Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí: 25.03.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 05.05.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.03.2026 o dovolání, které podal obviněný Ing. Jiří Hinz, DiS. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.03.2025, sp. zn. krajsky/4_To_369_2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. okresni/52_T_34_2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Jiřího Hinze, DiS., odmítá .
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný Ing. Jiří Hinz, DiS., byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 06.02.2024, sp. zn. okresni/52_T_34_2018, uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození, konkretizovaní v rozsudku soudu prvního stupně, odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. Jiří Hinz, DiS., odvolání, a to proti výroku o vině i výroku o trestu, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 19.03.2025, sp. zn. krajsky/4_To_369_2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině obviněného Ing. Jiřího Hinze, DiS., pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Obviněnému byl rovněž podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození, konkretizovaní v rozsudku odvolacího soudu, odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Skutku, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že v době od 18.06.2015 do 21.01.2017 v celkem 35 případech, blíže konkretizovaných ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, jako jednatel obchodních společností Santarem Invest, s. r. o. (v bodech 1. až 23., 25., 28. až 30., 32. až 35. výroku o vině), a SVOBYCOMP, s. r. o. (v bodech 24., 26., 27. a 31. výroku o vině), předložil budoucím insolvenčním dlužníkům k podpisu fiktivní uznání dluhu na podkladě fiktivní smlouvy o zápůjčce, přičemž dlužné částky z nich posléze přihlásil v insolvenčních řízeních vedených proti těmto osobám jako pohledávky, čímž se pokusil zmařit uspokojení poškozených věřitelů, blíže specifikovaných v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu. V rámci oddlužení byly obchodním společnostem Santarem Invest, s. r. o., a SVOBYCOMP, s. r. o., vyplaceny částky ve výši uvedené v rozsudku odvolacího soudu, a to na základě výpočtu předpokládané míry uspokojení věřitelů v daných insolvenčních řízeních. Obviněný se skutku dopustil jednáním vymezeným pod body 1. až 35. rozsudku odvolacího soudu v pozici jednatele těchto společností, neboť přihlásil v rámci jednotlivých insolvenčních řízení vůči dlužníkům konkretizovaným v tomto rozsudku fiktivní pohledávky, čímž se pokusil zmařit uspokojení skutečných věřitelů v těchto insolvenčních řízeních, a také získat majetkový prospěch pro tyto společnosti, respektive v konečném důsledku pro sebe, čehož alespoň částečně i dosáhl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovodil, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
5. V podaném dovolání konstatoval, že je přípustné, zrekapituloval dosavadní průběh řízení a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena vadami, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, a že došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Namítl nesprávnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, potažmo principu ultima ratio , a nesprávné právní posouzení, zejména ohledně naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spočívající v nesprávném vyhodnocení způsobené škody (respektive výše neoprávněného prospěchu). Rozsudek odvolacího soudu podle něj ani není dostatečně odůvodněn.
6. K tvrzené nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, respektive principu ultima ratio , připomněl příslušná skutková zjištění, teoretická východiska problematiky, tj. odbornou literaturu a judikaturní závěry, citoval části napadených rozsudků a rekapituloval vývoj právní úpravy insolvenčního řízení (zejména problematiky podání insolvenčních návrhů v rozhodné době). Porušení této zásady spatřuje primárně v tom, že byl potrestán, přestože vykonával záslužnou činnost, neboť kompenzoval nedostatky t ehdejší právní úpravy a pomáhal dlužníkům, proto jeho jednání nebylo společensky škodlivé. Právě v tom spatřuje nedostatečně komplexní posouzení okolností případu ze strany soudů nižších stupňů.
7. Následně se podrobně věnoval i otázce výše způsobené škody, respektive výše neoprávněného prospěchu, přičemž dovodil, že měl nepochybně nárok na úhradu své odměny za přípravu insolvenčních návrhů, kterou byl nucen nadhodnotit a antedatovat proto, aby byla alespoň částečně uspokojena. Konstatoval, že do řízení nepřihlašoval zcela fiktivní pohledávky, neboť jejich základem byl oprávněný nárok na úhradu výdajů spojených s podáním insolvenčního návrhu. V této souvislosti namítl, že nemohl naplnit subjektivní stránku pokusu přečinu podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť nejednal v úmyslu zmařit uspokojení jiného věřitele, nýbrž pouze v úmyslu uspokojit svou pohledávku za dlužníky, přičemž nešlo o odměnu nepřiměřenou. Vytkl odvolacímu soudu, že převzal výpočet zamýšleného majetkového prospěchu ze závěrů rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož se pokusil získat částku 1 562 029,15 Kč, která by mu byla vyplacena, pokud by nevzal zpět část svých přihlášených pohledávek. K tomu uvedl, že ve 13 z 35 případů bylo dosaženo 100% uspokojení věřitelů, protože došlo ke zpětvzetí jím přihlášených pohledávek. V dalších případech bylo předpokládané uspokojení věřitelů 100 %. Nadto zdůraznil, že jeho pohledávky měly podle něj legální a legitimní základ, nebylo je možno považovat za fiktivní a nelze ani učinit závěr o jeho záměru získat neoprávněný prospěch na úkor ostatních věřitelů. V této souvislosti zmínil, že chtěl u odvolacího soudu doplnit dokazování znaleckým posudkem a inzeráty dostupnými na internetu ohledně tehdy „běžné“ výše odměny za přípravu insolvenčního návrhu, avšak odvolací soud tyto jeho důkazní návrhy zamítl jako nadbytečné. Běžná cena za zpracování insolvenčního návrhu v té době totiž činila asi 10 000 Kč, často byla i mnohem vyšší.
8. Jeho dovolací argumentaci by bylo možno sumarizovat tak, že sice primárně nerozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, neboť je sám v trestním řízení potvrdil, nicméně namítl, že v jeho jednání nebylo možno spatřovat trestný čin. Z jeho pohledu jsou totiž rozhodnutí soudů nižších stupňů vystavěna na nesprávném právním posouzení rozhodných otázek. Soudy se podle dovolatele nezabývaly problematikou širšího kontextu jeho jednání a nezkoumaly zejména jeho společenskou škodlivost a závažnost. Přitom měly zohlednit tehdejší nedostatečnou úpravu institutu oddlužení. Dlužníci sami mnohdy nebyli schopni návrh připravit v zákonem požadované kvalitě bez odborné pomoci. Tehdejší právní úprava navíc neumožňovala zpracovateli návrhu efektivním způsobem dosáhnout na odpovídající odměnu v rámci následného insolvenčního řízení. Ostatně v rozhodné době chyběla i právní úprava, která by umožnila stanovit přiměřenou odměnu za přípravu insolvenčního návrhu. Pokud se zpracovatel návrhu na oddlužení nechtěl spokojit s pouhým zlomkem této odměny, musel požadovat po dlužníkovi úhradu odměny předem, na což však dlužníci mnohdy neměli dostatek finančních prostředků, a proto mnohým z nich zůstala upřena možnost dosáhnout oddlužení, ačkoli jinak splňovali všechny náležitosti. Tohoto nedostatku si byl vědom i zákonodárce, který danou právní úpravu změnil zák. č. 64/2017 Sb., kterým se mění zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tak, že do insolvenčního zákona byl vložen s účinností od 01.07.2017 § 390a, který zavedl, že návrhy na oddlužení mohou být zpracovány pouze k tomu akreditovanými osobami, jejichž nároky na úhradu za poskytované služby mohou být uspokojeny výhradně v insolvenčním řízení, do něhož přihlásí své pohledávky za tyto služby, které jsou podle § 390a odst. 5 InsZ postaveny na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Pokud obviněný dlužníkům s přípravou návrhů na oddlužení pomáhal a svoji odměnu následně v insolvenčním řízení přihlašoval v nadhodnocené výši, činil tak proto, aby mu byla skutečně vyplacena celá odměna za poskytnuté služby dlužníkovi. Není proto podle něj možné jeho činnost vnímat bez ohledu na tento kontext jako snahu poškodit jakéhokoliv věřitele. 9. Stejně tak považuje obviněný za nesprávné právní posouzení, na jehož základě dospěly soudy k závěru o pokusu získání značného prospěchu na úkor ostatních věřitelů a kvalifikovaly jeho jednání jako pokus přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Z pohledu obviněného měly při výpočtu škody zohlednit jednak skutečnost, že v některých řízeních byli věřitelé zcela uspokojeni a žádná, ani hypotetická, škoda jim tudíž nevznikla, v dalších řízeních bylo předpokládané uspokojení věřitelů od počátku 100 % a ze strany obviněného se tak nemohlo jednat o pokus způsobit jakoukoliv škodu. Navíc od způsobené škody je třeba odečíst částku připadající na přiměřenou odměnu obviněného za připravené a úspěšné návrhy. Z tohoto hlediska jsou výpočet škody a navazující právní kvalifikace jeho jednání nesprávné. Obviněný rovněž zdůraznil, že vzal řadu přihlášených pohledávek zpět před jejich plným uspokojením, a to ještě před zahájením jeho trestního stíhání. Navíc pokud dlužníci jím uplatněné pohledávky nepopřeli, není možno je považovat za poškozené, naopak se stali jeho spolupachateli, neboť takto poškozovali své věřitele.
10. Závěrem s ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
12. Státní zástupce úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Námitky obviněného, kterými brojil proti právnímu posouzení skutku, zpochybňoval existenci subjektivní stránky pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, vytýkal vady v určení výše škody, resp. značného prospěchu, a nesprávnou aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, lze podle státního zástupce sice podřadit pod uplatněný dovolací důvod, třebaže obviněný částečně založil své námitky na zpochybnění výsledků provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění, avšak všechny jsou zjevně neopodstatněné. Následně připomněl i teoretická východiska, z nichž soudy nižších stupňů vycházely.
13. V podrobnostech k jednotlivým námitkám státní zástupce uvedl, že z výsledků provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že přihlášené pohledávky obchodních společností, za které obviněný v rozhodné době jednal, byly fiktivní co do jejich důvodu, výše i data vzniku. V rámci insolvenčních řízení k nim proto nebylo možné přihlížet a obviněnému z nich nevyplýval žádný nárok na jejich uspokojení v insolvenčním řízení. Pokud by totiž obviněný uvedl skutečný právní důvod a dobu vzniku těchto pohledávek a jejich výši, nebyl by v insolvenčním řízení uspokojen v rozsahu, který trestným činem zamýšlel. Rovněž konstatoval, že tvrzení obviněného, že jeho záměrem bylo dosáhnout pouze uspokojení vlastních pohledávek na náhradu odměny za přípravu insolvenčních návrhů, nemohlo obstát ve světle zjištěných okolností. K tomu dodal, že skutečnost, že nakonec došlo k úplnému uspokojení některých věřitelů z důvodu zpětvzetí přihlášek obviněným, nelze považovat za splnění podmínek zániku trestní odpovědnosti za pokus citovaného přečinu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť obviněný takto postupoval až za situace, kdy věc začal šetřit policejní orgán. Případná trestní odpovědnost insolvenčních dlužníků, kterou naznačil obviněný v podaném dovolání, nemohla zpochybnit závěr o jeho vině.
14. Ohledně tvrzených vad ve výpočtu škody státní zástupce uvedl, že ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu byla výše jednotlivých uplatněných neexistujících pohledávek určena zcela jednoznačně. Existence škody nikoli malé na majetku dotčených věřitelů ve smyslu § 222 odst. 2 tr. zákoníku se v této věci odvíjela od výše částek skutečně vyplacených společnostem ovládaným obviněným, neboť o tuto částku nedošlo k přírůstku na majetku skutečných věřitelů, k němuž by jinak došlo. Celková částka nadto hranici škody nikoli malé ve smyslu § 138 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku přesáhla více než desetinásobně. Pokud jde o znak získání značného prospěchu ve smyslu § 222 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ten byl naplněn tím, že se obviněný pokusil získat pro společnosti, jejichž byl jednatel, částku v celkové výši 1 562 029 Kč (viz bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což odpovídá jejich procentuálnímu poměru uspokojení z přihlášených fiktivních pohledávek v insolvenčních řízeních dlužníků. Podle státního zástupce tak z provedeného dokazování vyplynulo, že existence, výše a datum vzniku pohledávek jednotlivých věřitelů byly zjištěny na základě příslušných insolvenčních spisů a rozhodná skutková zjištění obsažená ve výroku o vině s nimi nebyla v rozporu. Detailně se pak věnoval i rozdílné právní úpravě insolvenčního zákona v době rozhodování soudu prvního stupně a odvolacího soudu a v době následující, přičemž zdůraznil, že v době rozhodování odvolacího soudu již bylo sice účinné novelizované ustanovení § 412a odst. 1 písm. c) InsZ, avšak z hlediska určení výše prospěchu bylo v této věci klíčové zjištění, že v době, v níž platila podmínka alespoň 30 % splacení pohledávek věřitelů, došlo k ukončení pokusu přečinu podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Přitom obviněný učinil vše pro uskutečnění svého záměru částečně zmařit uspokojení skutečných věřitelů jednotlivých dlužníků, a to i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě spočívající v získání značného prospěchu pro sebe nebo pro jiného. Pozdější změna insolvenčního zákona, která shora uvedenou podmínku již nestanovila, proto neměla žádný vliv na správnost závěrů odvolacího soudu. K tomu státní zástupce dodal, že ani podle současné právní úpravy není vyloučeno, aby insolvenční soud určil předpokládanou míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dokonce nad původní minimální hranici 30 %. 15. Námitku obviněného, jíž brojil proti závěru o jeho úmyslném zavinění, státní zástupce nepovažoval za důvodnou. Obviněný totiž znal všechny podstatné okolnosti, za kterých sjednal předmětné fiktivní smlouvy o zápůjčce a zajistil podání přihlášek obchodních společností Santarem Invest, s. r. o., a SVOBYCOMP, s. r. o., u příslušných insolvenčních soudů. Zdůraznil, že si obviněný jako podnikatel orientovaný v otázkách zpracování insolvenčních návrhů musel být nepochybně vědom toho, jaká přibližná výše uspokojení pohledávek mu může být soudem přiznána a že tímto způsobem dojde alespoň k částečnému zmaření pohledávek dalších věřitelů, přičemž s takovou možností i počítal.
16. Nakonec za neopodstatněné považoval státní zástupce i námitky obviněného, jimiž vyjádřil svůj nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů ohledně společenské škodlivosti činu. K tomu dodal, že v posuzované věci byly splněny všechny předpoklady pro uplatnění trestněprávní odpovědnosti, a naproti tomu nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by ji vylučovaly. Uvedl, že obviněný si nepřipouštěl, že toto své podnikání, které spočívalo především ve vypracování insolvenčních návrhů dlužníků na oddlužení, provozoval způsobem, který v konečném důsledku ovlivnil, respektive mohl ovlivnit majetkové zájmy věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení, nicméně si byl vědom rizik spojených s bonitou jednotlivých dlužníků. Obviněný si proto podle něj vlastní podnikatelské zájmy „pojistil“ tím, že pro účely desítek insolvenčních řízení vytvořil fiktivní pohledávky, které následně přihlásil do těchto řízení se záměrem docílit zisku na úkor skutečných věřitelů. Ve skutečnosti nešlo o podnikání s prvky altruismu, kterým by obviněný dovolenými prostředky vyplňoval mezery v insolvenčním zákoně, jak se snažila tvrdit argumentace obsažená v podaném dovolání, nýbrž se jednalo o promyšlené zneužití insolvenčního řízení k poškození věřitelů a obohacení obviněného prostřednictvím společností, které ovládal. V tomto případě proto bylo zapotřebí reagovat na protiprávní jednání obviněného prostředky trestního práva. Státní zástupce tak uzavřel, že soudy nižších stupňů rozhodly v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
17. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 18. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
19. Úvodem je nutno zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., respektive v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud je obsahem dovolání pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.08.2002, sp. zn. nsoud/5_Tdo_482_2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 01.09.2004, sp. zn. usoud/II.__S_279_03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2011, sp. zn. usoud/II.__S_68_11). 20. Obviněný Ing. Jiří Hinz, DiS., své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod lze úspěšně uplatnit, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 09.12.2003, sp. zn. usoud/II.__S_760_02, a ze dne 15.04.2004, sp. zn. usoud/IV.__S_449_03). 21. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 04.03.2014, sp. zn. Pl. ÚS -st. 38/14).
b) K uplatněným námitkám obviněného
22. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá, že soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu částečně neodpovídají a ve zbytku jsou zjevně neopodstatněné.
23. Nejvyšší soud předně považuje za nutné konstatovat, že jde z velké části pouze o opakování obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, především z jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. S touto argumentací dovolatele se však soudy nižších stupňů již přesvědčivě a náležitým způsobem vypořádaly v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí (viz body 63. až 69. rozsudku soudu prvního stupně a body 6. až 27. rozsudku odvolacího soudu). Takové dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.05.2002, sp. zn. nsoud/5_Tdo_86_2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). 24. Nejvyšší soud dále připomíná, že přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že k majetku dlužníka uplatní neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, než jaké má, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Přečinu podle § 222 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Podstatou tohoto trestného činu je jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitele, do něhož se nedostane odpovídající plnění z majetku dlužníka k uspokojení pohledávky věřitele. Soudy nižších stupňů správně konstatovaly, že pohledávky uplatněné obviněným v insolvenčních řízeních jednotlivých dlužníků byly fiktivní a zcela neopodstatněné.
25. Pokud jde o způsobení škody a její výše předpokládané tímto ustanovením, tj. z hlediska kvalifikačního znaku skutkové podstaty, zpravidla půjde o škodu na majetku dotčeného věřitele spočívající v tom, že neobdržel od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky, tj. nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele, kterého by bylo možno dosáhnout, kdyby si pachatel nepočínal způsobem uvedeným v § 222 tr. zákoníku (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2845 , marg. č. 3). Závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem je pak jedním z obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, přičemž otázku jeho existence a obsahu musí soud v trestním řízení posoudit samostatně jako předběžnou otázku, tedy není vázán rozhodnutím civilního soudu, neboť jde o posouzení viny obviněného (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.10.2007, sp. zn. krajsky/10_To_286_2007, uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). To platí i tehdy, je-li vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno též insolvenční řízení. Stanovení výše škody je pak předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. týkající se viny obviněného, přičemž případné výsledky insolvenčního řízení mají význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.05.2025, sp. zn. nsoud/5_Tdo_326_2025, a ze dne 26.09.2007, sp. zn. nsoud/5_Tdo_806_2007, uveřejněné pod č. 39/2008-II. Sb. rozh. tr.). Lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů v posuzované věci byly oprávněny posoudit jednak (ne)existenci titulu pohledávky (smlouvy o zápůjčce a prohlášení o uznání dluhu), jednak výši škody, respektive prospěchu, jenž zamýšlel obviněný svým jednáním získat a k němuž směřoval jeho úmysl, neboť se jednalo o předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. (viz také body 20. a 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto uvádí, že v tomto směru nelze závěrům soudů nižších stupňů nic vytknout. 26. S ohledem na právní kvalifikaci jednání obviněného je vhodné také připomenout, že o pokus trestného činu se jedná tehdy, pokud se pachatel dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, k němuž však nedošlo. Úmysl pachatele musí směřovat k bezprostřednímu dokonání trestného činu a je stěžejním prvkem určujícím konečnou kvalifikaci činu, který má v tomto směru přednost před objektivně vzniklým následkem (blíže viz PROVAZNÍK, Jan. § 21 [Pokus]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 43. Dostupné na beck-online.cz.). V této souvislosti je namístě souhlasit s odvolacím soudem, že kvalifikace zvolená soudem prvního stupně – tj. že se jednalo o přečin podle § 222 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu – nebyla správná, ale že naopak mělo být jednání obviněného jakožto pokračující protiprávní jednání kvalifikováno právě jako pokus přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud totiž správně uvedl, že přestože soud prvního stupně bezchybně zjistil skutkový stav věci a lze se ztotožnit i s jeho vysvětlením ohledně podstaty jednání obviněného, pochybil při jeho právním posouzení, pokud jednání popsané pod body 1. až 35. výroku o vině posoudil jako přečin podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného bylo správně posouzeno jako pokračující útoky jednoho trestného činu, avšak mělo být jako celek kvalifikováno pouze jako pokus trestného činu s ohledem na to, že dokonaná dílčí jednání obviněného nelze eliminovat od těch nedokonaných, která zůstala ve stadiu pokusu, jelikož za situace, že škoda již způsobená teprve spolu se škodou, kterou pachatel zamýšlel rovněž způsobit, dosáhne výše značné škody, jedná se o pokus trestného činu (viz bod 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.06.1995, sp. zn. Tzn 17/95, uveřejněný pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr.).
27. V souvislosti s námitkami obviněného k určení výše škody, resp. neoprávněného prospěchu, je nezbytné zmínit, že se soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobně věnoval tomu, jaké částky byly vyplaceny v rámci insolvenčního řízení obchodním společnostem Santarem Invest, s. r. o., a SVOBYCOMP, s. r. o., za které obviněný v rozhodné době jednal, jakož i jaké částky představovaly předpokládanou míru uspokojení věřitelů v předmětných insolvenčních řízeních (viz body 60., 61. a 63. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na základě toho dospěl tento soud k závěru, že obviněný svým jednáním způsobil škodu skutečným věřitelům dlužníků v celkové výši 521 149,91 Kč (jedná se o skutečně vyplacené částky výše uvedeným společnostem – poznámka NS), tedy přesahující hranici škody nikoli malé ve smyslu § 138 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Současně soud prvního stupně konstatoval, že jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody v celkové výši 1 562 029,15 Kč (předpokládaná míra uspokojení věřitelů – poznámka NS), tedy přesahující hranici škody značné ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (viz bod 65. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Argumentaci obviněného ohledně nesprávného výpočtu výše škody (resp. neoprávněného prospěchu) považovaly soudy nižších stupňů za dostatečně vyvrácenou, přičemž s jejich závěry se lze ztotožnit a z tohoto důvodu je možno na ně pro stručnost odkázat (srov. zejména body 17. až 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tedy ve vztahu k těmto výhradám obviněného uzavírá, že jim nebylo možno přisvědčit a nejsou důvodné. Pro úplnost pak dodává, že soudy nižších stupňů postupovaly správně i tehdy, pokud dospěly k závěru, že i v těch případech, v nichž nakonec došlo ke stoprocentnímu uspokojení přihlášených pohledávek věřitelů, obviněný zpětvzetí přihlášek neplánoval, ale naopak jeho cílem bylo uspokojit přihlášené pohledávky celé a až okolnosti (vedení trestního řízení) mu v dalším pokračování v jeho jednání zabránily. Proto nemohlo dojít ani k případnému zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu, pro který byl odsouzen (viz body 23. až 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což by mělo vliv na celkové právní posouzení jednání obviněného.
28. Z hlediska obviněným tvrzených pochybností ohledně naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, což jsou námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutno uvést, že u přečinu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku je vyžadováno úmyslné zavinění (§ 15 tr. zákoníku). Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se v dostatečném rozsahu zabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky a dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť si byl vědom, že pokud by přihlásil pohledávky ve výši odpovídající obvyklé ceně za sepsání návrhu na povolení oddlužení, nedostalo by se mu celé požadované částky, ale pouze její poměrné části, proto uzavřel fiktivní a antedatované smlouvy o zápůjčkách, vč. prohlášení o uznání dluhu. Z toho vyplývá jeho vědomí, že svým jednáním může ohrozit zákonem chráněný zájem, s čímž byl srozuměn. V podrobnostech lze zcela odkázat zejména na body 65. a 66. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 20., 23. a 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud k takto učiněným závěrům soudů nižších stupňů nemá žádné výhrady, proto k uvedeným námitkám obviněného konstatuje, že v předmětné věci nevznikly žádné pochybnosti o tom, že svým protiprávním jednáním naplnil subjektivní stránku přečinu, jímž byl uznán vinným odvolacím soudem, a tudíž tyto jeho námitky nejsou důvodné.
29. Ve vztahu k tvrzení obviněného, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, Nejvyšší soud uvádí, že tyto výhrady jsou rovněž podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně nejsou opodstatněné. Předně je nutno připomenout stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2023, sp. zn. Tpnj 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a dále i závěry obsažené v řadě dalších rozhodnutí týkajících se problematiky subsidiarity trestní represe, podle nichž: „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva či jiných právních odvětví. Akcentování principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v § 1 odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2011, sp. zn. nsoud/6_Tdo_1508_2010, ze dne 08.02.2012, sp. zn. nsoud/3_Tdo_82_2012, ze dne 29.11.2017, sp. zn. nsoud/3_Tdo_1366_2017, nebo ze dne 07.02.2024, sp. zn. nsoud/5_Tdo_34_2024). 30. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že se soudy nižších stupňů nedostatečným způsobem zabývaly komplexností a specifickými okolnostmi posuzované věci. Naopak se jimi zabývaly dostatečně a řádně posoudily vhodnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe, potažmo principu ultima ratio , v předmětné věci (viz bod 68. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 32. a 33. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Těmto soudům lze přisvědčit, že uplatnění odpovědnosti podle norem soukromého práva v posuzované věci by nebylo dostatečné ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování majetkových práv chráněných § 222 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se ztotožňuje s vyjádřením odvolacího soudu, že jednání obviněného rozhodně nebylo nahodilé a bagatelní povahy, nýbrž představovalo předem promyšlené a sofistikované jednání, při němž obviněný neváhal využít nepříznivou, až dokonce tíživou finanční situaci dlužníků ve svůj prospěch (viz body 32. a 33. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak Nejvyšší soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že s ohledem na způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, a zejména s ohledem na počet dílčích útoků, počet poškozených a výši škody, která jim měla být jednáním obviněného způsobena, je evidentní, že se nejedná o přečin menší závažnosti, tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti, a není tedy namístě alternativní postih podle jiného právního předpisu (viz bod 68. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani této námitce obviněného nebylo možno přisvědčit, neboť není opodstatněná.
31. Podle obviněného není rozsudek odvolacího soudu odpovídajícím způsobem odůvodněn, dále i naznačil možnou existenci tzv. opomenutých důkazů, aniž by však tomu odpovídající dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil a svoji argumentaci v tomto směru konkretizoval. Dovolacímu soudu nepřísluší domýšlet argumentaci dovolatele, proto uvádí, že dovolatel těmito námitkami vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů, s učiněnými skutkovými zjištěními a se závěry, k nimž soudy dospěly. Takovéto výhrady nejsou, materiálně nahlíženo, podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. V projednávané věci soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti. Dokazování provedly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., důkazy hodnotily podle § 2 odst. 6 tr. ř. a požadavek na náležité odůvodnění svých meritorních rozhodnutí, který je klíčový z hlediska práva na spravedlivý proces, rovněž naplnily. Své rozsudky řádně odůvodnily v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, jakož i ve věci provedenými a navrženými důkazy (k tomu viz body 63. až 69. rozsudku soudu prvního stupně a body 6. až 27. rozsudku odvolacího soudu). Ohledně naznačené vady tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že v rámci veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu dne 19.03.2025 přednesl obviněný prostřednictvím svého obhájce návrh na doplnění dokazování o přehled inzerátů a zmíněný znalecký posudek, který byl odvolacím soudem zamítnut jako nadbytečný, přičemž svůj závěr v tomto směru odvolací soud dostatečně odůvodnil (viz body 8. až 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, protokol o veřejném zasedání na č. l. 1595 až 1596- verte spisu a podpůrně také zvukový záznam z veřejného zasedání přibližně v čase 47:35-47:55). Nejedná se tak o situaci, na kterou míří právě třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nešlo o tzv. opomenuté důkazy, natožpak o podstatné opomenuté důkazy, které by byly klíčové z hlediska stabilizace zjištěného skutkového stavu.
32. Nejvyšší soud tudíž shrnuje, že neshledal takové vady, které by byly s to založit obviněným uplatněný dovolací důvod ani jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.
V. Závěrečné shrnutí
33. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možno část jeho námitek podřadit pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25.03.2026
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu