychické kauzalitě se hlásí česká doktrína (MELZER, Filip. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 182 a násl., nebo DOLEŽAL, Adam, DOLEŽAL, Tomáš . Kauzalita v civilním právu se zaměřením na medicínskoprávní spory. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016, s. 154 a násl.), aniž by podala její podrobnější rozbor, ale i našemu právnímu řádu blízká doktrína rakouská (KARNER, Ernst. In: KOZIOL, Helmut, BYDLINSKI, Peter, BOLLENBERGER, Raimund. ABGB, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch. Kommentar, 3. vyd., Springer Verlag Wien, 2010, s. 1461 a násl.) či německá [FLUME, Christoph. § 249. In: HAU, Wolfgang, POSECK, Johannes (eds.). BeckOK BGB. 77. Edition. München: C. H. Beck, stav k 01.02.2026, marg. 317, OETKER, Hartmut. In: SÄCKER, Franz Jürg en (ed.). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 1, §§ 1-240. München: C.H. Beck, 7. Auflage, 2015, marg. 170, nebo MEDICUS, Dieter. Die psychisch vermittelte Kausalität im Zivilrecht. JuS, 2005, s. 289 a násl]. Mezi typický příklad psychické kauzality řadí judikatura soudů Spolkové republiky Německo škodu vzniklou při pronásledování pachatele deliktu [pronásledování černého pasažéra revizorem, viz rozsudek Spolkového soudního dvora (dále jen „BGH“) ze dne 13.07.1971, sp. zn. VI ZR 125/70, pronásledování řidiče vozidla policií po neuposlechnutí příkazu k zastavení, viz rozsudek BGH ze dne 03.02.1967, sp. zn. VI ZR 115/65, či ze dne 31.01.2012, sp. zn. VI ZR 43/11, nebo pronásledování pachatele dopravní nehody nezúčastněným řidičem viz rozsudek BGH ze dne 24.03.1964, sp. zn. VI ZR 33/63]. V tuzemské judikatuře lze zaznamenat případ vytvoření příležitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 22.01.1988, sp. zn. 1 Cz 70/87, v němž Nejvyšší soud dovodil odpovědnost za škodu vzniklou vloupáním nejen u přímého pachatele krádeže, ale i pachatele vloupání, který svým jednáním druhému pachateli krádež umožnil).
9. Ani odpovědnost pronásledovaného však nemůže být bezbřehá. BGH v této souvislosti uplatňuje korektiv tzv. výzvy (vyprovokování) k pronásledování. Toto kritérium vyžaduje, aby se pronásledovatel oprávněně cítil podnícen (nepostačí, pokud se nechá pouze fakticky strhnout, jeho reakce musí mít oporu v právu) k jednání, které ohrožuje (mimo jiné) i samotného pronásledovatele, a aby toto jednání bylo racionální a přiměřené (to má zabránit odpovědnosti za újmu vzniklou v důsledku absurdně excesivní reakce na banální incident). Jsou-li tyto podmínky splněny, je příčinná souvislost dána a poškozenému vzniká nárok na náhradu újmy. Újma přitom musí být pro prchajícího předvídatelná, tedy předpokladem je, že pronásledovatel mohl a měl počítat s tím, že bude pronásledován, a že při tomto pronásledování může pronásledovateli vzniknout újma (srov. rozsudek BGH ze dne 03.07.1990, sp. zn. VI ZR 33/90, v němž BGH dospěl k závěru, že prchající nevěděl o pronásledování policisty v neoznačeném voze bez výstražných zvukových či světelných signálů). Současně musí újma představovat realizaci typického rizika pronásledování, tedy zvýšeného nebezpečí, které pronásledování přináší. Nenahrazuje se újma jako důsledek běžného životního rizika, které by nastalo i bez pronásledování [podle BGH je běžným životním rizikem uklouznutí policisty na čerstvě posekané a mokré trávě (rozsudek BGH ze dne 13.07.1971, sp. zn. VI ZR 165/60), naopak zvýšeným nebezpečím spojeným s pronásledováním je skok policisty za prchajícím z okna ve výšce 4 metrů (ro zsudek BGH ze dne 12.03.1996, sp. zn. VI ZR 12/95)].
10. Není však vyloučena případná spoluúčast pronásledovatele na vzniklé újmě. I v případě splnění podmínky vztahu příčinné souvislosti je možné hodnotit konkrétní poměr mezi velikostí podstupovaného rizika a důvodem pronásledování. Ve věci řešené v rozsudku BGH ze dne 13.07.1971, sp. zn. VI ZR 125/70, utrpěl revizor újmu na schodech, když pronásledoval černého pasažéra. Příčinná souvislost byla dána, neboť revizor byl oprávněn cestujícího, který situaci vytvořil svým jednáním (nezaplacením jízdného), pronásledovat; jeho jednání se opíralo o právo na předběžné zadržení osoby při činu a o nutnost prosadit nárok dopravní společnosti. Jinak řečeno, chování cestujícího objektivně vyvolalo nutnost zásahu ze strany revizora, a proto odpovědnost cestujícího za zranění revizora vznikla. V rámci spoluúčasti revizora na vzniklé újmě soud zkoumal, zda naléhavost situace odpovídala podstoupenému riziku. Dospěl k závěru, že relativně nepatrný důvod (pouhá jízda načerno) neopodstatňoval poměrně vysoké riziko (nebezpečná a rychlá honička po nádražních schodech, která vyžadovala šikovnost pronásledovatele) a přiznal revizorovi náhradu pouze ve výši dvou třetin vzniklé újmy. Obdobně ve věci řešené v rozsudku BGH ze dne 31.01.2012, sp. zn. VI ZR 43/11, krátil soud náhradu újmy o jednu čtvrtinu proto, že řidič policejního vozidla při pronásledování vjel do jemu neznámé, nepřehledné a nebezpečné dvojité zatáčky, ačkoli na ni byl předem upozorněn dopravním značením. Podle soudu měl včas zabrzdit a do zatáčky vjet tak, aby zbytečně neohrozil posádku.
11. Dovolací soud pokládá zásady zobecněné výše za uplatnitelné i při posuzování nyní projednávané věci. Policejní hlídka byla povinna v rámci plnění služebních úkolů pronásledovat žalovaného, který neuposlechl ani opakované výzvy k zastavení a snažil se hlídce ujet, a to navzdory varovnému výstřelu policisty. Hlídka byla zároveň oprávněna postupovat podle pravidel přiměřených povaze zákroku a zvolila adekvátní způsob pronásledování ujíždějícího vozidla. Nejednalo se o případ, kdy by jednání žalovaného bylo pro pronásledování policejní hlídkou bezvýznamné, hlídka žalovaného podezírala z řízení vozidla pod vlivem alkoholu, tedy z jednání potenciálně značné nebezpečnosti. Žalovaný byl povinen výzvy uposlechnut, ale neučinil tak. Naopak, zcela úmyslně prchal riskantní jízdou při porušení pravidel silničního provozu. Musel si přitom být vědom toho, že jej hlídka bude pronásledovat, že bude nucena reagovat na jím zvolený způsob jízdy, přičemž mohl a měl očekávat možnou kolizi, jak vlastní, tak policejního vozu. To, že pronásledování bylo nebezpečné, nemůže žalovaného zbavit odpovědnosti, neboť ho sám vyvolal svou vlastní nadměrnou rychlostí. Vzniku škody mohl kdykoli zabránit, pokud by výzvy hlídky uposlechl a vozidlo zastavil. V poměrech projednávané věci je tedy nepochybně příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaným a vznikem škody žalobkyně dána.
12. Nejvyšší soud se ztotožňuje rovněž s hodnocením spoluúčasti žalobkyně, resp. policejní hlídky, na vzniku újmy, jak jej provedly nalézací soudy. Řidič policejního vozu byl v souladu s § 18 odst. 9 zák. č. 361/2000 Sb. oprávněn překročit povolenou rychlost a jeho úkol zastavit prchajícího žalovaného ospravedlňoval jeho rizikovější způsob jízdy. Správně odvolací soud poznamenal, že k tomu, aby hlídka mohla splnit svůj úkol, musela se držet těsně za žalovaným (který sám nejvyšší povolenou rychlost překrač oval a jeho technika jízdy byla riskantní) a do určité míry kopírovat jeho styl jízdy. Podstoupené riziko odpovídalo důvodnému podezření, že žalovaný řídí pod vlivem návykových látek, jakož i nebezpečí, které svým stylem jízdy vytvořil a udržoval. Řidič policejního vozidla přitom dbal potřebné opatrnosti, za vozidlem žalovaného dodržel bezpečný odstup. Podle skutkových zjištění nalézacích soudů (které dovolacímu přezkumu nepodléhají) nemohl včas na zatáčku reagovat. Nebyla nijak označena a pohyb i osvětlení ujíždějícího vozidla vyvolávaly dojem, že cesta pokračuje rovně. Ačkoli řidič vozidla žalobkyně reagoval včas bržděním, nehodě již nemohl zabránit. V obecné rovině je sice správný odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. nsoud/25_Cdo_4948_2017, řešící míru účasti řidiče policejního vozidla oprávněného překročit nejvyšší povolenou rychlost jízdy s právem přednosti v jízdě při užití zvláštního výstražného světla modré barvy podle § 41 odst. 1 silničního zákona, nikoliv však při střetu s vozidlem osoby, proti níž bylo zakročováno, nýbrž s jiným účastníkem silničního provozu. V tom se tedy obě situace odlišují a závěry označeného rozhodnutí nejsou přenositelné do skutkových poměrů nyní projednávané věci. 13. Lze tedy uzavřít, že mezi protiprávním jednáním řidiče, který neuposlechne ani opakované výzvy policie k zastavení a snaží se hlídce ujet riskantní jízdou při porušení pravidel silničního provozu, a škodou vzniklou havárií pronásledujícího policejního vozu, existuje vztah příčiny a následku. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné.
14. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného jako nedůvodné podle § 243d odst. 1 písm. a) OSŘ 15. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci pokračuje, tudíž o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§ 151 odst. 1 OSŘ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.05.2026
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu