Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky PONY TRAVEL s.r.o., sídlem Korunní 972/75, Praha 3, zastoupené Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 139/2025-22 ze dne 5. února 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 A 14/2024-50 ze dne 26. srpna 2025, rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu č. j. MPO 117442/2023 ze dne 12. února 2024 a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy č. j. MHMP 2323183/2023 ze dne 10. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva průmyslu a obchodu a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
2.Stěžovatelka dostala pokutu 10 000 Kč za spáchání přestupku proti pořádku ve veřejné správě (podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích). Konkrétně se ho dopustila tím, že v rozporu s tržním řádem hl. m. Prahy (ten má formu nařízení obce), nabízela na Staroměstském náměstí v Praze službu přepravy osob kočáry taženými koňmi (tzv. fiakry). Nejprve se stěžovatelka bránila odvoláním, ministerstvo jej ovšem zamítlo. Stěžovatelka se obrátila na správní soudy, přičemž městský soud její žalobu také zamítl. Pražský tržní řád je normativní akt územní samosprávy vydaný v přenesené působnosti. Praha jej mohla vydat - v ústavní rovině na základě čl. 79 odst. 3 Ústavy a na zákonné úrovni také na základě § 18 živnostenského zákona, § 11 zákona o obcích, § 44 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze a § 7 zákona o krajích. Uznal, že se jedná o zásah do práva svobodně podnikat, nicméně čl. 26 odst. 2 Listiny takové omezení připouští. Na této právní úpravě nemůže nic změnit nájemní smlouva, kterou měla stěžovatelka s hl. m. Praha uzavřenou. Soukromoprávní vztah žalobkyně musí ustoupit veřejnoprávní regulaci. Z podepsané nájemní smlouvy nelze dovodit, že by hl. m. Praha nijak neregulovalo věci veřejné a nejde dovodit ani jeho šikanózní postup vůči stěžovatelce. 3.Stěžovatelka se bránila kasační stížností u Nejvyššího správního osudu, který ji také zamítl. Rozhodl ve stejném duchu jako městský soud. Hl. m. Praha mělo zákonné zmocnění pro vydání tržního řádu, jde o nařízení obce vydané v přenesené působnost, takové omezení podnikání neodporuje čl. 26 odst. 1 Listiny. Není sporné, že stěžovatelka kočáry s koňmi nabízela v rozporu s tržním řádem a brání se pouze tím, že měla uzavřenou nájemní smlouvu s hl. m. Praha. Jde o soukromoprávní ujednání, které nemá vliv na hodnocení zákonnosti, potažmo ústavnosti tržního řádu jakožto podzákonného předpisu. Naopak tržní řád jako nařízení v testu ústavnosti a zákonnosti před Nejvyšším správním soudem obstál. II. Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší jedinou námitku, která směřuje k současné existenci jak tržního řádu, tak nájemní smlouvy uzavřené mezi ní a hl. m. Praha.
5.Hl. m. Praha na jednu stranu přijalo tržní řád, kterým znemožnilo provoz kočárů s koňmi, na druhou stranu uzavřelo se stěžovatelkou nájemní smlouvu, která jí umožňovala tuto službu na Staroměstském náměstí provozovat. Stěžovatelka připomíná, že tuto podnikatelskou činnost v místě provozuje už desítky let, je pro něj specifická a nezaměnitelná, že i dnes nájemní smlouva platí a představila také nestandardní postup, který rada hl. m. Prahy zvolila. Dle jejího názoru přijetím tržního řádu radní pouze obešli existující nájemní smlouvu, kterou nebyli schopní vypovědět, i když tak ale mohli kdykoliv učinit. I kdyby podle soudů nájemní smlouva nezakládala právo podnikat na Staroměstském náměstí, musela za dobu užívání stěžovatelka toto právo vydržet. Orgán veřejné správy nicméně může vykonávat veřejnou moc jen v mezích zákona a ne libovolně, současně je nyní právní úprava nepředvídatelná. Pro stěžovatelku nyní platí dva právní režimy, ze kterých si ale nemůže vybírat, kterým se má řídit. Hl. m. Praha navíc nebylo nestranné, když tržní řád přijímalo, protože je současně stranou závazkového vztahu v nájemní smlouvě.
6.Soudy se nedostatečně zabývaly otázkou proporcionality tržního řádu. Není proporční, pokud neposkytly ochranu stěžovatelce, která postupovala řádně na základě uzavřeného smluvního vztahu, ale naopak chrání hl. m. Prahu, které zneužilo svého postavení jako orgánu veřejné moci a přijalo tržní řád jako právní předpis, jehož jediným cílem ale bylo poškodit jen stěžovatelku v soukromoprávním vztahu. Omezení práva na podnikání musí sledovat legitimní cíl a být nezbytné k jeho dosažení, na toto posouzení ale obecné soudy rezignovaly.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem předcházejících řízení; je zastoupená advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9.Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. 11. 2003; nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.
10.Předně, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny, které tvoří jádro námitek stěžovatelky, není právem absolutním, neboť připouští zákonné omezení. Možnost omezit právo na podnikání vyplývá přímo z odstavce 2 tohoto ustanovení, podle kterého lze zákonem stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Takové omezení je mimo jiné obsaženo právě v ust. § 18 živnostenského zákona, na jehož základě byl přijatý i předmětný tržní řád hl. m. Praha. K ústavnosti omezení práva podnikat skrze § 18 živnostenského zákona se Ústavní soud už několikrát vyjádřil a nepovažuje jej za problematický (za všechny např. nález Pl. ÚS 57/13 ze dne 20. 5. 2014, body 16-17). Ústavní soud pak zkoumá, zda při vydání jednotlivých tržních řádů nedošlo k překročení tohoto zmocnění, nicméně na nynějším tržním řádu nespatřuje Ústavní soud nic neústavního. Ostatně ani stěžovatelka vůči samotnému přijetí tržního řádu na dotčeném právním základě nic nenamítá. 11.Zadruhé, z hlediska posouzení ústavnosti zásahu do základních práv stěžovatelky uložením pokuty z důvodu porušení tržního řádu vydaného hl. m. Praha je irelevantní, že stěžovatelka má s hl. m. Praha uzavřenu soukromoprávní nájemní smlouvu o pronájmu místa za účelem provozování její podnikatelské činnosti. Jak správně vysvětlily obecné soudy, samotná skutečnost soukromoprávního vztahu v podobě nájemní smlouvy nezbavuje stěžovatelku povinnosti řídit se veřejnoprávní regulací (bod 27 Nejvyššího správního soudu, bod 25 rozsudku Městského soudu). Pokud by měl mít soukromoprávní vztah přednost před veřejnoprávní regulací, ztrácela by tato regulace do značné míry smysl. V takovém případě by se mohl jakýkoli subjekt odmítnout podvolit veřejnoprávní regulaci např. podnikatelské činnosti s argumentem, že povinnosti vyplývající z takové regulace nejsou v souladu s jeho soukromoprávními právy a závazky.
12.Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka měla nájemní smlouvu uzavřenou s hl. m. Praha, které zároveň vydalo dotčený tržní řád. Opačný přístup by zakládal nerovný přístup k adresátům veřejnoprávní regulace a bylo by naopak projevem svévole orgánu veřejné moci, pokud by z důvodu existence soukromoprávního vztahu nezasáhl vůči jejímu porušování. Navíc rovnost postavení účastníků soukromoprávních vztahů nemůže sama o sobě vyloučit stát z možnosti nebo dokonce povinnosti zákonem předepsaným způsobem do soukromoprávního vztahu zasahovat (nález sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 ze dne 10. 1. 2000).
13.Zatřetí, případných nároků ze soukromoprávních vztahů se nelze domáhat cestou porušování veřejnoprávní regulace. Pokud se stěžovatelka domnívá, že došlo k porušení závazků hl. m. Praha z dotčené nájemní smlouvy, může se těchto svých tvrzených nároků domáhat před civilními soudy.
14.Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu