Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánkovou ve věci
žalobkyně: [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
pro 28 517,31 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 28 517,31 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 29 436,11 Kč od 5. 11. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 918,80 Kč od 16. 7. 2025 do 21. 10. 2025 a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 28 517,31 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 2. 12. 2019 byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem na straně jedné a žalovaným jako dlužníkem na straně druhé Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [anonymizováno] (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč. Úroky úvěru měly být žalovaným žalobci hrazeny v měsíčních splátkách 1 423 Kč vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce (viz. článek IV. a článek V. smlouvy o úvěru a článek II. odst. 2.2. Smlouvy o zřízení doplňkové služby podpora, jež tvoří přílohu smlouvu o úvěru). Žalovaný však nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 7. 2025. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslal žalobce žalovanému první písemnou upomínku ze dne 20. 7. 2025, kde vyzval žalovaného k úhradě dlužné splátky. Žalovaný však vůči žalobci své splatné závazky neuhradil. Žalobce proto zaslal žalovanému druhou písemnou upomínku ze dne 5. 8.2025, kde opětovně vyzval žalovaného k úhradě dlužné splátky. Úvěr byl proto žalobkyní zesplatněn ke dni 21. 10. 2025. Na jistinu pohledávky neuhradil žalovaný ničeho. V návaznosti na shora řečené požaduje žalobce v rámci tohoto řízení po žalovaném své nároky, a to konkrétně částku ve výši 28 517,31 Kč představující zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru, kapitalizovaný smluvní úrok v celkové výši 918,80 Kč vypočtený jako 12 %, tj. sjednaného smluvního úroku ve smlouvě o úvěru, z částky 28 517,31 Kč, tj. zbývající výše jistiny ke dni zesplatnění, od 16. 7. 2025, tj. den následující po dni splatnosti neuhrazené splátky, do 21. 10. 2025, tj. den odeslání zesplatnění a výzvy k úhradě, náklady na upomínkování v celkové výši 800 Kč za upomínku č. 1 a upomínku č. 2 v souladu s čl. V. odst. 5.4. Smlouvy o úvěru, zákonný úrok z prodlení v odpovídající výši z této částky a náhradu nákladů soudního řízení. Nad rámec výše uvedeného žalobce uvádí, že před uzavření smlouvy o úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti, kdy k prokázání této skutečnosti odkazuje na přílohu smlouvy o úvěru, kde je uveden detailní rozbor posouzení úvěruschopnosti prokazující splnění této zákonné povinnosti žalobce. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvu ze dne 21. 10. 2025.
2.Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3.Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění:
- Ze Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [anonymizováno] včetně příloh a příkazu k úhradě a detailu bezhotovostní platby, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 2. 12. 2019 Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [anonymizováno], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, když 69 057 Kč mělo být na základě žádosti žalovaného vyplaceno ve prospěch věřitele spotřebitele, [anonymizováno], za účelem úplné úhrady předchozího závazku žalovaného vůči žalobkyni ze smlouvy č. [anonymizováno] ze dne 15. 7. 2019. Částka ve výši 943 Kč byla vyplacena na účet žalovaného č. [anonymizováno]. Úroková sazba byla sjednána 12 % ročně. Smluvní strany sjednaly doplňkové služby [anonymizováno]. Žalovaný se zavázal úvěr včetně úroku vrátit v 96 měsíčních splátkách po 1 138 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. V rámci přílohy 5, dotazníku k posouzení bonity žadatele, žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, číslo jeho účtu je [anonymizováno], je zaměstnán u společnosti [anonymizováno] jako dělník s příjmem 19 784 Kč. Nemovitost nevlastní. Náklady žalovaného byly vyčísleny částkou 6 800 Kč, výdaje na sportovní sázky částkou 2 917 Kč. Žalovaný neměl záznam v centrální evidenci exekucí ani v insolvenčním rejstříku. Občanský průkaz byl ověřen jako platný. Měsíční zůstatek žalovaného měl činit 8 644 Kč a byl žalobkyní vyhodnocen jako úvěrovatelný. Souhlas s návrhem smlouvy žalovaný vyjádřil zaplacením částky 10 Kč dme 2. 12. 2019. Částka 943 Kč jako doplatek úvěru byla žalobkyní žalovanému vyplacena na jeho účet č. [anonymizováno] dne 2. 12. 2019.
- Z upomínek 1 a 2, zasílaných žalovanému a podacích lístků, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu.
- Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 21. 10. 2025 a z podacího lístku, že žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 21. 10. 2025 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Výzva byla žalované odeslána 21. 10. 2025.
4.Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:
Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 2. 12. 2019 Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [anonymizováno], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, když 69 057 Kč mělo být na základě žádosti žalovaného vyplaceno ve prospěch věřitele spotřebitele, [anonymizováno], za účelem úplné úhrady předchozího závazku žalovaného vůči žalobkyni ze smlouvy č. [anonymizováno] ze dne 15. 7. 2019. Částka ve výši 943 Kč byla vyplacena na účet žalovaného č. [anonymizováno]. Úroková sazba byla sjednána 12 % ročně. Smluvní strany sjednaly doplňkové služby [anonymizováno]. Žalovaný se zavázal úvěr včetně úroku vrátit v 96 měsíčních splátkách po 1 138 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. V rámci přílohy 5, dotazníku k posouzení bonity žadatele, žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, číslo jeho účtu je [anonymizováno], je zaměstnán u společnosti [anonymizováno] jako dělník s příjmem 19 784 Kč. Nemovitost nevlastní. Náklady žalovaného byly vyčísleny částkou 6 800 Kč, výdaje na sportovní sázky částkou 2 917 Kč. Žalovaný neměl záznam v centrální evidenci exekucí ani v insolvenčním rejstříku. Občanský průkaz byl ověřen jako platný. Měsíční zůstatek žalovaného měl činit 8 644 Kč a byl žalobkyní vyhodnocen jako úvěrovatelný. Souhlas s návrhem smlouvy žalovaný vyjádřil zaplacením částky 10 Kč dme 2. 12. 2019. Částka 943 Kč jako doplatek úvěru byla žalobkyní žalovanému vyplacena na jeho účet č. [anonymizováno] dne 2. 12. 2019. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu. žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 21. 10. 2025 vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Výzva byla žalované odeslána 21. 10. 2025.
5.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7.Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8.Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9.Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10.Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12.Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 13.Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 14.Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:
15.Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. 16.Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojilali se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. 17.Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.
18.Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
19.S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky úvěru. Dle provedeného dokazování žalobkyně vycházela pouze z údajů, která zřejmě žalovaný uvedl, a to že je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, číslo jeho účtu je [anonymizováno], je zaměstnán u společnosti [anonymizováno] jako dělník s příjmem 19 784 Kč. Nemovitost nevlastní. Náklady žalovaného byly vyčísleny částkou 6 800 Kč, výdaje na sportovní sázky částkou 2 917 Kč. Žalovaný neměl záznam v centrální evidenci exekucí ani v insolvenčním rejstříku. Občanský průkaz byl ověřen jako platný. Měsíční zůstatek žalovaného měl činit 8 644 Kč. Žalobkyně netvrdila, jakým konkrétním způsobem prověřovala úvěruschopnost žalovaného, jak ověřila jeho sdělení a zejména jak dospěla k částce výdajů žalovaného. Z tvrzení žalobkyně ani z jí předložených důkazů žádným způsobem nevyplývá, jak k udaným hodnotám dospěla a zejména jakým způsobem si je ověřila, vše za situace, kdy úvěr byl z převážné části poskytnut na splacení jiného úvěru žalovaného u žalobkyně. Řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak nebylo prokázáno, kdy žalobkyně ani její právní zástupce se k jednání soudu nedostavily a nemohly tak být poučeni § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. 20.Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. 21.Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud a žalobkyně tedy nemá nárok na zaplacení požadovaného úroku z prodlení. 22.S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na uhrazení dlužné jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo platně dojít ke sjednání úroku za poskytnutí úvěru a dalších poplatků. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 28 517,31 Kč, když tuto částku žalovaný žádným způsobem nerozporoval, respektive byl v tomto směru a v celém řízení zcela nečinný. Lhůta plnění byla určena v obecné třídenní pariční lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (výrok I.). 23.Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta (výrok II.).
24.O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení celkové částky 31 404,68 Kč (včetně příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu), v rozsahu 28 517,31 Kč bylo žalobě vyhověno, co do zbývající částky byla žaloba zamítnuta. Úspěch žalobkyně je tedy představován částkou 28 517,31 Kč, tedy 90,8 % z předmětu řízení, a úspěch žalovaného částkou 2 887,37 Kč, tedy 9,2 % z předmětu řízení. Více procesně úspěšným účastníkem byla žalobkyně, rozdíl úspěchu a neúspěchu v její prospěch činil 81,6 % z předmětu řízení. Náklady žalobkyně pak tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1 426 Kč, odměna advokáta ve výši 1 200 Kč dle § 14b, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhl. č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 400 Kč, paušální náhrada účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 3 x 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, výzva k plnění se základním právním a skutkovým rozborem), celkem tedy náklady řízení žalobkyně představují částku 2 926 Kč, 81,6 % z této částky je pak 2 388 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 2 388 Kč, a to v obecné třídenní pariční lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku. Podmínky pro aplikaci ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. byly splněny, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech (měněny jsou toliko údaje o datu uzavření smlouvy, výši závazku, datu splatnosti, datu výzvy a kvantifikaci žalobního nároku) a předmětem řízení je peněžité plnění, kdy tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč (např. řízení, vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 40/2025, 20 C 235/2024). --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu Ostrava, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.