Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] se sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] se sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
o zaplacení částky 17 200 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 600,83 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 200 Kč od 29.04.2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 014 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet číslo [anonymizováno], VS: [anonymizováno], do tří dnů od právní moci rozsudku.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 17 200 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [anonymizováno], dne 09.06.2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 32 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 30 851 Kč, odměny za administrativní činnost za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 6 662 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 21 pravidelných měsíčních splátkách po 3 511 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 09.03.2023. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 14 800 Kč. Žalobkyně se domáhá zaplacení této částky z titulu bezdůvodného obohacení. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28.04.2025 s účinností k témuž dni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3.Soud ve věci usnesením ze dne 15.12.2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a OSŘ, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 OSŘ jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 22.12.2025 do vlastních rukou, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě. 4.Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o smlouva o spotřebitelském úvěru ze den 09.06.2021 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalovaného ze dne 09.06.2021, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28.04.2025 vč. seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 28.04.2025 vč. podacího lístku ze dne 22.05.2025, předžalobní upomínkou ze dne 29.07.2025 vč. podacího lístku ze dne 30.07.2025 a tabulkou umoření. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 09.06.2021 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru, podle které [anonymizováno] poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 32 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč, úrok ve výši 30 851 Kč, poplatek za komfortní a flexibilní splácení 6 662 Kč (celkem navýšené o 41 722 Kč) v 21 měsíčních splátkách po 3 511 Kč, počínaje pátým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že má příjem ve výši 15 038 Kč a další příjem v domácnosti ve výši 60 000 Kč a výdaje ve výši 4 000 Kč s tím, že je svobodný a bydlí u rodičů. Z tabulky umoření dluhu soud zjistil, že žalovaný uhradil na svůj dluh toliko částku 14 800 Kč. Dopisem ze dne 28.04.2025, odeslaným dne 22.05.2025, bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 29.07.2025 a odeslána 30.07.2025. 5.Podle § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6.Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7.Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 32 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zák. č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2007 sp. zn. nsoud/32_Odo_1726_2006). 8.V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalovaného, čímž splnil zákonné podmínky úvěruschopnosti, avšak tuto považuje za irelevantní, když žalobní nárok požaduje z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě provedeného dokazování byl soud povinen zkoumat úvěruschopnost žalovaného, když mezi účastníky byla uzavřená spotřebitelská smlouva o úvěru. Z předložených důkazů bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vycházel toliko z údajů poskytnutých žalovaným, aniž by tyto údaje byly jakkoliv blíže konkretizovány a ověřeny. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 OZ, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a proto je smlouva o úvěru ze dne 09.06.2021 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 05.03.2020 ve věci C-679/18. 9.S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 OZ, podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 09.06.2021 žalovanému peněžní prostředky ve výši 32 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 14 800 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 17 200 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.01.2024, č. j. krajsky/8_Co_5_2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20.04.2022, sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.). 10.Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
11.Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 OSŘ, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 03.12.2015, sp. zn. nsoud/23_Cdo_2585_2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny 17 200 Kč, což představuje 68 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí po kapitalizaci celkem 8 025,32 Kč, což představuje 32 % z celkového předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 36 %. 12.S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 400 Kč (za tři úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis předžalobní výzvy). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 1 200 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč) a 21% DPH (počítáno ze základu 1 500 Kč) ve výši 315 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč + 200 Kč by činily 2 815 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 36 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 1 014 Kč.
13.Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 17 200 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
--- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.