Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
6 Tdo 1001/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 11. 3. 2026
Spisová značka : 6 Tdo 1001/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.1001.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Důvody dovolání
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Hodnocení důkazů
Loupež
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. § 173 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 5. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
6 Tdo 1001/2025-1073
USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný O. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 4 To 322/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 60/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 30. 4. 202 4 , sp. zn. 2 T 60/2020, uznal obviněného O . M. (dále jen „obviněný“) vinným
ad I. 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství podle § 162 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr zákoníku, ad I. 2) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a ad II. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku . Podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku mu za to a za sbíhající se trestnou činnost, kterou byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 10. 2023, č. j. 1 T 137/2023-100, který nabyl právní moci dne 5. 12. 2023, a rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 2. 2024, č. j. 7 T 161/2023–143, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2024, byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Výroky o trestu a o upuštění od uložení souhrnného trestu z výše citovaného trestního příkazu a rozsudku byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku bylo obviněnému v souladu s výše citovaným trestním příkazem jako zvláštní podmínka pro osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále bylo uloženo uhradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 35 404,80 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 4 To 322/2024, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za trestné činy, jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 10. 2023, č. j. 1 T 137/2023 -100, a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 2. 2024, č. j. 7 T 161/2023-143, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z citovaného trestního příkazu a rozsudku. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. 3. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2026, sp. zn. 2 T 60/2020, byl uvedený souhrnný trest odnětí svobody podle § 419 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 465 odst. 2 tr. ř. a čl. II bodu 1 zákona č. 270/2025 Sb. poměrně zkrácen o 3 měsíce na trest odnětí svobody v trvání 45 měsíců. 4. Trestné činnosti se podle soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že
I. dlouhodobě zle nakládal se svou družkou, A . M., nar. XY , které nejprve začal zakazovat styk s rodinou, styk s přáteli pod záminkou, aby ji kamarádky nesváděly k nevěře, kontroloval její aktivity na sociálních sítích a elektronických komunikátorech, přiměl ji zpřístupnit mu její internetové bankovnictví ke kontrole jejích financí, přičemž peněžní operace mu musela podrobně odůvodňovat, musela mu poskytovat výpisy telefonních hovorů, opakovaně jí bez svolení vzal její mobilní telefony, a to včetně telefonu služebního, kontroloval jejich obsah a nutil ji vysvětlovat provedené hovory a jednotlivé kontakty, kontroloval i její aktivitu v síti internet v internetovém prohlížeči, vynutil si přístup do služebního e-mailového účtu poškozené a kontroloval její aktivity, přičemž jí neustále opakoval, že nesmí udělat jakoukoliv chybu, nebo ji opustí. Co je takovou chybou, postupně rozšiřoval a vyvíjel na ni tlak ubezpečováním, že o každé chybě se dozví, neboť je neustále sledována jak jeho osobou (často, až dvacetkrát denně ji kontroloval telefonicky a musela mu hlásit veškerý svůj pohyb), tak i prostřednictvím jeho přátel u Městské policie XY . Sledoval její polohu prostřednictvím sdíleného účtu aplikace Google a prostřednictvím GPS souřadnic jejího telefonu, vynucoval si poslušnost hrozbou, že pomůže biologickému otci její dcery AAAAA (pseudonym) , dosáhnout svěření AAAAA do jeho péče. K poslušnosti ji motivoval i příslibem, že pokud bude plnit všechny jeho příkazy a dodržovat jeho omezení, její dceru sám osvojí, což však jako trest za tvrzená pochybení poškozené neučinil. V jednom případě ji donutil rozstříhat své oblečení a kabelky, aby mu dokázala, že je pro ni přednější než její zaměstnání. Poškozenou ponižoval i před dětmi,
1) a takto činil v období od října 2010 nejméně do léta 2015 ve společném bydlišti v ulici XY XY , a současně poškozenou od podzimu 2011 fyzicky napadal, přičemž ji začal napadat v týdenních intervalech. K intenzivnímu napadení došlo nejméně
- na podzim 2011 v Music Clubu XY , kde pracovala jako barmanka, kdy ji dvakrát silně udeřil do obličeje a ucha. Úderem do obličeje jí začala téct krev z nosu, po jejím odchodu z klubu jí přikázal přisednout k němu do vozidla, kde pokračoval v jejím napadání údery hřbetem dlaně do hlavy, čímž došlo k roztržení jejího spodního rtu z vnitřní strany a k zhmoždění horního rtu,
- v květnu 2015, když byla ve čtvrtém nebo pátém měsíci těhotenství, poté, co ji potkal před bytovým domem č. p. XY v ulici XY , aniž by mu oznámila, že opustila byt, když seděla ve vozidle s dcerou AAAAA , po ní hodil svazek klíčů, před kterým uhnula a který rozbil sklo. U obce XY ji srazil údery pěstí do obličeje na zem, kopl ji nártem nohy do hlavy, za oblečení ji odvlekl do pole, kde ji opakovaně kopl do zad, boku a stehen, vyhrožoval jí, že ji pomočí, následně ji opět udeřil za přítomnosti dcery AAAAA do hlavy a mrštil jí sklenici do boku kolene, v důsledku čehož došlo k bolestivému otoku,
a dále ji v roce 2011, 2013 a 2015 přiměl k potratu tak, že jí vyhrožoval, že jinak zařídí, aby jí odebrali dítě i dceru AAAAA , a podstoupení potratu vyžadoval jako gesto oddanosti vůči jeho osobě, přičemž
- 15. prosince 2011 v důsledku jeho nátlaku podstoupila interrupci v Nemocnici Kadaň,
- v roce 2013 ji nutil podstoupit potrat mimo jiné i pohrůžkou, že zařídí, aby své dítě nemohla vychovávat, k čemuž využije skutečnosti, že po vynuceném podstoupení potratu v roce 2011 měla sebevražedné myšlenky, čehož se zalekla a na základě jeho pokynu zakoupila přes internet interrupční pilulky, kterými 21. 12. 2013 usmrtila a vypudila plod,
- v roce 2015, nejpozději v dubnu, jí nabízel nejprve finanční odměnu ve výši 150 000 Kč, později i 200 000 Kč, pokud si nechá těhotenství přerušit,
ačkoliv se trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. dopustil již 30. 1. 1995, za což byl souzen Okresním soudem v Mostě ve věci sp. zn. 2 T 718/95, 2) a činil tak i v období nejméně od prosince 2016 do 18. 5. 2019 ve společném bydlišti v ulici XY XY v XY , kdy s poškozenou obnovil společné soužití, přičemž ji od podzimu 2017 opět i fyzicky napadal. K intenzivnímu napadení došlo nejméně
- na podzim 2017, ve společné domácnosti v XY v ulici XY XY , ji napadl z důvodu komentáře její kamarádky na sociální síti Facebook, přičemž jí vytrhl z ruky mobilní telefon a udeřil ji displejem do obličeje, až sklo mobilního telefonu popraskalo a střepy se jí zabodly do kořene nosu,
- v létě 2018 na parkovišti u budovy Policie ČR v XY si přisedl do jejího vozidla, hodil po ní zapálenou cigaretu a začal ji bít do boku, ramene a do obličeje, až jí z rány u kořene nosu začala téct krev, a způsobil jí otok nad pravým spánkem,
- v létě 2018, přibližně o týden později, ji poté, co nevěděla, proč má nastavený budík v mobilním telefonu, udeřil mobilním telefonem do obličeje, přičemž v důsledku úderu jí začala téct krev z nosu,
- 16. 11. 2018, ve společné domácnosti v XY v ulici XY XY , ji opakovaně bil otevřenou dlaní do hlavy, čímž ji opakovaně srazil k zemi, a když ji zaklekl, kousla jej, načež ji pustil, ale při odchodu ji nakopl do stehna těžkou botou s ocelovou špičkou,
- 17. 11. 2018, ve společné domácnosti v XY v ulici XY XY , povalil poškozenou na gauč, zaklekl ji a bil ji do hlavy a horní poloviny těla. Poté, v úmyslu ji ponížit po bytě rozházel piliny pro králíka a nutil ji je uklidit, načež je opětovně rozkopal, v důsledku čehož jej poškozená udeřila hliníkovou násadou koštěte, kterou jí následně vytrhl z rukou, poškozená se schoulila do klubíčka a obviněný ji bil touto násadou, dokud ji údery o ni nezlomil,
- v lednu 2019 ji namísto do práce odvezl do XY , kde ji opakovaně udeřil hřbetem ruky do obličeje. Obdobně na přelomu ledna a února 2019 ji namísto do školky pro syna odvezl směrem k XY , poškozená se pokusila z vozidla za jízdy vyskočit, obviněný ji strhl zpět do vozidla a začal ji bít hřbetem dlaně do obličeje. Jel směrem na XY , poškozená se pokoušela zasáhnout do řízení a troubit, aby upoutala pozornost ostatních řidičů, přičemž ji opětovně udeřil do obličeje,
- na jaře 2019, ve společné domácnosti v XY, v ulici XY XY , poté, co jí přiložil nůž hrotem na břicho a vyhrožoval jí vykucháním, pokud jeho jednání oznámí policii, jí přikázal, aby mu vydala svůj mobilní telefon, což odmítla, mobilní telefon chytila oběma rukama, načež se s ní o něj začal přetahovat, až ji přemohl, telefon jí vytrhl a rozbil jej úderem o zárubně bytových dveří. Následně ji udeřil dlaní do obličeje,
přičemž v období od léta 2017 do podzimu 2017 místo fyzických útoků ničil při konfliktech mobilní telefony, televizory, notebooky a nábytek, k čemuž uváděl, že poškozená zavinila, že je musel rozbít, a dále ji ponižoval i tím, že ji poléval různými tekutinami včetně mléka, v jednom případě na ni vysypal popelník plný nedopalků a popela a v jednom případě jí před dětmi vylil na hlavu nočník s močí syna BBBBB (pseudonym),
II. 1) v listopadu roku 2018, ve společné domácnosti v XY, v ulici XY XY , poté, co poškozené po předchozím konfliktu vytrhl z rukou hliníkovou násadu koštěte a bil ji touto násadou, dokud ji údery o poškozenou nezlomil, mu sdělila, že věc telefonicky oznámí Policii České republiky, načež ji chytil za vlasy, odvlekl ji ke kuchyňské lince, ze které vzal dlouhý kuchyňský nůž, přiložil jí ho na krk a pohrozil jí usmrcením, pokud věc oznámí, a dále jí sdělil, že pokud incident oznámí policii, připraví ji o děti, o práci a zničí ji,
2) na jaře 2019, ve společné domácnosti v XY, v ulici XY XY , poté, co mu řekla, že pokud se k ní nebude chovat lépe, oznámí vše na policii, přiložil jí nůž o délce čepele 7 cm, který nosil zavěšený v pochvě na krku, hrotem na břicho a sdělil jí, že ji vykuchá, neboť odmítá dopustit, aby musel vykonat trest odnětí svobody za to, že napadl fackami ženu, a bude raději vykonávat trest za něco závažnějšího.
II . Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním , v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy a s důkazními návrhy se nevypořádal, zejména s návrhem na doplnění znaleckého posudku k věrohodnosti poškozené. Podle obviněného PhDr. Štefan Balkó, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zvláštní specializace klinická psychologie, vypracoval posudek pouze v přípravném řízení, nebyl přítomen hlavnímu líčení a nemohl se vyjádřit k rozdílům ve výpovědích, což obviněný považuje za stěžejní pro posouzení viny. Odůvodnění rozsudku je nepřezkoumatelné, protože soud věnoval výpovědi poškozené jen několik řádků, zatímco výpovědi obviněného čtyři strany. Soud se spokojil s konstatováním, že výpověď poškozené odpovídá výroku, aniž by uvedl, jaké skutkové závěry z ní dovodil. Skutková zjištění jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále obviněný namítl, že ve výroku o vině jsou uvedeny skutky, které nejsou odůvodněny, konkrétně přečin svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství. Ve výroku navíc není uvedeno, zda v posledním případě skutečně k přerušení těhotenství došlo. 6. Podle obviněného je právní kvalifikace zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nesprávná, protože soud ve výroku popisuje jednání naplňující znaky této skutkové podstaty pouze obecně, bez souvislosti s odůvodněním, a dále uvádí jen dva dílčí skutky za celé období let 2010–2015. Ani skutková podstata zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není naplněna, protože není zřejmé, pod jakým konkrétním jednáním ji soud spatřuje. Pokud by šlo o vytržení telefonu z ruky a úder, pak takové jednání podle obviněného znaky skutkové podstaty zločinu loupeže nenaplňuje. Odvolací soud měl podle obviněného věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost rozsudku, pokud sám neprovedl opakování dokazování. 7. Změna z podmíněného trestu na nepodmíněný čtyřletý trest podle obviněného nebere v úvahu délku řízení, která činí bezmála šest let a porušuje právo na spravedlivý proces. Obviněný měl za to, že odvolací soud se nezabýval dopadem nepřiměřené délky řízení na stanovení druhu a výměry trestu, čímž vybočil z limitů stanovených judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Navíc byla jako přitěžující hodnocena okolnost, že se trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dopustil dvěma skutky. Pokud by tedy neexistovala v jeho jednání časová prodleva v letech 2016–2019, bylo by to pro něj při ukládání trestu paradoxně výhodnější. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že pouhá polemika obviněného s hodnocením důkazů soudy není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy provedly rozsáhlé dokazování zahrnující svědecké výpovědi, znalecké posudky z oboru psychiatrie, psychologie i soudního lékařství, listinné důkazy a fotografickou dokumentaci. Z těchto důkazů jednoznačně vyplynulo, že skutkový děj proběhl tak, jak je popsán ve výroku o vině, a že verze obviněného neodpovídá realitě. Obviněný zpochybňuje skutkové závěry obecně a dále se soustředí na věrohodnost poškozené. O té však svědčí podle státní zástupkyně více důvodů, které podrobně rozvedla. 9. Podle státní zástupkyně je argumentace obviněného ohledně neúplnosti znaleckého posudku PhDr. Štefana Balkó neopodstatněná. Soudy nijak nevybočily z obvyklé praxe, kdy je znalecký posudek zpracován ještě před hlavním líčením a znalec následně v hlavním líčení vyslechnut. V daném případě znalec obhájil své závěry při hlavním líčení a soud neměl důvod pochybovat o správnosti jeho posudku. Nešlo tedy o opomenutý důkaz ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 10. Pokud jde o právní kvalifikaci, státní zástupkyně uvedla, že jednání obviněného naplnilo znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Bylo prokázáno, že obviněný po dobu téměř deseti let fyzicky i psychicky napadal poškozenou, což vyústilo v její psychické útrapy a závislost na něm. Obdobně byla správně kvalifikována skutková podstata přečinu svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství podle § 162 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný poškozenou pod nátlakem přiměl k interrupcím, což bylo doloženo výpověďmi i listinnými důkazy. Rovněž zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byl prokázán a spočíval v násilném odebrání telefonu poškozené. 11. Státní zástupkyně měla za to, že námitky obviněného ohledně nepřiměřenosti trestu nejsou důvodné. Odvolací soud trest řádně odůvodnil a uložil jej v první čtvrtině zákonné sazby. Nešlo o exces ani o libovůli soudů. Průtahy v řízení nenastaly, neboť orgány činné v trestním řízení provedly rozsáhlé dokazování a soud prvního stupně aktivně konal a uskutečnil dvacet hlavních líčení. Konečně z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné, neboť odvolací soud se věcí pečlivě zabýval a vady neshledal. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
12. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. 13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. IV. Důvodnost dovolání
17. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může nesprávná realizace důkazního řízení vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje významné narušení procesu dokazování mající za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. 18. V rámci citovaného dovolacího důvodu uplatnil obviněný argumentaci, která z převážné části výše vymezeným mantinelům neodpovídá. V souladu s citovaným dovolacím důvodem je zde pouze námitka týkající se údajně opomenutého důkazního návrhu doplněním posudku znalce PhDr. Štefana Balkó (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie). Obviněný sice hovořil šířeji o navrhovaných důkazech a opomenutých důkazních návrzích, žádný jiný případ však neuvedl. Ani v tomto konkrétním případě navíc blíže neoznačil, kdy eventuálně takový důkazní návrh učinil, jak přesně jej formuloval a jak na něj soudy reagovaly. V daném případě Nejvyšší soud ani neshledal nutným dohledávat v rozsáhlém spisovém materiálu, zda tomu tak skutečně bylo, neboť již ze samotné dovolací argumentace a z posouzení odůvodnění soudů nižších stupňů je zřejmé, že takový, resp. jediný z textu dovolání identifikovatelný důkazní návrh je zjevně nadbytečný. Znalecký posudek k otázce věrohodnosti poškozené byl v tomto případě totiž zcela běžným způsobem zpracován v přípravném řízení, znalec byl v hlavním líčení vyslechnut a o jeho závěrech neměl soud prvního stupně pochybnosti. Obviněný se zde domáhal pouze toho, aby znalec zvlášť posoudil ještě věrohodnost výpovědi poškozené v hlavním líčení. Hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi je však primárně povinností soudu, což také soud prvního stupně a následně i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinily. Poškozená krom toho vypovídala v přípravném řízení i v hlavním líčení de facto shodně. Přes značnou rozsáhlost své výpovědi přitom dokázala konzistentně a logicky popsat veškerá prožitá příkoří. To ostatně odpovídá právě i závěrům zmíněného znaleckého posudku, pokud jde o obecnou věrohodnost poškozené. Soudy tedy v tomto směru neměly žádné pochybnosti. Z jejich rozhodnutí pak vyplývá, že soud prvního stupně v odst. 68. odůvodnění reagoval na návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku k věrohodnosti poškozené. Jeho postup následně aproboval odvolací soud v odst. 15. odůvodnění svého rozsudku. Na tato zdůvodnění lze odkázat. Závěrem lze k této námitce dodat, že dovedeno ad absurdum, musely by si soudy v duchu argumentace obviněného přizývat znalce psychologa ke každému výslechu svědka, tímto způsobem však trestní řízení koncipováno není. Za situace, kdy u hlavního líčení z výpovědi poškozené byly zjištěny stejné skutečnosti jako v přípravném řízení, kdy dovolatelem rozporovaný znalecký posudek byl stvrzen a prezentován stranám osobním slyšením znalce, tudíž obhajobě byl poskytnut prostor pro dotazy a uplatnění obhajoby, nelze procesnímu postupu soudů ani jejich hodnocení provedených důkazů ničeho vytknout. Zcela správně bylo poukázáno nejen na konzistenci výpovědí poškozené, ale též na korespondenci s ostatními provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi, znaleckými posudky a důkazy listinnými.
19. Následující argumentace obviněného se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí a v podstatě směřuje proti odůvodnění rozsudku (což nepřipouští ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř.). V této části obviněný soudu prvního stupně vytkl, že zcela rezignoval na odůvodnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jde mu tedy patrně o znak „po delší dobu“, nicméně tuto námitku nekonkretizoval. Soudu prvního stupně dále vytkl, že jeho výpovědi věnoval čtyři strany, zatímco výpovědi poškozené třináct řádků. Je podle něj v rozporu s pravidly pro odůvodnění rozsudku, aby soud pouze v tomto směru odkázal na výrokovou část rozsudku. Takovým přístupem se podle obviněného stal rozsudek nepřezkoumatelným. K tomu je možné říci, že soud prvního stupně skutečně namísto rekapitulace obsáhlé výpovědi poškozené pouze odkázal na (rovněž obsáhlou) výrokovou část rozsudku, která z této výpovědi vychází, a podle soudu tak mohla zřejmě zároveň posloužit jako rekapitulace výpovědi poškozené. Tento postup obecně nelze považovat za žádoucí, neboť ve výroku rozsudku jsou skutky formulovány jiným způsobem než konkrétními slovy poškozené a samozřejmě méně podrobně. Nadto soud prvního stupně podrobně rekapituloval výpověď nejen obviněného, ale také mnoha svědků, mezi nimiž však byla výpověď poškozené stěžejním důkazem, zatímco ostatní důkazy sloužily spíše k ověření pravdivosti jejího líčení projednávaných událostí. Na druhou stranu je v této konkrétní věci zřejmé, že poškozená ve svých výpovědích jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení hovořila o všech skutečnostech, které jsou ve výroku rozsudku uvedeny, tak, jak jsou zde popsány. Mezi její výpovědí a obsahem výrokové části rozsudku nelze shledat rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve shodě s výpovědí poškozené je i ve výroku uvedený popis jednání vztahujícího se k umělému přerušení těhotenství. V rozsudku přitom nechybí hodnocení výpovědi poškozené jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy. Za dané situace lze tedy akceptovat soudem prvního stupně učiněnou textovou zkratku, v rámci které byla výroková část rozsudku ztotožněna s obsahem výpovědi poškozené, aniž by tato byla obsahově totožným textem v podstatě dublována v odůvodnění rozsudku. Jak již bylo uvedeno, výpověď poškozené byla komplexní, konzistentní a korespondující se zněním skutkové věty, nevyžadující žádných konfrontací s obsahem výpovědi dřívější apod. V souvislosti s obsahem procesního spisu je tedy rozsudek soudu prvního stupně vzdor absenci výslovné rekapitulace výpovědi poškozené plně přezkoumatelný. Nakonec takový postup konvenuje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. podle něhož soud v odůvodnění rozsudku „stručně vyloží“, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel a jakými úvahami se při tom řídil. Dovolání jen proti odůvodnění soudního rozhodnutí pak není možné a námitka obviněného žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. 20. Formulací § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 21. K tomu je třeba doplnit, že ani v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze napadat nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, je-li jinak věcně správné. V daném případě obviněný jak právní kvalifikaci svého jednání jako týrání osoby žijící ve společném obydlí, tak i zločinu loupeže napadl de facto pouze z toho hlediska, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není upřesněno, v jakém konkrétním jednání soud spatřoval naplnění jejich znaků. Následně už jen prostým a obecným způsobem vyjádřil svůj názor, že tyto skutkové podstaty naplněny nebyly. V případě zločinu loupeže ještě uvedl své přesvědčení, že tuto skutkovou podstatu nelze naplnit vytržením telefonu z ruky. Je třeba říci, že soud prvního stupně v části věnované právní kvalifikaci v odst. 86. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jaké konkrétní jednání naplnilo kterou skutkovou podstatu, učinil tak však odkazem na číselné označení částí skutkové věty, které jsou samy o sobě stále velmi obsáhlé, obsahující již blíže neidentifikované odrážky, proto toto vymezení není dostatečně přesné, zejména pokud se jedná o trestné činy loupeže a svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství, ale také výtržnictví (které však obviněný v dovolání nezmínil a nerozporoval). V důsledku toho může být rozhodnutí obtížně srozumitelné čtenáři bez právního vzdělání. Pokud však jde o věcnou správnost rozhodnutí, je třeba říci, že ve skutkové větě výroku rozsudku jsou obsaženy znaky všech skutkových podstat přisouzených trestných činů.
22. V jakém jednání spatřoval soud prvního stupně zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, o tom ani z odůvodnění rozsudku nelze pochybovat. Nelze přitom souhlasit s názorem obviněného, že jeho popis ve výroku je příliš obecný a že danou skutkovou podstatu nenaplňuje. Popis skutku je v daném případě zcela dostačující a splňuje všechny požadavky § 120 odst. 3 tr. ř. Jednání obviněného je zde popsáno jak souhrnným (nikoli však obecným, jak uvádí obviněný) způsobem, neboť šlo o velké množství útoků, které byly svou povahou obdobné a často se opakovaly, tak jsou zde pro příklad a ilustraci konkrétně vylíčeny některé závažnější útoky. Je třeba dodat, že pod citované ustanovení spadá veškeré ve výroku popsané jednání, tedy i to, které směřovalo k umělému přerušení těhotenství, i to, které současně naplnilo skutkové podstaty trestných činů loupeže, výtržnictví a vydírání, neboť se odehrálo ve stejném období a není důvod je jakkoli vytrhávat z kontextu ostatních projevů týrání, s nimiž na poškozenou působilo ve vzájemné souvislosti. Z hlediska dané skutkové podstaty je tedy samozřejmě třeba brát v úvahu toto jednání v celém souhrnu, tedy nikoli pouze dva jednotlivé útoky, na které poukázal obviněný při opomenutí toho, že skutek je definován především obecněji formulovanými návětími pod bodem I. a dále též podbody 1) a 2). V jakém směru podle něj popis skutku nekoresponduje s odůvodněním, resp. který zákonný znak dané skutkové podstaty v něm není obsažen, obviněný neuvedl. Jelikož Nejvyšší soud nemůže argumentaci za obviněného v žádném ohledu domýšlet, ale může se zabývat pouze námitkami, které jsou v dovolání v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny (viz č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.), nelze než konstatovat, že tato námitka dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá. Nadto dovolací soud shledal, že vymezení skutkové věty s použitou právní kvalifikací koresponduje a nelze v tomto směru shledat pochybení. 23. Podobně je tomu v případě zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který dovolatel rozporoval rovněž uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pod bodem I. 2) rozsudku je sice uvedeno sedm odrážek, v rámci kterých jsou popsány konkrétní incidenty spáchané v kontextu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, u první a poslední z nich je však zřejmé, že obviněný poškozené vytrhl z ruky mobilní telefon. „…za násilí nelze považovat takové jednání, kdy pachatel sice musí vyvinout určitou fyzickou sílu, avšak činí tak způsobem, který vylučuje možnost určitého odporu, respektive nesouhlasné vůle ze strany poškozeného. Typickým příkladem může být neočekávané vytrhnutí věci z ruky (například kabelky, mobilního telefonu apod.), které tedy ještě není násilím ve smyslu § 173 odst. 1, a proto přisvojení si cizí věci tímto způsobem není loupeží podle § 173 odst. 1, ale jen trestným činem krádeže podle § 205. Jestliže však napadený věc pevně svírá a snaží se klást odpor, který pachatel překonává například tím, že věcí cloumá, aby se jí proti již projevované vůli napadeného zmocnil, jde o loupež.“ [Ščerba, Filip, Kalvodová, Věra. § 173 (Loupež). In: Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 10.] Je tedy zřejmé, že skutková podstata zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byla naplněna minimálně v případě, kdy se obviněný s poškozenou o mobilní telefon přetahoval, tedy v posledně uvedeném případě (poškozená ve své výpovědi na č. l. 667 verte k dotazu uvedla, že požadavek na vydání mobilního telefonu formuloval obviněný vždy s výhružkou „nebo ti ho rozbiju“, a je zřejmé, že takových situací bylo mnoho; pokud mu telefon odmítla dát, pak jí jej vytrhl z ruky – nešlo tedy o vytržení nečekané ve smyslu uvedené citace, ale spíše o situace, kdy poškozená ze strachu nekladla odpor). Je však třeba říci, že obviněný ke svému tvrzení žádnou argumentaci neuvedl a nerozvedl. Tuto jeho námitku lze proto uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit jen s jistou dávkou tolerance (v rozsahu popřené možnosti kvalifikovat loupež, byla-li věc odcizena prostým vytrhnutím poškozené z ruky), nicméně je zjevně neopodstatněná. 24. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přiřadil obviněný také námitky týkající se výroku o trestu, který byl k jeho nelibosti odvolacím soudem změněn na trest odnětí svobody nepodmíněný. Je však třeba upozornit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr․ ř. (a který dovolatel ani formálně neuplatnil). Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. 25. Takové pochybení dovolatel nevytýkal. K trestu, který mu byl odvolacím soudem uložen, pak lze uvést tolik, že jeho druh i výměra zcela odpovídají ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož byl souhrnný trest ukládán. 26. Zásah dovolacího soudu by tak přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). O takovou situaci se ale v posuzované věci také n ejedná.
27. Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). 28. V daném případě byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody (po korekci usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2026, sp. zn. 2 T 60/2020) v trvání 45 měsíců. Takový trest nelze rozhodně považovat za nepřiměřeně přísný vzhledem k závažnosti skutků projednávaných v této věci, k nimž se navíc přidává předchozí odsouzení, za něž byl souhrnný trest rovněž uložen (věc vedená u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 161/2023). Naopak soudem prvního stupně uložený podmíněně odložený trest odnětí svobody se jeví jako zcela neodpovídající mnoho let trvajícímu násilí projevujícímu se mimo jiné snahou o absolutní kontrolu poškozené, jehož nepřímými oběťmi byly navíc i nezletilé děti. Odvolací soud tedy správně k odvolání státní zástupkyně zpřísnil obviněnému uložený trest, který nyní lépe odpovídá zákonným hlediskům, byť i nyní jde o trest v pouhé cca jedné čtvrtině zákonné trestní sazby § 173 tr. zákoníku, tedy o trest spíše mírný, a to i s ohledem na sbíhající se trestnou činnost namířenou rovněž vůči poškozené (trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku – viz rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 2. 2024, sp. zn. 7 T 161/2023), od jejíhož spáchání obviněného neodradilo ani trestní stíhání probíhající v nyní projednávané věci. V podrobnostech lze ohledně odůvodnění výroku o trestu zcela odkázat na odst. 18.–27. rozsudku. Rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch dovolatele nelze považovat za „prolomení ústavních limitů“, popř. za rozhodnutí překvapivé, neboť samotný trestní řád podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 výslovně předvídá a předpokládá možnost v odvolacím řízení napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušit, je-li uložený trest nepřiměřený. Tomu tak může být v případě nepřiměřené přísnosti, ale i nepřiměřené mírnosti, jak bylo vyhodnoceno v projednávané věci. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak může i odvolací soud rozsudkem sám rozhodnout o adekvátní trestněprávní sankci. Pakliže obviněný věděl o řádném opravném prostředku státní zástupkyně a jeho obsahu, mohl vývoj rozhodnutí o trestu v odvolacím řízení předvídat. Rozhodnutí odvolacího soudu stran výroku o trestu tedy nemůže trpět vadou. 29. Pokud obviněný výrok o trestu napadl konkrétně z toho hlediska, že by pro něj bylo výhodnější, pokud by trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí páchal soustavně, neboť mu bylo k tíži přičteno, že se jej dopustil dvěma skutky, lze pouze poznamenat, že šlo o jedno z mnoha kritérií, která odvolací soud zvažoval. Pokud by pak obviněný skutek páchal soustavně, musela by jít na druhou stranu k jeho tíži delší doba jeho páchání [přitěžující okolnost podle § 42 písm. m) tr. zákoníku]. 30. Konečně je pak třeba konstatovat, že odvolací soud při ukládání trestu přihlížel i k době, která od spáchání trestné činnosti uplynula. V tomto smyslu je tedy ve výroku o trestu zahrnuta i poněkud delší doba trestního stíhání. Obviněnému však nelze dát za pravdu, že by ve věci vznikly neopodstatněné průtahy. Delší doba řízení totiž v daném případě vyplývala z rozsáhlosti trestné činnosti a velkého množství provedených důkazů, což je patrné i z rozsudku soudu prvního stupně. Ze spisového materiálu vyplývá, že trestní stíhání bylo zahájeno dne 3. 7. 2019, obžaloba podána dne 5. 6. 2020, soud prvního stupně konal dvacet hlavních líčení. V daném případě tedy byla doba řízení opodstatněná a způsobená důkladným procesem provádění relevantních důkazů.
31. Lze nicméně shrnout, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. argumentace obviněného v této části neodpovídá. 32. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněna za situace, kdy je současně naplněn některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že dovolací soud nezjistil u napadených rozhodnutí žádné vady, které by zakládaly existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí
33. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 11. 3. 2026
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu