Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
3 Tdo 554/2023
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. b) tr.ř. Datum rozhodnutí: 7. 2. 2024
Spisová značka : 3 Tdo 554/2023
ECLI: ECLI:CZ:NS:2024:3.TDO.554.2023.3
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Podílnictví
Podjatost
Předběžné otázky
Dotčené předpisy: § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 4. 4. 2024
Podána ústavní stížnost
Datum podání Spisová značka ECLI Soudce zpravodaj Výsledek Datum rozhodnutí
II.ÚS 1309/24
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
6
7 3 Tdo 554/2023-1774
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 34/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá . Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 44 T 34/2021 , byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), ve znění účinném do 31. 1. 2019, kterého se dopustil tím, že v měsíci dubnu roku 2018 poté, co si s jeho svolením u něho v jeho provozovně XY v Praze, XY, uskladnil A. L., konvolut archiválií, čítající několik balíků historických písemností, které si A. L. zakoupil pro sebe od M. D., za částku cca 100.000 Kč jako pozůstalost po zemřelém otci,
z tohoto konvolutu archiválií vyňal nespecifikovatelné množství cenných archiválií, přinejmenším:
„notářský instrument Petra Reindla z 1. června 1414, vydaný ve věci rozhodnutí odebrat Janovi z Jesenice doktorát kanonického práva a vyhlásit nad ním (v souvislosti s Janem Husem) ztíženou klatbu“,
„notářský instrument Martina, kdysi Havla z Trnavy, ze dne 2. prosince 1406, kterým se zveřejňuje rozsudek Blažeje, řečeného Vlk ze Strážné, děkana královské kaple Všech svatých a konzerváta pražské univerzity, ve sporu scholia pražské univerzity Jana z Borotína proti Pechovi z Borotína o dědictví“,
„listinu papeže Klimenta VI. ze dne 26. ledna 1347 (Avignon), kterou papež Kliment VI. dává souhlas k založení Univerzity Karlovy“, a
„transsumpt této listiny v podobě notářského instrumentu veřejného notáře Petra Michalova z Prahy ze dne 30. června 1347 (Praha)“,
následně si uvedený konvolut archiválií (bez již vyňatých archiválií bod body 1. až 4) nechal posoudit z hlediska jeho charakteristiky, provenience, struktury a obsahu soudním znalcem PhDr. Vladimírem Růžkem, jmenovaným pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací oceňování archiválií, a byl ve znaleckém posudku, vypracovaném dne 13. 5. 2018, znalcem výslovně upozorněn na to, že jde o konvolut archiválií, které si ze sbírek Zemského archivu Království Českého neoprávněně přisvojil F. D., jenž k nim měl jako tehdejší zaměstnanec a pozdější ředitel Zemského archivu Království Českého v období mezi rokem 1863, kdy začal v archivu pracovat jako kopista, a rokem 1903, kdy byl z funkce ředitele odvolán, přístup a jenž si z neoprávněně přisvojených archiválií vytvořil svoji privátní sbírku, a dále byl upozorněn, že z tohoto důvodu je třeba archiválie vrátit Zemskému archivu v Opavě nebo předat do Státního oblastního archivu v Praze, případně Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví nebo Národnímu archivu jakožto právnímu nástupci bývalého Zemského archivu Království Českého, jelikož ke konvolutu archiválií nenabyl vlastnické právo ani F. D., ani jeho dědicové a ani nikdo jiný, a přesto listiny
ad 1. a 2., tj. „notářský instrument Petra Reindla z 1. června 1414, vydaný ve věci rozhodnutí odebrat Janovi z Jesenice doktorát kanonického práva a vyhlásit nad ním (v souvislosti s Janem Husem) ztíženou klatbu“ a „notářský instrument Martina, kdysi Havla z Trnavy, ze dne 2. prosince 1406, kterým se zveřejňuje rozsudek Blažeje, řečeného Vlk ze Strážné, děkana královské kaple Všech svatých a konzerváta pražské univerzity, ve sporu scholia pražské univerzity Jana z Borotína proti Pechovi z Borotína o dědictví“ poté v přesně nezjištěné době a za nezjištěných podmínek převedl na další osobu, a
ad 3. a 4., tj. „listinu papeže Klimenta VI. ze dne 26. ledna 1347 (Avignon), kterou papež Kliment VI. dává souhlas k založení Univerzity Karlovy“ a „transsumpt této listiny v podobě notářského instrumentu veřejného notáře Petra Michalova z Prahy ze dne 30. června 1347 (Praha)“ prodal prostřednictvím bankovní instituce J&T Banka a. s. kupní smlouvou ze dne 25. 6. 2018 Univerzitě Karlově, za což od J&T Banka a. s. inkasoval dne 27. 6. 2018 převodem z bankovního účtu číslo XY na jeho na bankovní účet číslo XY částku 20.000.000 Kč .
1. Za tento zločin byl obviněný J. S. odsouzen podle § 214 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb po 20.000 Kč, celkem tedy ve výši 5.000.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla obviněnému uložena povinnost vydat poškozené Univerzitě Karlově bezdůvodné obohacení ve výši 19.990.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. za období od 25. 6. 2021 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak byl poškozený M. D. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný J. S. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.1. 2. Obviněný namítá, že nebyl prokázán tzv. zdrojový trestný čin, tedy že věc byla získána trestným činem hlavního pachatele, kterým měl být podle zjištění soudů F. D., zemský archivář z konce a přelomu 19. století. Tato podmínka pro vyvození jeho trestní odpovědnosti nebyla v řízení vůbec zjišťována ani prokazována, pouze byly převzaty hypotézy a právní domněnky některých svědků – historiků, tedy osob bez právního vzdělání. Soudy přitom ignorovaly a opomenuly důkazy, které naopak svědčily o tom, že F. D. měl u sebe archiválie zapůjčeny legálně až do své smrti a nikdy si je neoprávněně nepřisvojil. Nebylo spolehlivě prokázáno, že byly předmětné listiny získány trestným činem. Tuto otázku musí soud zkoumat přednostně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., nicméně soudy jen účelově řešily navazující jednání obviněného týkající se nakládání s uvedenými listinami v současné době, a proto zůstala v rovině neprokázaných spekulací. Obviněný v této souvislosti poukazuje na tu část hodnotících úvah nalézacího soudu, podle nichž se sice okrajově zabýval předpokládaným pohybem předmětných listin v různých archivech v dávné historii, a to ve spojení s konstatováním, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto archiválie byly neoprávněně vyneseny ze Zemského archivu a popsané jednání by tak mohlo být v tehdejší době kvalifikováno jako krádež, případně jako zpronevěra. Základní premisa, že čtyři historické listiny byly získány trestným činem, kterého se měl dopustit F. D., prokázána nebyla, neboť nebylo bez pochybností prokázáno, že tyto listiny byly uloženy v Zemském archivu v době, kdy tam F. D. působil, dále že byly odneseny právě jím, a nikoliv jinou osobou, že je měl u sebe neoprávněně a že si je přivlastnil trestným činem, tedy při naplnění všech znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu. 3. Obviněný v této souvislosti poukázal na výpověď svědka J. H., ze které vyplynulo, že i kdyby si F. D. archiválie půjčoval domů tak, jak to bylo v souladu s tehdejší praxí obvyklé (k bádání), musel by je vrátit nejpozději v roce 1903, kdy byl odvolán z funkce ředitele Zemského archivu. Obviněný nalézacímu soudu vytýká, že veškerá skutková zjištění o zdrojovém trestném činu F. D. založil na svědectví svědka J. H., a to se také stalo podkladem pro analýzu dobové právní úpravy, provedené J. a D. V rámci trestního řízení však byla zjištěna řada skutečností (i z výpovědi svědka J. H.), které závěry soudů o existenci zdrojového trestného činu vyvracejí a se kterými se soudy nevypořádaly. Sám svědek J. H., především uvedl, že F. D. měl archiválie u sebe doma legálně. Listiny, které měl jmenovaný po svém odchodu ze Zemského archivu u sebe doma k bádání, zde prostě po jeho smrti zůstaly, což v té době nebyla žádná výjimka. Z provedených důkazů žádný projev vůle F. D. k nevrácení předmětných listin, natož k jejich přisvojení, nevyplynul. Soudy si takový závěr pouze domýšlejí bez jakékoliv důkazní opory. Slovo sbírka navíc nebylo vhodně užito, jednalo se jednoduše o stovky či tisíce dokumentů, které skončily v pozůstalosti F. D., o něž se následně starali jeho potomci. Závěr, že si F. D. vytvářel soukromou sbírku, nemá oporu v provedeném dokazování. Listiny začal do nějaké formy sbírky třídit až syn F. D., který listiny opatřil čísly a razítky, byť ani on sám nevěděl, o jaké listiny se jedná. Tyto listiny zůstaly v rodině D. po celé generace jako domácí poklad bez znalosti jejich konkrétního obsahu.
4. Jak svědek J. H., tak i svědkyně K. shodně vypověděli, že neexistuje protokol či dobový doklad, že konkrétně předmětné čtyři listiny byly zapůjčeny do Zemského archivu, a kdy k tomu mělo dojít. Nedatované kartotéční lístky takovou skutečnost nedokazují. Svědek J. H., také uvedl, že si v rozhodné době půjčoval historické listiny také ředitel G. a že s nimi pracoval také J. P., a to ještě s další osobou. Svědci U., K. a J. H., potvrdili, že za života F. D. bylo zcela běžné, že si archiváři odnášeli listiny domů ke zpracování a k bádání a že se vše dělo legálně. Závěr soudů, že F. D. postupoval neoprávněně, pokud po odchodu ze Zemského archivu v roce 1903 předmětné archiválie nevrátil, nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Obviněný poukazuje na to, že namítal, že i po odchodu D. do penze v roce 1903, měl historickou komisí Zemského výboru oficiálně povoleno studium archivních materiálů doma, přičemž tato skutečnost je potvrzena faktem, plynoucím z dokumentu – hodnotícího posudku Národního archivu s názvem tzv. Sbírka F. D., což také potvrzuje svědek J. H., s tím, že tyto materiály již do své smrti nestihl zpracovat. Tyto rozhodující skutečnosti však soudy ignorovaly, ačkoliv vyvracejí dějovou konstrukci obžaloby.1.
2. Tento základní nedostatek průkaznosti sebemenšího projevu vůle F. D. si listiny přivlastnit nebo je jinak nelegálně získat nemohou podle obviněného nahradit ani právní analýzy J. a D., které obsahují pouze dobová právní posouzení skutku tak, jak byl formulován policejním orgánem v jeho zadání, které obviněný cituje. Je přesvědčen, že z těchto odborných vyjádření nelze dovozovat skutkový závěr, že v době, kdy byly archiválie svévolně přisvojovány F. D., tak i po celé období až do současnosti, byly získány jednáním naplňujícím znaky trestného činu kvalifikovaného jako krádež nebo zpronevěra. Pokud pak nebyl zjištěn tzv. zdrojový trestný čin ze strany F. D., nelze shledat naplnění znaků trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, kdy zde rovněž absentuje i subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Obviněný uvádí, že nemohl logicky vědět a ani být srozuměn s tím, že předmětné listiny pochází z této (neexistující) trestné činnosti. Na tom nemění nic ani skutečnost, že byl obviněný údajně upozorněn znalcem PhDr. Vladimírem Růžkem na to, že archiválie jím posuzované mohly být domnělým jednáním F. D. neoprávněně přisvojeny. Uvedený znalec předmětné čtyři listiny popsané ve skutkové větě rozsudku nikdy osobně neviděl a neposuzoval, a ve vztahu k nim nelze dovozovat jakoukoli vědomost či úmysl. Ze strany soudů jde pouze o nezákonné rozšiřování domněnek znalce i na listiny, které vůbec nebyly předmětem jeho zkoumání. 3. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, popř. aby věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Navrhl rovněž, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odkladu výkonu uloženého peněžitého trestu a povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, a to do doby rozhodnutí o dovolání.
4. V rámci včasného doplnění dovolání obviněný svůj mimořádný opravný prostředek rozšířil o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), h) tr. ř. 5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Pavla Hájková a ostatní členové senátu soudu prvního stupně jsou vyloučeni z projednávání této trestní věci, a to pro svou podjatost. Uvedenou skutečnost namítal obviněný již v původním řízení. Uvedl, že předsedkyně senátu bez předchozího vyrozumění obhajoby z vlastní iniciativy zorganizovala a zrealizovala dne 28. 6. 2021 návštěvu v Národním archivu, kde měla studovat a pořizovat fotografie některých listin z předmětného konvolutu historických listin, jakožto důkazy proti obviněnému, a to ve spolupráci s posléze vyslýchanou svědkyní a současně oznamovatelkou v této trestní věci J. K. Ta ze své pozice jako vedoucí zaměstnankyně Národního archivu musela být alespoň v nějakém kontaktu s předsedkyní senátu, přinejmenším s ní musela komunikovat. Nelze si představit, že by byla předsedkyně senátu ponechána sama bez jakékoli instruktáže či dozoru archiváře profesionála v místnosti s konvolutem velmi starých, delikátních archiválií čítajících několik svazků. Ostatně takový postup vylučují také příslušné předpisy o nakládání s archiváliemi. Výslech předsedkyně senátu Mgr. Pavly Hájkové k této záležitosti nebyl umožněn a byl bez odůvodnění zamítnut odvolacím soudem. Obviněný rozporuje, že by si soudkyně pořizovala toliko kvalitnější fotokopie listin založených ve spise, kdy se odvolává na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o nevyloučení členů senátu s tím, že soudkyně uvedla, že nebylo předem zřejmé, co konkrétně z jednotlivých svazků, bude potřebné do spisu začlenit jako důkaz. Tedy je očividné, že soudkyně šla do Národního archivu, aby vybrala konkrétní listiny a jejich detaily, které teprve poté budou začleněny do spisu a použity k důkazu, tedy pořizovala nové důkazy proti obviněnému a nelze vyloučit ingerenci svědkyně K. Obviněný uvedl, že český právní řád nezná institut vyšetřujícího soudce. Postupem soudkyně došlo k porušení zásady kontradiktornosti, rovnosti stran, jakož i spravedlivého procesu a práva na obhajobu.1. 2. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, a částečně i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spatřuje obviněný ve skutečnosti, že i pokud by hypoteticky F. D. získal předmětné listiny nelegálně, došlo by u jeho dědiců k vydržení vlastnického práva k předmětným listinám, kdy tyto drželi po další tři generace. To se podává i ze stanoviska E. založeném ve spise. Vlastnické právo dědiců pak vylučuje trestní odpovědnost v souvislosti s následným nakládáním s těmito listinami. Obviněný poukazuje na odlišnost mezi skutkovými podstatami trestného činu podílnictví a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle trestního zákona z roku 1961, na který poukazují soudy, resp. jehož se týkají soudy zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1297/2013 a 7 Tdo 1593/2017. Uvedená rozhodnutí nejsou přiléhavá na projednávaný případ, nicméně i v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud poukazoval na nutnost zkoumat otázku vydržení vlastnického práva. To se v projednávané věci nestalo. Závěr soudů, že otázka nabytí vlastnického práva není pro posouzení odpovědnosti za trestný čin podílnictví podstatná, nemůže obstát. Obviněný dále v této souvislosti namítl, že soudy rovněž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním stran údajné absence dobré víry u potomků F. D. S odkazem na stanovisko E. předložené obhajobou obviněný uvedl, že vlastnictví vzniklé vydržením by bylo možné zvrátit pouze důkazem (nepostačí tedy pochybnostmi či pravděpodobnost) o nepoctivém úmyslu, a to u každého jednoho z potomků F. D., přičemž poctivý úmysl se u vydržitele předpokládá. Nepoctivý úmysl ve vztahu ke všem potomkům F. D. nebyl v řízení posuzován a rozhodně nebyl prokázán. Potomci, jak syn V., tak vnuk F. a pravnuk M., si nebyli vědomi, že konkrétně čtyři předmětné listiny byly F. D. zapůjčeny ze Zemského archivu a že tam mají být vráceny. Sbírku měli doma jako domácí poklad, dědictví po pradědovi a nevěděli přesně, co v ní je, např. to, že by se jednalo o listinu týkající se založení Univerzity Karlovy. Obviněný je rovněž přesvědčen, že i pokud by nedošlo k vydržení vlastnického práva k předmětným listinám dědici F. D., i tak by došlo k platnému nabytí vlastnického práva ze strany A. L. podle § 1111 občanského zákoníku, neboť jmenovaný svědek listiny nabyl v dobré víře v oprávnění M. D. převést vlastnické právo ke konvolutu listin. 3. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále obviněný uplatnil novou námitku, že zdrojový trestný čin F. D. nebyl a ani nemohl být spáchán na území České republiky, jak je vyžadováno v rámci skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle trestního zákoníku. F. D. zemřel v roce XY za doby Rakousko-uherské monarchie. Jednání F. D. je tak mimo působnost § 214 tr. zákoníku. Soudy se nemohou odvolávat na obecná stanoviska znalců či odborníků, kteří konkrétní jednání F. D. a všechny jeho okolnosti ani nezkoumali a neměli k dispozici (stanoviska J. a D.). Znalcům ani odborníkům nepřísluší podávat výklad ohledně protiprávnosti domnělého činu F. D., ke kterému mělo dojít před více než 100 lety podle právního řádu Rakousko-uherské monarchie. V trestním řízení musí být skutečnost, že věc byla získána trestným činem, spolehlivě a bezpečně zjištěna a toto zjištění musí učinit soud sám.1. 2. Z těchto důvodů obviněný setrval na svém návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně návrhu na odklad výkonu peněžitého trestu a povinnosti vydat bezdůvodné obohacení do doby rozhodnutí o dovolání.
3. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 6. 2023, sp. zn. 1 NZO 368/2023. 4. Státní zástupkyně upozornila na to, že podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, není podstatné to, kdo a kdy věc ukradl, resp. kdo se dopustil tzv. zdrojového trestného činu ani to, zda takový pachatel převedl takto odcizenou věc přímo od zloděje či od osoby třetí. Podstatné je, že se jednalo o věc, která byla odcizena krádeží nebo zpronevěrou, tj. že byla získána trestnou činností na území České republiky. Pro naplnění znaků zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku není nutné jednoznačně určit hlavního pachatele trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, protože trestní zákoník nevyžaduje zjištění totožnosti pachatele základního trestného činu. V rámci posouzení citovaného zločinu však orgány činné v trestním řízení musí zkoumat zejména okolnosti nabytí odcizené věci, která se dostala do dispozice pachatele a posoudit i otázku vědomostní složky jeho zavinění spočívající v tom, že musel vědět o nelegálním původu takové věci. Nebude tedy z hlediska naplnění znaku zdrojového trestného činu rozhodným, že z provedených důkazů nevyplynul žádný projev vůle F. D. k nevrácení předmětných listin, natož k jejich přisvojení, v daném případě v záměru, aby se staly součástí jeho soukromé sbírky. Je zcela bez významu, že jmenovaný (takto držené) archiválie nestihnul do své smrti vrátit. Podle státní zástupkyně je zjevné, že nic nenasvědčuje tomu, že se dotčené historické listiny staly předmětem dědictví ve smyslu právním, založeném na přechodu zůstavitelova vlastnického práva na jeho dědice. 5. Podle státní zástupkyně je třeba akceptovat závěr soudů, že obviněný získal pouze jako údajnou pozůstalost konvolut historických listin, které tvořily jen tzv. Sbírku F. D., obsahující velké množství archiválii včetně dotčených listin, a ve které (beze změny jejich rozhodného právního statusu) pouze pokračovali D. potomci. A to až po M. D., který je jako tvrzenou pozůstalost převedl na A. L. a ten následně na obviněného. Dobová právní analýza jak ze strany J. J., tak i prof. J. D., pak na podkladě těchto zjištění nemohla vyznít jinak než ve smyslu nelegitimního nakládání s dotčenými archiváliemi v kvalitě naplnění znaků majetkového trestného činu, a to za současného vyloučení existence dobré víry postupných držitelů a tím i schůdnosti právního závěru o nabývacím titulu ve formě vydržení těchto majetkových hodnot. Nelze přisvědčit námitce, že nedostatek bezpečného a spolehlivého skutkového zjištění (ohledně prokázání zdrojového trestného činu) se nachází ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že je tak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. 6. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce absence subjektivní stránky. V poukazovaných pasážích svých rozhodnutí totiž soudy přijaly zcela správný právní závěr, že obviněný nejen získal povědomost, že předmětné archiválie mají svůj původ ve zdrojové trestné činnosti, ale také o okolnostech, za kterých nemohlo být nakládání s nimi považováno za legitimní. Pravý původ těchto listin se v této vědomostní návaznosti snažil zastřít právě ve spojitosti s tzv. Sbírkou F. D., která byla výsledkem soukromé iniciativy jmenovaného držitele prosté právního nároku na její sestavení jak z jeho strany, tak i na její držení ze strany jeho potomků. Závěr o jednání v úmyslné formě jeho zavinění, resp. v jejím přímém stupni, soudy neopřely toliko o příslušné upozornění plynoucí ze znaleckého posudku PhDr. Vladimíra Růžka, ale s odpovídajícím právním významem musely nahlížet na způsob, jakým s takovou informací naložil. Snažil se totiž tyto archiválie přeprodat anonymním způsobem prostřednictvím bankovní instituce, a tedy s úmyslem zastření nejen své identity prodávajícího, ale i původu, spočívajícím v odstranění jejich speciálního značkování razítkem a štítkováním, používaným rodinou D.1.
2. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. 3. Na toto vyjádření reagoval obviněný podáním ze dne 5. 9. 2023 . Zopakoval, že soudy se dostatečně nezabývaly otázkou zdrojového trestného činu F. D. Má přitom za to, že F. D. se s ohledem na tehdejší právní úpravu nemohl dopustit ani trestného činu krádeže, ani zpronevěry. Soudům dále vytkl, že se nezabývaly otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným listinám potomky F. D., resp. svědkem L., popř. obviněným. Nakládání s věcí s právem vlastníka přitom podle obviněného vylučuje trestní odpovědnost za takové jednání. V této souvislosti obviněný připomněl právní úpravu a judikaturu, ze které podle něj vyplývá, že k vydržení vlastnického práva k archiváliím došlo.
4. Na doplnění dovolání a na podání ze dne 5. 9. 2023 reagovala státní zástupkyně vyjádřením doručeným Nejvyššímu soudu dne 23. 10. 2023 . Pokud jde o namítanou podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, státní zástupkyně připomněla, že podle judikatury nelze poměr soudce, daný jeho vztahem k projednávané věci, vyvozovat ze způsobu jeho rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu (který se aktuálně namítá), a to i v případě, že takový postup vykazuje nedostatky. Podle státní zástupkyně je přitom zřejmé, že způsob, jakým obviněný podložil uplatněnou námitku vyloučení výše jmenované předsedkyně senátu nalézacího soudu z projednávání jeho trestní věci, neodpovídá judikatornímu výkladu věcného naplnění zákonné podmínky pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení pro jeho poměr k trestní věci. Neargumentoval tedy ve smyslu dovolacího důvodu, založeného na námitce, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Přitom o důvod vyloučení jmenované soudkyně prvostupňového soudu se evidentně nemohlo jednat ani pro její poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, a tedy v daném případě pro její vztah ke svědkyni J. J., který nemohl nabýt osobní povahy. Nemohlo tomu tak být jen z toho důvodu, že jmenovaná svědkyně z titulu svého funkčního postavení v Národním archivu podala trestní oznámení a následně se soudkyní komunikovala pouze v rámci nezbytné součinnosti za účelem zjištění, ve kterém konkrétním svazku se nacházejí archiválie, jejichž čitelnější kopie bylo nutno pořídit k důkazu. Jedinou do úvahy přicházející možnost nepřátelského postoje jmenované soudkyně k obviněnému tak nelze dovozovat pouze ze způsobu, jakým v jeho trestní věci uskutečnila popsaný úkon skrze její úřední, a nikoliv osobní kontakt se jmenovanou svědkyní. Nedošlo ani k porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení, pokud (jak již bylo výše uvedeno) byly zcela shodné důkazní materiály v horší kvalitě svých kopií obsahem trestního spisu ještě před podáním obžaloby a v čitelnější podobě byly provedeny jako důkaz. Stalo se tak při hlavním líčení za účasti obou procesních stran, aniž by některá z nich požadovala jejich čtení. Poukazovaný institut tzv. vyšetřujícího soudce, působícího v některých jurisdikcích v přípravné fázi trestního řízení, se tak nachází zcela mimo vnitrostátní realitu trestního procesu, probíhajícího ve svém stěžejním úseku před nezávislým soudem. Státní zástupkyně přitom vyjádřila souhlas s přesvědčivým způsobem, jakým stížnostní soud ve svém usnesení ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 67 To 204/2022, vyložil podmínky § 30 tr. ř. na posuzovaném případě. Současně lze v této souvislosti poznamenat, že na přístup jmenované soudkyně nalézacího soudu k předmětné trestní věci je třeba nahlížet retrospektivou jejího celkového postoje k zajištění práva obviněného na spravedlivý proces. Stalo se tak právě cestou důsledného naplnění zákonného požadavku na zjištění rozhodného skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, pokud došlo k opatření kvalitnějších kopií předmětných archiválií v tomu odpovídající důkazní hodnotě.1. 2. K dalším námitkám obviněného podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že pokud jde o možné vydržení archiválií, soudy se touto otázkou zabývaly s poukazem na judikatorní závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1297/2013, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1593/2017. Postupovaly tak nad rámec závěru, že případné vydržení vlastnického práva k předmětným listinám potomky F. D., ze strany svědka L. či obviněným není pro posouzení trestnosti jednání podstatné. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že postačuje pouze povědomí obviněného, že jde o věc pocházející z trestné činnosti. Obviněný si přitom nikterak neověřil legální původ archiválií, které na něho svědek L. nepřevedl, ale pouze si je u něho ve starožitnictví uschoval. Podle výpovědi svědka L. obviněný nad rámec takové neformální úschovy dokonce některé archiválie (např. Knihu známek) prodal. Takto by však rozhodně nepostupoval, pokud by následně musel být konfrontován s jejich legitimním vlastníkem. O tom, že taková osoba s největší pravděpodobností neexistuje, musel být přesvědčen zejména v případě předmětných listinných archiválií, vycházejíce ze svých zkušeností letitého starožitníka, o jehož zřetelné způsobilosti rozlišení jejich výjimečnosti, dané jejich historickým významem, oproti běžnému standardu jím obchodovaných komodit, není nejmenších pochybností. Pokud se soudy nad rámec výše uvedeného právního názoru zabývaly také otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným archiváliím cestou jejich vydržení ze strany potomků F. D., pak při zdůraznění dobré víry a poctivé držby státní zástupkyně odkázala na své původní vyjádření. Zmiňuje-li obviněný v této souvislosti stanovisko J. v dobové právní analýze k otázce zdrojového trestného činu ve spojení s požadavkem zkoumání nabývacího titulu vydržením, pak jeho závěr, přijatý za odborné součinnosti D., spočívá v jednoznačném vyloučení existence dobré víry postupných držitelů předmětných archiválií. Za stavu, že žádný z potomků F. D., kterému se dostaly předmětné archiválie do jeho držby, nemohl nabýt dobré víry v její legitimitu, nelze považovat za příhodný obviněným uváděný příklad založený na opaku s tím, že legálně nabyté vlastnické právo podle předpisů práva soukromého by mohlo být důvodem pro vyvození nabyvatelovy trestní odpovědnosti. Nesrovnatelným pak je i dále uváděný příklad držby věcí po odsunutých sudetských Němcích, neboť jeho historické okolnosti by vyžadovaly zvláštní právní rozbor zcela přesahující rámec předmětného trestního řízení. S námitkou nesprávnosti právního posouzení otázky nabytí vlastnického práva k předmětným 4 listinám (vydržením ze strany potomků F. D.), jakož i nesprávnosti zjištění existence jejich dobré víry, se tak podle státní zástupkyně ztotožnit nelze. Opačný názor pak nelze přijmout ani s poukazem na výpověď svědka J. H., podle níž V. D. nevěděl, že se jednalo o zakládající listiny Univerzity Karlovy, a dovozovat, že nedržel předmětné 4 listiny z tzv. dědictví po otci s nepoctivým úmyslem. Přestože nevěděl, co je jejich obsahem, podává se z výpovědi uvedeného svědka, že po otci pravděpodobně zdědil historické zájmy a dokonce se (oproti své občanské profesi) posléze stal posluchačem státní knihovnické školy, zabýval se tříděním předmětných dokumentů, jakož i jejich popisováním a číslováním. To však ničeho nevypovídá o jeho dobré víře, že archiválie, které po otcově smrti (v jeho pojetí jako věci památečního významu) zůstaly doma, také nabyl do svého vlastnictví. Nepochybně věděl, že otec pracoval v Zemském archivu, odkud také tyto dokumenty pocházely, a kde byly zcela logicky archivovány pro svůj historický význam s tím, že jeho otec se zabýval pouze jejich studiem, popř. opisováním. Nakládal s nimi tedy jinak, než kdyby se staly předmětem jeho vlastnického práva.1. 2. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani té námitce, která je spojena s alternativní možností nabytí vlastnického práva ze strany A. L. podle § 1111 občanského zákoníku, neboť svazky archiválií převzal od M. D. pouze za účelem úschovy a případného ocenění jejich obsahu pro jejich případný prodej. 3. Konečně, pokud jde o námitku, že (údajný) zdrojový trestný čin F. D., nemohl být spáchán na území České republiky, neboť F. D. zemřel v roce XY za doby rakousko-uherské monarchie, kdy žádný takový státní útvar ani jeho předchůdce neexistoval, obviněný podle státní zástupkyně při uplatnění takové námitky přehlédl, že zákonným důvodem pro vynětí z jurisdikce České republiky je podle znění skutkové podstaty trestného činu podílnictví v přisouzené právní kvalifikaci jeho spáchání v cizině. To se však ve smyslu komentářového výkladu pojmosloví na území České republiky nestalo, aniž by v uvedeném směru bylo rozhodným, pod který státní útvar tato současná část území České republiky (konkrétně území hl. města Prahy) v minulosti historicky spadala.
4. Z těchto důvodů státní zástupkyně setrvala na svém návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 6. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř. 7. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. 9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , ten je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. 10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.1. 2. V této souvislosti je nejprve nutno připomenout, že obsahově shodnou námitku obviněný uplatnil již v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž o ní bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2022 tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. předsedkyně senátu Mgr. Pavla Hájková ani přísedící Mgr. Pavel Švásta a Bc. Jitka Smržová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení proti obviněnému J. S. vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 34/2021. Následná stížnost obviněného proti tomuto usnesení pak byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 67 To 204/2022, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Městský soud uvedl, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně nebyla při návštěvě Státního archivu ve styku se svědkyní K. a že předmětný konvolut listin, resp. jeho kopie, není důkazem novým a dosud neznámým, ale stejné listiny byly, v horší kvalitě, již dříve založeny do spisu a předsedkyně senátu pořídila toliko jejich kvalitnější kopie. 3. Rovněž i Nejvyšší soud dospěl po prostudování spisového materiálu k závěru, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Pavla Hájková ani ostatní členové tohoto senátu nebyli vyloučeni z vykonávání úkonů daného trestního řízení z důvodu podjatosti. V prvé řadě lze souhlasit se státní zástupkyní, že obviněný touto námitkou v zásadě napadá primárně procesní postup předsedkyně senátu, přičemž taková námitka k jejímu vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení zásadně vést nemůže (a to ani v případě, že takový postup vykazuje nedostatky) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014. Skutečnost, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně sama z vlastní iniciativy navštívila Státní archiv a pořídila si kvalitnější kopie historických dokumentů, které byly již součástí spisu (ovšem ve špatné kvalitě), pak rovněž sama o sobě nepostačuje pro závěr o její podjatosti. Jakkoliv se jedná o postup nestandardní, který by bylo možno nahradit i jiným procesním způsobem, nebyla v jeho důsledku narušena kontradiktornost trestního řízení nebo rovnost stran a v důsledku toho právo obviněného na spravedlivý proces. Nešlo totiž o to, že by předsedkyně senátu opatřovala důkazy proti obviněnému (byť i takový postup není vyloučen – srov. § 2 odst. 5 tr. ř.), nýbrž o to, že tímto postupem byla zajištěna použitelnost (čitelnost) listin, které již součástí spisu byly. K nově pořízeným kopiím se navíc strany měly prostor vyjádřit. 4. Zbývající část argumentace obviněného, kterou se pokouší podpořit závěr o podjatosti předsedkyně senátu, je pak nutno označit za ryze spekulativní, neopřenou o žádnou indicii o jakékoliv mimoprocesní intervenci svědkyně K., jejíž setkání a komunikace s předsedkyní senátu při návštěvě Státního archivu navíc zjištěno nebylo. Obviněný pak žádným konkrétním způsobem neargumentuje ve prospěch závěru o podjatosti též ostatních členů senátu soudu prvního stupně. Z těchto důvodů vyhodnotil Nejvyšší soud uvedenou námitku jako neopodstatněnou.
5. Pokud jde o námitku obviněného týkající se tzv. zdrojového (predikativního) trestného činu , obviněný v souvislosti s touto otázkou uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Je možno uznat, že příslušná dovolací argumentace obviněného tomuto důvodu dovolání odpovídá, neboť obviněný v zásadě rozporuje existenci jakéhokoliv důkazu o tom, že F. D. (zemř. XY), se dopustil trestného činu krádeže nebo zpronevěry v souvislosti s tím, že u sebe přechovával předmětné archiválie. Zjevný (extrémní) rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů se totiž může týkat i skutkových zjištění týkajících se zdrojového trestného činu, jehož trestnost je nutno vyřešit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř.1. 2. Soudy nižších stupňů v nyní projednávané trestní věci vycházely při posuzování uvedené otázky z toho, že tzv. zdrojového trestného činu se dopustil F. D. (zemř. XY), který si v době svého působení u Zemského archivu historické listiny v souladu s tehdejší praxí půjčoval domů k badatelské činnosti a který měl takto zapůjčené dokumenty vrátit Zemskému archivu nejpozději poté, co byl v roce 1903 odvolán z funkce ředitele této instituce. Pokud tak neučinil, soudy dospěly k závěru, že se podle tehdejší právní úpravy dopustil trestného činu krádeže, popř. zpronevěry.
3. Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud k uvedené otázce uvádí následující. Je skutečností, že zdrojový trestný čin, kterého se podle soudů nižších stupňů dopustil F. D. (zemř. XY), se měl stát před více než sto lety. Již s ohledem na tuto skutečnost a na z toho plynoucí omezené možnosti dokazování takového skutku je zřejmé, že nelze dosáhnout takové míry podrobného zjištění skutkového stavu, kterou by bylo možno vyžadovat u trestných činů spáchaných v současnosti. Je ovšem rovněž skutečností, že v případě trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019 (novelou trestního zákoníku č. 287/2018 Sb. byla skutková podstata podílnictví zahrnuta do společného ustanovení trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku), postačuje toliko obecnější závěr o tom, že věc pochází z trestné činnosti, bez nutnosti určení konkrétního trestného činu [srov. KANDOVÁ, K.; ČEP, D. § 216. Legalizace výnosů z trestné činnosti. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 19, a tam citovanou judikaturu], resp. konkrétního pachatele predikativního trestného činu (ŠÁMAL, P. § 216. Legalizace výnosů z trestné činnosti. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2761, a tam citovanou judikaturu). 4. Soud prvního stupně i přesto realizoval dokazování v takovém rozsahu, že zjištěné okolnosti týkající se osudu předmětných listin na přelomu 19. a 20. století umožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že se jedná o věci, které jsou výnosem z trestné činnosti. Nelze mu přitom vytýkat, že s ohledem na to, že již nežijí pamětníci tehdejších událostí, vycházel z výpovědí historiků, kteří se vyjadřovali k okolnostem souvisejícím s nakládáním s předmětnými listinami v rozhodné době.
5. Na základě výpovědí svědků J. H., a PhDr. Vladimíra Růžka bylo zjištěno, že listiny byly zapůjčeny F. D. k domácímu bádání, a to ještě v době, kdy vykonával funkci ředitele této instituce, a po jeho smrti v roce XY se tyto staly předmětem sbírkotvorné činnosti jeho syna V. D., zemř. XY. Ten listiny z otcovy sbírky třídil, evidoval, opatřoval razítky a štítky a tímto způsobem archivoval. Je přitom skutečností, že se nepodařilo bezpečně zjistit, zda po roce 1903, kdy byl F. D. odvolán z funkce ředitele Zemského archivu, bylo jeho povinností všechny zapůjčené listiny bezodkladně vrátit Zemskému archivu, popř. zda mu bylo umožněno jejich další ponechání a práce s nimi. Jak uvedl svědek J. H., bylo tehdy běžnou praxí, že historici a badatelé si listiny brávali domů a striktně nerozlišovali bádání v úředních hodinách od bádání doma. Indicii pro závěr, že si dokumenty neoprávněně přisvojil již F. D., nicméně představuje skutečnost, že tento si z listin založil sbírku (Archivní sbírka F. D.), tedy že listiny vědomě zařadil do „své“ domácí sbírky s cílem si je přivlastnit. Jak uvedl svědek PhDr. Vladimír Růžek ve svém posudku ze dne 13. 5. 2018, stalo se tak patrně proto, že F. D. podlehl sběratelské vášni, která měla původ v jeho zálibě ve starých historických dokumentech a dějepisu, přičemž s jejich vlastnictvím se emotivně ztotožnil.1.
2. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání F. D., soudy na základě odborného vyjádření J. J., vycházely z toho, že toto by v tehdejší době mohlo být posouzeno jako krádež, popř. jako zpronevěra. Soudu prvního stupně v této souvislosti nelze vytýkat, že si k analýze právní úpravy platné na území České republiky v době působení F. D. přibral znalce. Takový postup není v rozporu se zásadou iura novit curia (soud zná právo), neboť konečný závěr o trestnosti jednání F. D. učinil až soud, který přitom mohl vycházet ze znalecké analýzy historické právní úpravy.
3. Je nicméně skutečností, že i pokud by se zdrojového trestného činu nedopustil F. D., nepochybně by tak učinil jeho syn V. D., který i přesto, že mu po smrti jeho otce F. D. muselo být zřejmé, že listiny, které měl otec v době smrti doma, je třeba vrátit Zemskému archivu, tak neučinil, a namísto toho pokračoval v jejich evidenci (viz výše) a označoval je vlastními štítky a razítky, a celkově s nimi nakládal jako s vlastními. Tímto jednáním, které by dnes naplňovalo znaky trestného činu zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku, by naplnil znaky trestného činu podvodu podle § 201 písm. c) zákona č. 117/1852 Ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, účinného v době, kdy se listiny dostaly k V. D. coby součást dědictví po F. D. 4. Lze proto učinit spolehlivý závěr, že předmětné listiny, které obviněný J. S. poté, co je vyňal z konvolutu archiválií, který u něj uschoval svědek A. L., prodal dalším osobám, byly výnosem z trestné činnosti (ať již F. D., nebo jeho syna V. D.). Toho si byl obviněný vědom. Na skutečnost, že listiny nacházející se v konvolutu archiválií po F. D. pocházejí z trestné činnosti a že je třeba je vrátit příslušným institucím, byl totiž upozorněn již v posudku zpracovaném PhDr. Vladimírem Růžkem v květnu 2018. Toho však nedbal a i přesto, že věděl nejen o nelegálním původu listin, ale i o tom, že nemá svolení svědka A. L. k nakládání s nimi, listiny uvedené ve skutkové větě prodal dalším osobám. Byla tak naplněna jak objektivní (listiny byly výnosem z trestné činnosti), tak i subjektivní stránka ( obviněný si byl této skutečnosti alespoň v obecných souvislostech vědom ) zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. 5. Zcela lichou je pak námitka obviněného založená na tom, že na počátku 20. století Česká republika neexistovala a zdrojový trestný čin tak nemohl být spáchán na jejím území, jak to vyžaduje § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Bylo totiž zjištěno, že zdrojový trestný čin se stal na území hlavního města Prahy, která se dnes nachází na území České republiky. Je nerozhodné, že v době jeho spáchání zde byl historický, dnes již neexistující státní útvar. Podstatnou je v tomto ohledu skutečnost, že území, na kterém byl zdrojový trestný čin spáchán, je dnes územím České republiky. 6. Právní povahu pak má námitka obviněného týkající se otázky vlastnického práva k předmětným listinám a vlivu této okolnosti na posouzení trestnosti jednání obviněného. Bylo ji proto možno projednat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedná se nicméně o námitku věcně neopodstatněnou. 7. Je tomu tak z toho důvodu, že otázka vlastnického práva nemá v případě předmětných historických listin vliv na závěr, že se jedná o věci, které jsou výnosem z trestné činnosti. Tím se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. K obdobnému závěru, byť v souvislosti s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1593/2017, na které opakovaně poukazovaly soudy nižších stupňů. Jinými slovy, pokud byla věc získána trestným činem, zůstává výnosem z trestné činnosti i tehdy, jestliže vlastnické právo k ní následně přejde na jinou osobu, pokud pachatel trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (který odpovídá dřívější úpravě podílnictví), měl o takovém původu věci povědomí. Je proto nerozhodné, že K. E. ve svém vyjádření dospěl k závěru, že v úvahu přicházelo mimořádné vydržení sbírky listin potomky F. D.1. 2. Pokud jde o to, že trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, se pachatel může dopustit pouze vůči cizí věci (srov. ŠÁMAL, P. § 214. Podílnictví. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2138), je v poměrech nyní projednávané trestní věci nepochybné, že předmětné archiválie, které obviněný J. S. převedl na další osoby, byly vůči němu věcí cizí. I pokud by teoreticky bylo možné, že potomci F. D. k těmto listinám nabyli vlastnické právo na základě vydržení, resp. že vlastnické právo nabyl svědek A. L. od neoprávněného podle § 1111 občanského zákoníku, v žádném případě nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva z těchto osob na obviněného S. V trestním řízení totiž bylo zjištěno, že obviněný S. uvedené listiny zcela svévolně a bez předchozího souhlasu nebo vědomí svědka A. L., který si u něj konvolut archiválií neformálně uschoval, či bez jakéhokoliv jiného soukromoprávního základu vybrané listiny z konvolutu vyňal a vlastním jménem je mj. prodal prostřednictvím bankovní instituce Univerzitě Karlově. Přitom se dokonce pokusil zbavit listiny označení (razítek, štítků), které by je mohlo s konvolutem spojovat. O nabytí vlastnického práva obviněným S. proto na základě žádného soukromoprávního titulu uvažovat nelze. Z toho důvodu je nepochybné, že se vůči němu jednalo o věc cizí. 3. Jelikož Nejvyšší soud vyhodnotil všechny námitky obviněného jako neopodstatněné, nemohlo dojít k naplnění jím uplatněných dovolacích důvodů. Z toho důvodu není dán ani související důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný rovněž implicitně uplatnil (v jeho druhé alternativě). V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
4. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. S. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 5. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).