Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], narozená [anonymizováno]
o zaplacení 32 229 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaná povinna splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 800 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena, byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 411,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 32 229 Kč od 03.12.2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 929,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [anonymizováno]
--- ODŮVODNĚNÍ ---
Žalobkyně se domáhala zaplacení 32 229 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 13.06.2025 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla částku 25 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni zaplatit dlužnou jistinu společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 825 Kč a s poplatky za volitelné služby, to vše ve splátkách dle sjednaného splátkového kalendáře. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetových stránek žalobkyně www.[anonymizováno].cz. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dlužné částky, když žalobkyni neuhradila ničeho; zůstala jí tak dlužna na jistině 25 000 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 825 Kč a na poplatku za expres výplatu 199 Kč. Kromě toho požadovala žalobkyně po žalované rovněž zaplacení úroků v celkové výši 3 675 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 030 Kč, smluvních pokut ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 15.11.2025 do 02.12.2025 ve výši 182,78 Kč a úroku z prodlení ve výši 11, % ročně z celkové dlužné částky 32 229 Kč za období od 03.12.2025 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, rodinný stav, splátky u jiných společností aj. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIS a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně dále pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a minimální uvěřitelné výdaje. Žalobkyně vycházeje z informací od žalované doplněných o informace z databází vypočetla maximální limit měsíční splátky a dospěla k tomu, že žalovaná je schopna úvěr splácet.
Žalovaná uvedla, že nároky žalobkyně jsou založeny na neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně před poskytnutím úvěru porušila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované; zároveň je smlouva neplatná proto, že žalobkyně neprokázala, že došlo k uzavření smlouvy právě v takovém znění, jak žalobkyně předkládá, neboť smlouva nebyla řádně elektronicky podepsána. Konečně je smlouva neplatná pro hrubý rozpor s dobrými mravy. Žalovaná tak navrhovala, aby jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni pouze bezdůvodné obohacení ve výši jistiny. Žalovaná uvedla, že neuhradila žalobkyni žádnou splátku. Dále žalovaná uvedla, že je schopna dluh splácet v měsíčních splátkách ve výši 800 Kč.
Za splnění podmínek uvedených v § 115a OSŘ, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastnice uzavřely dne 13.06.2025 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový úvěr ve výši 25 000 Kč a dále byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 825 Kč; sazba RPSN činila 49,2 %. Vedle toho byly sjednány některé další poplatky za doplňkové služby splatné, pokud žalovaná příslušnou službu využije. Žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 24 měsíčních splátkách dle sjednaného splátkového kalendáře. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který měl být úvěr poskytnut, a to účet č. [anonymizováno]. Pro případ, že se žalovaná opozdí s úhradou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním a smluvní pokutu. Proces uzavírání smlouvy je upraven v oddíle „Uzavírání úvěrových smluv“ a to tak, že smlouvy jsou uzavírány prostřednictvím internetové stránky www.[anonymizováno].cz, kde pomocí příslušného tlačítka klient potvrdí svůj úmysl uzavřít úvěrovou smlouvu, kterou podepíše zvoleným heslem a jedinečným SMS kódem. Žalobkyně předložila také informační memorandum o zpracování osobních údajů a sazebník platný od 04.11.2022. Dále žalobkyně doložila i kopii občanského průkazu žalované. Z opisu výpisu proplacení smlouvy plyne, že z účtu žalobkyně byla dne 13.06.2025 na účet uvedený ve smlouvě, tj. účet č. [anonymizováno] zaslána částka 25 000 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila.
Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v kartě klienta, z níž plyne, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru využila pro ověření bonity žalované (mimo jiné) data sdělená klientem, a to informaci o tom, že žalovaná byla v té době zaměstnána s měsíčním příjmem ve výši 32 000 Kč, byla bezdětná a jiným společnostem nesplácela ničeho. Lustrace žalované v registrech ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS byly OK.
Z listiny „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky žalované a domácnosti žalované, a to za využití statistických dat.
Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru měla existujících 5 splátkových úvěrů, dva nesplátkové a pět úvěrů z kreditních karet. Ukončeno měla v té době celkem 39 jiných úvěrů, odmítnuto jí bylo celkem 7 úvěrů, dva sama odvolala a jedna žádost dosud nebyla vyřízena.
Ze snímku displeje mobilního telefonu zachycujícího výpis z běžného účtu žalované za období od 01.01.2024 do 31.01.2024 z internetového bankovnictví soud neučinil žádná skutková zjištění, neboť snímek nebyl předložen v dostatečné kvalitě (údaje nejsou čitelné).
Dopisem ze dne 18.08.2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužných splátek a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru; dle podacího archu byla výzva odeslána žalované dne 20.08.2025. Dopisem ze dne 03.10.2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení celého úvěru; dopis byl dle podacího archu žalované odeslán dne 06.10.2025. Předžalobní upomínkou ze dne 31.10.2025, jejíž odeslání dne 03.11.2025 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná opět vyzvána ke splacení celkové dlužné částky.
Z osvědčení o digitálním úkonu Úřadu práce ČR ze dne 30.12.2025 doloženého žalovanou je zřejmé, že žalovaná byla zaměstnána od 1. 11 2023 do 30.04.2025, od 28.07.2025 do 22.08.2025, od 29.09.2025 do 31.10.2025 a od 20.10.2025 do 30.11.2025.
Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 OZ, občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zák. č. 257/2016 Sb., který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018 ze dne 25.07.2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ Z vyjádření žalobkyně neplyne, že by si od žalované za účelem zjištění jejích příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty, žalobkyně tedy vycházela pouze z informací sdělených žalovaným a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalované, který nebyl nikterak doložen (např. výplatními páskami, potvrzením zaměstnavatele, pracovní smlouvou). Ani výdaje žalované (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz minimální náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a často své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého významně lišit a ani statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Rovněž zjištění, že žalovaná již v době před poskytnutím úvěru měla řadu jiných úvěrových závazků, mělo vést žalobkyni k důkladnému prověření úvěruschopnosti žalované. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.
Dle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Předmětnou smlouvu je tak nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 25 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 OZ: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Vzhledem k tomu, že na svůj dluh ve výši 25 000 Kč žalovaná ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny v částce 25 000 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021 ze dne 20.04.2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zák. č. 257/2016 Sb.. Vzhledem k tomu, že žalovaná uvedla, že v jejích množnostech je splácet 800 Kč měsíčně, rozhodl soud o povinnosti žalované vrátit poskytnutou jistinu v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 800 Kč. Soud má za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení dojde v přiměřené době. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále (dle § 565 OZ), že nesplní-li žalovaná byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovanou dostatečnou výstrahou, aby splátky plnila řádně a včas. Ve zbývající části (tedy ohledně poplatků, úroku, nákladů na vymáhání, smluvních pokut a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 OSŘ dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 34 432,49 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 19.06.2026), přičemž jí bylo soudem přiznáno 25 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná ze 73 % a z 27 % neúspěšná (z 27 % byla úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 46 % náhrady nákladů řízení. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 290 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 700 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 4 194 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 1 929,20 Kč (46 % z 4 194 Kč).
--- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.