Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Brožka a Jany Brožkové, zastoupených Mgr. Markem Netáhlem, advokátem, sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. nsoud/22_Cdo_1624_2025-408, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. ledna 2025 č. j. krajsky/23_Co_308_2022-360 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. ledna 2022 č. j. okresni/8_C_112_2018-219, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Jaroslava Holeky, bytem Skoranov 63, Třemošnice, a Heleny Mrázkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatelé napadají rozhodnutí obecných soudů ve věci zřízení nezbytné cesty přes jejich pozemek. Namítají především, že došlo k nepřiměřenému omezení jejich vlastnického práva, případně rozporují, že je náhrada za zřízenou služebnost nepřiměřeně nízká.
2.Vedlejší účastníci podali vůči stěžovatelům žalobu na zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti stezky a cesty. Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") jejich žalobě vyhověl, jelikož podle něj vedlejší účastníci nemají zajištěn přístup ke svému pozemku a jediné rozumné napojení na veřejnou cestu je právě přes pozemek stěžovatelů. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Ve svém rozsudku (v pořadí druhém, po kasačním zásahu Nejvyššího soudu) považoval závěry okresního soudu v zásadě za správné. Změnil jej pouze ve výroku o náhradě za nezbytnou cestu, již stanovil na částku 30 000 Kč. Dovolání stěžovatelů poté Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
3.Stěžovatelé napadají ústavní stížností konečná rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva na ochranu vlastnictví podle § 11 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítají porušení práva na soudní ochranu podle § 36 Listina a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na soukromí podle § 7 odst. 1 Listina a čl. 8 Úmluvy a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. 4.Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5.Ústavní soud setrvale judikuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [viz nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
6.Ústavní stížnost zcela postrádá ústavněprávní rozměr. Ačkoli stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých základních práv, podstata polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu případu. Obecné soudy po řádně provedeném dokazování dospěly k závěru, že v nynější věci jsou splněny předpoklady pro zřízení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 a násl. občanského zákoníku. Rovněž se pečlivě zabývaly otázkou přiměřenosti zřizované služebnosti. Zvažovaly jiné varianty přístupu k pozemku, jak je nastiňují stěžovatelé v ústavní stížnosti, avšak nepovažovaly je za vhodné (viz zejména bod 20 rozsudku okresního soudu, bod 18 rozsudku krajského soudu a bod 16 usnesení Nejvyššího soudu; lze též poukázat na to, že krajský soud odkázal na své dřívější rozhodnutí, jehož obsah shrnul v naraci rozsudku - viz body 7 až 10). Závěr obecných soudů o nezbytnosti právě této cesty je tedy dostatečně odůvodněný.
7.V mezích ústavněprávního přezkumu působí přesvědčivě i úvahy soudů o přiměřenosti náhrady za zřízení služebnosti. Obzvlášť krajský soud v napadeném rozsudku (viz body 18 až 30), ale částečně i Nejvyšší soud (viz body 11 až 15 usnesení), uvedl podrobná kritéria pro stanovení konkrétní výše a podrobně vysvětlil, jak je aplikoval a dospěl ke konečné částce. Výsledná částka není zjevně nepřiměřená, Ústavní soud proto nemá důvod do jejího stanovení obecnými soudy jakkoliv zasahovat.
8.Celkově tedy soudy v napadených rozhodnutích dostatečně popsaly, jak zjišťovaly skutkový stav a aplikovaly příslušnou právní úpravu. Vypořádaly též veškeré otázky, které stěžovatelé reprodukují v ústavní stížnosti. Se vší vážností vzaly v potaz i důsledky, jež bude mít rozhodnutí na vlastnické právo a soukromí stěžovatelů, nicméně na základě a v mezích zákona dospěly k nutnosti je omezit. Nelze tak dospět k tomu, že by byla porušena namítaná ústavně zaručená práva.
9.Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu