Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 10.06.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Osobnost člověka (o. z.)
Ochrana osobnosti
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy: § 81 OZ Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 01.07.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: K. K. , zastoupená JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem Příčná 8, Praha 1, proti žalované: MAFRA, a. s. , IČO 45313351, se sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5, zastoupená Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. okresni/10_C_153_2019, o dovolání obou účas tnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 03.10.2024, č. j. krajsky/68_Co_214_2024-801, takto: I. Obě dovolání se odmítají .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14.02.2022, č. j. okresni/10_C_153_2019-521, zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby žalovaná odstranila ze svého serveru www.expres.cz článek pod odkazem : XY (výrok I), uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 50 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 2 450 000 Kč (výrok III), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaslání písemné omluvy ve znění: „Vážená paní K., omlo uváme se za zásah do Vašich osobnostních práv způsobený neoprávněným informováním o Vašem soukromí a negativními články o Vaší osobě na serveru expres.cz. MAFRA a.s.“ (výrok IV), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala odstranění celkem 44 článků, specifikovaných v tomto výroku, ze serveru www.expres.cz (výrok V), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI). Vyšel ze zjištění, že žalovaná uveřejnila více než čtyři desítky článků s různými tématy týkajícími se žalobkyně, jejichž obsah popsal v odůvodnění rozhodnutí. Po právní stránce dospěl k závěru, že s výjimkou jediného článku žádný další nezasáhl neoprávněně (ani nebyl způsobilý zasáhnout) do osobnosti žalobkyně. Žalobkyni sice obecně vadilo již to, že se o ní píše, na druhé straně však do veřejného prostoru vstupovala se zcela neobvyklou intenzitou pro české prostředí, a to na sociálních sítích i poskytováním rozhovorů různým médiím, v nichž velmi podrobně informovala o svém vztahu s T. Ř . , o svých rodinných a pracovních záležitostech, finanční situaci a zveřejnila i informace a fotografie velmi intimního rázu. Vůči třetím osobám se žalobkyně vyjadřuje v některých příspěvcích útočně. Podle soudu měla žalobkyně na takové jednání právo, musela však na druhé straně být srozuměna s tím, že i média na její veřejné projevy mohou ve stejném rozsahu a stejným způsobem reagovat. Současně je povinna z těchto důvodů snést značně zvýšenou míru kritiky, a to i v soukromých záležitostech, které sama učinila věcí veřejnou. S ohledem na to, že svůj instagramový účet používá jako pracovní nástroj, nebyl důvod, aby zde zveřejněné fotografie nemohly být médii užity. Ostatně o žalobkyni takto informovala vedle žalované i jiná média. Ve všech napadených článcích je obsažena přiměřená kritika, z valné většiny reagující na projevy žalobkyně. Informace o trestním stíhání žalobkyně byla zcela legitimní a presumpce neviny jimi nebyla porušena. Domnívá-li se žalobkyně, že tato sdělení byla pejorativní či dehonestující, připomněl soud prvního stupně, že žalobkyně spáchala přečin, za nějž byla odsouzena, výlučně s úmyslem dehonestovat a ponížit V . E., bývalou partnerku svého současného partnera T. Ř . , a o trestním stíhání se sama na sociálních sítích vyjadřovala posměšně. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně měla v době publikace předmětných článků poměrně široký přístup do médií, mohla si tedy nápravu tvrzeného zásahu zjednat sama. Není zřejmé, proč se žalobkyně vůči některým článkům ohradila až touto žalobou, když již v roce 2017 vyzvala žalovanou k uveřejnění omluvy za jiné články, a naopak v témže roce v instagramovém příspěvku děkuje MF Dnes (tedy žalované) za rozhovor a sděluje, že T . Ř . má rozhovor v magazínu MF Dnes. Z toho lze dovodit, že články z roku 2017 za zásah do svých osobnostních práv nepovažovala. Způsobilým zasáhnout do jejích osobnostních práv tak bylo pouze tzv. video z radnice obsažené v článku „XY“ . Toto video nemá žádnou informační hodnotu, jedná se pouze o dehonestaci žalobkyně ze strany P . N. , který byl ve svém jednání podporován redaktorkou žalované. Za tento článek měla žalobkyně nepochybně právo na zaslání omluvy, avšak nikoliv v navrhovaném znění, které je zcela nepřípadné. Za oprávněný ve vztahu k tomuto zásahu považoval, po zvážení jednotlivých kritérií, nárok na odškodnění v penězích ve výši 50 000 Kč. 2. Městský soud v Praze k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 14.07.2022, č. j. krajsky/22_Co_95_2022-632, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV, ve výroku III jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 400 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak jej potvrdil, ve výroku V jej změnil tak, že žalovaná je povinna odstranit ze svého serveru www.expres.cz blíže v tomto výroku uvedené články a některé vybrané textové pasáže či fotografie z dalších celkem 15 článků zde blíže uvedených, ve zbylém rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování, ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně je osobou veřejného zájmu. To je dáno skutečností, že je dlouholetá moderátorka, bloggerka a influencerka. Správně též soud prvního stupně zhodnotil, že žalobkyně dlouhodobě a zcela dobrovolně prezentovala ve značné míře svůj soukromý život v médiích a na sociálních sítích, a to včetně nejintimnějších detailů. Žalobkyně zájem médií vítala a využívala jej, což sama popsala i v rozhovoru pro Expres.cz ze dne 29.06.2016, ve kterém mimo jiné uvedla: „Bulvár mě vytvořil a mám díky němu peníze. Samozřejmě nějaké články bolí, ale nakonec nad nimi mávnu rukou a říkám si, že to k tomu patří. …Já si nemyslím, že bych bulvár nepotřebovala . Nejsem K. R. nebo jiná významná osobnost, abych si vůbec mohla dovolit tohle říct, dokonce ani áčková celebrita. Já moc dobře vím, kde je moje místo, a je podle mě velmi důležité.“ Z toho soud dovodil, že žalobkyně zcela dobrovolně a vědomě učinila své soukromí předmětem komerčních aktivit, na kterých vydělávala, a získávala tím sledující osoby na sociálních sítích i další výhody. Ostatně často se veřejně vyjadřovala záměrně provokativně a zájem veřejnosti cíleně podněcovala. Proto musí snést výrazně vyšší míru zásahů do svých osobnostních práv hodnotícími soudy a informacemi o soukromém životě. To ovšem neplatí v neomezené míře, neboť ani u tak veřejně exponované osoby nelze aprobovat šíření nepravdivých difamujících skutkových tvrzení. U několika článků pak odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru o neoprávněném zásahu do osobnosti žalobkyně. Mimo jiné se jednalo o články pod nadpisy „XY“ [dále též jen článek a)], „ XY“ [článek b)], a „ XY“ [článek c)]. Žalovaná v rámci těchto článků rozšiřovala bez svolení žalobkyně obsah zvukového záznamu soukromých hovorů žalobkyně. Je přitom nepodstatné, že žalovaná nahrávky nepořídila ani nešířila samotný zvukový záznam. Jedná se o významný zásah do soukromí, který zde nebyl vyvážen zájmem veřejným, úvahy o novém trestním procesu zde byly čistě spekulativní a zveřejnění nahrávek jednoznačně dominuje efekt zesměšnění žalobkyně. Za přiměřenou satisfakci ve vztahu k těmto článkům považoval odvolací soud 100 000 Kč, což vyhovuje nejen principu satisfakčnímu, ale i preventivně-sankčnímu, a celkově žalobkyni přiznal za všechny neoprávněné zásahy 450 000 Kč. Za oprávněný ve vztahu k nim považoval i odstraňovací nárok. Požadavek na omluvu nebyl důvodný ani částečně, neboť navrhovaný text je zcela nekonkrétní. 3. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 31.01.2024, č. j. nsoud/25_Cdo_3332_2022-685, rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované ve výši 50 000 Kč, v měnící části výroku II o platební povinnosti žalované ve výši 400 000 Kč, a ve výroku IV o náhradě nákladů řízení, zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ve výroku II, v části výroku III v rozsahu částky 400 000 Kč a ve výroku VI o náhradě nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil argumentaci dovolatelky, že dovoláním dotčené tři články a), b) a c) nepředstavovaly neoprávněný zásah do osobnosti žalobkyně. Přestože dovolací návrh nesměřoval ke změně výroku o povinnosti odstranit tyto články ze serveru žalované, má závěr dovolacího soudu dopad do dovoláním napadených výroků o peněžité náhradě. Dovolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby zvážil celkovou zátěž pro osobu, do jejíchž práv bylo zasaženo, aniž by pouze mechanicky odečetl částky připadající na každý jednotlivý článek. Jak o tři nižší počet neoprávněných zásahů, tak jejich intenzita posuzovaná shora popsanými kritérii, svědčí o tom, že odvolacím soudem uložená částka 450 000 Kč je nepřiměřeně vysoká a neodpovídá veškerým relevantním zjištěným okolnostem. To se podává z okolnosti, že buď je počet zásahů (článků), které pravomocně zůstávají označeny za neoprávněné, při srovnatelně přiznané náhradě nižší ve srovnání s jinými případy, které řešil dovolací soud, anebo články nezasahují do záležitostí soukromé sféry, kterou si dotčená osoba střeží; naopak je zde třeba významně zohlednit okolnost prolínající všemi popsanými zásahy, totiž že žalobkyně sama přispívala k tomu, aby její záležitosti byly probírány veřejně, neboť na tom měla postavenu svou popularitu. 4. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 03.05.2024, č. j. okresni/10_C_153_2019-727, rozhodl tak, že zpětvzetí žaloby ze dne 29.04.2024 není účinné (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 450 000 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění rozhodnutí shrnul obsah všech publikovaných článků i souvisejících řízení, v nichž se žalobkyně domáhala obdobných nároků proti jiným subjektům. Dále se zabýval trestním řízením vedeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. okresni/2_T_78_2018, v němž byla stíhaná žalobkyně a T . Ř . , a zabýval se též obsahem příspěvků žalobkyně na Instagramu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je veřejně známou osobou působící v médiích, která dlouhodobě a ve značném rozsahu sama zpřístupňovala veřejnosti informace o svém soukromém, rodinném i profesním životě, a to zejména prostřednictvím rozhovorů v médiích a aktivit na sociálních sítích. Žalobkyně aktivně přispívala k medializaci svého života, včetně intimních a rodinných aspektů, a mediální zájem o její osobu byl výrazně spojen zejména s jejím partnerským vztahem s T. Ř . a s trestním řízením, v němž byla pravomocně uznána vinnou. Shrnul, že žalobkyně o svém životě (soukromém i pracovním) informovala tak častým a podrobným způsobem, jaký nemá v českém prostředí obdoby. Ohledně jednotlivých článků soud prvního stupně dospěl k následujícím právním závěrům. Odvolací soud již v předcházejícím rozsudku označil za závadné články „XY“, „XY“, „XY“, „XY“, „XY“, „XY“ , současně však dovodil, že žalobkyni za ně náhrada nemajetkové újmy v penězích nepřísluší, tedy ani soud prvního stupně náhradu přiznat nemůže. Ke článkům: „XY“, „XY“ a „XY“, soud prvního stupně uvedl, že spolubydlení s T. Ř . učinila žalobkyně věcí zcela veřejnou, sama nebývalou měrou přispívala k tomu, aby její soukromí bylo probíráno veřejně. Nedocházelo zde k nějakému sledování a slídění, fotografie byly pořízeny jednorázově, jako reakce právě na vyjadřování žalobkyně ohledně společného bydlení s T. Ř ., na balkóně, který je veřejně viditelný z ulice, což bylo žalobkyni nepochybně známo. Sama žalobkyně pak ze svého vztahu s T. Ř . sdílela daleko pikantnější fotografie, zejména z ložnice. Za uvedené články proto soud žalobkyni náhradu nemajetkové újmy nepřiznal, neboť pořízením napadených fotografií ani obsahem samotných článků nemohlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně dojít v dané intenzitě. Tytéž závěry platí i pro články „XY“ a „XY“ , neboť se opět jedná o reakci na soukromí žalobkyně, které učinila věcí veřejnou, široce a často kontroverzně o něm veřejnosti referovala. Též ohledně článku „XY“ , soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni za něj nenáleží jakákoli satisfakce, natož v penězích. Stejný závěr platí pro článek „XY“ V obou případech se jednalo o reakci na mimořádně časté příspěvky žalobkyně týkající se činnosti žalobkyně jako influencerky. Tvrzení, že žalobkyně s panem Ř . „jedli na cizí účet“, je v článku objasněno hned v následující větě. Mělo se jednat o získané vouchery. Též zde žalobkyně sama přispívala k tomu, aby její záležitosti byly probírány veřejně, neboť na tom měla postavenu svou popularitu. Dále se články týkaly sféry života žalobkyně, ať již soukromé či pracovní, které si žalobkyně absolutně nestřeží, naopak je mimořádnou měrou široké veřejnosti zprostředkovává. Článek „XY“ , byl na webu žalované uveřejněn pouhých několik dní, z provedených důkazů pak plyne, že sama žalobkyně se na své sociální síti k této otázce vyjadřovala a vyjádření poskytl i H . M. , nadřízený žalobkyně. Z doloženého manuálu zaměstnanců sepsaného žalobkyní je patrno, že žalobkyně skutečně vůči svým podřízeným zvolila tvrdý přístup. Soud tedy ani za tento článek žalobkyni satisfakci nepřiznal. Ohledně článků „XY“, „XY“ a „XY“ , bylo již dovolacím soudem konstatováno, že uvedenými články do osobnostních práv žalobkyně zasaženo nebylo. S ohledem na závěry rozsudku dovolacího soudu nepřiznal satisfakci ani za tzv. stream z radnice připojený k článku „XY“. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že za žádný článek odvolacím soudem pravomocně označený za zasahující do osobnostních práv žalobkyně nemůže žalobkyni náhrada nemajetkové újmy v penězích náležet, a proto žalobu ohledně relutární satisfakce ve výši 450 000 Kč zamítl. 5. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 03.10.2024, č. j. krajsky/68_Co_214_2024-801, změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 350 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Uvedl, že Nejvyšší soud pouze ohledně tří článků a) až c) uzavřel, že nepředstavují zásah do osobnostních práv žalobkyně. Proto odvolací soud nadále za neoprávněné pokládá zásahy provedené ostatními články, přičemž újmu, která je závažná, nelze odškodnit jinak než peněžitým zadostiučiněním, a to na základě důvodů, které uvedl již ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci. Odvolací soud zohlednil relevantní zvláštnost žalobkyně spočívající v tom, že dlouhodobě a ve velkém zpřístupňovala množství informací i obrazových záznamů ze svého soukromého života veřejnosti. I taková osoba má ovšem právo na ochranu před zveřejněním nepravdivých dehonestujících zpráv sdělovacího prostředku s celostátním dopadem, před zveřejněním ponižujících vulgarit pronášených z osobní zášti a před tajným sledováním, pořizováním a zveřejněním obrazových záznamů ze soukromého života bez jakéhokoli vztahu k jakékoli věci veřejného zájmu. Pokud by žalobkyně sama neučinila v určité době ze svého soukromého života (či z jeho podstatných částí) takřka veřejné představení a nevystavila se tím dobrovolně zájmu i možné negativní odezvě veřejnosti včetně médií, bylo by poskytnuté peněžité zadostiučinění vyšší, neboť útoky žalované vůči žalobkyni měly seriálový charakter a zavánějí osobní záští a šikanou. Shrnul tedy, že došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně a) tajným pořízením a užitím snímků ze soukromého života ve spojení s tajným sledováním žalobkyně, a to trojicí článků „XY“, „XY“ A „XY“ (za tento zásah náleží zadostiučinění 50 000 Kč),
b) zveřejněním nepravdivých informací o žalobkyni celkem pěti články „XY“ (v původním znění „XY“ ), „XY“ „XY“, „XY“, a „XY“ (zadostiučinění po 50 000 Kč za každý z uvedených článků) a
c) zveřejněním tzv. streamu z radnice , v němž zazněly vůči žalobkyni hrubě urážlivé výrazy dalece přesahující meze přípustné kritiky a jde o tzv. intenzivní exces (zadostiučinění 50 000 Kč), celkově tedy 350 000 Kč.
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to jaký vliv na formu satisfakce a její případnou peněžitou výši má skutečnost, že se původce zásahu dopustil šikanózního jednání vůči dotčené osobě. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že mediální šikana musí být přitěžující okolností ve smyslu § 2957 OZ, občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10.03.2020, sp. zn. usoud/III.__S_2300_18. Uvádí, že z článků a komentářů jednoznačně vyplývalo, že se jedná o cílenou kampaň. Poukazuje na slogan na instagramovém účtu žalované: „XY“ , jenž zde byl dostupný až do vynesení rozsudku Městského soudu v Praze v roce 2022. Soud se nezabýval povahou žalované, mírou zisku z této šikany ani tím, jaký dopad bude mít, bude-li peněžitá satisfakce pro žalovanou natolik zanedbatelná, že v tomto jednání bude nadále pokračovat vůči komukoliv, kdo se jí z osobních důvodů znelíbí. Jelikož se odvolací soud uvedenou námitkou žalobkyně nezabýval, zakládá tento postup též vadu řízení, v jejímž důsledku bylo žalobkyni odepřeno právo na spravedlivý proces. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že popisuje skutkový stav odlišně, než jak byl zjištěn nalézacími soudy, a připojuje svá hodnocení, která ve zjištěném skutkovém stavu nemají oporu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaná se žádného šikanózního jednání vůči žalobkyni nedopustila. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
8. Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 350 000 Kč; přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že není zřejmé, na základě jakých zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že útoky žalované vůči žalobkyni měly seriálový charakter a zavánějí osobní záští a šikanou. Ve svém předcházejícím rozsudku odvolací soud naopak uvedl, že na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že situaci ještě nelze hodnotit tak, že ze strany žalované se zde jednalo o dlouhodobě trvající zásah – sled neoprávněných mediálních výstupů (kampaň/štvanice). Odvolací soud tak změnil tento závěr navzdory tomu, že oproti prvnímu rozsudku shledal menší počet zásahů. Tento závěr je nelogický, a tudíž nepřezkoumatelný, a jako takový zasahuje do práva žalované na spravedlivý proces (žalovaná odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 07.04.2015, sp. zn. usoud/I.__S_1599_13). Odvolací soud tak respektoval názor Nejvyššího soudu, že vymezenými 3 články nebylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobkyně, ostatní názory Nejvyššího soudu však nerespektoval, přestože jimi byl vázán. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že je zapotřebí zvážit celkovou zátěž pro osobu, do jejíchž práv bylo zasaženo, aniž by bylo možno pouze mechanicky odečíst částky připadající na každý jednotlivý článek. Odvolacím soudem původně přiznanou částku 450 000 Kč shledal nepřiměřenou jak z důvodu o tři nižšího počtu neoprávněných zásahů, tak i z důvodu intenzity zbývajících článků posuzovaných v rozsudku popsanými kritérii. Pokud tak odvolací soud pouze odečetl od dříve přiznané částky 450 000 Kč částku 100 000 Kč, kterou žalobkyni přiznal v souvislosti s uvedenými třemi články, pak nerespektoval závazné právní názory Nejvyššího soudu. Rovněž tato skutečnost představuje zásah do práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11.01.2005, sp. zn. usoud/Pl.__S_37_03. Uvedený postup je v rozporu též se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.10.2007, sp. zn. nsoud/28_Cdo_3342_2007, a též s nálezem Ústavního soudu ze dne 08.03.2016, sp. zn. usoud/IV.__S_3073_15. Dovolání je tak přípustné ze stejných důvodů, pro něž bylo přípustné předcházející dovolání, neboť odvolací soud nerespektoval závěry Nejvyššího soudu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání žalované za nepřípustné, případně za zjevně bezdůvodné. Považuje je za ryze účelové, neboť žalovaná v něm polemizuje se skutkovými závěry a nevymezuje žádnou konkrétní otázku. Přípustnost dovolání nemůže být založena na subjektivním názoru žalované, podle níž odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu; podle názoru žalobkyně odvolací soud naopak závěry Nejvyššího soudu respektoval. Uvádí-li žalovaná, že přiznaná částka 350 000 Kč je nepřiměřená zjištěným okolnostem, pak žalobkyně namítá, že přiznaná částka je naopak zjevně nepřiměřeně nízká vzhledem k rozsahu a intenzitě zásahu do jejích osobnostních práv a výši zisku, kterého žalovaná dosáhla prostřednictvím šikanózního jednání. Žalobkyně navrhuje, aby dovolání žalované bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně jako zjevně bezdůvodné zamítnuto.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 01.01.2022, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 OSŘ, nejsou však přípustná. 11. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Především je zřejmé, že žalobkyně není tzv. subjektivně legitimována k podání dovolání v rozsahu, v němž napadá část výroku I odvolacího soudu, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žalované bylo uloženo, aby žalobkyni zaplatila 350 000 Kč. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právec h, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Odvolací soud uvedeným výrokem (jeho částí, neboť zčásti jím zamítavý výrok ohledně 100 000 Kč potvrdil) vyhověl odvolání žalobkyně, jíž tak v tomto rozsahu nevznikla újma odstranitelná zrušením nebo změnou této části výroku. Protože se žalovaná výslovnou formulací ve vymezení tzv. kvantitativního rozsahu dovolání domáhá i zrušení zmíněné části výroku (napadá kompletní výrok rozsudku odvolacího soudu a požaduje zrušení celého rozsudku), dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalobkyně odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace.
13. Ve zbývajícím rozsahu (proti potvrzující části výroku ohledně 100 000 Kč) není dovolání přípustné, protože v tomto rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i závazným právním názorem vysloveným v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Nejsou tak naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 OSŘ a dovolací soud odmítl dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 OSŘ v celém rozsahu s tím, že dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení je objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) OSŘ 14. Ani z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalovanou není napadené rozhodnutí v části výroku o její platební povinnosti v rozporu s judikaturou dovolacího soudu v otázce stanovení výše náhrady za zásah do osobnosti mediálním působením. Dovolací soud totiž při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 OSŘ Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2017, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2202_2017, nebo ze dne 21.11.2018, sp. zn. nsoud/30_Cdo_439_2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.04.2021, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2422_2019, uveřejněný pod číslem 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, bod 27, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23.01.2025, sp. zn. usoud/I.__S_428_23, bod 72). 15. Žalovaná argumentuje odůvodněním předchozího zrušovacího rozsudku a závazným právním názorem dovolacího soudu, že po závěru o tom, že tři z vícero publikovaných článků nepředstavovaly zásah do osobnostních práv žalobkyně, měl odvolací soud výrazněji snížit (oproti původně přisouzené částce 450 000 Kč) výši náhrady, a to nikoliv pouhým aritmetickým odečtením shodné částky za každý z těchto článků. V tom spatřuje žalovaná nesprávnost právního posouzení z důvodu nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu. Je sice pravdou, že odvolací soud vyčíslil výslednou sumu zadostiučinění tak, že pracoval s jednotnou částkou 50 000 Kč, kterou přiřazoval k jednotlivým zásahům či skupinám článků, nelze však dovodit, že tak učinil mechanicky a v rozporu se zrušovacím rozsudkem Nejvyššího soudu. V komplikované situaci vícero zásahů četnými publikacemi negativně zaměřených článků totiž přehledně rozlišil tři typy zásahů, resp. odlišil dotčené složky osobnosti (zaprvé zásah do soukromí tajným sledováním a zveřejňov áním fotografií ze soukromí, zadruhé zásah do cti, vážnosti a důstojnosti zveřejněním nepravdivých informací a zatřetí zásah do cti použitím nevybíravých a hanlivých výrazů) a uvedenou částku použil u prvního statku souhrnně ohledně tří článků, ohledně druhého statku ke každému ze zbývajících publikovaných pěti článků, jejichž obsah rozebral s odkazem na nezměněný stav oproti předchozímu rozhodnutí, a konečně za stejnou měl náhradu i za vulgární dehonestaci ve videu. I když to výslovně neuvedl, fakticky hodnotil potřebná a soudní judikaturou vyžadovaná kritéria pro posouzení neoprávněnosti zásahu a jeho intenzity, jimiž jsou zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.), a 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil) – viz především nález Ústav ního soudu ze dne 06.02.2023, sp. zn. usoud/III.__S_771_22, a z poslední doby rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.07.2025, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3277_2024. 15. Odvolací soud v druhém rozhodnutí o věci samé setrval na opodstatněných a o skutková zjištění opřených důvodech o povaze a neoprávněnosti jednotlivých zásahů a jejich intenzitě a tomu odpovídající výši náhrady. Její celkově stanovená výše odráží též okolnost, že žalovaná je mediálním subjektem, takže ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 23.01.2025, sp. zn. usoud/I.__S_428_23, taková náhrada nemajetkové újmy v penězích plní nejen funkci satisfakční (kompenzační a reparační), nýbrž i preventivně-sankční, což se uplatní především ve vztahu k činnosti tzv. bulvárních médií s ohledem na charakter jejich podnikatelské činnosti, jež je založena z velké části na úmyslném zveřejňování senzačních pomlouvačných a lidskou důstojnost snižujících nařčení veřejně činných a známých osob. Podle Ústavního soudu je převažujícím účelem produkce takových materiálů majetkový prospěch, který se přitom odvíjí od parametrů určujících i intenzitu zásahu, takže lze omezeně vycházet i z celkových majetkových poměrů původce zásahu, byť výše náhrady ani těchto provozovatelů médií nemůže být likvidační. Nicméně výše náhrady naplňující odrazující funkci a zároveň bránící likvidaci původce musí být odlišná u velké, ekonomicky silné obchodní společnosti vydávající bulvární média a u soukromé fyzické osoby. Z pohledu těchto ústavně podložených aspektů obstojí výše náhrady uložená v nyní posuzované věci odvolacím soudem ve srovnání s jinými případy opakovaného zasahování do soukromí jiných osob, a to i s přihlédnutím k aktivnímu působení samotné žalobkyně při mediální sebeprezentaci, což však nikoho neopravňuje zveřejňovat o takové osobě nepravdivé údaje; k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.05.2020, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3479_2018, a ze dne 29.08.2019, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3423_2018 (ústavní stížnost proti druhému z nich byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11.12.2019, sp. zn. usoud/II.__S_3853_19), podle nichž o kolnost, že se zveřejňované informace týkají skutečností zvýšeného společenského zájmu, neopravňuje ke sdělování nepravdivých skutečností a na nich založeného hodnocení kritizované osoby . Výše náhrady je pak v přiměřené relaci i k obdobnému (byť ještě intenzivnějšímu) působení nemediálního subjektu. Ve sporu řešeném u dovolacího soudu pod sp. zn. nsoud/25_Cdo_2120_2025 (usnesení ze dne 30.04.2026) byla téže žalobkyni přiznána náhrada v celkové výši 250 000 Kč proti fyzické osobě, která ji soustavně a nevyprovokovaně šikanovala s veřejně deklarovaným zájmem ji profesně zničit, aniž by však původce neoprávněných zásahů byl mediálním subjektem ve smyslu závěrů citovaného nálezu. Nelze tedy přisvědčit dovolací námitce, že výše peněžitého zadostiučinění byla v nyní projednávané věci stanovena v rozporu s ustálenou judikaturou a že je nepřiměřeně vysoká. 16. Dovolací soud z těchto důvodů odmítl podle § 243c odst. 1 OSŘ jako nepřípustné i dovolání žalované. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10.06.2026
JUDr. Petr Vojtek
předsed a senátu