Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dospělem, advokátem, sídlem Moskevská 373/37, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 6 Tdo 881/2025-1146, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2025 č. j. 8 To 13/2025-1053 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2024 č. j. 1 T 6/2024-925, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Z ústavní stížnosti i jejich příloh se podává, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou; dále jí uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Podle skutkových zjištění městského soudu stěžovatelka v místě a v čase soudem specifikovaném bodla poškozeného dlouhým kuchyňským nožem velkou silou do pravé části krku, čímž mu způsobila bodnořeznou ránu, vedoucí ke vzduchové embolii srdce a následné smrti. Závěr o vině stěžovatelky opřel zejména o znalecký posudek a výslech znalkyně - soudní lékařky, výpověď svědka a o kamerové záznamy a fotografie. Obhajobu stěžovatelky, podle níž do kuchyně přiběhla až v důsledku křiku poškozeného a nalezla jej zraněného, městský soud odmítl jako nelogickou a rozpornou se závěry znalkyně, která vyloučila, že by poškozený po zranění byl schopen slovně komunikovat či vydávat slyšitelný křik, neboť krev mu okamžitě vnikla do dýchacích cest. Městský soud rovněž poukázal na to, že oděv stěžovatelky byl pokryt četnými krevními skvrnami. 3.Odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze zamítl nyní napadeným usnesením. V odůvodnění se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními městského soudu a v plném rozsahu na ně odkázal. Městský soud postupoval podle vrchního soudu tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud vycházel ze všech důkazů provedených v hlavním líčení, hodnotil je v souladu se zákonem, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. K opominutí některého z relevantních důkazů nedošlo. K výhradám obhajoby doplnil, že výpověď stěžovatelky byla oprávněně vyhodnocena jako nelogická až nesmyslná, účelová a zcela rozporná se zásadami lékařské vědy, a tedy nepravdivá.
4.Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením. Konstatoval, že stěžovatelka ve svém dovolání nevznesla žádné výhrady vůči právní kvalifikaci skutku, a proto zkoumal, zda její námitky lze podřadit pod dovolací důvod spočívající v tvrzeném zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dospěl k závěru, že stěžovatelka se omezila jen na prosazování vlastní verze skutkového stavu a nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů, aniž ovšem přesvědčivě osvědčila existenci takového zjevného rozporu. Městský soud provedl řádné dokazování v zákonném rozsahu a své hodnotící úvahy vyjádřil přesvědčivým a srozumitelným způsobem odpovídajícím zákonným požadavkům; vrchní soud zákonnost rozhodnutí městského soudu náležitě přezkoumal, a protože se se závěry městského soudu ztotožnil, v podrobnostech na ně odkázal.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že vrchní soud se věcně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a toliko odkázal na závěry městského soudu, ačkoliv právě tyto závěry byly klíčovým předmětem jejího odvolání. Skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelka konkrétně poukazuje na kamerové záznamy prvosledové hlídky Policie České republiky zachycující svědka s krví na rukou. Vytýká městskému soudu, že přes existenci závažných rozporů mezi jednotlivými důkazy neprovedl např. vyšetřovací pokus nebo rekonstrukci na místě činu, jež by byly způsobilé objasnit klíčové okolnosti, jak k posuzované trestné činnosti došlo. Soudy se také nijak nevyjádřily k obnosu peněz, který byl na místě nalezen s tím, že pouze vycházely z ničím nepodloženého závěru, že na tyto peníze sahala právě stěžovatelka, ač na nich nebyly nalezeny její otisky. Stěžovatelka navíc neměla důvod poškozenému jakkoliv ubližovat, jejich vztah byl podle jejího tvrzení harmonický, o čemž ostatně svědčí to, že neměla na obličeji žádné stopy po úderech či modřinách. Neexistuje rovněž žádný důkaz o tom, že by se stěžovatelka snažila nůž, který měl sloužit jako vražedná zbraň, jakkoliv umývat. Výrok o vině stěžovatelky nelze opřít o nepřímé důkazy, které navíc městský soud svými úvahami zkresloval a doplňoval skutečnosti, které nebyly objektivně zjištěny.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není další superrevizní instancí v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 7.K vlastní argumentaci stěžovatelky pak Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že je založena toliko na prosazování stěžovatelčiny verze skutkového děje, který z důkazů provedených obecnými soudy nevyplývá. Stěžovatelka ve své jen obtížně srozumitelné argumentaci navíc setrvává v rovině podústavního práva.
8.S ohledem na uvedené Ústavní soud zejména odkazuje na závěry obecných soudů. Ty dospěly k závěru, že v daném případě připadaly v úvahu pouze čtyři osoby jako potenciální pachatelé vraždy poškozeného, a to stěžovatelka a tři svědci, neboť ti se v inkriminované době nacházeli společně s poškozeným v domě. Protože ale bylo bezpečně zjištěno, že dva svědci v době skutku spali ve svých pokojích, zúžily soudy okruh možných pachatelů pouze na stěžovatelku a dalšího svědka. Soudy v logických souvislostech na základě provedených důkazů vysvětlily, proč dospěly k závěru, že život poškozeného ukončila právě stěžovatelka a proč jejím tvrzením, že pachatelem byla jiná osoba, neuvěřily.
9.V této souvislosti obecné soudy poukázaly na to, že skutková verze stěžovatelky je vyvrácena zejména znaleckým posudkem a výslechem soudní lékařky. Stěžovatelka soudům na podporu tvrzení o své nevině předkládala komplexní sled událostí. Tvrdila, že slyšela zadušený křik poškozeného na balkón o patro výš, že ji poškozený po svém zranění ještě vyzval k zavolání svědka, a dokonce popisovala, že ji poškozený objal, políbil a následně se sám přesunul na terasu, kde s ním měla ještě zhruba minutu komunikovat. Soudy ovšem v reakci na tato tvrzení stěžovatelky akcentovaly závěry znalkyně, že příčinou smrti poškozeného byla vzduchová embolie, u níž nastává smrt typicky v řádech desítek sekund až několika málo minut, přičemž k poruše vědomí dochází do několika desítek sekund. Soudy proto uzavřely, že poškozený zkrátka nemohl objektivně stihnout vykonat vše, co stěžovatelka tvrdila. Bylo dále prokázáno, že poškozený vdechl žaludeční obsah a krev do plic, a proto nebylo možné, aby poškozený křičel až do vrchního patra, kde stěžovatelka měla v tu dobu kouřit, nebo aby stěžovatelku žádal právě o přivolání svědka. Tomuto závěru obecných soudů ostatně nasvědčuje i fakt, že nikdo jiný v domě křik poškozeného neslyšel.
10.Závěr soudů o vině stěžovatelky podporují i forenzní zjištění o rozsahu znečištění krví na místě činu. Soudy konstatovaly, že při masivním tepenném a žilním krvácení nezbytně dochází k zasažení pachatele stříkanci krve. Zatímco oděv stěžovatelky byl krví značně a četně potřísněn, svědek měl podle zjištění soudů od krve pouze podrážky bot a drobné otěry na kalhotách, což zcela odpovídalo jeho pohybu po zakrvácené místnosti po skutku. Soudy rovněž uvěřily jeho vysvětlení, že krev na svých rukou měl z toho, jak si po probuzení v šoku položil hlavu a ruce na zakrvácený jídelní stůl. Během řízení bylo rovněž vyvráceno tvrzení stěžovatelky, že by se tento svědek po skutku převlékl; z provedené fotodokumentace z jeho pracoviště i z místa činu vyplynulo, že měl na sobě stále totožný oděv. Obrana daného svědka byla navíc potvrzována i výpovědí další osoby. Při posuzování věrohodnosti tvrzení stěžovatelky obecné soudy konečně nepřehlédly, že během řízení označila výpověď dalšího svědka za nepravdivou a popírala, že by poškozenému poskytoval první pomoc, přestože bylo prokázáno nahrávkou jeho volání na tísňovou linku, že právě tento svědek se snažil poškozeného zachránit.
11.S ohledem na uvedené proto nemůže představovat ústavněprávní diskrepanci, pokud pro obecné soudy nebyly podstatné některé námitky stěžovatelky týkající se například otázky, zda se snažila umýt nůž, kterým byl poškozený bodnut, nebo zda v místnosti, kde ke skutku došlo, byla nalezena finanční hotovost a zda na ní byly otisky stěžovatelky. Obecné soudy na základě zcela objektivních úvah jasně uzavřely, že útočníkem proti poškozenému byla právě stěžovatelka. Další okolnosti vztahující se k uvedenému činu pak nebyly pro posouzení věci podstatné.
12.Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu