Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Kyncla, zastoupeného Mgr. Ludvíkem Novotným, LL.M., advokátem, sídlem Václavské náměstí 76, Letohrad, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2026 č. j. 22 As 40/2025-49 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2025 č. j. 30 A 64/2024-103, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, a Městyse X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Obchodní společnost PIZZA Taverna, s. r. o., podala v červenci 2020 Městskému úřadu Kostelec nad Orlicí žádost podle § 142 správního řádu o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace na stěžovatelově pozemku v k. ú. X. Tento pozemek stěžovatel nabyl do vlastnictví ve veřejné dražbě v roce 2017. Městský úřad postupně vydal tři rozhodnutí, z nichž první dvě Krajský úřad Královéhradeckého kraje zrušil. V pořadí třetím rozhodnutím ze dne 23. 4. 2024 městský úřad určil, že na části sporného pozemku existuje veřejně přístupná účelová komunikace o šířce 6 metrů a délce 120 metrů. Krajský úřad k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí v detailech změnil a ve zbytku potvrdil. 2.Krajský soud stěžovatelovu žalobu napadeným rozsudkem zamítl, kasační stížnost pak zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud, který se ve všech podstatných otázkách ztotožnil s krajským soudem. Podle obou správních soudů byl v minulosti udělen souhlas s obecným (veřejným) užíváním dotčeného pozemku. Sporná komunikace na pozemku stěžovatele "byla pravidelně užívána velkým počtem osob - každý den pracovníky pošty, majiteli, pracovníky obch. společností, zákazníky, dodavateli. A takové užívání probíhalo několik let, resp. i desetiletí. [...] je zřejmé, že se z hlediska počtu uživatelů nejedná o užívání např. 10 individuálně určenými osobami, ale o takový rozsah uživatelů, o kterém je nutné hovořit jako o veřejnosti" (s odkazem na s. 4 až 5 rozhodnutí krajského úřadu). Bývalí vlastníci pozemku udělili konkludentní souhlas s veřejným užíváním, jelikož jeho obecnému (veřejnému) užívání po dobu cca deseti let nikterak aktivně nebránili. Při zrušení bývalého areálu neměli všichni vlastníci nemovitostí zajištěn přístup přes dotčený pozemek na základě soukromoprávního titulu, ačkoli tyto nemovitosti byly reálně užívány k podnikatelské činnosti.
3.Správní orgány i krajský soud podle Nejvyššího správního soudu odůvodnily, proč neprovedly stěžovatelem navržené výslechy svědků. Jejich úvaha o nepotřebnosti (nadbytečnosti) jejich provedení obstojí i věcně, pročež nejde o opomenuté důkazy. Krajský soud nevyšel z toho, že vznik veřejně přístupné účelové komunikace je vyloučen pouze tehdy, je-li soukromoprávními tituly ošetřen přístup ke všem přilehlým nemovitostem. Neplatí tedy, jak mylně tvrdí stěžovatel, že souhlas s veřejným užíváním je bez dalšího udělen tehdy, nedošlo-li k dohodě se všemi vlastníky. Nezávisle na množství soukromoprávních titulů je nutné v každém jednotlivém případě vždy zkoumat, zda spornou komunikaci užívala či užívá veřejnost, přičemž osoby, které užívají cestu na základě soukromého práva, k veřejnosti počítat nelze.
4.Stěžovatel nesouhlasil v kasační stížnosti se závěrem krajského soudu, že doba tří let postačuje k tomu, aby bylo možné dovodit vznik konkludentního souhlasu s obecným užíváním. Podle Nejvyššího správního soudu však v této věci bylo veřejné užívání bývalými vlastníky dotčeného pozemku tolerováno cca deset let. Judikát, z nějž plyne, že dostatečně dlouhá je již doba tří let, krajský soud zmínil toliko pro kontext, aby ukázal, že jeho úvahy v této věci nepředstavují exces. Kasační argumentace, podle níž stěžovatel nabyl pozemek v nedobrovolné dražbě, a proto na něj nepřešel souhlas s obecným užíváním, jež měli udělit předchozí vlastníci dotčeného pozemku, pak byla nepřípustná (§ 104 odst. 4 soudního řádu správního): kasační námitky byly dílem prostým nesouhlasem se závěry krajského soudu, dílem námitkami, jež předtím neuplatnil v žalobě, ač mu v tom nic nebránilo (jak ostatně plyne z toho, že je předtím uplatnil v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí). 5.Stěžovatel v ústavní stížnosti kritizuje, že správní orgány ani správní soudy nevyslechly svědky. Doba tří let, která je dle judikatury třeba pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace, není nijak zdůvodněna, je svévolná a protiústavní. Ústavní význam má podle stěžovatele též otázka, zda je projevem kvalifikovaného nesouhlasu se vznikem veřejně přístupné účelové komunikace i uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, ale bez provedení vkladu do katastru nemovitostí, respektive zda souhlas předchozího vlastníka zavazuje i toho, kdo nabyl vlastnické právo k pozemku v nedobrovolné dražbě, pokud v dražební vyhlášce nebylo takové zatížení pozemku uvedeno. Nejvyšší správní soud se nadto svévolně odmítl částí kasační argumentace zabývat.
6.Ústavní soud připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace práva v dané věci byla neústavní (takto již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 ).
7.Na stěžovatelovy námitky dostatečně a především ústavně souladně reagoval již Nejvyšší správní soud. Proto není třeba, aby Ústavní soud argumentaci v napadeném rozsudku nějak obsáhle rekapituloval. K neprovedení důkazu výslechem svědků se Nejvyšší správní soud vyjádřil velmi obsáhle v bodech 30 až 39 rozsudku: důvodem neprovedení důkazu bylo buď to, že sporné skutečnosti již byly dostatečně zjištěny, anebo bylo navrhováno zjišťování skutečností pro nynější věc bezvýznamných; nadto některé sporné skutečnosti potvrdil i sám stěžovatel. Otázka, zda postačí tříletá doba k vytvoření práva, v této věci nehrála roli, neboť veřejné užívání bylo bývalými vlastníky tolerováno cca deset let (bod 48 rozsudku NSS). Rovněž otázkou soukromoprávních titulů užívání komunikace se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval (v bodech 40 až 44).
8.Nejvyšší správní soud ani ústavně nepochybil, pokud některé kasační námitky, zejména o "přechodu" souhlasu předchozího vlastníka na nabyvatele v nedobrovolné dražbě, odmítl jako nepřípustné podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního (neboť je stěžovatel neuplatnil řádně v žalobě). Stěžovatel sice za to kritizuje Nejvyšší správní soud a tvrdí, že jde o "procesní ekvilibristiku" a svévolné odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), k ničemu takovému však v tomto případě nedošlo. Nejvyšší správní soud vysvětlil vyčerpávajícím způsobem, proč je třeba některou argumentaci odmítnout podle zmíněného § 104 odst. 4 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud rozlišil, kdy stěžovatel v podstatě jen opakoval žalobní tvrzení a vůbec nereagoval na rozsudek krajského soudu (např. v bodě 46 rozsudku NSS), a tam, kde sice opět opakoval jen žalobní tvrzení, ale v reakci na stručné odůvodnění krajského soudu, jež je na samé hranici přezkoumatelnosti, pročež lze v opakování žalobní argumentace spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci (bod 49 tamtéž). Ani kasační argumentaci k obsahu dražební vyhlášky (která zatížení pozemku nezmínila) neodmítl Nejvyšší správní soud svévolně, ale s důrazem na to, že stěžovateli v uplatnění srovnatelné žalobní argumentace nic nebránilo, ostatně podobně argumentoval již v odvolání (bod 56 tamtéž). Proto se samozřejmě nemůže srovnatelnou argumentací zabývat nyní jako první teprve Ústavní soud. 9.Ústavní soud nedávno zdůraznil, že pravidla řízení před správními soudy nemají být labyrintem plným nejasných odboček do slepých uliček, v němž se vlastní smysl soudní ochrany ztratí, nýbrž cestou, která jasně a zřetelně směřuje k cíli - k posouzení, zda hmotná subjektivní práva žalobce byla dotčena v rozporu se zákonem (nález ze dne 9. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1038/25 , "V slepých uličkách", body 1 a 66). Nejvyšší správní soud však v této věci ústavně zaručená práva stěžovatele důsledně respektoval, nic v napadeném rozsudku nelze považovat za svévolné odepření spravedlnosti.
10.Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu