Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Kaštylové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2026 č. j. nsoud/30_Cdo_2955_2025-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2025 č. j. krajsky/17_Co_178_2025-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2024 č. j. okresni/12_C_37_2022-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.V řízení před obecnými soudy vedla stěžovatelka spor s vedlejší účastnicí o zaplacení celkové částky 1 027 066 Kč s příslušenstvím sestávající z částky 602 066 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"), a z částky 425 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění podle antidiskriminačního zákona. 2.Stěžovatelka je majitelkou tří bytových domů v Brně, jejichž byty či nebytové prostory pronajímá. Nájemné tvoří její jediný příjem. V důsledku omezujících opatření státu vydaných v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19, které byly následně zrušeny, jí ušlo nájemné od tří nájemců (směnárna, nehtové studio a kadeřnictví). V řízení tvrdila, že v důsledku omezení obchodu a služeb v provozovnách jí nebylo řádně zaplaceno nájemné, současně, že osoby provozující obchod a služby měly nárok na poskytnutí podpory od státu, kompenzující negativní následky omezujících opatření, kdežto pro pronajímatele nebyla žádná kompenzace státem zajištěna. V tom spatřovala diskriminaci pronajímatelů z důvodu jejich "jiného postavení".
3.Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem zamítl žalobu ohledně částky 602 066 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl taktéž žalobu ohledně částky 425 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
4.Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I rozsudku městského soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku městského soudu).
5.Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné pro řešení otázky tvrzené diskriminace pronajímatelů nemovitostí, kteří současně nepodnikají a nemají jiný zdroj příjmů. Dovolání v rozsahu výroku I městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 425 000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Uzavřel, že postup státu nelze považovat za porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace. Stěžovatelka netvrdila, že by její činnost pronajímatelky nemovitostí byla zakázána či omezena v důsledku mimořádných opatření. Nebyla tak ve srovnatelném postavení s těmi, jejichž činnost omezena či zakázána byla a mohly proto profitovat z daňových či kompenzačních bonusů. Rozhodnutí soudů tedy označil za správné. Ve zbytku dovolání jako zčásti vadné a zčásti nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6.Stěžovatelka tvrdí porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že soudy porušily princip rovnosti a zákazu diskriminace, neboť stát bez legitimního důvodu zvýhodnil některé kategorie osob na úkor práv pronajímatelů v souvislosti s pandemií COVID-19, což soudy aprobovaly. Dále bylo porušeno její právo na ochranu majetku, neboť stěžovatelka měla legitimní očekávání, že bude po sjednanou dobu pobírat nájemné z nemovitostí. 7.Současně bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že se stěžovatelka nenacházela ve srovnatelné situaci s jinými osobami dotčenými pandemickými opatřeními je nesprávný a soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly velmi zjednodušeně a věcně nesprávně. Nadto stěžovatelka považuje rozsudek Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelný pro absenci bližšího odůvodnění jeho závěrů.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (§ 83 Ústava České republiky), jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí obecných soudů. 9.Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti a jejím doplnění ze dne 09.06.2026 jsou pokračováním polemiky se závěry obecných soudů a opakování argumentace užité v předchozích fázích řízení.
10.Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje jakékoli prvky libovůle či svévole, protože se zakládají na provedeném dokazování a z něj vyplývajícím skutkovém stavu. Rozhodnutí nejsou vnitřně rozporná či v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Soudy zdůvodnily (ve vztahu k tvrzenému nároku na ušlé nájemné), že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Pokud stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní týkající se jakéhokoli tvrzeného majetkového nároku, nemůže se před Ústavním soudem úspěšně domáhat ochrany na základě § 11 Listina či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak soudy dostatečně zdůvodnily (ve vztahu k nároku na náhradu za diskriminaci), že absence kompenzačních opatření není nerovným zacházením, neboť postavení stěžovatelky nebylo srovnatelné s těmi, na něž se právní úprava zakotvující kompenzace vztahovala. I omezení stěžovatelky nebylo srovnatelné s omezeními provozovatelů obchodu a služeb. Případné neplacení nájemného mohla a měla stěžovatelka vymáhat po svých nájemcích, kteří kompenzace pobírali. Na uvedených závěrech neshledává Ústavní soud nic neústavního. 11.Nejvyšší soud taktéž dostatečně zdůvodnil, proč dovolání zčásti odmítl a zčásti zamítl. Proti závěru, že k diskriminaci nedošlo, neboť stěžovatelka není ve srovnatelném postavení s těmi, jimž byla kompenzace poskytnuta, ani ostatně srovnatelné postavení (omezení či zákaz činnosti) netvrdila, nelze z ústavního pohledu nic namítat. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovatelčině námitce o nepřezkoumatelnosti rozsudku Nejvyššího soudu, ani porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace napadenými rozhodnutími.
13.Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu