Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2992/2025-217 ze dne 17. prosince 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 25/2025-181 ze dne 13. května 2025 ve znění opravného usnesení č. j. 15 Co 25/2025-188 ze dne 16. května 2025 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 8 Nc 43004/2024-142 ze dne 28. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a E. N. a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2.Stěžovatel se u Okresního soudu ve Znojmě domáhal omezení svéprávnosti prvního vedlejšího účastníka (otec stěžovatele). Tvrdil, že u jeho otce dochází ke značnému snížení rozpoznávacích schopností a sebereflexe, což podle něj vyústilo mimo jiné ve snahu otce přes nesouhlas stěžovatele prodat svou bytovou jednotku, ve které stěžovatel od narození žije a ke které má právo nájmu, a to za nižší než tržní cenu. Zmiňoval, že jeho otec též bezdůvodně verbálně napadá cizí osoby či obviňuje rodinné příslušníky ze smyšlených činů. Otec stěžovatele ve vyjádření návrh označil za bezdůvodný a šikanózní, sdělil, že je orientovaný v místě a čase, ví, co činí, je plně způsobilý právně jednat a je na něm jako vlastníkovi, zda a za kolik převede nemovitou věc ve svém vlastnictví.
3.Okresní soud návrh stěžovatele na omezení svéprávnosti jeho otce napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). Věnoval se zjištění zdravotního stavu otce stěžovatele na základě lékařských zpráv a zpráv úřadů, zhlédl ho a vyslechl, vyslechl i jeho dceru (sestru stěžovatele). Dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, výslechem stěžovatele a jím navržených svědků, doplněním zdravotnické dokumentace za účelem zjištění možných projevů dlouhodobého užívání přípravku Neurol či korespondencí otce stěžovatele s veřejnými orgány a institucemi měl za nadbytečné. Zjistil, že otec stěžovatele se dokáže sám postarat o sebe a své záležitosti a nezpůsobuje sobě ani okolí závažnou újmu. Dospěl k závěru, že zdravotní stav otce stěžovatele nevyžaduje omezení ve svéprávnosti. Okresní soud považoval návrh stěžovatele za svým způsobem šikanózní. O nákladech řízení rozhodl podle § 23 věty první zákona o zvláštních řízeních soudních. 4.Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele i jeho otce napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I o věci samé (výrok I), ve výroku II o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit otci na nákladech (prvostupňového) řízení 9 438 Kč (výrok II), a na nákladech odvolacího řízení uložil stěžovateli povinnost zaplatit otci 7 079 Kč (výrok III). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že za situace, kdy okresní soud měl k dispozici zprávy praktické lékařky otce stěžovatele, která jej trvale léčí a která nezjistila žádné známky psychického nebo neurologického onemocnění, naopak po vyšetření otce stěžovatele 30. září 2024 podala soudu zprávu o jeho celkovém zdravotním stavu uvádějící pouze fyzické potíže (dýchání, vysoký tlak, potíže po operaci kolene), avšak žádné psychické (duševní) potíže vyvolávající jakékoli podezření o problémech duševního stavu, byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba za účelem posouzení duševního stavu otce stěžovatele zadat vypracování znaleckého posudku. Krajský soud uvedl, že ačkoli může mezi rodinnými příslušníky docházet ke konfliktním situacím a komplikovaným rodinným vztahům, není to důvod k omezení svéprávnosti otce stěžovatele, k němuž lze přistoupit pouze v zájmu posuzované osoby, která by v důsledku svého duševního stavu způsobovala újmu především sobě, nikoli majetkovou újmu dalším osobám, jejichž zájmy jsou při konfliktních vztazích v rozporu.
5.Ohledně náhrady nákladů řízení krajský soud vyhověl odvolání otce stěžovatele, na rozdíl od okresního soudu aplikoval druhou větu § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních a stěžovateli uložil povinnost nahradit otci náklady řízení před okresním soudem. Podle téhož ustanovení rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Vysvětlil, že bez ohledu na to, zda lze označit návrh stěžovatele za šikanózní, šlo o zjevně bezdůvodné podání, jímž mohlo být zasaženo do osobnostních práv otce stěžovatele. 6.Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl a uložil stěžovateli povinnost nahradit otci na nákladech dovolacího řízení 1 950 Kč. Uvedl, že stěžovatel v dovolání uplatnil nepřípustný dovolací důvod, neboť zpochybňuje skutková zjištění, nikoliv právní posouzení věci krajským soudem. S odkazem na svou judikaturu současně konstatoval, že pokud z lékařské zprávy ani z chování posuzovaného při soudním jednání nevyplývá žádný náznak existence duševní poruchy, není zapotřebí ustanovit znalce za účelem odborné verifikace psychického stavu posuzovaného. Naproti tomu, má-li dojít k omezení svéprávností posuzovaného, lze tak učinit pouze na základě jednoznačného nezpochybnitelného stanoviska znalce ohledně zjištění, zda posuzovaná osoba trpí duševní poruchou.
7.Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, nezjistily dostatečně skutkový stav a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Dále namítá, že mu soudy neumožnily účastnit se výslechu otce. Vadí mu i to, že mu byla uložena povinnost nahradit otci náklady řízení, ač podle § 23 (věty první) zákona o zvláštních řízeních soudních mu tato povinnost uložena být neměla. 8.Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem s dále uvedenou výjimkou. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil nákladový výrok II rozsudku okresního soudu, v tomto rozsahu tak Ústavní soud není k projednání stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit to, co již bylo změněno či zrušeno.
9.Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž obecné soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro omezení svéprávnosti otce stěžovatele stanovené v § 55 a násl. občanského zákoníku, respektive zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav pro takové rozhodnutí. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. 10.Důvody, pro které okresní soud shledal návrh stěžovatele nedůvodným, jsou v odůvodnění jeho rozsudku (bod 13) dostatečně přesvědčivě vysvětleny, proto na ně Ústavní soud pro stručnost jen odkazuje. Přijatému právnímu závěru o nedůvodnosti návrhu nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.
11.Jak poukázal již Nejvyšší soud, stěžovatel nebrojí ani tak proti právním závěrům obecných soudů, které učinily na základě zjištěného skutkového stavu, ale stěžejní námitkou stěžovatele je, že obecné soudy skutkový stav nezjistily dostatečně, neboť neprovedly jím navržené důkazy. Námitkou stěžovatele, že okresní soud v projednávané věci nepřistoupil k provedení důkazu znaleckým posudkem, se zabýval v napadeném usnesení již Nejvyšší soud. V projednávané věci nastala situace, kdy na základě zpráv praktické lékařky a zhlédnutí a výslechu otce stěžovatele okresní soud o duševním zdraví otce stěžovatele nepochyboval. S ohledem na jednoznačná skutková zjištění byl důkaz znaleckým posudkem nadbytečný.
12.Ústavní soud nespatřuje žádný ústavně právní deficit v tom, že obecné soudy za této situace měly skutkový stav za dostatečně zjištěný (nepotřebovaly dokazování doplňovat) a vylučující pochybnosti o tom, že otec stěžovatele netrpí duševní poruchou a rozhodly ve věci tak, že návrhu nevyhověly.
13.Jde-li o neúčast stěžovatele při výslechu otce stěžovatele, stěžovatel vzal na vědomí soudem sdělený termín výslechu. Pokud se jednání (jiného soudního roku) nezúčastnil, nelze to přičítat k tíži okresního soudu, jenž nijak neomezil stěžovatele v možnosti uplatňovat procesní práva.
14.K námitce stěžovatele k uložení povinnosti zaplatit otci náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů Ústavní soud předně poukazuje na svou judikaturu, podle které ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (bod 34 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025).
15.Ústavní soud za bagatelní zpravidla považuje spory o částky nepřevyšující 50 000 Kč, u nichž typicky nejde podat dovolání ani ve věci samé. Částka, kterou má stěžovatel otci nahradit, tohoto limitu ani nedosahuje (v součtu jde o cca 18,5 tisíce Kč). Krajský soud nadto aplikaci § 23 věty druhé zákona o zvláštních řízeních soudních podrobně a přesvědčivě odůvodnil (body 16 až 19 rozsudku). Nejvyšší soud sice výrok o nákladech dovolacího řízení neodůvodnil (s odkazem na zákonnou úpravu), ale z kontextu je zřejmé, že i on postupoval podle téhož ustanovení. 16.Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. března 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu