Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem tamtéž
proti
žalované: [anonymizováno], narozená [anonymizováno] trvale bytem [anonymizováno]
pro 77 792 Kč s příslušenstvím,
--- VÝROK ---
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 19 371 Kč, a to ve splátkách po nejméně 540 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.
II. Co do částek 58 421 Kč, 10 844,41 Kč, 11 660,65 Kč, úroku z prodlení 15 % ročně z částky 35 800 Kč od 22.10.2025 do zaplacení a úroku 15 % ročně z částky 35 800 Kč od 22.10.2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 04.03.2026, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. [anonymizováno] ze dne 25.01.2022, sjednané žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [anonymizováno] (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů s lichevními parametry, formou podomního zprostředkování/inkasování). Žalovaná měla načerpat 40 000 Kč a uhradit 21 měsíčních splátek (tento věřitel přitom pravidelně poskytuje osobám v exekučním inhibitoriu týdenní splátky) po 4 210 Kč. Žalovaná uhradila „pouze“ 10 600 Kč. I přesto se domáhala 35 800 Kč na jistině, 41 992 Kč na poplatcích, 11 660,65 Kč na kapitalizovaném úroku, 10 844,41 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, 15 % ročně úroku z jistiny od 22.10.2025 do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z jistiny od 22.10.2025 do zaplacení. Z takového požadavku je zjevné, že žalobkyně ani její advokát se odpovědnosti za protiprávní jednání vůbec neobávají, neboť takto nehorázné požadavky se zasílá soudu již nejméně dvě dekády. Nadto se i v této věci projevilo, že žalovaná čelila paralelnímu lichevnímu schématu – nejméně dvěma takovým úvěrům souběžně.
2.Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 OZ 3.Dosud obvyklý rozpor nároku na obchodní úrok s kogentním omezením dle § 122 odst. 4 zák. č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“), který tato žalobkyně (a právní zástupce, jehož soud považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond) dlouhodobě ignoroval a advokát zřejmě považoval vymáhání protiprávního plnění v doslova průmyslovém měřítku za přijatelné (soud nikoliv), zde výjimečně není přítomen, případně je skryt v kapitalizovaném úroku (pro důvod nevyhovění je však nadbytečné jej přepočítávat). Soud kvituje, že advokát po několika letech od této praxe (přinejmenším v rozsahu běžícího úroku) zřejmě konečně upustil. I tak však bylo třeba nevydat platební rozkaz, nárok převést soudci a dovybrat soudní poplatek, neboť neoprávněně vysoký úrok ve smyslu § 122 odst. 4 ZoSÚ je zpravidla i nadále součástí kapitalizovaného poplatku. Tvrzení ke splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet dle § 86 ZoSÚ začal právní zástupce ve formulářové podobě uvádět, vyšší desítky předchozích řízení však ukázaly (§ 121 OSŘ), že jim nelze důvěřovat. Soud však u těchto nároků žalobkyně (ať již úvěrů [anonymizováno], [anonymizováno], v insolvenci, [anonymizováno], či [anonymizováno].) pravidelně shledává, že pokud je přítomno hotovostní inkaso, incidence osob v exekučním inhibitoriu je drtivě převažující. V tomto případě klient ve vícečetném exekučním inhibitoriu překvapivě obdržel splátky měsíční. Pravidelně rovněž soud zjišťuje, že těmito společnostmi jsou úvěrováni všichni zletilí členové téže domácnosti. Soud opět zaznamenal lichvu, kterou již nelze řešit pouze cestou občanskoprávní. [anonymizováno] povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně vyjádřila stroze a formulářově (většina nebankovních úvěrů od této žalobkyně je ostatně poskytnuta po frapantním ignorování této zákonné povinnosti). Netvrdí lustraci žádného registru typu NRKI, BRKI, SOLUS či REPI, pouze shromáždění podkladů od samotného spotřebitele a jejich vyhodnocení. Pokud soud v posledních letech zkoušel žalobkyni vyzvat k předložení důkazů ohledně kontroly listiny, vyznačených na zákaznických kartách, pravidelně je sdělováno, že je postupník nemá k dispozici. I soudem zjištěné údaje však výsledek tohoto řízení determinovaly, tj. soud ani nemusel doplňovat dokazování o takové podklady. U příslušenství je zjevný hrubý rozpor s dobrými mravy (RPSN nejméně 135,69 % !). Pokud soud v občanskoprávním řízení zjistí lichvu, je povinen jednat z úřední povinnosti a nikoliv dle zásady projednací a dispozitivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno]). Žalovaná si zjevně nebyla vědoma absolutně nepřijatelných parametrů závazku, neboť si sjednala nejméně dva úvěry. Úvěry opět byly navíc vědomě poskytnuty masivně předlužené osobě poté, co byla exploatována od téhož věřitele již nejméně jedním obdobným „úvěrem“ (ve skutečnosti jde o pouhé iterace příslušného lichevního schématu a soud tento výraz v následujícím používá promiscue). Pokud soud takovou skutečnost v předchozích řízení pouze dovozoval z faktického stavu, četnosti a předpokladu, že věřitel ve skutečnosti o spotřebitelích přinejmenším díky přístupu do NRKI ví více, než je ochoten přiznat, pak v tomto řízení se tak opět potvrdilo. Soud kvituje, že si nemusel součinnost vynutit u původního věřitele pořádkovou pokutou (kterou uložil ve třech předchozích řízeních obdobně lichevně jednající [anonymizováno].), a měl tak k dispozici i údaje o předchozích iteracích („úvěrech“) lichevního schématu. Obvykle je těchto úvěrů více (cca 4 v paralelně-sériovém lichevním schématu) které si ani procesní aktivní žalovaní pro četnost inkasních situací nejsou schopni vybavit (což je u osob, vystavených několika letům bezpočtu metod lichevní exploatace, zcela obvyklé, odborná veřejnost to však zatím zjevně nechápe a s těmito situacemi zachází jako se synallagmatickými závazkovými vztahy podnikatel-spotřebitel).
5.Ověřen měl být výměr důchodu a nespecifikované složenky žalované (nepředloženo). Lustrace registru typu NRKI nebyla ani tvrzena, natož aby byla předložena a již tím je výsledek řízení determinován, jsou-li nízkopříjmovým osobám s historií podobných lichevních úvěrů poskytovány úvěry s RPSN vysoko přes 100 % (a navíc jsou systematicky při návštěvách v domácnosti podváděny i při poskytování jistiny a výběru splátek, viz dále). I soudem zjištěné údaje výsledek tohoto řízení determinovaly, tj. soud ani nemusel u příslušenství dovozovat jeho zjevný hrubý rozpor s dobrými mravy. Úvěr byl totiž vědomě poskytnut masivně předlužené osobě poté, co byla exploatována od téhož věřitele již předchozím „úvěrem“, k jehož doplacení zjevně předmětný úvěr sloužil.
6.Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout původnímu věřiteli, současnému věřiteli i jeho právnímu zástupci (který však tuto činnost ve zjevné iluzi nepostižitelnosti vykonává v průmyslovém měřítku již druhou dekádu), existenci trestného činu lichvy, případně původnímu věřiteli správní delikt dle § 122 ZoSÚ či trestný čin § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-01.01.2009/) vyplývá, že to jsou v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Tento věřitel byl rovněž postižen rozhodnutím s právní mocí dne 25.05.2025 a byla mu vyměřena poměrně vysoká, leč relativně stále jen symbolická sankce 8 000 000 Kč, za porušování povinností dle ZoSÚ u úvěrů z let 2021 a 2022. Obdobně byla postižena i [anonymizováno]., (sankcí 2 500 000 Kč), [anonymizováno], (3 000 000 Kč a podruhé již odnětím licence) a [anonymizováno] (6 000 000 Kč). Tyto čtyři společnosti používají nápadně podobné typy úvěrů, smluv i podomních obchodních zástupců/výběrčích a lichevní schémata (k nimž z předchozího řízení vyplynulo jedno další – „záloha na smluvní pokutu v podobě nulté splátky“ u [anonymizováno]., když [anonymizováno], rovněž vybírá tajuplné „nulté splátky“ a lže ohledně data jejich výběru). Tato skupina úvěrů je pravidelně poskytována osobám v exekučním inhibitoriu nebo přinejmenším masivně předluženým obětem lichevních úvěrů, splácení má často probíhat týdně a hotovostně. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení na spotřebitele (jak právní zástupce povětšinou soudu sděluje v písemném doplnění), nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Z vyjádření spotřebitelů vůči soudu ostatně vyplývá, že právě hrozbou trestního stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Např. ze strany [anonymizováno] vyplynulo v jiné věci vymáhání šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZoSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá opačná rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. Pokud žalobkyně/advokát občas uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást spotřebitele, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně. Senát 20C by však v žádném případě nevydával rozsudek pro zmeškání, pro uznání, ani by neschválil smír, pokud by k němu žalobkyně žalovanou svedla. 7.Zkoumáním toho, zda věřitel skutečně řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), pouhé tvrzení se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečný předpoklad (drtivá většina soudem projednávaných nebankovních úvěrů je poskytnuta navzdory zjevnému předlužení spotřebitelů). Rovněž případné zjištění, že došlo k aplikaci některého z četných lichevních schémat (resp. k jejich kombinaci), které již soud u daného (původního) věřitele již opakovaně odhalil (§ 121 OSŘ), je rovněž zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Vydání platebního rozkazu by soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz, rozsudek pro zmeškání, rozsudek pro uznání či usnesení se schválením smíru bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno]). Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle § 38 Listina základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a § 4 Ústava České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. usoud/II.__S_2778_19). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 OZ, s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Dle § 99 odst. 2 OSŘ platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Takový případný nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. [anonymizováno] ze dne 04.01.2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 OZ, s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. 8.Soud v tomto řízení ani nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá nezvykle restriktivní ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku (zejména v otázce osob svěřenských správkyň, v nečerpání fondu za života advokáta a v omezeném trvání fondu, který se může advokátovi v relativně krátkém čase opět vrátit). Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již sama systemizace spisových značek advokáta [anonymizováno] a od nich odvozených spisových značek žalobkyně [anonymizováno], vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše. Takovému jednání advokátů pak prakticky nemohou neadvokáti konkurovat a je tedy otázkou, zda nejde o nekalou soutěž. Ke shodnému výsledku (nepřiznání náhrady nákladů řízení) nezřídka vede okolnost souběžného uplatňování nároků, přičemž poskytnutí pouze jednoho úvěru tímto původním věřitelem je v praxi senátu 20C skutečně vzácné. Ostatně tito věřitelé své lichevní schéma chtějí rozvíjet, nikoliv se spokojit s prvním splaceným úvěrem s relativně nízkou („testovací“) jistinou. V neposlední řadě i zde je klientem osoba odkázaná na důchod, která nedosahuje příjmu, aby mohla saturovat lichevní příslušenstvím, navíc již podléhající lichevní exploataci jiných věřitelů (zde navíc vdova) a opět se tak jedná o spektakulární selhání úsudku věřitele (a žalobkyně/advokáta), kteří daleko za hranicí dobrých mravů pokračují ve vymáhání takového plnění s vědomím, že orgány činné v trestním řízení nestíhají lichvu u institucionálních věřitelů, neboť doslova zaspali dobu a lichvy se dopouští celé nebankovní odvětví v doslova průmyslovém měřítku. S ohledem na výsledek řízení nebylo možno žádnou náhradu nákladů řízení žalobkyni/právnímu zástupci přiznávat.
9.Soud věc rozhodl postupem dle § 115a OSŘ (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 OSŘ pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud po ní pátral, avšak marně. Jejího vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí – zjevně však nejde o převažující praxi, neboť nezaznamenal úbytek tohoto typu žalob se zjevně protiprávními prvky či jakoukoliv zdrženlivost advokátů při páchání tohoto typu lichvy. Na adrese trvalého bydliště jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán ([anonymizováno].) nenalezl ani zde označenou domovní schránku. Na tyto následky přetěžování dlužníků jednotlivými lichevními schématy (kam patří i excesivní využívání inkasních agentur, které pravidelně vede spotřebitele ke změně účastnického čísla a vytěsňování další komunikace) ostatně tito věřitelé sázejí a počítají se snadným průběhem nalézacích řízení – a svou absolutní beztrestností. Spotřebitelé se pravidelně cítí provinile, že „zklamali“ hodné obchodní zástupce a že neuhradili nic ani několika inkasním agenturám, které se lichevně navýšené příslušenství obvykle pokoušely vymáhat. Stejně tak se obávají záležitost tematizovat, neboť podléhají exekučnímu inhibitoriu a splácení těchto úvěrů je inherentně protiprávní ve vztahu ke starším pohledávkám spotřebitelů. V praxi soudu jde ohledně problematiky nedosažitelnosti a procesní pasivity spotřebitelů bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti či snadné (procesní) obraně nemají v důsledku nízké finanční gramotnosti či mizivému právnímu povědomí ani tušení. Dokonce i u těch, kteří se nárokům vzpěčují a obrátí se na Finančního arbitra, je bráněno v úspěchu např. promptním zahájením soudního řízení či nabídkou smíru, který však opět pouze kodifikuje lichevní parametry podkladového závazku. 10.V některém z předchozích řízení například procesně aktivní žalovaná, která podlehla několika úvěrům od [anonymizováno]., uvedla, že jistinu nikdy neobdržela celou, vždy si zprostředkovatelka nechala první splátku. Pokud byl úvěr řádně doplacen, vracela se. Alespoň jednou úvěr doplatila tak, že zajistila peníze na předčasné doplacení, k tomu ji motivovala právě ona vracená splátka. Nejméně jednou došlo k doplacení předchozího úvěru z jistiny nového úvěru. Nejméně jednou úvěr doplatila, aniž by hned čerpala nový. Proč byla ochotna platit dohodnuté měsíční splátky úvěru např. 12 dní po sjednání úvěru, nevěděla (pozn. soudu: s ohledem na souběžné čerpání několika úvěrů je však zřejmé, proč je ve výběrech takový chaos).
11.Od novely občanského soudního řádu, provedené zák. č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno]). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v jakémkoliv jiném řízení evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes 100 Kč za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. usoud/I.__S_3923_2011 ze dne 29.03.2012). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Právě na pasivitu spotřebitelů nepoctivě jednající věřitelé vsázejí a spotřebitele úporným vymáháním lichevně navýšených nároků doslova učí bezmoci. I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Mnoho spotřebitelů pak nevědomky plní nároky, které by i při laické procesní obraně vůbec plnit nemuseli. 12.Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.
13.Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. svědčila o zjevně nedostatečném postupu, resp. pouhé zjištění příjmu nelze akceptovat jako dostatečné (jen stěží by postačovalo i v případě úvěru, který nemá parametry za hranicí dobrých mravů). Zda zkoumala externí evidence (při poplatcích atakujících 50 tis. Kč, bezplatnosti přístupu do NRKI, kam sama údaje zasílá, a excesivním navýšení jistiny to soud považuje za imperativ a naprosto nezbytné minimum – pokud vůbec připustí, že lze zkoumat úvěruschopnost pro účel splácení lichevního úvěru). Dostatečná tvrzení tedy nejen neuvedla, natož aby tak prokázala (což senát 20C rovněž považuje za imperativ). Tento původní věřitel informace o používání registru BRKI, REPI či SOLUS v dokumentech na své webové prezentaci nemá, zmiňuje ovšem aktivní využívání NRKI (velká část věřitelů a advokátů zaměňuje tuto databázi za kombinované výpisy NRKI+BRKI, bez předložení tak nelze mít jistotu, jaký ve skutečnosti ten či onen věřitel míní; senát 20C např. používá výstup CRIF, obsahující NRKI i BRKI), a jeho úvěry jsou v NRKI zaneseny. Má tedy zjevně do registru NRKI přístup a využívá jej, nikoliv však k účelu, kterému jedině slouží (§ 88 ZoSÚ). Soud již nemá jak ověřit, jaký byl stav registrů v okamžiku sjednávání úvěru. Ostatně shodné odůvodnění (zde mlčení) používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je výjimečně lustrace NRKI a BRKI tvrzena. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Vyplynulo z nich (č. l. 39), že žalovaná si se shodnou věřitelkou sjednala obdobně lichevní úvěr ještě dne 22.12.2021 (jistina 10 000 Kč, 52 týdenních splátek, navýšení téměř o 100 %). V tomto případě se tedy zjevně jedná o lichevní schéma paralelní, kde lze jeden úvěr přednostně doplatit a zbývající úvěr pak při uplatnění před soudem nepůsobí natolik nepřijatelně. Od května 2022 byla žalovaná v prodlení s „úvěrem“ nižším/starším. 14.Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. úvěry s lichevními parametry od [anonymizováno], [anonymizováno], [anonymizováno]., [anonymizováno], [anonymizováno]., [anonymizováno], [anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno]., [anonymizováno]. r. o., [anonymizováno]., [anonymizováno]., koncernu CFIG a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS. Pokud by žalovaná měla byť jen na krátkou dobu živnost, pak také od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“, aniž by zkoumaly nezbytnou souvislost úvěru s podnikáním spotřebitele (srov. např. rozhodnutí ve sp. zn. [anonymizováno] a [anonymizováno] Nejvyššího soudu), neboť ochranu spotřebitele nelze suspendovat pouhým zapsáním IČO, byť se o tom spotřebitele snaží mnoho věřitelů lživě přesvědčovat[anonymizováno]
15.Původní věřitelka svá lichevní úvěrová schémata rozvíjí již třetí dekádu a své klienty umí vytěžovat i bez pomoci dalších věřitelů. Pravidelně jsou takto obsluhováni všichni dospělí členové domácnosti. Ze strany obou těchto společností se však přinejmenším v uplynulých letech jedná o typické lichevní schéma, kdy jsou podomním zprostředkovatelem postupně poskytovány další a další úvěry, které novou jistinou kompenzují doplacení předchozího lichevního úvěru a případně poskytují další volné prostředky (což je motivačním prvkem pro spotřebitele, aby na další kontraktaci přistoupil, případně je tak řešena platební neschopnost – za cenu dramatického navýšení celkového závazku). V předchozím řízení vyplynulo, že tento věřitel používá i další rozšířenou praktiku – poskytnutí prvního úvěru bez navýšení, kdy klient je beztak nesolventní a i bezplatný úvěr věřiteli vedle úroku z prodlení vygeneruje finanční tíseň, ze které může následně těžit poskytováními již nepokrytě lichevních úvěrů. V předchozím obdobném řízení [anonymizováno]., navíc vyplynula další podružná praktika těchto schémat – výběr „první splátky“ v den poskytnutí úvěru není jen neobvyklou „temnou“ praktikou zprostředkovatelů (v předchozích řízení žalovaní uváděli, že „pokud splátku zaplatí hned, nemusí již platit za měsíc“), ale pravděpodobně jakousi neformální „zálohou na smluvní pokutu“ v případě splátkové delikvence. Zda jde o odpuštění splátky či o plnění navíc, soudu zůstává prozatím utajeno. Nadto i pokud je spotřebitel přinucen platit si za týdenní inkaso, reálně výběr probíhá dle potřeb zprostředkovatele, nikoliv spotřebitele. Soudu není známo, zda používají shodný postup, jako nebankovní věřitelé okolo modelu [anonymizováno] (a jejích následovníků), jako právě [anonymizováno], kdy je věřiteli při doplacení stávajícího úvěru slíbeno poskytnutí úvěru s vyšší jistinou, která mu tak doplacení finančně vykompenzuje, případně je na krátkou dobu zcela ponechán jiným věřitelům (senát 20C to nazývá „operační přestávkou lichvy“ s vědomím, že dlužníka lze kdykoliv opět nasmlouvat nabídkou prostředků, které zoufale potřebuje k oddalování následků prodlení, kterých se (mnohdy iracionálně) obává. U úvěrů [anonymizováno]., [anonymizováno], [anonymizováno], a [anonymizováno], v insolvenci, ze zákaznických karet a časové posloupnosti úvěrů častěji vyplývá, že by se mohlo jednat o navýšení jistiny bez faktické transakce, tedy konsolidaci předchozího úvěru s poskytnutím dalších prostředků (které však povětšinou spotřebuje „nultá splátka“, resp. motivační vratná záloha řádného splácení). Na rozdíl od Krajského soudu v [anonymizováno] (sp. zn. [anonymizováno] a [anonymizováno]) se však senát 20C nedomnívá, že by tento ryze technický rozdíl měl představovat rozdíl v právním hodnocení takového tak či onak protiprávního a vysoce amorálního jednání a především ve výsledku řízení (při faktickém doplacení a nového čerpání krátce poté zjevně nebude možno dovodit „doktrínu neplatného započtení“). Procesní zvýhodňování toho či onoho lichevního schématu beztak vede tyto věřitele jen k precizování lichevních schémat (resp. jejich kombinací) tak, aby se vyhýbali redukcím v nalézacích řízení, která jsou prakticky jedinou šancí spotřebitelů na spravedlivý výsledek a zastání od veřejné moci. Z hlediska hmotného práva na ochranu spotřebitele je zcela nepřijatelné, aby se soudy procesně restriktivním postupem jakkoliv podílely na lichevních schématech těchto věřitelů, které si zcela jistě nezaslouží právní ochranu jen proto, že jsou koncipovány k exploataci zásady projednací a dispoziční. Takový výklad procesního práva by byl zcela zjevně nepřiměřeně formalistický a hrubě nespravedlivý. Nadto věřitel sám obsah „závazků“ libovolně zištně porušuje a není tak žádného spravedlivého důvodu, aby byl ryze procesním vymezováním těchto „závazků“ vázán spotřebitel a soud.
16.V jiných řízeních ([anonymizováno].) soud teprve nedávno odhalil další praktiku - poskytnutí slevy při řádném doplacení, přičemž tato sleva je kryta zálohou, vybranou při poskytnutí jistiny - dosud to soud považoval za pravidelnou „nultou splátku“. Tu pravidelně vybírá i [anonymizováno] Ostatně dle „tabulky umoření“ č. l. 30 opět bylo inkasováno již při poskytnutí úvěru (maskuje to však datum o 7 dní pozdější) 4 200 Kč. Soud projednává úvěr „druhý“ (nevylučuje však, že mu další předcházely a z NRKI již byly údaje starší 4 let vymazány). Věřitel k výzvě soudu uvádí úvěry pouze dva – č. l. 49 a 56, přičemž předmětnému předcházel úvěr č. [anonymizováno] ze dne 22.12.2021 s jistinou 10 000 Kč, kde žalovaná přeplatila 10 029 Kč.
17.Tento věřitel si zřejmě (ke stanovenému účelu dle § 86 a 88 ZSÚ) neopatřuje ani nebankovní registr, natož bankovní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou [anonymizováno] (IČO [anonymizováno]) jak citováno výše. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (ale u [anonymizováno], používající nápadně podobný úvěrový model, jako tento věřitel) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. [anonymizováno]).
18.Nápadně často jde u těchto věřitelů o osoby, které již podléhají exekučnímu inhibitoriu, včetně vícenásobného, a právě proto preferují hotovostní převody, stejně jako hotovostní splácení, nota bene mnohdy s týdenní frekvencí - která jen málokdy odpovídá legitimně vyplácenému příjmu běžného spotřebitele (měsíčně z podřízeného pracovního poměru). Přinejmenším jde o osoby masivně předlužené, žalovaná v době tohoto úvěru čelila dle lustrace CEE, kterou si opatřil sám soud, nejméně 5 exekucím z let 2009, 2011, 2015, 2017 a 2021). U analogicky jednající společnosti [anonymizováno]., v dokumentu „Informační memorandum o zpracování osobních údajů pro klienty“, který je veřejně dostupný na webové prezentaci původního věřitele na www.expresscash.cz se lze v kapitole „Podmínky poskytnutí půjčky“ dočíst: „Pro posouzení úvěruschopnosti žadatele je podstatný dostatečný (disponibilní) příjem, tedy příjem po závazků a pravidelných výdajů žadatele jako jsou např. platby nájemného, splátky úvěrové smlouvy nebo hypotéky; platby SIPO; výdaje související s platbami sociálního a zdravotního pojištění (v případě OSVČ), splácení exekuce apod.“. Z toho není zřejmé ani to, zda si tato společnost vůbec uvědomuje, co činí a zda vůbec považuje splácení exekuce za absolutní překážku poskytnutí úvěru s lichevními parametry. V dokumentu „Informace o zpracování osobních údajů pro účely kontaktování klienta a provedení prescoringu“, dostupnému k dnešnímu dni na webové prezentaci je v bodě 2.1 uvedeno: ECFS upozorňuje, že pre-scoring je prováděn jako automatizované individuální rozhodování, kdy ECFS zpracovává osobní údaje sdělené Klientem a další údaje dostupné z interních databází ECFS nebo veřejně dostupných databází (evidence nesplacených úvěrů ECFS, rejstřík insolvencí, evidence neplatných průkazů totožnosti či rejstřík exekucí). V případě, že je v rámci pre-scoringu zjištěno, že je vůči Klientovi vedeno insolvenční řízení, větší počet exekučních řízení, Klient nehradí své stávající závazky vůči ECFS včas, průkaz totožnosti Klienta je neplatný, případně je nalezena jiná negativní shoda, je Klient systémem ECFS posouzen jako neúvěruschopný a ECFS s ním nemůže o uzavření úvěrové smlouvy jednat. Je tedy zřejmé, že ze strany takového věřitele nejde o žádný omyl, pokud senát 20C pravidelně zjišťuje, že úvěr je poskytován právě osobám, proti kterým je vedena exekuce, mají postižený účet a přistupují na hotovostní inkaso v místě bydliště po týdnech. Tato společnost tedy explicitně počítá s poskytováním úvěru s lichevními parametry osobě s menším, než větším počtem exekucí (sic!). Soud to záměrně uvádí i v tomto rozsudku, neboť i když na webové prezentaci [anonymizováno], podobně explicitní vyjádření ohledně přípustnosti exekucí nedohledal, incidence spotřebitelů v těchto situacích je v praxi senátu 20C u obou původních věřitelů obdobná.
19.Tento původní věřitel se dle desítek předchozích řízení senátu 20C na osoby v exekučnímu inhibitoriu doslova „specializuje“ a usnadňují to týdenní návštěvy zprostředkovatelů/inkasních inspektorů v bydlišti dlužníků. Zde se věřitel výjimečně spokojil s měsíčním splácením a nevadilo mu (pro poskytování dalších úvěrů) ani splácení v chaotických částkách. Údaj z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Z formulářové smlouvy [anonymizováno]., je dokonce zřejmé, že počítá s výběrem všech poplatků, ostatně jedině pak platí předtištěný údaj o RPSN 272,44 %, který s eventualitou neujednání některého z poplatků ani nepočítá. Jde tak samozřejmě o skrytý (lichevní) úrok úvěru. Charakterem ani cenou nejsou tyto částky poplatkem, ostatně odvozují svou výši úměrou od jistiny. Společnost [anonymizováno], ale takto naivně nejedná, údaj o RPSN je v jejích formulářových smlouvách nutno vyplnit ručně. Sazba se ovšem opakuje v desítkách řízení. Soud tyto skutečnosti neuvádí samoúčelně. Je tedy otázkou, zda by údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjčky, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let).
20.Soud přitom projednává nárok z absolutně neplatného právního jednání, které zcela zjevně ve smyslu § 555 OZ zastírá jiné (rovněž absolutně neplatné právní jednání) a tvoří součást (sériového/paralelního) lichevního schématu, které je soud povinen z úřední povinnosti rozkrýt (např. dle rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno]). Soudu jsou tyto souvislosti známy z nižších stovek předchozích řízení (§ 121 OSŘ), kde měl k dispozici výpisy NRKI spotřebitelů (i ve věcech, kde jako žalobce figuroval jiný věřitel, ale úvěry této skupiny původních věřitelů byly rovněž přítomny), a z nichž vyplynulo, že tyto společnosti poskytují lichevní úvěry systematicky, dlouhodobě a v masovém měřítku. Totéž potenciálně platí v i předmětném řízení s nejméně dvěma úvěry (žalovaná však dlouhodobě čelí třem exekucím oprávněné [anonymizováno], která koupila pohledávky od [anonymizováno].). Soud proto vyzval původní věřitelku k vyjádření, zda projednávaným úvěrům předcházely i další závazky a další plnění mezi ní a spotřebitelem. Nepříliš překvapen ze zprávy č. l. 49 a 56 zjistil, že ano, jak již uvedeno výše. Předmětnému úvěru předcházel úvěr ze dne 22.12.2021, který byl doplacen předčasně po mnoha měsících prodlení (a žalovaná přeplatila jistinu částkou 10 029 Kč). Pokud by soud tuto částku nezohlednil vůči jejímu formálnímu závazku z následné lichevní iterace („úvěrové smlouvy“) vůči žalobkyni ve výši 10 029 Kč, podílel by se na lichevním schématu původního věřitele. Existence ryze procesní zásady dispozitivnosti občanského soudního řízení nemůže soud k takovému výsledku řízení přimět, má-li Česká republika zůstat materiálním právním státem. Nový věřitel po žalované požadoval dalších cca 100 tis. Kč (vč. běžícího příslušenství) a náhradu nákladů řízení za předstírané právní zastupování. 21.Je tedy současně zjevné, že v NRKI dříve figurovaly i další úvěrové závazky, které v něm již v současnosti vedeny nejsou. I to ilustruje, proč senát 20C trvá na povinnosti věřitelů předkládat tyto dobové lustrace, jinak jejich úsilí o zkoumání schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr nelze považovat za průkazné. Zde současný stav NRKI skrývá dokonce i lichevní schéma věřitele, který v něm pokračuje až do současnosti (uplatněním lichevní pohledávky, kterou získal od původní věřitelky).
22.Soudu je však již známo, že model sériového úvěrování této původní věřitelky má za cíl právě generování těchto smluv, dokládajících vyplacení jistiny, nejčastěji maskující původ takové jistiny, resp. její použití na úhradu předchozího úvěru a předchozí transakce mezi týmiž osobami vůbec. Dále je třeba zohlednit nyní zjištěnou „zálohu na smluvní pokutu“ (ve formě „nulté splátky“, snižující reálně poskytnutou jistinu). Pokud se původní věřitel a poté i žalobkyně/právní nástupce (kteří obdobné úvěry v průmyslovém měřítku skupují od mnoha dalších obdobných věřitelů) snaží takový následek zamaskovat opakovaným sjednáváním nových smluv, je zřejmé, že ignorování zjištěných souvislostí by bylo formalistickým rozhodnutím, zakládajícím materiální nespravedlnost. Co věřitel nazývá úvěrovou smlouvou, je dle svého obsahu (přinejlepším) zjevně pouze privativní novací původního závazku. Původní i nový závazek je však absolutně neplatný a nemá tedy smysl dovozovat ze dvou absolutně neplatných právních jednání jakýkoliv jiný typ závazkového vztahu a snažit se jej kategorizovat nomenklaturou typových závazků občanského zákoníku. Ustálená judikatura u takto frapantního porušování práv spotřebitelů dovozuje absolutní neplatnost celého závazku a nepřipouští snahy o oddělování platných a neplatných částí jednání. Což je s ohledem na blízkost § 1796 OZ a § 218 TZ jedině logické. Pokud soud žalobkyni v analogických věcech vyzval k doplnění, ta zpravidla uvedla, že vedle insolvenčního rejstříku byly zkoumány výpisy z účtů, pracovní smlouva, výplatní pásky. V této věci sice původně nepředložila ani zákaznickou kartu, učinila tak až dodatečně (v předchozím řízení sp. zn. [anonymizováno] přitom klíčové důkazy ve formě výplatních pásek s vyznačením exekučních srážek oproti tomu předložil jen původní věřitel). Z té vyplývá, že zkoumala zaměstnání, resp. zdroj příjmu, zjistila, že žalovaná má příjem jen z vdovského důchodu a to marginálních 9 270 Kč. Jak u činnosti těchto podomních zprostředkovatelů obvyklé, tuto tristní situaci jednoduše překlenuli zápisem „dalších čistých příjmů domácnosti“ ve výši 30 000 Kč (nic bližšího o takovém případném příjmu však nikdy není známo, natož komu patří a zda jeho nositel je ochoten z něj žalovaného živit či dokonce zlepšovat jeho bonitu) a zapsáním výdajů ve výši 3 000 Kč měsíčně, což je zcela výsměšná částka (nicméně tento postup se neustále opakuje). Zdroj příjmů je výjimečně doložen kopií oznámení [anonymizováno] [anonymizováno] č. l. 31, kde je uveden vdovský důchod 9 573 Kč. Ze zákaznické karty ze dne 25.01.2022 (č. l. 27) dále vyplývá, že žalovaná deklarovala základní vzdělání, nájemní bydlení, vdovský stav, potřebu úvěru na neočekávané výdaje, absenci vyživovací povinnosti, nevlastnění automobilu. Zbytek deklarací je předtištěn a nemá žádný význam, včetně ujištění, že spotřebitel nepodléhá exekucím. Přesto obdržela jen od původní věřitelky dva „úvěry“ s lichevními parametry (RPSN přes 100 %), ačkoliv si byla dobře vědoma, že tím spotřebitele (a jeho rodinu) uvrhuje v hmotnou nouzi. 23.Je naprosto zřejmé, že takové osobě nelze poskytovat úvěr než s naprosto symbolickým navýšením a k řešení exekucí (a nikoliv k jeho exploataci na úkor současných věřitelů spotřebitele). Původní věřitel však žalovanou s podprůměrnou mzdou, již tak značně vysokými výdaji a s exekučními srážkami exploatuje lichevní sazbou, pro zisk si chodí do domácnosti, aby se vyhnul dopadu exekučních inhibitorií. Následně žalobkyně takový úvěr nabývá (v průmyslovém měřítku) a advokát, zapsaný Českou advokátní komorou, takový úvěr uplatňuje u soudu. Rozčarování soudu a obava o integritu právního státu, který umožňuje, že senát 20C se s těmito nároky setkává již několik let bez jakéhokoliv náznaku změny k lepšímu, nemůže být větší.
24.Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 32, předložila však i další důkazy postoupení (smlouvou, seznamem postoupených pohledávek a potvrzením o zaplacení kupní ceny). Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 16) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů (dokud do něj měl soud bez neustálé potřeby nové a nefunkční registrace přístup), kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně. Záznam je však postižen probíhajícím řízením o nesrovnalosti záznamů. Vzhledem k výsledku řízení to však nemělo na nákladový výrok vliv.
25.Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 34) vypracování i zaslání (č. l. 36) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a OSŘ do dispoziční sféry žalované. Je v ní požadováno 102 892,56 Kč. Lze kvitovat, že tento advokát v ní alespoň nepožaduje mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby dle advokátního tarifu, jak se vůči spotřebitelům odvažují někteří z jeho konkurentů, uplatňujících obdobné predátorské úvěrové závazky. Nicméně ani tato upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být (a pravidelně také je, kdykoliv soud důsledně dbá na práva spotřebitele) přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Požaduje uhradit plnění ze závazku, který považuje za platný, nikoliv tedy pouhou poskytnutou jistinu z absolutně neplatného úvěru (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno]) – upomínka tak ani nezakládá počátek prodlení spotřebitele (tj. s odkazem na § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ nezakládá nárok na úrok z prodlení). Soudní řízení tak muselo proběhnout i proto, aby se spotřebiteli dostalo soudní ochrany a taková předžalobní upomínka paradoxně žalovaného odpovědnosti za konání soudního řízení zbavuje. Jelikož soud žádnou náhradu nákladů nepřiznává, nemusel z toho v tomto řízení dovozovat nepříznivý následek. 26.Dle úvěrové smlouvy č. l. 28 žalovaná v hotovosti údajně přebrala 40 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 88 392 Kč, složených z úroku 38 564 Kč, částku za zpracování (předtištěno 1 500 Kč) a za komfortní a flexibilní splácení (tyto pojmy jsou ve smlouvě vysvětleny, pro toto řízení však postrádá význam se jimi zabývat). RPSN dle zápisu činila 135,69 %, tedy přesto, že judikatura v trestních věcech zmiňuje již i úrok okolo 44 či 65 % ročně jako lichevní. Pravděpodobně jde tedy jen o smyšlený údaj, imitující reálný výpočet, ostatně reálná není pravidelně ani výplata jistin, ani průběh splácení. Jednání věřitele tedy již od počátku zjevně směřovalo k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 OZ a již jen za to jej stíhá následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Jakým způsobem probíhalo vymáhání, sděleno nebylo, zprostředkovatel chodí spotřebitele a celé jeho domácnosti mystifikovat a vybírat plnění a obvykle je dále dlužník po zesplatnění doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami s více či méně nehoráznými požadavky a zavádějícími tvrzeními, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry již pravděpodobně ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. V době soudních řízení jsou spotřebitelé obvykle naprosto demoralizováni a svou situaci nepovažují za řešitelnou ani formou soudního řízení. Ostatně právě soudní mocí se lichevně jednající věřitelé zaštiťují a nedůvěra spotřebitelů v soudní ochranu tak není nahodilá. 27.Dle tabulky umoření č. l. 30 žalovaná uhradila na úvěr 4 200 Kč již 01.02.2022. Opět se tedy ukazuje, že sjednaný splátkový kalendář je jen zastíracím ujednáním a spotřebitel má jen omezené možnosti, jak čelit lichvě. Žalovaná neměla žádnou povinnost uhradit za 7 dny částku ve výši měsíční splátky, přesto je takový údaj zapsán. Senát 20C však již z desítek předchozích řízení ví, že nelze důvěřovat ani zapsanému datu, spotřebitelé nejčastěji uvádějí, že reálně zaplatili již v den čerpání jistiny – dostali o to menší jistinu. I tomuto spotřebiteli tedy bylo pravděpodobně zprostředkovatelem sděleno to, s čím se soud již u těchto věřitelů setkal dle vyjádření spotřebitelů při nařízeném jednání dříve opakovaně: „pokud uhradíte první splátku již dnes, nemusíte tak už činit za měsíc“. Případně, že tuto splátku může dostat spotřebitel zpět, pokud bude řádně hradit všechny splátky. Případně může být „předčasné“ inkaso spojeno s inkasováním jiného úvěru žalované, či jiného člena domácnosti v jiném blízkém termínu a splátkové kalendáře se rozpadají a zprostředkovatel si je přizpůsobuje svým potřebám a návštěvám. Jelikož soud neví, zda daná osoba nezprostředkovávala i další úvěry, včetně takových, jehož věřitelé vůbec s NRKI nespolupracují, nelze bez dalšího předpokládat ani to, že z této částky nebyly umořeny další úvěrové závazky spotřebitele a spotřebitel tak reálně nemusel obdržet ani výše uvedené, resp. první splátkou ponížené jistiny. Schopnost spotřebitelů čelit těmto nehorázným požadavkům je samozřejmě výrazně snížená, neboť již jednají v tísni, způsobené předchozí lichvou a další úvěr tak nutně potřebují. Navíc jednají s osobou, která dochází k nim do domácnosti. V každém případě pro první splátku krátce po poskytnutí úvěru nebyl žádný rozpoznatelný důvod. Údajům od tohoto původního věřitele tedy soud nemá žádný důvod důvěřovat, neboť tyto nepravidelnosti oproti splátkovému kalendáři se objevují pravidelně. Je zjevné, že tyto inkasní záznamy vůbec neodpovídají obsahu práv a povinností spotřebitelů dle úvěrových smluv a slepá důvěra soudů v tyto ryze subjektivní záznamy krajně nespolehlivých osob (s jasnou finanční motivací k protiprávnímu jednání a historií závadného jednání) by byla jen další formou přehlížení lichvy a pošlapávání práv jejích obětí.
28.V této věci nevyplynulo sériové lichevní schéma, není tady důvod k pochybnostem o poskytnutí jistiny 40 000 Kč (resp. 35 800 Kč, v důsledku „nulté splátky“). Dle „tabulky umoření“ č. l. 30 žalovaná již uhradila na úvěr celkem 10 600 Kč. Současně však původní věřitelka připustila, že v souběžné lichevní iteraci žalovaná přeplatila 10 029 Kč a takový úvěr byl „doplacen“ a není tak již předmětem žádného vymáhání či řízení. Další průběh splácení je irelevantní, relevantní je pouze součet všech plnění, které lichevně jednající věřitel od své oběti vylákal. Současně však platí, že věřitel mohl lichevně exploatovat i další členy domácnosti, úplný obraz transakcí tak nemůže vyplynout jen z výpisu k osobě žalované – soud by musel porovnávat i analogické výpisy dalších osob, které exploatoval shodný zprostředkovatel úvěru. Jelikož je v domácnosti údajně další příjem „30 000 Kč čistého měsíčně“, je zřejmé, že v domácnosti mohla být i další zletilá osoba, které se lichevní exploatace mohla také týkat a mohla čelit analogickým úvěrům (kde důvod žalované mohl být zrcadlově rovněž oním „dalším čistým příjmem domácnosti“).
29.Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [anonymizováno] a [anonymizováno] proti [anonymizováno]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.
30.Soud prvního stupně (zejména směrem k odvolacímu soudu) zdůrazňuje, že tyto nesrovnalosti jsou pravidelným průvodním jevem úvěrů od [anonymizováno]., [anonymizováno], [anonymizováno], a [anonymizováno], které používaly stejný model lichevního úvěrování (sériové úvěry, paralelní úvěry, podomní zprostředkovatelé/výběrčí, hotovostní inkaso osobám v exekučním inhibitoriu, vymáhání inkasními agenturami, nezkoumání úvěruschopnosti, výběru „nultých splátek“ či neoficiálních „vratných záloh“). Z tam uvedených datací tak nelze vycházet a slepě důvěřovat záznamům od osob, realizujících lichvu v terénu, v přímém kontaktu se spotřebiteli. Nelze tak bez dalšího dospět k závěru, kolik spotřebitel reálně obdržel do své dispozice a tedy ani dovozovat, zda došlo k pokusu o započtení (sp. zn. [anonymizováno] a [anonymizováno] Krajského soud v [anonymizováno]) - či zda byl použit jiný model, např. u distančně sjednávaných úvěrů okolo modelu [anonymizováno], je předchozí úvěr doplacen s incentivou, že krátce poté (den, či měsíc, pokud si spotřebitele přehazuje více věřitelů) spotřebitel obdrží nový úvěr s mírně vyšší jistinou, než krátce předtím doplatil. U takového modelu konstrukci „neplatného započtení“ zjevně dovozovat nelze. Pokud by soud u jedné z těchto minuciózních variant lichvy pravidelně dovozoval, že na výsledek řízení nemá vliv, ostatní lichevně jednající společnosti tento model obratem převezmou do svého repertoáru lichevních praktik a opět se hromadně začnou vyhýbat detekci a krácení svých amorálních a protiprávních nároků v rámci soudního přezkumu. Lze to přirovnat k jednání orgánu činného v trestním řízení, který by se poškozeného v průběhu řízení ani jednou sám nezeptal, zda od něj pachatel v minulosti nevylákal více částek, než jen tu poslední (kterou již poškozený odmítl zaplatit a věřitel za to na něj poslal brutální vymahače).
31.Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu dle skutkových tvrzení žalobkyně usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. O kvalitě vůle žalovaného však lze mít z hlediska svobody vážné pochybnosti, neboť již čelila nejméně jednomu lichevními úvěru (případně jím byl exploatován i další člen domácnosti). Soud zohlednil na základě informací z předchozích řízení (§ 121 OSŘ) údaje o celkovém průběhu lichevního schématu, získané od původní věřitelky, když procesní omezení zásadou projednací nelze akceptovat jako omluvu pro nezohlednění souboru systematických protiprávních jednání podnikatelského profesionála proti spotřebiteli a výsledek řízení by bez toho byl formalistický a hrubě nespravedlivý. Nejednalo se o platná právní jednání, ale toliko o součást pokračujícího protiprávního jednání - iteraci lichevního schématu. Právě na spoléhání těchto nepoctivě jednajících poskytovatelů, že soudy budou v případě lichvy postupovat důsledně dle zásady dispoziční a projednací a dospějí jen k aplikaci § 87 ZoSÚ, jsou některá lichevní schémata (zejm. sériové a paralelní úvěrování, poplatky za odklad splatnosti či zatajování plnění vůči původnímu věřiteli některými jinými advokáty) přímo založena. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno]). 32.V některých případech je součástí lichevního schématu i samotné poskytnutí neúročeného úvěru, neboť i bývá na nuzné poměry spotřebitele koncipován jako nesplatitelný a má sloužit jen jako základ pro rozvinutí prodlení a administrování navazujícího lichevního schématu (dalších úvěrů).
33.Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28.05.2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zák. č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 01.12.2016 a nahrazení zák. č. 257/2016 Sb.). Od 28.05.2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru. 34.Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svých procesních vyjádřeních často tvrdí právě tato žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. Tento věřitel však na tuto zákonnou povinnost zjevně dlouhodobě a systematicky nedbá. Žalobkyni, resp. advokátovi uplatňování takových pohledávek v doslova průmyslovém měřítku po dlouhou dobu nevadilo a nereagoval ani na upozornění, že vymáhá nárok odporující zákonu (dokud jej realita nevydávání platebních rozkazů, zneužívaných věřiteli k dalšímu souběžnému pokusu o mimosoudní vylákání lichevního příslušenství, a dodatečně vybíraných soudních poplatků nepřinutila ke změně). Eliminoval však pouze část protiprávních momentů.
35.V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [anonymizováno], či 7 500 000 Kč pro [anonymizováno], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 OZ), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 OZ). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zák. č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. usoud/III.__S_4129_18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno]). [anonymizováno] smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 OZ a § 218 TZ) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. 36.V projednávané věci je navýšení jistiny tak obscénní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Navíc pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Věřitel, který k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří ať jsou či nejsou jeho zaměstnanci, vždy mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 OZ, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 TZ. V projednávané věci je toto vše z nejčernějších scénářů opět naplněno beze zbytku. Ve zhruba polovině projednaných případů senátem 20C šlo navíc o osoby v exekučním inhibitoriu a věřitel tak v podstatě ještě navíc navádí klienta k maření úředního rozhodnutí a ke krácení či poškození věřitelů se staršími pohledávkami. 37.Soud je ve stále se zvyšující intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a vlastními silami nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Zda byl jednáním spotřebitele věřitel opravdu uveden v omyl, není v těchto řízeních pravidelně vůbec zkoumáno (ostatně svědčí o tom i skutkové věty, kde tentýž věřitel často figuruje opakovaně, navíc tito zcela ignorují stav NRKI, kam přitom své úvěry zapisují). Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ.
38.Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, SOLUS, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. V této věci by však k dovození neúvěruschopnosti spotřebitele stačila lustrace CEE, pokud lze vůbec pojmově připustit, že zkoumání úvěruschopnosti dává smysl u úvěru s lichevním navýšením s RPSN 136 % (senát 20C se domnívá, že nedává).
39.Údaj z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2009 proti němu byla povolena první z mnoha následných exekucí.
40.V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, ovšem opět nepředložila důkazy k zákaznické kartě (s výjimkou oznámení o výši vdovského důchodu), tedy vyznačené listiny, které jí měly být předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. opět nebyly předloženy). S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány (výdaje, další příjem domácnosti) tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. Nebylo však nutné prokazovat tvrzení, které samo nárok žalobkyně podrývá – nízký příjem žalované. U této skupiny věřitelů však současně platí, že lichevní úvěry poskytují i dalším zletilým členům domácnosti a i jejich případné příjmy tak ve skutečnosti bývají vylepšovány příjmy ostatních. Především ale zcela postrádá smysl zapisování těchto arbitrárních údajů, které nikdo neověřuje, případně je ignoruje, neboť cílem je poskytnout úvěr za každou cenu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Nutno však dodat, že tuto metodiku ČNB nepochybně neschvalovala s vědomím, že úvěry budou poskytovány s parametry navýšení za hranicí dobrých mravů, kterou ostatně ČNB vnímá perspektivou shodné judikatury, jako soud: srovnej https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky.
41.Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí obdobně intenzivně, jako u drtivé většiny nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Fakt, že v některých případech žalobkyně podklady předloží, v jiných případech tvrdí, že je nemá k dispozici, je sám o sobě podezřelý. Zapadá však do kontextu právního zástupce, který sám předstírá, že není skutečných vlastníkem žalobkyně, resp. právního zástupce, který se v průmyslovém měřítku domáhá nároků, které jsou v přímém rozporu s kogentními ustanoveními práva a v hrubém rozporu s dobrými mravy, bez ohledu na to, kolikrát je o tom soudem poučen.
42.V případě žalované byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů. Právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála svým povinnostem, přinejmenším tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud dospěla k závěru, že za takových poměrů může žalovaná hradit další úvěrové navýšení a vygenerovat věřiteli zisk ve stovkách procent RPSN. Zde pravděpodobně žalovaná jednala v tísni ekonomické, současně z neznalosti. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani takto tristní poměry nevedou k neposkytnutí úvěru (a soud již zjistil i mnohem nuznější poměry, než u této žalované, který alespoň neměla vyšší počet vyživovacích povinností, nebyla invalidní a několik předchozích lichevních úvěrů).
43.Zprostředkovatelé těchto úvěrů při sjednávání dalších a dalších úvěrů naopak trpí iluzí pomoci a oběti této lichvy pak trpí iluzí nejen právní, ale i morální povinnosti takové závazky dodržet. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 ZoSÚ) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci a jejich důvody se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá, resp. je výslovně připouští, a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách (jako v této věci) a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Realita bohužel ukazuje, že pro trestní stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může a jsou trestně stíháni a odsuzováni za desítky skutků, současně konstatujících, že jednotlivé úvěry zkoušeli splácet.
44.Nápadné bývá i vnucení hotovostního režimu splácení osobě, která deklaruje měsíční příjem či bankovní účet či obojí. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti. Pravidelně se tak stává u osob v exekučním inhibitoriu a pro soud je nepochopitelné, proč není věřitel dosud trestně stíhán, přinejmenším ze strany ostatních věřitelů/oprávněných spotřebitele.
45.Soud je ale především toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, tím méně pak vysoce podprůměrného příjmu, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej z nekvalifikovaného zaměstnání (či zde důchodu) saturovat. Jednání původního věřitele, která takové úvěry poskytne osobě s nejvýše průměrným příjmem, je přinejmenším zcela mimo hranice dobrých mravů, stejně tak jde o lichvu přinejmenším ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 OZ). Nezdá se však, že by advokáta znepokojovalo, že takové nároky uplatňuje vlastním jménem v průmyslovém měřítku. Zatímco u žalované soud nezná její motivaci k přibírání lichevních závazků (pokud není dostatečným důvodem, že byla obětí lichvy), u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná. 46.Nutno dodat, že zkoumání úvěruschopnosti je odlišné pro úvěr s legitimním navýšením a legitimními podmínkami, a jiné pro lichevní úvěry (nejen) této věřitelky. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) předlužení či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Takový věřitel nemůže zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Původní věřitel zde však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno]). Zde byl úvěr poskytnut s RPSN 272,44 %. Původní věřitelka je predátorsky jednajícím subjektem a žalobkyně, která její úvěry již několik let skupuje a uplatňuje (tak jako několika prakticky identicky jednajících věřitelů), si je povahy těchto úvěrů velmi dobře vědoma. Spoléhá však na svou beztrestnost v situaci, kdy je česká justice k lichvě prakticky indiferentní a tyto nároky jsou nejčastěji vypořádávány vyhověním či jen jako nároky z neplatných závazků. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování [anonymizováno]., neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe). Věřitelé pak mohou libovolně disponovat stovkami vyhovujících rozhodnutí, zatajovat ta opačná a znemožnit spotřebitelům a dokonce i odborné veřejnosti posoudit, které jsou argumentačně plausibilnější a které odpovídají přísné judikatuře vyšších soudů.
47.Poměry žalované byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 ZoSÚ (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, „úvěry“ by nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně a protiprávně, natož proč si za to nechává od spotřebitelů platit (v tomto případě) 1 500 Kč! Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení ZoSÚ již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezních závazků ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 OZ) a stíhá je stejný právní osud. Soud se necítí být vázán vymezením předmětu řízení tímto absolutně neplatným právním jednáním, které považuje za pouhou iteraci lichevního schématu a pokus o zneužití soudního řízení k dokonání lichvy. Pro účel § 87 ZoSÚ proto přihlíží ke všem okolnostem, z nichž lze reálné obohacení spotřebitele vyčíslit. 48.V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu ZoSÚ. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentních nákladů další lichevní iterace (i jednotlivé poplatky jsou dle svého obsahu skrytým úrokem a jsou odvozovány od jistiny), díky které dosahuje nemorální výše navýšení - a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.
49.Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 OZ), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele), resp. měsíčně. I v této věci si ostatně věřitel vzal ihned z jistiny částky, které mu dle ujednání smlouvy vůbec nepříslušely. Již z toho je zřejmé, proč soudy nemohou být vázány předmětem řízení, jak je vymezuje žalobkyně – když strana věřitele sama obsah předstíraných závazků libovolně porušuje. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce (jak se ale ukázalo v této věci, může tak činit i když jsou sjednány splátky měsíční), a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů - což se u těchto věřitelů také systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina. Pravidelně jsou takto exploatovaní všichni členové domácnosti, a jakmile dítě nabude zletilosti, samo také vstupuje do dluhové spirály rodičů. 50.Aktivní nabídky úvěrů spotřebitelům těmito společnostmi jsou běžné a kumulace některých skupin věřitelů u jednoho spotřebitele (dle stovek výpisů NRKI, které prošly senátem 20C) jsou více než nápadné a jako výsledek pouhé náhody statisticky krajně nepravděpodobné. Nadto tyto společnosti již dnes namísto čistě písemné formy nejčastěji používají „chráněné webové prostředí“, kde je se spotřebitelem pracováno individuálně a diskrétně, aniž by takové informace byly posléze zpětně dostupné jak spotřebiteli, tak finančnímu arbitrovi či soudu. To naznačuje i novější forma smlouva [anonymizováno] („webové stránky“ a „[anonymizováno]“) v některém z předchozích řízeních. Bez iniciativy soudu by se tak spotřebitelé proti novějším lichevním schématům stali naprosto bezbrannými[anonymizováno]
51.Podle § 555 OZ platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. V této věci nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by zcela předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání tím, že by se domáhal pouze vydání bezdůvodného obohacení, jak je tomu v některých řízeních jiných věřitelů (např. sp. zn. [anonymizováno]). Nicméně i zde má být fakticky utajena předchozí úvěrová historie mezi (původním) věřitelem a žalovanou. Ani v této věci nebylo zájmem žalobkyně, aby předchozí platby od spotřebitele byly předmětem nalézacího řízení (za současné minimální pravděpodobnosti, že by je uplatnil sám spotřebitel, který jednotlivá lichevní schémata nezná). I samotné vydání předmětu bezdůvodného obohacení, resp. nároku dle § 87 ZoSÚ by tak zde bylo jen dalším způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěru. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení či nárok na jistinu dle § 87 ZoSÚ, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaná uhradila na navýšení souběžného „úvěru“ excesivně více, než získala, a věřitel je na závazek přijal (a pokud by žalovaná pokračovala ve splácení, nepochybně by obdržela i třetí a čtvrtý úvěr, jak je u [anonymizováno], pravidlem), které však z větší části vůbec žalovaná nezískala. Jen díky předchozím platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalšími „úvěry“ (v zásadě se spotřebitel jen snaží oddálit nevyhnutelné prodlení), tedy opětovným čerpáním obdobného „úvěru“. Čerpání je tedy fakticky spíše (opět jen krátkodobým) zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik dnů či týdnů dříve. Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, přijatá od spotřebitele dříve. Nutno dodat, že převažující praxe nalézacích soudů jej v tomto snažení notně podporuje. Jistina úvěru v takovém případě není jistinou výše speciálního bezdůvodného obohacení dle § 87 ZoSÚ, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, které věřitel maskuje tvrzeními o následných (absolutně neplatných) úvěrech. Bezdůvodné obohacení je předem součástí tohoto lichevního schématu, které nejprve odsává od spotřebitele lichevní zisk a po vyčerpání potenciálu spotřebitele (shánět nové prostředky tak, jak to pro dealera drog činí uživatel drogy) uplatní u soudu nárok na jistinu s přiměřenou jistotou, že soud se nezmůže na více, než na nekritické vyhovění formálně neproblematickému nároku. Ve skutečnosti je soud použit k dokonání lichevního schématu, neboť schéma mu má odebrat veškeré možnosti lichvu zjistit a plnění jakkoliv krátit. Očekávání procesní aktivity spotřebitele ve formě schopnosti čelit těmto lichevním schématům je zcela iluzorní. Soud však není vázán zásadou projednací ohledně právního jednání, které je protiprávní, hrubě rozporné s dobrými mravy, absolutně neplatné a jehož implicitní součástí jsou i další obdobná jednání (iterace), která mají zůstat před soudní mocí (či finančním arbitrem) zamlčena. 52.Pokud soud v občanskoprávním řízení zjistí lichvu, je povinen jednat z úřední povinnosti a nikoliv dle zásady projednací a dispozitivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno]). Přihlížení jen k poslední iteraci lichvy, ale nikoliv již k iteracím předchozím, by pak rovněž zakládalo zjevnou nespravedlnost ve výsledku řízení. Pokud je spravedlivé řešení podmíněno tím, že spotřebitel po skončení tohoto řízení bude zbytek lichevního schématu muset řešit formou trestního oznámení, samostatnou občanskoprávní žalobou vůči pachateli lichvy, vzájemným návrhem již v průběhu prvního řízení či alespoň kvalifikovanou procesní obranou (započtením), je zřejmé, že ochrana spotřebitele není ze strany soudu úplná a soud nerozhodl ve smyslu § 87 ZoSÚ o skutečné jistině, ale jen o její části, kterou protiprávně a nepravdivě vykonstruoval věřitel. Soud nemůže být vázán takovým vymezením předmětu řízení žalobcem (dle zásady dispoziční), které je záměrně a systematicky opíráno nikoliv o platný závazek, ale o absolutně neplatné jednání, které je součástí ucelené řady opakovaných jednání (iterací) a které je pachatelem lichvy zkonstruováno právě k dokonání protiprávního jednání s využitím veřejné moci v samotném závěru celého lichevního schématu. Někteří další pachatelé lichvy dokonce již před několika lety dospěli k modelu, který v závěru lichevního schématu vyžaduje od soudu již jen přiznání jistiny úvěru, a bez velkého úsilí si lze domyslet, jak úspěšně takový model prochází v rozkazním řízení či většinou soudních senátů. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27.06.2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci [anonymizováno] [anonymizováno] proti [anonymizováno] v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Zde podmínka či doložka splývá s celou smlouvou, resp. komplexem smluv, neboť každé navýšení a smluvní sankce tvoří celek, stejně jako tvoří celek soubor všech ujednání se spotřebitelem a jednotlivě vůbec nevystihují ekonomickou bilanci. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11.12.2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Zde je nepřiměřeným ujednáním již samotné „přeúvěrovávání“, které slouží pouze k zafixování výnosu lichvy a prodloužení exploatace spotřebitele, jehož právní poměry se s každou další smlouvou nijak nezlepšují. Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci [anonymizováno] [anonymizováno], bod 25, a rozsudek ze dne 26.10.2006, [anonymizováno], C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek [anonymizováno] ze dne 04.06.2009 ve věci [anonymizováno] [anonymizováno]). Zdejší soud se s nejrůznějšími lichevními schématy těchto nebankovních věřitelů již seznámil velmi obšírně. Taková znalost soudu odpovídá § 121 OSŘ a není třeba ji (přinejmenším žalobkyni) dokazovat. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování [anonymizováno]., neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe). Věřitelé pak mohou libovolně disponovat stovkami vyhovujících rozhodnutí, zatajovat ta opačná a znemožnit spotřebitelům a dokonce i odborné veřejnosti posoudit, které jsou argumentačně plausibilnější a které odpovídají přísné judikatuře vyšších soudů. 53.Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno] může být „přeúvěrováním“ (v smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ s potřebou opětovného zkoumání úvěruschopnosti sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ pouze předstírá. Veškeré operace řídí zprostředkovatel v bydlišti dlužníka, při čemž pravidelně lichevně exploatuje celou domácnost.
54.Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která výslovně nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu – kterým je zde i historicky první „úvěr“, které z podstaty tohoto lichevního schématu samozřejmě nebyly předmětem řízení. Nepřihlédnutí k plnění, která žalovaná již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací a dispozitivní, kterým by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 OZ platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Proto soud od poskytnuté jistiny 40 000 Kč odečetl jak uhrazených 10 600 Kč, tak v souběžném úvěru přeplacených 10 029 Kč. 55.Opačný postup by byl projevem přepjatého procesního formalismu, zjevnou nespravedlností a poškodil by spotřebitele, který by namísto realizace svých práv již v tomto řízení, musel sám iniciovat a podstupovat další řízení ohledně předchozí fáze téhož (pokračujícího) lichevního schématu. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11.01.2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná o nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání (iterací lichevního schématu). Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na pokračující lichevní schéma, ohledně něhož musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.
56.V této věci ani nutně nemuselo dojít ke skutečnosti, kterou soud pracovně nazývá „operační přestávka“, kterou vykonavatelé tohoto typu lichevních schémat (tj. úvěrů s postupně navyšovanou jistinou, odčerpáváním lichevních úroků či výběrem lichevních poplatků za odklad splatnosti) používají v situaci, kdy je spotřebitel obětí i dalších úvěrů či dokonce jiných věřitelů s obdobným schématem. Věřitel si totiž s pravděpodobností blížící se jistotě může být jist, že i když přiměje spotřebitele k jednorázovému doplacení požadovaného plnění, může mu ihned nebo i za cca měsíc poskytnout úvěr další. Důvodem je zjevnost zdroje financování takového splacení na straně spotřebitele – z obdobného úvěru, či poskytovaného mnohými konkurenty [anonymizováno] Spotřebitel na doplacení jistiny použije buď všechny své zdroje (a tím ohrozí svůj rozpočet na zbytek měsíce) nebo načerpá obdobný úvěr u konkurenční společnosti. Délka takové přestávky se může lišit a být i podstatně kratší (někteří věřitelé poskytují tyto úvěry např. na 7 či 14 dnů a intervaly sjednávání dalších úvěrů se tak výrazně zkracují). Zde však věřitel o žalované intimně ví, že má měsíčně vyplácený příjem a nejdéle měsíc je tak logickou délkou pro „restart“ lichevní iterace. Nedošlo však ani k potřebě přestávky delší jednoho dne – žalované byl poskytnut další úvěr již za trvání prvního. Žalovaná již nepochybně věděla o nepřiměřeném navýšení takových úvěrů, není však jisté, zda si byla vědoma, že hradí absolutně neplatný závazek či zda nebyla v takové tísni, že to musela akceptovat. Na zprostředkovatelku úvěru tak trestní oznámení nepodala, učinit tak bude muset (hromadně) soud. Přiřazování plnění na tyto úvěry původním věřitelem dle „tabulek umoření“ je bez právního významu a má význam pouze faktický (přehled plnění). Jak již soud výše podrobně vyložil, datacím těchto událostí nelze důvěřovat, neboť zjevně nedávají smysl, přinejmenším ne v kontextu poskytování úvěru a sjednaných splátkových kalendářů.
57.Jinou konstrukci zvolil Krajský soud v [anonymizováno] ve sp. zn. [anonymizováno] a [anonymizováno] (a další obdobný nárok projednává s odvoláním pod sp. zn. [anonymizováno] zdejšího soudu), pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že je tak konstruováno právní jednání (započtení) na podkladě dvou neplatných právních jednání (předchozí i následná „úvěrová“ smlouva) a mnohdy skutečně dochází k reálnému doplacení předchozího úvěru, např. o den dříve, než je poskytnut úvěr další, případně jistina reálně vůbec není poskytnuta ve výši, kterou připouští důkazy od věřitele typu „karta splácení“. Záznamům těchto podomních zprostředkovatelů o uskutečněných plněních nelze slepě důvěřovat. Nadto věřitel konsolidovaného závazku obvykle považoval závazek za uhrazený a zaniklý, a tato doktrína (konstrukce započtení) tak v neprospěch spotřebitele pouze otevírá věřiteli možnost zatížit spotřebitele dalším nalézacím řízením k původní (zpravidla rovněž lichevní) pohledávce, kterou tak může ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu považovat za dosud neuhrazenou. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně lze jej v této situaci užít a částečně dospět ke shodnému procesnímu výsledku. Nepokrývá však předchozí iterace lichevního schématu ani neřeší velmi časté „operační přestávky“.
58.S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění (resp. porušení) jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S ohledem na některá rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (např. ve věci sp. zn. [anonymizováno]/[anonymizováno]) již soud prvního stupně neví, jak lépe odůvodnit toto výslovné znění zákona, které soud prvního stupně ctí. Zejména tedy soud prvního stupně zdůrazňuje, že skutečně má za to, že věřitel, porušující své zákonné povinnosti, nemá žádný nárok na garantovaný zisk, má nést i případnou ztrátu (absencí jakéhokoliv zhodnocení a snížení o inflaci měny) a jeho ziskem je již to, pokud soud takové jednání neoznámí České národní bance k projednání správního deliktu (kde v případě opětovného postihu již hrozí ztráta licence k poskytování spotřebitelských úvěrů) či (v případech zjevné lichvy) nepodá proti věřiteli trestní oznámení. Absence jakékoliv shovívavosti k věřitele ze strany soudu v tomto ohledu nejen, že není projevem zaujatosti, ale naopak by ji při poskytování zakládala, a to k přímé újmě spotřebitele. Ani neochota spotřebitele takový dluh hradit na takovém závěru nic nemění, měnit nemůže a soud v tomto řízení v žádném případě nemá hodnotit úmysly spotřebitele a jakkoliv jej trestat za své závěry o úmyslech svému závazku dostát či nedostát. Naopak povinnost k hodnocení způsobu plnění povinnosti podnikajícího věřitele soud v tomto řízení má. Ostatně i znění § 87 odst. 1 ZoSÚ explicitně počítá jen s vrácením poskytnuté jistiny a žádný druh příslušenství pohledávky nezmiňuje, což koresponduje s jeho sankční povahou. Tento rozsudek je tak první legální a legitimní výzvou žalovanému k plnění, k jejímuž obsahu lze ve smyslu § 87 ZoSÚ přihlížet a která může v budoucnu založit počátek prodlení žalované s plněním dluhu. Výzva č. l. 34 na zaplacení 102 892,56 Kč takové účinky mít nemůže a nesmí, neboť usiluje o splnění protiprávního nároku. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal a mohl tak být doslova spoután lichevním schématem k dlouhodobé exploataci. Zdejší soud má výslovně za to, že takový následek stíhá bez výjimky každého věřitele, který sám porušil své kogentní právní povinnosti, když každé nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ přitom nepochybně dosahuje intenzity správního deliktu, a stejně neobhajitelné jsou i zde přítomné lichevní parametry závazku či hrubý rozpor s dobrými mravy – přičemž vše je již předem součástí příslušného podnikatelského plánu a se závažnosti jednání spotřebitele (jakkoliv se může jevit nezodpovědným) je proto nelze principiálně vůbec porovnávat, a to nejen proto, že mu časově předchází a soud nemá žádný zákonný mandát se jím zabývat. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění bez vlastního prospěchu odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Zdejší soud tedy explicitně dovozuje, že takto jednající věřitel nejen, že má utrpět sankci ztrátou jakéhokoliv výdělku, ale nepochybně má (absencí nároku na úrok z prodlení) i nést i sankci ztráty hodnoty jistiny za dobu mezi nezodpovědným poskytnutím a jejím postupným vrácením dle možností spotřebitele. V ideálním světě by totiž současně dále měl čelit i sankčnímu řízení České národní banky a riziku ztráty oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, v případě lichvy pak následkům ještě podstatně horším. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. [anonymizováno] (následované např. ve sp. zn. [anonymizováno]) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalované dalšími důkazy. Žalovaná je předlužena, podléhá několika exekučním řízením a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti úvěrů s lichevními parametry a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.
59.O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zák. č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je dlouhodobě odkázána na nezabavitelné částky. V prvé řadě je třeba připomenout, jak zásadní součást soudní ochrany spotřebitele je určení lhůty k plnění u nároků z absolutně neplatných úvěrů, nota bene s lichevními parametry. I případné úsilí dlužníka o řešení své situace je nezměrně náročná a vyčerpávající agenda a promeškání byť jen jediného nároku a uložení povinnosti k plnění do tří dnů prakticky sabotuje veškeré ostatní úsilí o předejití následkům exekučního inhibitoria, znemožňujícího plnění ostatních splátkových kalendářů. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. Sankci ztráty výhody splátek soud neuložil zcela záměrně, neboť je to v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu § 87 ZoSÚ a případné neplnění spotřebitelem dle soudem určené lhůty k plnění je teprve důvodem k postupu dle odst. 2 tamtéž. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně tříletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. který navíc předstírá, že není skutečným majitelem pohledávky a zastupuje sám sebe. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. Zjevně však své závazky hradit zkoušela, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od České národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla schopna. I přes relativní procesní pasivitu lze drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), že za ně iniciativu v rámci spotřebitelské ochrany musí vykonávat soud, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a schválenou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost je informovat, že nejsou úvěruschopní, a místo toho jim nezřízeně poskytoval vyšší a vyšší částky. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. 60.O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když právě příslušenství je stěžejním předmětem dokazování a je nezbytně třeba jej v tomto kontextu zohledňovat), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 OSŘ měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho. 61.Soud se tak nemusí již ani zabývat skutečností, že advokáta považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond, který svou funkci pouze simuluje a ve skutečnosti má dočasný charakter, resp. může být kdykoliv z vůle advokáta suspendován či zrušen. Ani aktuální nahrazení osoby svěřenské správkyně [anonymizováno] soudu neznámou jinou osobou (čímž se advokát snaží o zastavení řízení o odstranění nesrovnalosti v Evidenci skutečných majitelů) nemůže takové pochyby rozptýlit, když dosavadní série právních opatření vedla vždy k témuž závěru – účelovému jednání advokáta, který zneužívá právo na právní zastupování advokátem.
--- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Odvolání však již nemůže účinně podat ten, kdo se takového práva vůči soudu již výslovně vzdal.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím žalobkyni splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může žalovaná navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.